Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 11.)

Zmuchlaný, rozervaný, ubohý a opuštěný Bedřich ztratil momentálně všechny nápady, jak by mohl situaci řešit. Žádné její kamarádky lépe neznal, vlastně nic nevěděl ani o šéfové nebo kolegyních jeho Míši. Sám netušil, jak je to možné a vůbec ho nenapadlo, že se o ni nikdy nezajímal více. Zajímalo ho jen jejich společné domácí štěstí, ale o jejích vazbách na zbytek světa věděl pramálo.

Chatu zamknul, vracel se k autu a usilovně přemýšlel, jak by mohl ještě někde něco zjistit. Na policii ale nechtěl, protože mu stejně nepomohou vyřešit situaci doopravdy. I kdyby ji třeba našli, pořád by tu byl „ON“. A ON, jejího srdce šampion, byl ten hlavní problém, proč Míša není doma.

Znova je před sebou viděl, zmítající se ve šťastném objetí na posteli, nebo jak spolu leží ve vaně s bublinkami a usmívají se na sebe. Nebo jak si spolu plánují odjezd na dovolenou, aby měli pár dní klidu bez toho, že by byli obtěžování jeho pronásledováním. To je ono, určitě odletěli dnes někam na Kanáry, někam kde je teplo a krásně a užívají si něco jako líbánky, zatímco on zde umírá žalem. Pláč a bolest ho ohnuly, v břiše cítil hluboké sevření ze zoufalství, které přecházelo až v křeč. Tak vzlykal, až se mu chtělo zvracet z toho všeho bouření v útrobách.

Skončí to teď hned, napadlo ho.

Sekl u auta s taškou na zem, rozevřel ji a vyhodil nejdříve dva medvědy, které s sebou táhnul, ani nevěděl proč. Možná jí je chtěl ukázat. Rukou nahmatal zbraň a pevně ji uchopil. Stál jen metr od auta, na kraji cesty, která vedla k chatám a nikdo jiný než chataři po ní nejezdil.

Přiložil si zbraň k uchu, sklon krátké hlavně připravil tak, aby kulka šla někam doprostřed lebky. Musel ruku víc zvednout, ale najednou ho škrtil rukáv, protože bunda mu byla už nějaká malá. Sakra, sakra, zařval. To si musím sundat bundu, abych se mohl dobře zabít? Zuřil zase a nejraději by něco rozstřílel. Někde v pozadí mozku probíhala ještě úvaha, že by se měl jít zabít někam do lomu, protože není slušné dělat pozdvižení a takový bordel mezi lidmi.

Ne, ne, kašlu na všechno, protože všichni kašlou na mě. Jsou to hyeny, budou mít jen radost, až jim vyklidím cestu.

A střelil.

Neměl ale odjištěnou zbraň.

Zažil nedefinovatelný stav, ze kterého nejdříve oněměl v duchu i v těle, ale pak zařval jako k smrti raněný lev někam do lesa, odjistil zbraň a začal střílet.

Oba medvědi se zmítali ve smrtelné agónii. Jejich těla byla prudce nadzvedávána a zase padala, kroutila se v listí a štěrku na kraji temné cesty do doby, než mu došly náboje. Pak zůstali naprosto nehybně ležet, daleko od sebe, jeden byl čumákem k zemi.

Bedřich zíral na ta těla, ohlušen palbou, kterou sám spustil. Ještě nikdy nestřílel, tedy nikdy ještě nezabíjel, kdysi to zkoušel jen se vzduchovkou.

Vůbec nebyl schopný přemýšlet, jen ho napadlo, že by měl raději odjet a možná co nejdříve. Odemknul auto, ohnul se pro tašku, do které hodil zpátky zbraň. Má ji vyhodit? napadlo ho. Je to doličný předmět… Ale vždyť zabil jen medvědy. Myšlení mu tak drhlo, že nebyl schopen dokončit ani svou úvahu, zdali zabití medvědů je špatně nebo dobře, nebo má-li to vůbec nějaký význam.

Vzpomněl si na hadrové panenky, kterými zneužívané děti znázorňovaly, co nedokázaly říct. Do rukou vzal postřílené medvědy a měl pocit, že takhle je zde nemůže nechat. Odveze je spolu se zbraní pryč a pak promyslí, co bude dělat s těly a s pistolí.

