V hlubinách nitra

Naše nitro nepozná, jsme-li ještě nad hladinou, nebo už pod ní. Nevšimne si toho hned. Teprve po delším čase pochopí, že nezvládá a muselo dojít k nějaké velké změně. Jde-li tu změnu rychle zvrátit, to v danou chvíli nikdo neví.

Panika před úsvitem - V hlubinách nitraSoňa Tomanová

Panika před úsvitem

Kapitola 3.

      Uplynuly tři měsíce, které jsem ustála jen s podporou prášků. Xanax působil opravdu mocně. Byla jsem hodně unavená, mohla jsem však fungovat, takže v tomto ohledu měl doktor Pádlo pravdu. Zvládala jsem jezdit autem, chodit po Praze, mohla jsem dělat všechny normální a obyčejné činnosti. Ale celkově se rozjel nějaký záhadný proces, který nelze dobře popsat.

     Někde uvnitř probíhalo něco, co mi asociovalo štěpení atomů. Ty atomy byly mé myšlenky a štěpilo se celé mé já. Myšlenky se chaoticky vynořovaly, aby zase rychle mizely, pocity vznikaly a zanikaly. Pral se ve mně rozum, morálka, vštípené hodnoty a mnoho jiného. Můj vlastní rozum se rozplizl a neměl hranice, takže nic kloudného se z jeho konstruktů postavit nedalo. Tedy nic pevného, za čím bych si mohla stát. Na stejnou věc jsem se mohla podívat pokaždé z jiného úhlu a záležitost se hned jevila jinak. Dalo by se to přirovnat k dívání se do krasohledu. Všechno z mého života se stalo malými částečkami a ty se pokaždé složily do jiného obrazu. Bylo mi celkem jedno, jak se to mění. Někdy jsem se na vzniklý obraz se zájmem dívala, jindy jsem od jednoho pohledu přešla lhostejně k jinému, snad i zajímavějšímu uskupení.

     Prášky mě spolehlivě zklidňovaly. Když jsem je v sobě neměla, dříve nebo později přišla jakási psychosomatická křeč podobná infarktu. Nejsem odborník v těchto pojmech, myslím ale, že tímto způsobem se to snad vyjádřit dá. Když mě něco nečekaně semlelo a v opravdovém zoufalství jsem si rychle vzala prášek, musela jsem minimálně čtvrt hodiny čekat, až nastoupí účinek, a pak jsem z prožitého děsu a pod vlivem léku cítila těžkou únavu a vyčerpání. Lehla jsem si třeba s naléhavou touhou spát, ale většinou jsem neusnula, protože jsem v napětí byla i nadále. To vše dohromady bylo překryto podivným chemickým klidem. Mohla jsem jen pasivně pozorovat, co se mi honí hlavou. Je nepříjemné nespat, když potřebujete, a stejně nepříjemné je být grogy, když potřebujete fungovat.

      Moje „psycho“ bylo občas podobné sopce, která zničehonic vybuchla mohutnou erupcí chaotických myšlenek, z nichž některé byly palčivé jak magma. Ničivá energie prýštila do nebes a pak to vše stékalo skrze mé vědomí do základů mé osobnosti, kde snad kdysi byla úrodná půda, ale ta se změnila v poušť. Magma se hrnulo dál a dál svojí silou a nebyla po ruce síla, která by to mohla zastavit. Vše se dělo svojí vlastní setrvačností, ale prášky mi dovolily dívat se na to téměř nezúčastněně a neskočit kvůli tomu z mostu.

      Pohled do mého myšlenkového světa byl jako pohled do vroucí polévky. Dívala jsem se do velkého kotle s bublající horkou vodou a ten var stále vynášel na povrch různé ingredience. Tady vybublala mrkev, tady celer, těstovinová písmenka skládající se občas do slov a významů, které zase hned zapadly, a na povrch vyjela kedlubna s novým kořením. Něco neuchopitelného, nahodilého a prudce se zmítajícího. Byla to však má „vařba“. A v té polévce plavala má matka, otec, manžel, vzpomínky všeho druhu a myšlenky, na kterých mi v různých dobách záleželo.

