Úsvit

Možná přichází úsvit a slunce přináší světlo do mého světa úzkosti. Je snad samotná pravda to světlo? Asi ano. Pravda osvětluje skutečnost a já už se přestávám bát. Ale to co vidím…  

Víkend skončil, sestřenice Mája odjela a já zůstala na své myšlenky zase sama. Docházela jsem na terapii zatím celkem pravidelně, ale jak jsem se již zmínila, chtěla jsem vyzkoušet, jak budu fungovat bez medikamentů. Ještě stále jsem užívala prášky, které působí dlouhodobě, v nárazovkách pak neurol, který případnou silnou úzkost utlumil. To už se mi ale nepozdávalo, chtěla jsem pro začátek vysadit léky, které sice působí dlouhodobě, ale jaksi skrytě. Jejich účinnosti jsem si nikdy nebyla vědoma, s těmi bylo záhodno začít, nebo spíše definitivně skončit.

Své rozhodnutí jsem oznámila Sovičkovi, jen už nevím, zda předtím nebo těsně potom. Každopádně to prošlo a k práškům jsem se nevrátila. Ukázalo se, že se nic nezměnilo, a když bylo z nějakého důvodu zle, prostě jsem měla po ruce neurol, který pomohl. Naštěstí úzkost přišla už jen někdy a nebyla tak brutální jako dříve. Zjevně se něco změnilo, což bylo dobré, protože jsem mohla udělat různé kroky směrem k budoucnosti bez obav, že mi panické ataky nedovolí fungovat.

I když jsem měla během běžných činností od úzkostí pokoj, spolehlivě mě ještě dostávaly při řízení auta. Přepadávala mě podivná hrůza z toho, že nad sebou z ničeho nic ztratím vládu, mé vlastní ruce strhnou během mikrosekundy volant do protisměru a to mě zabije. Samozřejmě ne jenom mě. Nemohla jsem to pochopit, ale když to dám do slov dnes, jako by to připomínalo strach ze selhání. Z toho, že nemám nad svým tělem skutečnou kontrolu, že nejsem pánem situace, a nemohu tudíž nic garantovat.

Věděla jsem, že se zabít nechci a už vůbec to nechci s autem do někoho narvat, ale ten strach z náhlého selhání a neposlušnosti vlastních rukou byl příšerný. Jezdívala jsem hodně pomalu nebo jsem se pravým kolem držela na krajnici, což mi dávalo alespoň malý pocit ukotvenosti či zabezpečení. Bylo to dost náročné, takže jsem jezdila jen v nejnutnějších případech.

Vidina velkých dluhů, exekutorů a bídy mě stále nepříjemně tísnila na každém kroku. Nedalo se před tím utéct. Když to vše shrnu, vypadalo to se mnou asi takto: Byt jsem si nemohla nechat, chtěla jsem odejít z Prahy a dlouhá léta jsem toužila po životě v přírodě. V Praze nechci zůstat ani kvůli Markétce, protože roste a já bych ji nedokázala vypustit do zdejších ulic, kdyby si chtěla pohrát venku. Všude auta, cizí lidi, cizí psi, žádné místo, kde si děti mohou pořádně pohrát, a tak dál.

Netušila jsem, jak se budu živit, ale doufala jsem, že s výrobou dekorací snad bude šance, případně začnu s něčím jiným. Jestli se mi podaří nastěhovat se do domu, který by měl i dílnu, bylo by to ideální, protože bych neplatila nikomu jinému za nájem a mohla bych své aktivity rozšiřovat, kdyby se trochu dařilo. Takže potřebuji dům s prostorem a zahradou a pak se uvidí.

Když se mi nepodaří být vlastním pánem a živit se sama, budu muset nastoupit někam do práce, exekutoři mi během chvilky obstaví účet a bude problém. Hned poté obešlou mého zaměstnavatele, aby mi strhával peníze, a zůstane mi životní minimum. To by bylo zvladatelné, ale dle zkušenosti jiných lidí to není tak snadné. Mám k sobě připojených mnoho exekutorů, takže se dá očekávat hodně složité období, kdyby taková situace nastala. Ideální by bylo vydělávat tolik, abych jim já sama mohla peníze rozesílat, čímž bych celou situaci trochu stabilizovala a pak by to bylo zvladatelné.

Navíc bez pravidelného slušného příjmu nemám šanci ani na oddlužení soudní cestou a zákon o osobním bankrotu se teprve připravuje. Prostě je to všechno příliš zamotané a jsem jako krysa, která je zahnaná do kouta.

Shodou okolností si Honza, který se mnou už nebydlel, koupil na hypotéku domek nedaleko Prahy. Měl práci, měl dům s malým pozemkem a pozval mě, abych se podívala. Byla to dost barabiznička, ale mně se docela líbila. Přímo před domem byl krásný rybník s obrovskou vrbou, hned jsem si to místečko oblíbila.

Problém byl, že jsme si opět nepadli do noty a nezdálo se, že bychom spolu mohli bydlet. Docela jsem mu záviděla, mně hypotéku nikdo nedá, dluhy jsme navařili pouze na moji hlavu a on je na tom lépe než já. Ukazoval mi, co vše tam hodlá zbudovat, ale připomínalo mi to pouze jeho megaplány.

Protože to mezi námi nebylo moc dobré, vrátila jsem se zpátky do Prahy a to se opakovalo asi dvakrát. Jenže čas plynul, na jaře měla mít malá čtvrté narozeniny a já, pokud jsem chtěla pracovat, musela jsem někde sehnat školku a řešit aspoň něco z té hromady problémů. Takže varianta, že se nastěhuji k Honzovi, byla čím dál aktuálnější. Kdyby to fungovalo aspoň do času, než budu mít vlastní bydlení a příjem, bylo by to fajn a když by to fungovalo trvale, tím lépe, protože máme společné dítě a malá má samozřejmě tátu ráda.