Dal je do tašky, ale nechtělo se mu je dávatk sobě, ani když byli už zastřelení. Všechno je nesmysl, nic se nestalo, napadlo ho znova. Přesto měl pocit, že mu to vadí. Tašku však zavřel, hodil ji do auta a nasedl. V okolí bylo ticho, zdálo se mu však, že nyní svítí více světel v oknech, která na tu dálku byla vidět. Nejspíš zavolali policajty, když slyšeli střelbu, měl by vypadnout. Nechal zhasnutá světla a pomalu jel směrem k silnici. Tam měl na výběr. Buď směrem do Prahy nebo od Prahy, a nebo využít cesty, která vedla do vedlejší vesnice a teprve tam mohl zahnout na Prahu. Tuto poslední variantu zvolil, připadla mu nejvhodnější.

°°°°°°°°°

Hana konečně měla volno, vše uklidila a svalila se do křesla. Nohy si položila na opěradlo vedlejší sedačky, zapálila si a začala rekapitulovat dnešní dlouhý den. Úspěch byl, že měla hned dva klienty naráz. To nečekala ani náhodou. Problém ale byl, že případ Jany byl celkem problematický a nejspíš nebude umět na vše zapomenout. Snad jí o život nejde, ale na hlavu to tam určitě je.

Trochu ji překvapil i pan Baránek. Předtím bylo vše v normě, ale večerní telefonát jí připadal trochu ujetý. Zdálo se zpočátku, že je celkem nad věcí. Jenže předtím příliš rychle zmizel, jako když dostal, co potřeboval a honem za něčím spěchal. Ale za čím? Chtěl zkontrolovat ženu a ta se mezitím odstěhovala? Divná náhoda.

Přišla jí myšlenka, že vykládání karet ovlivňuje osudy lidí, kteří si je nechají vyložit. Cítila to najednou negativně. Jako že to není dobré a proto se tyto metody nedoporučují. Nevěděla ale proč.

Vzpomněla si znova na Baránka. Dejme tomu že žárlil, ale zde se jen utvrdil v tom, že má milence a tedy důvod k žárlivosti. Ale co když karty říkaly něco jiného? Že sice žárlil, to ano, ale milenec tam například vidět nebyl. Uvažovala nad tím dál, ale nebyla schopná si to srovnat v hlavě a také začínala být velmi unavená a stejně byl čas jít na kutě.

°°°°°°°°

I Jana měla plnou hlavu myšlenek, protože se snažila přehodnotit to, co si myslela doposud. Třeba to není tak vážné, jak se domnívala. Vše by mohlo být i jinak, jen je potřeba nahlédnout to z jiné perspektivy. Dnes jí Hana velice pomohla, myslela si, protože už nic nebylo k vydržení a konečně se někomu svěřila.

Taxíkem odjela k domu tetičky, ve své posteli byla během čtvrt hodiny. Všude bylo ticho, malá opravdu spala neobyčejně tvrdě. Možná je přiotrávená z toho pražského smogu, napadla Janu zábavná myšlenka. Zatímco si pěkně malovala své příští dny, usnula plná nové naděje v lepší zítřky.

°°°°°°°°

Kousek od Jany, vlastně jen o dvě ulice dál, seděl velmi znepokojený mladík, kterému stále vrtalo hlavou, co by se mělo stát do pátého listopadu tohoto roku. Pátého mělo být za dva týdny. Celý den to nemohl dostat z hlavy a teď si dokonce otevřel flašku, aby se přestal nervovat.

Něco s Lucií? Podvádí ho v Brně? Nebo je třeba těhotná, nebo do pátého bude? Nebo vsadit! Vsadit do pátého, ale na co? Jsou stovky možností, jak a kde vsadit.

Úraz! Nemá až do pátého jezdit autem? Nebo tramvají? Nepřišla mu nějaká obsílka, na kterou zapomněl a je na ní datum pátého? Do háje, teď aby snad byl zalezlej doma a nikam ani nevycházel. CO to je vůbec za den?

Hodil do googlu datum 5.11., první odkaz byl Wikipedie. Hromady slavných i neslavných lidí, na konci jen poznámka, že je to mezinárodní den romského jazyka. Taková kravina. Nic z toho není použitelného, dokonce ani to, že v Kostnici byl zahájen kostnický koncil a že na trh byla uvedena desková hra Monopoly.