      Bezmoc je hrozná a ten pohled do kotle se mi vůbec nelíbil. Naháněl mi totiž strach. Ne ty jednotlivé kousky mrkve, petržel nebo pěnivé bochánky z majoránky a másla. Jednotlivé kusy jako bych znala a nebylo v nich žádné nebezpečí jedovatých hub nebo něčeho podobného. Strach mi naháněly zničehonic vynořivší se obrazce. Kombinace nahodile vzniklé. Podivné útvary z obyčejných ingrediencí, bohužel s děsuplným účinkem či efektem.

      Jenže všechno hned mizelo ve varu a nebylo možné si prohlédnout žádnou z těch strašidelných kompozic. Nemohla jsem se odvážně podívat na to, co mě leká, a přitom mě něco sakra lekalo. Musela bych mít schopnost si to zapamatovat jako něco důležitého a pak se k oné myšlence vrátit za účelem analýzy. Já bych na takovou činnost odvahu i měla, ale nešlo nic zachytit. To bych musela mít nějaký duševní foťák a krátkodobou myšlenku bych musela bliknout zrovna v tu správnou chvíli. Se zachyceným okamžikem bych měla později možnost se k danému momentu vyvolávajícímu strach opět vrátit.

      Místo duševního foťáku, který nemám, pořídila jsem si obyčejný papírový sešit, protože jsem si chtěla důležité věci psát. Nešlo mi ani o analýzu či potřebu něco vysvětlit. Potřebovala jsem si psát, co dělám, proč to dělám, co plánuji na zítra a proč to plánuji a jestli jsem udělala to, co jsem si naplánovala předtím. Potřebovala jsem se něčeho držet, určitě mi ten sešit začal plnit funkci jakési kotvy.

      Teď musím jít na kontrolu k lékaři, protože tři měsíce utekly. Cítím velkou potřebu vykecat se, ale obávám se, že to nepůjde. Tenhle lékař se mnou moc hovořit nebude, ale i to málo, co přinese jeho reakce, mi snad pomůže.

Pádlo podruhé

            „Za minutu můžete jít dál, pan doktor si jen něco dopíše,“ říká mi ta zrzavá sestra z ordinace a hned někam odchází. Nedívala se na mě přímo, takže s jistotou nevím, jestli mám jít do ordinace já, nebo ten zmatený člověk v rohu místnosti. Házela očima na mě i na něj. Zdá se mi, že ten muž snad ani neposlouchá, trochu mě jeho stav znepokojuje. V hlavě má asi také svoji polévku a čert ví, co se mu v ní vyplavuje a jakou kontrolu nad tím vším ještě má. Já nemám prakticky žádnou, on vypadá na to, že svůj vnitřní var už ani nesleduje, jen se tím vším nechává unášet. Nebo se pletu a myslím si, že on je magor a já ne.

      Možná je to právě naopak. Možná by bylo nejlepší, kdybych přestala přemýšlet nad blbostmi, jenže ono to nejde vypnout. Třeba se mi to jednou vypne samo, protože se přepálí pojistky, a pak budu mít klídek a budu žít okamžikem. Právě takhle totiž ten pán vypadá. Pobavila mě myšlenka, že dosáhl nejvyššího umění života, žít přítomností. Třeba i mně to definitivně přepne a budu žít teď a tady.

      Soudím, že minuta už utekla. Nechci se ale zachovat jako frontová bojovnice, takže pána oslovím. „Vy jste tu byl přede mnou, nerada bych vás předběhla,“ říkám dostatečně nahlas, aby mě ten muž zaregistroval.

      Právě si zaujatě prohlížel boty, ale prudce zvedl skloněnou hlavu a podíval se na mě překvapivě jasným, pohotově účastným pohledem. „Ne, děkuji, já tu jen čekám na manželku,“ odpověděl příjemným hlasem, který byl téměř okouzlující. Jakmile promluvil a vyslal své signály směrem ke mně, došlo mi teprve, jak hluboce jsem se mýlila a jak hodně jsem fantazírovala. Myslela jsem, že už neumí napočítat ani do pěti a ono je to všechno jinak. Musím se své blbosti v duchu smát.

 „Jak je?“ ptá se doktor Pádlo, ale jen stěží si mne může pamatovat. Kouká do karty, zase se otáčí ve své židli, jen místnost nepůsobí až tak šedivě, tentokrát spíše umělohmotně. Sedám si s odhodláním říct vše otevřeně, i když se opravdu nemám čím chlubit. Vůbec nevím, jestli ze sebe dokážu vysypat vše podstatné, ale pokusím se o to.