Byla zde i možnost nastěhovat se zatím k rodičům. Naši mi sice dál pomáhali, máma Markétku často hlídala, ale bylo třeba být poblíž. Nemohla bych malou nechat babičce na krku, a to i proto, že babička malé dítě nezvládala. Nakrmila, oblékla, pohrála si, ale bylo mezi nimi něco špatně a bez mých zásahů se to rychle zvrtávalo.

Babička neuměla dát dítěti mantinely a ve stavu bezvládí se Markétka ztrácela a znejistěla. Zvrhlo se to většinou tak, že malá přestala poslouchat a pak začala babičku buzerovat. Ta držela, trpěla a pak někde brečela, že je Markétka zlá a že tomu vůbec nerozumí. V jiných případech ji babička začala divnými manévry manipulovat a v tom se ztrácela nejdřív malá a pak i babička sama. Pro mě to bylo psycho, které se mezi nimi rychle rozjíždělo a já to musela pokaždé zarazit a dát hranice oběma.

Nejdříve jsem si promluvila s babičkou o tom, v čem dělá chybu ona, a hned poté s malou, které jsem vysvětlovala, jak se chovat k babičce. Musela jsem chránit obě dvě, ale jen Markétka byla skutečné dítě. Společné bydlení mi připadalo nemyslitelné, dalo se to prostě zvládat jen občas, vyloženě rekreačně.

V tomto rozložení vnějších skutečností jsme se dohodli s bývalým manželem, že v dalším roce byt prodá a já mám zatím čas vyklidit pole. Na konci roku jsem ukončila terapii, za sebou jsem měla už několik měsíců bez prášků. Neurol pro akutní situace jsem občas potřebovala, ale nebylo to tak zlé. Témata k hovoru byla podle mě vyčerpána a já už potřebovala z role pacienta vystoupit a zkusit vše analyzovat už po svém. Každopádně jsem se naučila pozorovat, co se se mnou děje doopravdy, a to byl velký vklad do všeho, co se odehrávalo později. S terapeutem jsme se rozloučili, od té doby jsem ho nikdy neviděla, i když na něj a na vše, co jsme probírali, myslím docela často.

Na jaře jsme se s Honzou domluvili, že se k němu zatím s Markétkou nastěhujeme, přihlásíme se u něj k trvalému pobytu a požádám tam o školku. A tak se stalo. Začaly jsme žít v jeho domku, malou měli od září přijmout do školky a já byla konečně pryč z Prahy.

Soužití nic moc, bylo to smutné. Kdybych měla peníze, jistě bych odešla a zařídila si život jinak, bohužel nebyla jiná možnost.

Práci jsem zatím žádnou neměla, dekorace jsem prodala jen příležitostně a většinou nebylo ani na materiál. Když jsem něco prodala přes internet, okamžitě byly peníze potřeba na nákup jídla a tak jsme to lepili každý měsíc. Určitě by šlo více vyrobit a prodat, ale tohle byl ten začarovaný kruh, ve kterém se pohybují lidé za hranicí bídy. Mohou i něco vyrobit, jako já, ale pak už nemají ani stovku na balík a nervují se s každou, i drobnou položkou. Nemohou vždy dostát svým závazkům, nemohou machrovat, že jsou firma, nemůžou ani nakoupit levnější materiál. Tedy možná by mohli, ale nesměl by do toho zasahovat další člověk, který nemá zrovna pochopení pro plány toho prvního člověka. Je to prostě zamotané.

V té době jsem si více uvědomila, jakým způsobem Honza funguje. On plány skutečně generuje, ale zároveň vše rozplánuje a přeplánuje tak, aby nakonec nemusel realizovat skoro žádný. Vždycky všechno navazuje na jiné plány, takže momentálně se nedá dělat nic a pak se do všeho zamotá tak, že nejlepší je nechat to celé zhavarovat a vyhnít. To bych ale předbíhala, tehdy jsem jen zjistila, jak funguje v domácnosti, kde je třeba spolupracovat a kde je třeba být realista ohledně financí a plánů.

Hezky se to projevilo při pracích na zahradě. Původně byla za domem hromada šutrů, kopřiv a bezinek, zařídil ovšem bagr a zahradu celou srovnal, bezinky vyrval a bagr vrátil. Za dva dny bylo hotovo. Ale protože i nadále byla zahrada samý kámen, začala jsem budovat skalky, schody a všelijaká zákoutí, která se dala využít pro mnoho druhů rostlin. Vozila jsem hlínu z různých míst v okolí, z každé procházky jsem přinesla aspoň trochu, abych měla zeminu pro další rostlinu.

Založila jsem trávník, přesadila spoustu rostlin z mé části zahrady u rodičů a práce začala být vidět. Během roku se z terénu stala opravdová zahrada a já navrhla, že zasadím několik ovocných stromů. To už ale neprošlo. Jednak proto, že jsem se asi moc roztahovala a nebyl to můj domov, a pak − všude měl přece rozplánované megastavby, které ale ve skutečnosti nikdy stát nebudou.

Tenkrát mi to ještě moc nedocházelo, a tak jsem se nabídla, že ty stromy potom klidně přesadím nebo zahradu uspořádám tak, aby žádné větší rostliny nepřekážely. Ale to nevyhovovalo, každá případná debata byla ukončena odkazem na nějaký budoucí megaplán. Například že právě zde si Honza představuje velký krb s udírnou, támhle bude velká prosklená přístavba, tudy povedou schody do poschodí a tak dále. Že nemáme peníze ani na podlahu v obýváku a chodíme po betoně, to byla věc jiná. Kromě megaplánů jsem také zjistila, že neumí moc počítat. Samozřejmě normální počty umí, ale neumí vidět skutečné náklady, prostě realitu, ve které je.

Doma to nestálo za nic, chodili jsme okolo sebe bez zájmu, ale užívala jsem si procházek s malou. Koupili jsme také štěně a Markétce dětský traktor, aby mohla jezdit. Občas opravdu jezdila, navíc byla zahrada z kopce, ale hlavně jsem ji i s traktorem tahala po okolí já a náš pes nás všude doprovázel. Bylo to fajn, byly jsme venku od jara do podzimu, pak to ovšem bylo horší.

