Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 13.)

„Ukaž dlaň,“ řekla cikánka a už držela Haninu levou ruku, aby se jí ještě nevycukla a věštění mohlo probíhat. „Moc šťastná budeš, moc. Dvě pěkný děti budeš mít a manžela. Ale pozor, tady je nebezpečný člověk někde nedaleko. Dej pozor a tady nějaká falešnice, stará žena, tý nepomáhej. Na ni musíš dát bacha. Budou tě bolet záda. Dlouhej život budeš mít.“

Hana sice držela, ale moc velkou radost z jejího věštění neměla. I když na to přistoupila, cítila se zmanipulovaná, odchycená a přemožená situací. Cikánka mluvila sice vlídně a opravdu příjemně, ale měla z ní pocit falešnosti. Co však chtěla vědět, o tom ona nemluvila.

„Můžu se na něco zeptat?“

„No, víš že jo, zlatíčko.“

„Mám nějaký dar?“ zajímalo Hanu a byla zvědavá, jak cikánka odpoví na přímou otázku.

„Máš. Máš dary. Tady máš léčení. Budeš léčitelka a pomáhat. A hodně se ti bude dařit, taky peníze budeš mít.“

Najednou ji pustila a Hana se dál ptát nechtěla. Dvoustovku předala a bez dalšího mluvení rychle zmizela. Zahnula doprava a ještě za jeden roh, aby se dostala co nejdříve pryč a zároveň k obchodním domům, kde koupí lampičku, protože potřebuje dostatek světla na své nové karty a jejich podrobnější studování.

Teprve po pár minutách svižné chůze se zastavila a sedla si na lavičku nedaleko Můstku. Cítila se nepříjemně, měla pocit, že za dvě stovky jí někdo přímo lhal a že promluva o dětičkách a manžílkovi byla blábol, kterým cikánka dostávala z lidí peníze. Jenže pocit, že sama říká lidem bláboly, za které bere peníze, ten tady zůstal. Samozřejmě, že ji to napadlo už předtím. Několikrát si už vzpomněla na kluka, kterému v obchodě s razítky z určité rozšafnosti řekla, že ji má navštívit do pátého listopadu. Byla to blbost. Řekla mu to jen proto, aby vypadala zajímavá, ale dělat by nic podobného neměla.

Co se týkalo pana Baránka, jemu se snažila věštit pravdivě či upřímně, a ještě upřímnější byl její zájem o Janu. Ale s tím klukem to byla chyba, zalitovala Hana, která faleš ráda neměla a uvědomila si tu svou.

Taková blbost, já a dvě děti. To byla slepá? Hana se zastavila u výlohy a dívala se na sebe. Viděla štíhlou, celkem dobře vypadající brunetu, přibližně 40 let starou. Ale matku dvou dětí? Ne, teď už ne. A že by našla toho svého? To sotva, když nikoho nehledá a nemá už zájem o vztah ani o rodinu. Přítele to ano, ale tatínka svých dětí ne.

Někdo nebezpečný v blízkosti… nebo jak to říkala? A falešnice, žena. Vzpomněla si na tchýni Jany, ale neznala ji, takže to bude nesmysl. Ale co, celá její věštba byla vymyšlená, nebude dumat nad tím, co z toho by mohla být pravda.

Vešla do prvního obchoďáku, kde předpokládala prodej elektra. Žádné lampičky však neměli. Až ve třetím krámě se poštěstilo, ale zaměření na tento artikl také nebyli. Musela si vybrat z pouhých pěti typů, byla však ráda i za ně. Nebavilo ji courat po obchodech a tak vybrala tu nejvhodnější, zaplatila a pádila rovnou domů. Aby se doma nemusela s ničím zdržovat, koupila si cestou několik porcí pizzy, banány u zelináře a bylo po nákupech.

Jídlo narovnala na linku a hned rozbalovala balíčky s kartami, ale ještě dříve zapojila do zásuvky novou lampu. Dlouho neměla radost z něčeho nového, vybalovaní a prohlížení karet si doslova užívala. Zejména dračí tarotové karty byly úžasné.

°°°°°°°°°°

Paní Jana nebyla zrovna nadšená, když zničehonic zazvonil telefon. Mohl totiž volat buď její muž nebo tchýně, ale podezření měla spíše na tu tchýni, protože Milan přes den bude drandit někde v traktoru, zatímco tchýně bude žádat její rychlý návrat na statek.

Jaké bylo její zděšení, když tchýně oznámila, že právě jede na návštěvu a veze tetě bedýnku čerstvé zeleniny, ovoce, masové konzervy a jiné. Ještě zděšenější byla, když zjistila, že tchýně je téměř před domem a že nahoře bude za pár minut a Jana má dolů seběhnout, aby pomáhala s vynášením.

V ulici nebylo kde pořádně zaparkovat, ale s tím paní generálová počítala a do Prahy se nechala odvézt. Když soused z vesnice vypustil paní Zoubkovou starší a z kufru vyndal všechen ten náklad, zmizel zase jako pára nad hrncem, zatímco tchýně na chodníku vítězoslavně zářila. Podařil se jí průlom na cizí teritorium, tentokrát ji Jana musí vzít nahoru k tetičce.