„Kdybych měla shrnout, jak mi celkově je, potřebovala bych určitě o hodně víc času. Stalo se toho tolik, že ani nevím odkud začít. Prášky s vděčností užívám, protože bez nich jsem se několikrát dostala do pekla. Po těch dlouhodobých xanaxech jsem unavená, jen se tak ploužím světem a dívám se na něj. Jsem bez energie a chce se mi hodně spát, ačkoliv moc toho nenaspím. Když si lehnu s pocitem, že musím hned usnout, protože jsem utahaná, tak nakonec jen ležím a zaseknu se někde na hranici mezi spánkem a bděním. Ale nakonec je mi to jedno.

      Po pár dnech takovéhoto bezduchého a nevýkonného stavu jsem si zaexperimentovala. Vynechala jsem ten dlouhodobý a čelila jsem nastupujícím záchvatům paniky těmi prášky s krátkodobým účinkem. Sice jsem pak nebyla tak strašně vyždímaná, ale přišlo několik krutých stavů, které šly přežít jen s nadějí, že brzo přijde úleva a že to musím vydržet. Nečekala jsem, že to bude mít takové grády.“

      I když mluvím celkem normálně, připadám si hrozně nemístně, protože si stěžuji. Najednou jsem ta slabá, ta co si stěžuje, že něco je k nepřežití. Je divné, že právě takhle musím mluvit já, ale je to pravda.

„Víte, co způsobilo, že vám je hůř?“ reaguje Pádlo.

„Za ty tři měsíce se toho stalo trošku víc. Takže nevím, co z toho všeho bylo jaksi silnější kafe.“

„Nějaké zásadní životní změny?“

„Řekla bych, že hodně zásadních změn. Jako když se všechno hroutí.“ Asi to jsou dost neurčité kecy, takže budu muset stručně a jasně. Bod za bodem.

„Po pár dnech užívání prášků jsem se začala nějak mobilizovat. Nechtěla jsem to vzdát a prohrát sama se sebou. Byla jsem odhodlaná hledat příčinu těch úzkostí, také jsem začala hodně jezdit na zahradu. Shodou okolností jsem po mnoha letech potkala muže, který mě zaujal a já jeho. Bránila jsem se tomu statečně, ale to není všechno. Nových okolností přišlo totiž víc.

      Po třinácti letech manželství jsem otěhotněla, a to zrovna v době, kdy mi lékaři z imunologie těhotenství výslovně nedoporučili s tím, že bych měla poškozené dítě. Kvůli cytomegaloviru, ale i kvůli lékům, které jsem užívala na imunitu. Navíc jsem brala už i léky od vás, a to v nemalých dávkách.

      Myslela jsem si, že vydržím snad všechno, ale jednu věc určitě ne. Nevydržela bych celé těhotenství čekat na to, jestli se mi narodí zmrzačené dítě a nakolik vážné to bude. Jestli umře, nebo neumře. Co bude mít to dítě zmrzačené a co ne a zda vůbec a kdy. Při té představě mi zkratoval mozek automaticky a hned. Poprvé v životě jsem cítila, že na něco nemám. Vydržela jsem extrémy, ale došlo mi, že na to nemám sílu, že zde jsou mé hranice. Cokoliv, jen ne tohle. Mohu žít bez nohou, mohu zemřít zítra, mohu překonat jiné strachy, ale tomuto jsem nedokázala čelit.“ Mluvím mechanicky ale snad i jasně.

      „Pak to šlo rychle, byla jsem na přerušení. Cítila jsem se na zhroucení, ale nějak jsem se postavila mimo sebe. Po přerušení mě opustili moji přátelé, se kterými jsem se dlouhá léta stýkala. Stala jsem se vrahem a jako vraha mě vyloučili ze svého středu. Když se všechno sypalo, cítila jsem potřebu odejít. Nový přítel mi nabídl azyl, ale ani tam jsem nenacházela a nenacházím něco, co hledám. Od té doby se někde potácím a nevím kde. Nemohu být s manželem, ale necítím se dobře nikde. Manžel by rád, abych se vrátila, ale nejde to. U svého nového partnera se ale necítím dobře. Nedokážu si pomoci, mám v sobě hrozný zmatek. Asi bych měla bydlet sama.“

      Doktor Pádlo kouká trochu neurčitě, zatím nereagoval žádným způsobem. „Nevím, co se mnou je,“ říkám nakonec. Chtěla bych ještě něco plácat, nemá to však smysl. To podstatné jsem již řekla.