Honza chodil z práce zásadně pozdě, a když přišel, šel si „děsně unavený“ lehnout. Ukládání dítěte do postele jsem měla na starosti samozřejmě já a na procházky s námi nechodil nikdy. Bylo vidět, že před vším utíká.

Snažila jsem se ho neotravovat, stejně mě hned odbyl, když jsem chtěla něco řešit. Na mě se díval jako na flákače, který na něm asi parazituje, ale já neměla jinou možnost. I kdybych nějakou práci vzala, nepostaral by se o malou, nikdy nebylo možné se dohodnout, že přijde včas a tak dál. On přece chodil do práce, to bylo posvátné, ovšem ve vzduchu zůstávala výčitka, že se nesnažím. Ale co mám dělat, to mi jaksi neporadil, a já s malou byla prostě celý den.

Od září začala Markétka chodit do školky. Začátek nebyl snadný, snášela to špatně nejen ona, ale i já. Učitelky si všimly, že je úzkostlivá a velice plachá, takže jsem chtěla být ještě k dispozici, kdyby bylo třeba. Čekala jsem ještě měsíc, jestli to malá zvládne a jestli bude schopná být ve školce až do odpoledne.

Když začala školku zvládat, našla jsem si práci na zkrácený úvazek, abych Markétku stihla do školky odvést, ale i včas vyzvednout. Musela jsem dojíždět, naštěstí to nebylo daleko. Plat byl bohužel mizerný, jednalo se o manuální práci pro švýcarského kapitalistu.

Překvapivé bylo, že jsem to nezvládala. Ani rychlostí, ani fyzickou silou − a to jsem ještě nikdy nezažila. Nepočítala jsem s tím, že to nevydržím, a když jsem měla řezat dlouhé hliníkové tyče, které se na mě trochu sesypaly z vysokého regálu, rozbrečela jsem se po třech týdnech práce bezmocí.

Maturita, nějaké základy angličtiny, slušná uživatelská znalost PC, to vše mi bylo v té chvíli na nic. Dokonce ani manuální zručnost nebyla taková, abych stíhala normu, a to se přiživuji poměrně náročnou ruční prací.

Co bylo ještě horší, nemohla jsem skousnout to, že musím poslouchat, že nesmím svačit ani o minutu déle a tak podobně. Na pracovišti jsme neměli ani židle, abychom se náhodou neflákali, a tak jsem si připadala jako otrok, který prodá svou životní energii za minimální mzdu, zatímco mám na to, abych dělala něco jiného. Stejně mi tato práce nešla, jak se ukázalo.

 Právě v tom okamžiku mi přišlo několik zakázek na bonsaje a já doufala, že se uživím minimálně tak, jako bych živořila v tomto zaměstnání. Vlastně bylo velice reálné vydělat víc a necpat se prášky proti bolesti zad, která mě při stání trápila. Kvůli vrozené vadě kyčlí jsem celý den stát ani neměla, ale kyčle mě nebolely, záda však pekelně. Prostě to celé bylo na nic.

V těch dnech jsem také měla zvláštní sen, který se velmi odlišoval od jiných, které se mi tou dobou zdávaly. Opět jsem si ho pamatovala jako film a nedostala ho z hlavy minimálně celý den. Zde je jeho popis:

Přicházím do nějakého knihkupectví, nejedná se o žádné velké prostory, vidím jen jednu místnost. Chvíli jen tak koukám, jsou zde dva prodavači za jediným pultem a dva zákazníci před pultem. Vybrali si knihu, platí a odcházejí. Na jejich místo hned přichází další dva lidé, opět berou knihu, platí a odcházejí. Takový klídek. Najednou je mi divné, že stojím stranou a celou záležitost jen pozoruji z divného úhlu. Napadá mě otázka, co tady dělám. A pak vidím, že se zde prodávají mé knihy. Jsem asi majitelem tohoto knihkupectví. To mě hned vytočilo, protože jeden krach už mám za sebou a nehodlám platit dva zaměstnance, když tak moc se zde zjevně neprodává.

Dál se dívám a opravdu je to stále stejné, takové vyrovnané. Uvažuji ještě, že jestli je tohle mé knihkupectví, asi bych měla prodávat sama. Všechno ale probíhá v klidu, dva zaměstnanci jsou vlastně permanentně vytíženi, i když se nemusejí nijak namáhat. Pro knihy vůbec nechodí, stále stojí na svém místě, knihu mají z ničeho nic v ruce a balí ji do papíru. Trochu mě to znervózňuje, protože tomu svému šéfování zde moc nerozumím. Knihy se však stále prodávají, takže asi nemusím být ve stresu. Zde sen končí.

Druhý den jsem uvažovala nad tím, jestli jsem měla někdy sen, který mi něco prorokoval, a skutečně jsem jeden našla. V úplném počátku mého trápení s úzkostmi, zdálo se mi, že zůstanu sama s dítětem a budu plavat v bažinách a nikde kolem nebude vůbec žádný pevný břeh. Tenkrát bych těžko věřila, že dnes budu mít Markétku a že prožiji vše, co popisuji.

Jelikož některé mé sny jsou velmi vtíravé a minulost ukázala, že mívají i význam, rozhodla jsem se pokračovat v psaní knihy. Naposledy jsem na ní pracovala přibližně před třemi lety, pak jsem psaní zanechala. Tento impulz byl však natolik mocný, že jsem se opět pohroužila do sepisování a zaznamenala část terapie, na kterou bych jinak asi zapomněla. Přemýšlela jsem pak, jestli se nemám přinutit celou knihu dokončit, ale něco mi řeklo, že nyní ne. Neměla jsem závěr, žádné poučení, prostě něco chybělo a já to cítila tak, že teď má opět přijít přestávka a impulz k sepsání další části dostanu ve správný čas.