Jana popadla bedýnky, které běžně jejich firma rozvážela a tak jako vždy, vynesla je nahoru sama. Tchýně s kabelkou a velkou kyticí fialových chryzantém vypadala na schodišti jako černá vdova. Na hlavě měla podivný účes s černou ozdobou, dokonce i oblečení měla jako na pohřeb. Pro Janu bylo nezvyklé ji takto vidět, i když do kostela tchýně také chodila v tmavém. Něco ale bylo jinak a Jana nevěděla proč. Připomínala staré herečky z filmů pro pamětníky, to bylo dost podezřelé.

Ve třetím patře končilo schodiště, což paní Zoubková přivítala s povděkem, protože na schody zvyklá nebyla. Jana rychle otevřela dveře k tetičce a s očekáváním věcí příštích vpustila tchýni do bytu své poslední pokrevní příbuzné, tedy samozřejmě kromě malé Rebeky, která byla její dcerou.

„Dobrý den, vás tak ráda vidím. Jakpak se máte a proč někdy nepřijedete k nám?“ spustila tchýně hned, tváříce se velmi srdečně.

Tetička jako kdyby byla zasažena elektrickým proudem, protože rukou chytila kovové futro dveří a už jej nebyla schopna pustit. Janu napadlo, jestli nemá zasáhnout, ale sama najednou nevěděla jak. Tohle bude teta špatně snášet, to jí bylo jasné.

„Tak co Janííííí, a kdepak je ta moje malá velitelka?“ předklonila se tchýně, která očekávala setkání s Rebekou, nebo se tak alespoň tvářila.

Rebeka v tu chvíli stála na balkoně a skrze vlající záclonu docela suše sledovala divadlo, které tchýně začala rozehrávat. Na tváři měla pobavený úšklebek, což čtyřleté děti běžně nemívají, ale ke své babičce se zrovna nehrnula, protože ji zajímalo chování tetičky a babičky ve vzájemné interakci. Teprve až uvidí, jak to je, potom se připojí na tu či onu stranu.

„Tady jsem vám přivezla kytky. Vlastně nejsou z naší zahrady, ale vozíme sušené statice jednomu prodejci na hřbitov a jednu bedýnku jsem vyměnila za tuhle kytici chryzantém. Jsou nádherné, že?“

Tetička si to ale nemyslela, a protože měla dost dobrou paměť, bez problémů si vybavila, že kdysi spolu měli něco jako souboj ohledně pohřebních květin. Když maminka Jany umírala a Jana byla těhotná, tchýně pravidelně pro Janu jezdila a pokaždé přivezla nějaké pohřební květiny umírající mamince Jany. Ta jen pěnila a nebyla schopná na zvrácené pozornosti od Janiny tchýně reagovat.

Tenkrát zasáhla právě tetička, která ji i s pohřebními pugéty poslala k čertu a vykázala ji z domu. Mamince Jany se sice ulevilo, ale radost z toho neměla žádnou. Věděla, že odchází a že toto monstrum, tahle ocelová pěst v sametové rukavici, udělá postupně její dceři ze života peklo.

„Skutečně si myslíte, že mi připadají nádherné? Myslím, že jsme tyhle květiny už jednou řešily a shodou okolností tentokrát jsem vážně nemocná já. Za zeleninu však děkuji a za jablka také.“ Zvolila teta méně konfrontační způsob konverzace.

„Jé, to jsou krásný kytičky,“ nadšeně zvolala roztomilá Rebeka a rozběhla se k babičce, protože byla už rozhodnutá, na kterou stranu se přidá. Jana si jen uvědomila, že zase neví, co má dělat a tak jen nabídla, že udělá kafe a čaj pro každého, kdo bude chtít.

Rebeka viděla, že babička přivezla čerstvé ovoce ze zahrady, přesto vzala jablko, které bylo v ošatce na okně vedle balkonu. Jednou do něj kousla, ošklivě se přitom zašklebila a pak se zeptala babičky, jestli si může vzít jedno to krásné jablíčko, co přivezla. Babička samozřejmě souhlasila a dříve, než stačil kdokoliv zasáhnout, mrskla nakousnutým jablkem o zem a vzala si nový kus z bedýnky.

„Jak se to chováš? Kde jsi viděla, aby se házelo jídlo na zem a takhle se s ním zacházelo?“ křikla okamžitě Jana na malou, protože takhle Rebeka provokovala často a nyní to udělala naprosto záměrně. Jana také věděla, že jablka koupila tetička, protože Janě bylo hloupé si brát ovoce ze stánku, když tchýně měla vše spočítané a musela odevzdat tržbu z prodeje přesně.

„Láska je trpělivá a laskavá. Láska není žárlivá , nenafukuje se, není neslušná. Nevyhledává sobecké zájmy, ani se nedá vyprovokovat… nevypočítává urážky, všechno snáší…“ Hodila pár biblických citátů do éteru tchýně, tváříce se jako chodící ztělesněné milosrdenství.

Rebeka se otočila na patě, vzala babičku za ruku a zavedla ji na balkon, aby jí ukázala působivý výhled.

„Támhle je Vltava, ale není moc vidět přes všechny ty střechy,“ ukázala trochu doleva Rebeka, zatímco tchýně se kochala krásným pohledem na Malostranský svah.

„ Jo, jo, nádherný výhled, moc pěkný byt. Tohle všechno jednou bude tvoje.“ Stiskla s povzdechem ruku své vnučce, zatímco obě hleděly do dáli.

Jen tři metry od nich stála Jana s tetičkou, obě němé jako ryby. Tetička proto, že takovou mrchu snad ještě neviděla, takže neměla slov. Jana oněměla proto, že jí byla hanba za tchýni, která ani jedno slovo nepronesla omylem.