„Prosím vás, co se mnou není v pořádku?“ vyhrkla jsem najednou, zoufalá z toho, že se nedočkám žádného rozřešení.

„Nemáte kontakt se svými skutečnými pocity. Je to takové odosobnění a to nezpracujete rozumem. Nepoznáte v tom odosobnění, co a kdo vám ubližuje. Vy už to necítíte, ale celé vaše tělo to ví a brání se. Proto se tělo začalo hroutit, ale vy jste mu to nedovolila, a tak si našlo jinou cestu, jak vás upozornit. Nakonec jste prožívala a prožíváte hrůzy z jízdy a z chůze po ulici a nic už vás neposlouchá.

      To jsou důležité signály. Už nemůžete věřit ani vlastním očím, když se vám před očima hýbou baráky. Ani smyslu pro rovnováhu, protože i on už dává signály, že rovnováhu nelze udržet. Všechno jste nejspíš držela psychickou silou, a tak jste postupně ztratila kontakt sama se sebou. Takže vám ta psychická síla nakonec vypověděla službu a tělo vám dává jasnou informaci, že je to dál neudržitelné. Držela jste vše silou celá dlouhá léta, možná dokonce celý život, ale vaše tělo se už brání.“

      Chce se mi plakat, ale to teď nejde. „Je to vážné? Je to neobvyklé? Můžu s tím něco dělat?“ ptám se věcně a prakticky.

 „No. Nejste v tom sama. Není to neléčitelná choroba. Mám řadu pacientů, kteří se k tomu dopracovali jako vy. Realita, kterou prožívají, je u každého jiná, tedy projevuje se to jinými symptomy.

Mám pacientku, asi ve vašem věku, která také prožívá podobné soukromé peklo. Když vy nedokážete jet v levotočivé zatáčce a hledáte nějaký pevný bod, kterého byste se chytla, abyste mohla jet dál, tak ona má něco podobného. Když je jí zle, stane se jí svět tak neřešitelným, až si vytvoří pomocnou představu, že kolem sebe má akvárium se skleněnými stěnami. Ona se pak může a musí přicucnout k jedné té skleněné stěně, teprve pak je to k momentálnímu přežití.“

      Srdce se mi sevřelo nad utrpením té ženy. Tohle je přece už šílenství, přicucnout se ke sklu v akváriu. Ale nejhorší na té informaci je, že mě tento lékař dává do stejného pytle jako onu ženu, která ve svých úzkostech jede akvárka. Opět se mi zasekl mozek, nejsem schopná to zpracovat. Nevím, co si myslet a co cítit. Strašně se mi chce brečet nad zoufalstvím té ženy, ale co mám cítit vůči sobě, to nevím. Mám pocit nepatřičnosti.

      Doktor se mě dál vyptává na spaní, virus, imunitu a jiné záležitosti těla. Sotva ho už vnímám. Mám před očima naši ulici, která se mění v akvárium, ale nedokážu se do toho vžít. To je problém, většinou jsem schopná vžít se do kdekoho a kdečeho, ale tohle je moc. To je už někde za hranicí, tam já to už neznám. Vlastně slabou představu mám, znám to od bráchy, ale brácha je diagnóza.

„Máte už nějakou stopu, kdy prožíváte nejhorší úzkosti? Tedy nějaké vodítko, proč se úzkost právě objevila?“ ptá se doktor stále hledící do nějakých papírů, ale teď na mě jukl.

„Ne. Pořád jsem o tom přemýšlela, párkrát jsem měla dojem, že snad už chápu ten spouštěcí moment, pak se ale stalo něco, co zcela popřelo mé budované teorie,“ odpovídám pravdivě.

„Například?“ pozvedl Pádlo tázavě zrak.

„Je to trochu intimní,“ začínám nejistě, ale nestydím se to říct.

„Jestli se vám o tom nechce mluvit, tak nemusíte.“

„Nepůjdu do podrobností, ale samotné mi to vrtá hlavou a nerozumím tomu,“ říkám nerozhodně, ale chci o tom mluvit, protože je to opravdu divné a mohla by to být stopa vedoucí k rozuzlení té pakárny.