Nalil si dalšího panáka, kterého vypil hned u lednice a pak ještě jednoho, kterého si s sebou vzal k počítači. Co by se mohlo stát do pátého, aby mi v té záležitosti mohla pomoci nějaká poradkyně? No? Něco s dědictvím? Nebo se bude muset ženit a bude potřebovat vědět, že má mít předmanželskou smlouvu, protože ona krade a pak na to přijdou a budou vše splácet jako manželé a on bude splácet její dluhy…. To je blbost, ona nekrade, já kradu. Do pátýho na mě přijdou, nebo si mám dát teď pozor, protože by na mě přišli.

Vlastně tolik nekradu, jenom pomáhám jiným krást. Tedy za malou úplatu, to je jasný. Jsem malá trapná ryba. Kdoví, kolik ti šmejdi nakradli, zatímco mně dávají sotva na pár flašek.

Hodil do sebe dalšího panáka a začal mít neodbytný pocit, že už pro něj jdou, nebo jsou skoro za rohem. Vzal si rychle bundu, popadl klíčky od auta a seběhl schody. Poměrně dost z formy, zasedl nedaleko domu do služebního vozu a jel do firmy, kde bylo mnoho důkazů o jeho pokoutné činnosti.

Řízení ale nezvládl, v jedné temné šikmé uličce dlážděné kočičími hlavami uklouzl a napálil to přímo do kamenné zdi, která zajišťovala okraj svahu porostlého vysokými stromy. Hlavou jen lehce ťuknul do volantu, ale nic vážného se nestalo. Jenže najednou byl tak opilý, že nedokázal situaci řešit a utekl z  vybouraného vozu, ve kterém naštěstí nic neměl. Nejdříve zahnul do parku, ale tam si nepřipadal bezpečně, protože kvůli jiným pochybným existencím se tam mohli pohybovat policajti. Nic podobného teď nepotřeboval.

Ideální by bylo, kdyby vše vypadalo tak, že mu někdo ukradl auto, vyboural se s ním a pak utekl. Jenže zloděj by asi přemazal jeho otisky prstů a v autě jsou jenom ty jeho. A jak by asi zloděj nastartoval? Sakra, jak to dnes ta pakáž zlodějská dělá? Mají paklíče? Nebo jen spojením drátků? No, to je jedno, něco pak vymyslí. Teď musí smazat svoje otisky, aby to vypadalo, že je někdo přemazal třeba rukavicemi.

Opatrně se vracel do ulice. Aby neměl stejnou bundu, sundal si ji a schoval ve křoví hned na kraji. Teď šel jen v červeném triku. Protože se v ulici nechtěl podezřele motat, šel rovnou k autu. Na dálku ani nebylo poznat, že tam auto nepatří a že je vlastně nabourané. Jen místní mohli něco takového zaregistrovat hned, protože se tam nesmělo parkovat. Přišel rychle k autu, otřel dlouhým rukávem svého trička řadící páku i volant a pak zmizel stejně rychle jako přišel. Stavil se ještě pro bundu v křoví, zahnul do uliček a rychle směřoval Malou Stranou směrem k Hradu, aby se tam někde svalil do putyky a ožral. Bude mít pak alibi na celý večer, že prostě chlastal s kámošema. O ukradeném firemním autě nebude vědět vůbec nic.

V hospodě byli dva, se kterými se dobře znal a byli právě dobře rozjetí. To se mu hodilo, nebudou ani vědět, kolik je hodin. I když předstíral zábavu, pořád jen uvažoval, jak dál všechno zaonačit, aby se na nic nepřišlo. Už ani nemyslel na kartářku, měl svých starostí více než dost. Vymyslel ale podstatnou fintu. Raději klíčky od auta zahodí a pak řekne, že cestou do hospody se jen stavil v autě pro mobil a pak musel klíčky ztratit a náhodou to někdo asi zrovna viděl… Nějak vše splácá, aby to bylo důvěryhodný. A falešná razítka a jiné důkazy uklidí zítra ráno, raději dnes už nebude nic řešit, nebo se do toho pátýho fakt něco vážnýho podělá.