Když přišla zima, docela nás zaskočila. V baráku bylo chladno,  něco k topení se však vždycky sehnalo, navíc jsme přitápěli elektrikou, což se nám vymstilo, protože jsme měli nejdražší tarif, jaký existoval. Honza na to kašlal, i když byl varován, a já to na příslušném úřadě neměla právo změnit. Brzy poté, co přišlo brutální vyúčtování, přišel maník s kleštěmi a byli jsme bez proudu.

Bylo už jaro, Markétka chodila do školky, takže bylo třeba, aby chodila včas spát a včas vstávala, a to nejlépe za světla. Já zase byla existenčně závislá na internetu, protože své výrobky jsem prodávala pouze přes něj. Bez elektřiny to byla prostě kalamita, proto jsem poprosila souseda, který byl dost vstřícný, jestli by mi na pár hodin denně neposkytl svůj proud. Dohodli jsme se, a protože jeho dům byl jen asi dva metry od našeho, natáhl k nám zahradní prodlužovák. Nijak jsem toho nezneužívala, odběr jsem opravdu minimalizovala jen na to nejnutnější, ale situace i tak houstla.

Na Honzovi bylo zjevné, že se přepočítal a práce na baráku ho zase tolik neberou. Nemyslím, že bych ho otrávila já, naopak se rád nechával slyšet, jak to vše dělá pro Markétku a jak po něm Markétka zdědí dům, až bude veliká. Jenže nejraději si hrál na počítači, takže jsem byla v očekávání věcí příštích. Samozřejmě že i jeho to živoření zmáhalo, ale to mě také a nejspíš jsme oba doufali v nějakou změnu. Dlouho jsme nečekali a ona přišla.

Ačkoli jsem neměla nikde žádný inzerát, zůstal mi na netu profil s fotkou a stručnými informacemi o mně. Jednou mi napsal nějaký člověk z Anglie, že se mu líbí můj profil, a tak jsme si začali vyměňovat vzkazy, později přešli k mailování. Byl to našinec, který v Anglii pouze dlouhodobě pracoval, byl rozvedený a měl chuť či potřebu se seznámit. Pořídil si notebook, našel si server Lidé.cz a padla jsem mu do oka. Zanedlouho jsme začali skypovat a to bylo fajn. Bylo příjemné mít zase radost z komunikace a neužírat se stále všemi těmi problémy.

S Honzou to bylo mrtvé. Tušila jsem, že jsme blízko dalšího rozchodu, i když vlastně šlo jen o společné přežívání v jeho domě a nedalo se tomu říkat vztah v pravém slova smyslu. Stačilo se mu podívat do očí a věděla jsem, co pro něj znamenám. Ale i přesto jsem ho považovala za partnera a neměla jsem zájem s někým flirtovat, když mám oficiálně jeho. Takže jsem ani neflirtovala a do Anglie psala sice ráda, ale čistě jen kamarádsky.

Tušení změny bylo správné, trvalo asi jen měsíc, než mi Honza otevřeně řekl, že ho všechno zmáhá a nechce se už s ničím lopotit. Prý má depresi, je unavený a nechce ani dům, ani cokoli budovat. Prý touží po malé garsonce, kde nebude nic řešit, protože už je prostě bez energie. Já ho vyslechla a dohodli jsme se na tom, že se rozejdeme. Co jsem však udělala, překvapilo jeho, dokonce i mě.

Zeptala jsem se, co má v plánu s domem a navrhla mu, že až dostanu peníze z rozvodu, zaplatím hypotéku nebo od něj dům koupím. Mně se tam líbilo, Markétka už chodila do školky, poblíž byla škola a já se nebála, že bych to nezvládla. Byl asi překvapený, ale souhlasil a prý se nějak dohodneme.

Byla jsem ráda, docela se mi i ulevilo. Nechtěla jsem, abychom se společně trápili, a když byla možnost zůstat a dům vyplatit, nemusela jsem nic jiného hledat a dělat Markétce další zmatky v hlavě. Zatím to šlo, stěhovaly jsme se jen z Prahy, ale čím méně zmatků, tím lépe. Protože jsme se oficiálně dohodli na tom, že naše cesty se definitivně rozejdou a on si bude hledat bydlení dle svých potřeb, já se zcela ztotožnila s tím, že jsem svobodná a singl, takže se můžu seznamovat, jak chci.

Hned poté jsem napsala kamarádovi z Anglie, že jsem volná, a dokonce budu kupovat dům, jen co dostanu peníze za prodej pražského bytu. Měla jsem radost, dělala jsem si firemní webové stránky a oprašovala angličtinu kvůli prodeji na E-bay, když kamarád přišel se zajímavým návrhem. Neznali jsme se, ale jednoho dne mi zavolal, a prý než to udělal, dlouho o všem přemýšlel.

Věděl, že nemáme připojený ani elektrický proud, že bydlíme hrozně a hned tak se to asi nezlepší. Sám šel kdysi do Anglie kvůli dluhům a lepším výdělkům, takže mou situaci si uměl velice dobře představit, a rozhodl se k bláznivému kroku.

Nabídl mi cestu do Anglie s možností zůstat, kdybychom se tak dohodli a vše klaplo. Řekl, že má s jedním Čechem a Češkou pronajatý dům, do kterého bychom se vešly já i Markétka. Prý bych mohla vodit malou do školky pro cizince (všechno už měl zjištěné) a já bych mohla vyrábět a prodávat své bonsaje, které by šly v Anglii asi více na odbyt a za podstatně lepší peníze. I kdyby se mi nedařilo prodávat, práci, kterou bych na místě sehnala, bych měla podstatně lépe placenou než jakoukoli práci zde. Všechno měl celkem promyšlené, nabídl mi i počáteční výpomoc, hlavně zázemí v cizí zemi. Rozebírali jsme to několik hodin a já o tom začala vážně přemýšlet.