„Před pár dny jsem byla u toho nového přítele a zažili jsme v přírodě docela hezkou a romantickou chvilku. Bylo to fajn, zapomněla jsem, že nějaké úzkosti vůbec existují.

Pak to přišlo náhle a velice tvrdě. Cítila jsem se trapně a k práškům bylo strašně daleko, protože jsem je nechala u něj doma. Snažila jsem se ovládnout a uklidnit ten nápor úzkosti, jenže to nešlo. Mám už dobře odzkoušené, že vůle a sebeovládání úzkost nepotlačí.

Pomoci mi mohl jedině alkohol. Věděla jsem, že se musím napít co nejdříve a dát si minimálně dva panáky. Byla jsem nevhodně oblečená, ale podařilo se během patnácti minut dorazit k venkovské hospodě, kde jsem do sebe hodila dvojitého ferneta. Musela jsem chodit nebo něco dělat, ale nechtěla jsem plašit lidi kolem. Tak jsem šla rychle na záchod a tam jsem se oplachovala studenou vodou.

Věděla jsem, že mi studená voda nepomůže, protože nemám třeba úpal. Vím jen, že ledová voda mi pomáhala odvádět pozornost od toho šílenství uvnitř. Tohle už znám. Je potřeba unikat k jiným podnětům, aby se člověk v tu chvíli nezbláznil a nějak překonal ty běsy trvající minuty a minuty.“

      „Ano. Alkohol zabere nejrychleji, ale ten vám předepisovat ani radit dlouhodobě nemohu. Jak si vysvětlujete, že to přišlo s takovou úderností právě ve chvíli, kdy jste byla v pohodě?“

„Já nevím. Nejdříve mě napadlo, že mám zakázáno být třeba i na chvíli šťastná. Pak jsem myslela, že jsou to výčitky vůči manželovi. Protože zatímco on se ještě trápí naším rozchodem, já si teď užívám. Brzo se ale ukázalo, že to tak není, i on si rychle našel přítelkyni. Nicméně výčitky to být mohly.“

„Dobře. Zatím užívejte prášky tak, jak vám to vyhovuje. Jen si dejte pozor na kombinaci prášků a alkoholu. Ten dlouhodobý můžete vysadit, když vám jeho užívání ubírá tolik energie. Dál sledujte, jaké by mohly být spouštěče vašich úzkostí.“

      Dostala jsem nový recept. Při mém odchodu se Pádlo zmínil, že mé osobní problémy jsou možná zralé na manželskou poradnu a že jsem si toho za ty tři měsíce stihla navařit více než dost. Řekla bych, že má sakra pravdu a že bych s tím měla něco udělat.

      Odcházím a doufám, že horší to už nebude, protože mám divný pocit, že už jedu na rezervu. Ze závitů někde vzadu v mozku se mi vynořila věta: „Když myslíš, že už máš dost, tak můžeš ještě jednou tolik.“ No výborně. Takže jestli v těchto hovnech plavu, dýchajíc ještě ústy nad hladinou, může přijít fáze, že se do toho ponořím zcela a dýchat budu jen metan z hlubokých bažin. A budu muset zapojit nějaké speciální žábry, protože budu muset plavat v hovnech tak hluboko… ne ne ne. Nechci o tom přemýšlet. Kašlu na akvárka a na žumpy. Prostě těmi fekáliemi proplavu a pak najdu břeh, vystoupím na něj a začnu znova. Jednou… snad. Chci myslet pozitivně.

      Jsem už na ulici, vnímám studený vítr, když se mi najednou vybavil sen, který jsem nedávno měla. Úplně jsem na něj zapomněla, nyní se mi to všechno nechutně propojilo. Skončila jsem s dítětem uprostřed bažin, byli jsme jen na malém ostrůvku, který se někam pohyboval a nikde nebyl vidět břeh s úrodnou zemí. Někdy jsem plavala, zachytávala se pouze stébel, ale nic nebylo pevné a záchrana žádná na obzoru nebyla. Byl to stav bez naděje a já neovládala žádnou techniku, která by mi pomohla situaci zlepšit nebo vyřešit. Nemělo smysl vrhat se žádným směrem, protože žádná strana nenabízela naději.

      Nevím, co ten sen znamená, raději budu doufat, že neznamená nic. Myšlenka, že když už nemůžeš, stále máš ještě dostatek rezerv k dispozici, mě napadla znova. Třeba je to jen můj pesimismus. Nebudu se tím dále zabývat.