S Honzovým odchodem by mi zůstal dům, ve kterém bylo naprosto všechno v kalamitním stavu. Potřebovala jsem peníze na zaplacení dluhu za elektřinu, aby nás vůbec připojili, a do zimy zajistit dřevo minimálně za deset tisíc. I když bych to třeba zvládla, čekaly mě velké dluhy a právě v té době mě navštívil exekutor najatý ČEZem. Ten byl nejostřejší ze všech, jinak si nemůžu až tak stěžovat. Vyhrožoval mi, že mi udělá ze života peklo, jestli nebudu pravidelně splácet, ale já neměla z čeho. Viděl u mě výrobky před odesláním, a tak mi pohrozil, že je ochoten sebrat mi nářadí, starý počítač, dokonce i hotové výrobky, abych pochopila, že prvořadé je zaplatit právě jeho pohledávku. Byl tak nepříjemný, že i ve mně se něco vzbouřilo a několikrát jsem ho upozornila, že takhle se mnou mluvit a jednat nebude. Že konkrétně jemu nic nedlužím, od nikoho jsem si peníze nepůjčovala a bude se mnou mluvit jako s člověkem v nouzi a ne jako s nějakým šmejdem, zrádcem či křivákem. Ubral plyn, ani jsem to nečekala, ale stejně to bylo drtivé.

Po této nepříjemné návštěvě se Honza zrovna stěhoval pryč a já nemohla návrh svého přítele jen tak přejít. Touha vypadnout do zahraničí byla obrovská, zejména kvůli všem těm exekutorům a celkové nemožnosti vydělat si dostatečné peníze.

Malá ještě nechodila do školy, mohla jsem odjet ven, mohla jsem zkusit něco jiného. S angličtinou by časem nebyl problém, ze soukromých lekcí jsem měla pevné základy, bylo jen potřeba se rozmluvit a nabrat potřebnou slovní zásobu. Mé výrobky by se tam jistě prodávaly lépe, v Anglii jsem dva týdny byla, takže jsem věděla, že Angličané si hodně potrpí na různé serepetičky a dekorace, které dělám.

V těch dnech se mi stala zvláštní věc. Vedla jsem jednou ráno Markétku do školky, když jsem na ulici zahlédla holé ptáče vypadlé z hnízda. Bylo už mrtvé a já ho s malou obešla tak, abychom to nemusely řešit. Udělalo se mi z toho zle a nemohla jsem na to přestat myslet. Když jsem se vracela od školky domů, zastavila jsem se na tom místě a měla jsem potřebu to blíže prozkoumat. Nevím proč, prostě to tak bylo.

 Dívala jsem se nahoru a zjistila jsem, že si nějaký ptáček zhotovil hnízdo v pouliční lampě, ze které vypadlo sklo, nebo ho někdo rozbil. Hnízdo bylo vměstnáno uvnitř lampy, v místě, kde byl ohnutý hladký lakovaný plech.

Ptáče vypadlo, hnízdo už možná ani dobře nedrželo. Samička seděla nahoře na lampě a dívala se dolů, na své mrtvé mládě. Já šla pryč, ale stále se mi to vracelo. Musela jsem nad tím přemýšlet, aniž bych věděla, proč mě to tak zasáhlo.

Odpoledne jsem šla pro malou, procházela jsem opět pod lampou, když jsem na zemi spatřila dvě mrtvá mláďata a samičku, která poletovala okolo, vidíc tu zkázu. Hnízdo v lampě se ještě víc odlepilo a už neudrželo ani druhé mládě, které předtím ještě žilo. Chtělo se mi brečet nad těmi mrtvolkami, ale věděla jsem, že mě to dojímá ne kvůli nim, ale kvůli mně samotné. Byla jsem ve skutečnosti unavená, potřebovala jsem pro malou bezpečné hnízdo a bála jsem se, že udělám stejnou chybu jako ta samička, a že pak se budu divit a marně létat okolo.

Další den byl Honza odstěhovaný a já zůstala první noc v baráku jen s malou. Nemohla jsem usnout, stále jsem přemýšlela, jak se ke všemu postavit. Když se začalo rozednívat, sledovala jsem obrysy nábytku v místnosti a najednou jsem všechno viděla v jiném, temném světle. Prasklé zdi, vše v havarijním či provizorním stavu, hromady práce, na kterou nemám peníze… prostě boj o přežití, kdy má člověk jen tu střechu nad hlavou a zdi, které se zatím nehroutí, i když přední štít domu se už bortí a je potřeba řešit i to.

Čím více světla přicházelo do místnosti, tím lepší se mi zdála varianta, kterou nabídl můj přítel z internetu. Když se úplně rozednilo, byla jsem si jistá, že to zkusím. Pravděpodobnost, že si sedneme jako lidé a staneme se partnery, byla malá, ale mohlo to vyjít, a tak jsem se rozhodla pro výlet, který mohl změnit můj život, protože štěstí prý přeje připraveným.

Pak šlo všechno více než dobře. Malá se zajímala, s kým si píšu, a já řekla, že s kamarádem, který nás zve do Anglie. Na výlet chtěla, hlavně proto, že se ráda dívala na letadla a mohla se letadlem proletět. Přítel se mnou intenzivně komunikoval, také mě překvapoval tím, jak milý je a kolik toho máme společného. Samozřejmě mě něco velmi brzdilo, protože jednou jsem už vzplála, opustila manžela a všechno dopadlo špatně, ale i tak to bylo příjemné. Kdysi studoval literaturu, měl podobné zkušenosti a zážitky, zajímaly ho duchovní záležitosti a byl ke mně milý. Zajímal mě čím dál víc jako bytost, i když jsem moc nevěřila, že by o mně skutečně mohl stát se vším všudy.

Když jsem byla rozhodnutá, že do Anglie poletím a zkusíme se seznámit, bylo nutné říct o našem výletu Honzovi. Zajímavé bylo, že mi velmi žehnal. Mluvil v tom smyslu, že kdyby měl šanci jako já, zůstal by venku a nikdy by se už nevracel, protože tady to stojí za houby a všechno je ve špatných zákonech.

Tyhle řeči mě unavují, když vím, že většinu chyb jsme udělali my, bez ohledu na zákony. Ale Honza vždycky hledá viníky někde jinde. Každopádně jsem byla velmi překvapená, že mi tak žehná, protože kdyby to vyšlo a já se do Anglie, tedy přesněji do Skotska, časem přestěhovala, ztratil by možnost častého kontaktu s naší dcerou. Ale stalo se. Mluvil přesvědčivě a bez křečí, takže jsem usoudila, že to tak prostě má být a že i pro něj to znamená jakési řešení, jak z téhle osobní krize ven.

On sám prý bydlel v nějakém malém bytečku u Prahy, zdál se i spokojený nebo to tak alespoň prezentoval. Poprosila jsem ho ještě, jestli by se zatím staral o našeho psa, než přiletíme zpátky a budu vědět, co dál.

Doba se krátila, my s malou jsme měly odletět a já se snažila přijmout myšlenku, že vše se k lepšímu obrací. Začala jsem se cítit opravdu dobře, po několika letech depresí jsem měla radost a začala pociťovat něco jako vděčnost. Najednou se zdálo, že vše mělo svůj smysl, že se mi otevírají dveře k jinému životu a já konečně dostávám šanci.

Den odletu se blížil, učila jsem se aktivně angličtinu, omluvila jsem Markétku z posledních dní ve školce. Promluvila jsem také s rodiči, situaci jsem jim popravdě nastínila, ale nechala jsem to dost otevřené. V podstatě jsem je seznámila s tím, že mám šanci odletět do Anglie, a kdyby to náhodou vyšlo, asi bych tam pak na pár let zůstala. Tak i tak, naši jako vždy nic nenamítali, jen chtěli vědět více podrobností. Nakonec mi nabídli i odvoz na letiště v den D.

Když jsem měla letenky, nakoupila jsem nějaké drobnosti na cestu, srovnala se se sousedem a poděkovala za jeho pomoc ohledně elektřiny. Sousedově matce jsem dala mnoho květin, aby na mě v hezkém vzpomínala, ale také jsem nechtěla, aby uschly, protože jsem nevěděla, jak dlouho se zdržím.

Jednoho krásného rána pro nás přijeli táta s mámou a odvezli nás na letiště. Hned poté jsme letěly do Skotska, kde nás na letišti čekal můj přítel. Pro mě byl na první pohled akceptovatelný, i když jsem si ho představovala trochu jinak. Nevím, jak na tom byl on, ale podle jeho chování u něj doma se jevilo, že ani já mu nejsem nepříjemná, spíše naopak.

Zdálo se, že vše by mohlo být OK, ale najednou se něco zvrtlo. Když jsem šla spát, říkala jsem si, že je všechno v háji, i když jsem nevěděla o co jde, protože signály nebyly jasné a on nebyl schopen mluvit otevřeně.

Druhý den jsme jeli na výlet, ale atmosféra nebyla moc dobrá. Další den už bylo jasné, že je nejen něco špatně, ale že se ani nedozvím co. A tak jsem využila jisté záminky k návratu do Čech a kamarád online objednal letenky hned na příští den. Brzo ráno už jsme seděly v letadle a bezpečně se vrátily domů. Nevěděla jsem, co mu nesedlo nebo z čeho měl strach, protože nikdy už nebyl dostatečně otevřený a sdílný. Zanedlouho přijel do Čech, toužil se se mnou setkat, ale já už k tomu neměla odvahu.

Když jsme přijely z letiště, napsala jsem Honzovi, že jsme zpátky doma, takže kdykoli může přivézt psa… Přijel velice rychle a docela mě překvapil, protože takhle vzteklého jsem ho ještě nikdy neviděla. Začal na mě dokonce řvát a urážet mě. Každý proslov zakončil otázkou, jak si to jako představuji. Choval se ke mně jako žárlivý manžel, ale asi mu nedocházelo, že my dva jsme nejen oficiálně rozejití a on bydlí někde jinde, ale že ani předtím jsme spolu nespali a těžko mi může do něčeho mluvit.

Nakonec mi zcela nelogicky oznámil, že je mu ze mě natolik blbě, že si lehne do kuchyně na zem, ale nedošlo mu asi, že má ležet úplně jinde a že vlastně nemá logiku, aby si zde kamkoli lehal. On měl spát ve svém bytě, ve kterém už přes měsíc bydlel, a ne mi zde demonstrovat, jak hrozně zle mu ze mě je. Bylo to trapné, ale nevěděla jsem jak to vyřešit, a tak jsem ho nechala, ať si leží, kde chce, a šla jsem si lehnout do pokoje, ve kterém jsme s Markétkou spávaly my. Vyhodit jsem ho neuměla, když formálně byl dům stále jeho, i když tam bydlet nechtěl.

Druhý den na mě nastoupil stejně útočně, ačkoliv nevěděl, co se stalo a proč jsem se vrátila. Najednou měl potřebu řešit náš vztah, začal mi mou cestu do Anglie vyčítat. Když jsem mu řekla, že jsme rozejití, doslova se mu to nelíbilo a choval se, jako kdybych ho snad podvedla. Znova jsem zopakovala, že o mně neměl zájem, dokonce chtěl bydlet sám, ale to slyšet nechtěl. Stále hledal nějaké argumenty, které mi připomenou, že já jsem ta špatná a vadná. Většina jeho pokusů o kázání končila dovětky, že se musím změnit, mám mu to ukázat v praxi a pak teprve mě může mít rád. Tedy až si to zasloužím. Ale to už mě fakt nebavilo, měla jsem jasno.

Já pouze odvětila, že jestli není nic, co by na mě mohl mít rád už nyní, nemám zájem o jeho lásku bojovat, a tudíž končím. To ho rozčílilo, znova se ptal, jak si to jako představuji, ale mně už se to nechtělo řešit. Já opravdu nebudu bojovat o to, aby mě měl někdo rád, když mě nemá rád takovou, jaká jsem. Na to se fakt můžu vykašlat a radši zemřu bez vztahu a bez chlapa, než tuhle debilní partii hrát dál.

Jenže Honzovi to nedocházelo a byl tak rozparáděný, že mi začal klást podmínky soužití, nebo spíše vyjmenovávat body, ve kterých se mám zlepšit, aby mě přijal. Poslouchala jsem ho čistě pro zajímavost, protože ještě nikdy se takhle neodvázal. Hned v úvodu mi zakázal vyrábět mé výrobky v jeho domě. Důvod byl samozřejmě ten, že můj výrobní bordel byl roztahán na různých místech. Prý jestli si to chci vyrábět, mám si pronajmout nějaké prostory a vše, co zde momentálně mám, musím vyházet či odstěhovat.

Toho, že se vrátil Honza, si všimla má velmi stará sousedka, a když mé trable vyslechla, zeptala se, proč třeba nebydlím na chatě, když ji máme a je tam vše, co potřebujeme k životu. Něco takového mi vůbec nepřišlo na mysl, ale východisko to bylo. Malá zatím nechodila do školy, takže jsme mohly žít v horách, než bych dostala peníze za prodej pražského bytu. Byla tam elektřina, voda ve studni, všude kolem lesy, ze kterých je možné natahat si dřevo na celou zimu. Stačil mi jen malý výdělek na jídlo a měly bychom vše, co potřebujeme. Jediný problém byl v tom, že své výrobky jsem musela odesílat poštou a já neměla auto, abych je z hor na poštu vozila. Ale i to by možná šlo zařídit, a tak jsem hned druhý den poprosila rodiče o možnost azylu na chatě v horách.

Souhlasili a já se okamžitě chystala na stěhování. Vyházela jsem, co šlo, zbytek jsem zabalila do pytlů a čekala, až pro nás přijede táta. Shodou okolností bylo kvůli prodeji bytu nutné jej už celý vyklidit, a tak jsem místo do hor jela debordelizovat byt v Praze a vyhazování pokračovalo.

O malou se týden starala babička, táta jezdil každý den do Prahy, naše věci pak ukládal v garáži. Nábytek jsem si vzít nemohla, nebylo jej kam dát, a tak jsem jen přebírala, vyklízela, uklízela a vyhazovala.

Byly to divné dny, skoro jako bych účtovala s celou svou minulostí. Nebylo mi z toho dobře, ale bylo to nutné. S každou věcí, kterou jsem brala do ruky, jsem otevřela vzpomínky, které se k ní vázaly. A pak jsem to zahodila nebo vložila do pytle, který se mnou měl putovat do mé budoucnosti. Týden mi trvalo, než jsem vše vyklidila, zbytek už zůstal na bývalém manželovi.

Musím dodat, že při tom všem jsem často brečela. Ne však kvůli vyklízení bytu nebo kvůli minulosti. Já totiž strašně brečela kvůli ztrátě iluzí, že se pro mě nenašlo východisko a celá ta akce s Anglií nevyšla. Myslela jsem si chvilku, že jsem se zamilovala, a brečím kvůli tomu, že on mě nechce. To ale nebyla pravda, protože jsem ho vůbec neznala a neměla s ním ani dobré, ani špatné zkušenosti. Já jen uvěřila, že vše zlé skončilo a že mohu začít jinde a jinak. Uvěřila jsem vlastně v obrat a vtáhlo mě to natolik, že návrat do tvrdé reality mě srazil na zem a já byla na kolenou.

Když vyklízení bytu skončilo, odvezl nás táta na hory. Byl srpen, zatím bylo moc velké teplo na dřinu v lese, proto jsem měla v úmyslu, že budu pracovat na knize a jedné malé zakázce, která už mi přišla. To se ale nedařilo, teď teprve na mě všechno padlo a došly mi síly. Po všech těch zážitcích jsem pocítila, že už je toho na mě moc, že potřebuji vypnout.

Rodiče zatím zůstávali s námi na chatě, a tak jsem courala sama po lesích a nechávala volně plynout myšlenky. Protože mě každou chvíli přepadávala beznaděj a pocit marnosti, začala jsem se po letech opět v duchu modlit, a to konkrétně za to, aby ode mě odešla ta bolest a pláč, který mě v těchto dnech často přemáhal. Prosila jsem o úlevu a ta skutečně během pár dní přišla.

Jakmile se dostavila jakási rovnováha, pustila jsem se do dřevorubecké práce, která mě zcela pohltila. Bylo to fajn, s každým úderem sekery odcházelo cosi negativního a mně přibývala síla. Nejdříve jsem z lesa tahala soušky, postupně jsem přecházela na kvalitnější dřevo a silné kmeny. Když jsem vyčistila velkou část lesa, přehnala se vichřice, způsobila těžký polom, a tak jsem měla možnost tahat další a další klády z nejbližšího lesa.

Nebyla jsem na horách ani měsíc, když mi zničehonic přišla esemeska a telefon ukazoval několik nevyzvednutých hovorů. Podívala jsem se, o co jde, a lekla se. Zpráva byla od přítele z Anglie, prosil mě v ní, ať zvednu telefon, že prý přijel do Čech a chce se se mnou setkat. Seděla jsem jak opařená na schodech do chaty, když najednou mi telefon v ruce začal zvonit, ale já neměla odvahu ten hovor přijmout. Chtěla jsem svůj klid, protože předtím to moc bolelo a já už to nechtěla znova zažít. Ještě mi napsal pár esemesek, ale já už se na žádné experimenty se vztahy necítila, byla jsem rozhodnutá zůstat sama.

Při práci v lese jsem se naučila vyskládat a svázat kulatinu tak, že jsem byla schopná odvláčet několik metráků dřeva naráz, a to pouze na malém, ale pevném železném vozíku. Sílu jsem měla jako hovado, chlapi z okolních chat se za mnou otáčeli s polovičním nákladem, ale já byla jako stroj a nic jiného mě skoro nezajímalo. Zaujalo mě totiž, že po dlouhé době mohu vlastním výkonem něco zařídit či změnit a to bylo tak nové a úžasné, že jsem prostě tahala dřevo pořád. Nemohla jsem vydělat peníze, nemohla jsem ovlivnit skoro nic, ale dříví jsem zaopatřit mohla, a tak jsem tahala čím dál větší klády, jako bych tím byla posedlá.

Ale celkově jsem se ponořila do určitého klidu, i když mě Markétka všude doprovázela. Když jsem nebyla v lese, pracovala jsem u chaty s motorovkou nebo na cirkulárce. Práce se dřevem, skromné vaření a tahání vody ze studny vnášelo do mého života jednoduchost, vše jsem zvládala vlastními silami a to mi přinášelo do duše onen klid.

Se začátkem podzimu všichni lidé z okolních chat odjeli, přišel mráz a hned po něm neobvyklá sněhová kalamita. Předčasně zmrzlé větve byly náhle zatížené obrovským přívalem sněhu, následkem čehož došlo v lese k velkému polomu na bukovém dřevě. Hned poté se zase oteplilo, sníh se z větší části rozpustil a já měla plno další práce. Svazovala jsem k sobě silné a těžké bukové větve a pak je po sněhu tahala jako burlak dřevěné vory. Musel na mě být úžasný pohled, ale dřela jsem dál a měla radost, že můžu nahamounit další kvalitní dřevo na dlouhou zimu.

Bylo mi čím dál lépe. Nikde nikdo neprudil, exekutoři byli někde pod horami a Markétka si to také užívala. Už na podzim za malou občas přijížděl Honza, a než jsem se nadála, jezdil za námi každý víkend. Nevadilo mi to, i když jsme to dohromady vyloženě nedávali.

Připadal mi jako starší bratr, se kterým se vídám, moc se vzájemně nemusíme, ale stále je to člen rodiny a chlap po ruce. Když za námi pravidelně jezdil, přivezl vždycky jídlo, které naložil do batohu, a prošlapal si k nám cestu sněhem. Nikdy jsme nestrádaly a stále jsme měly dost všeho, co bylo potřeba.

Rodiče mi pak říkali, že o nás v zimě měli strach, ale bylo to zbytečné. Já celou dobu, když tam nebyli lidé, fungovala ve zvláštním režimu ostražitosti a opatrnosti. Dokonce mě jednou napadlo, že kdyby stará děravá chata začala třeba hořet, bylo by dobré učinit opatření proti případnému zmrznutí.

Čistě preventivně jsem po chatě posbírala oblečení, které jsme až tak nepotřebovaly, vzala pár prostěradel a dek a vše jsem uložila do suchého, ale pevného igelitového pytle. K tomu jsem přihodila svíčky, zabalené zápalky a pár věcí, které se mohly hodit, kdyby se stalo něco vážného a my musely z chaty třeba utéct. Pytel první záchrany jsem uložila v optimální vzdálenosti mimo chatu a věděla jsem, že kdybychom musely utéct v pyžamu, tak bychom ani při silných mrazech nezůstaly někde ve tmě a nebyly v ohrožení života. Nikomu jsem to neříkala, protože by to mohl považovat za ujeté, ale když jsem mohla udělat takové malé opatření, tak proč ne?

Na knize jsem nepracovala, nebyl asi vhodný čas, ale založila jsem si internetový obchod na Fleru. Zbytek zimy jsem využila tak, že jsem do obchodu vkládala fotografie, ceny a různé popisky. Tato práce se hned projevila, takže jsem měla pár objednávek a mohla vyrábět.

Čím dál víc se mi líbil život na horách, protože jsem byla daleko od všech těch starostí, které jsem nedokázala řešit. Nepotřebovala jsem civilizaci, protože drtivá většina problémů je právě civilizačních a systémových. Zjistila jsem, že nejsem líná, ale k určitým činnostem jsem neochotná a jednoduchý život v lůně přírody je přesně to, co zvládám. Pak se necítím být znásilněna světem a jeho očekáváními. Necítím se být vtažena do soukolí vnuceného konzumu, do štvanice za penězi ani do lidských povinností, které mají kořeny neznámo už kde.

S příchodem jara odložily jsme já i Markétka běžky a vyrážely jsme fotit probouzející se přírodu. Věděla jsem, že se brzo ozve bývalý manžel, protože prodej bytu už proběhl a peníze byly na cestě. Zanedlouho mě čekal návrat do civilizace, ale neměla jsem z toho žádnou velkou radost.

Nerada jsem jezdila dokonce i do měst pod horami, protože jsem všude viděla znaky tygrovitosti, jenže tentokrát na tvářích cizích lidí. Slyšela jsem matky, jak straší své děti bubáky a čerty, protože to fungovalo, když bylo dítě zlobivé. Viděla jsem lidi kladoucí si ruku na hrudník, s klasickými projevy úzkosti. Opilce, narkomany, zloděje, unavené lidi, naivní lidi a smutné lidi. Mezi nimi byli i úspěšní a možná šťastní, ale zdálo se mi, že jsou v menšině. Najednou jsem viděla stopy tygrů všude, a když nešlo o tygry, šlo o něco jiného, ale také těžko zvladatelného.

Okolnosti, které mě donutily odejít do hor, byly tvrdé a já byla ráda, že máme elektrický proud, dostatek dřeva na celou zimu a trochu klidu v ústraní. Že se z toho stane nejkrásnější rok mého života, to mě předem nenapadlo a už vůbec mě nenapadlo, že mi osud dovolil si alespoň na rok odpočinout a nabrat sílu pro další boj.

Mé úzkosti zmizely, projevovaly se už jen při řízení vozu, ale i ty časem téměř odezněly. Vím už, že to zvládnu, protože utéct nikam nejde a já zde mám dítě, které mě potřebuje. Ale jedno musím napsat, i když lidé většinou čekají happyendy. Žádný hit to tady není, tedy alespoň za sebe si dovolím bezostyšně říci, že to bylo docela náročné.

Zůstal mi po tom všem změněný pohled na svět a já opět stála před volbou, jestli nemám jít se svým depresivním pohledem k lékaři. Co by asi udělal? Dal by mi prášky proti depresi. Mám ji ale skutečně? Nebo je tento svět takový, jaký ho vidím, i když radosti zde můžeme zažívat také? Mám začít brát prášky na to, aby mi svět připadal lepší?

  Zpráva pro čtenáře mé knihy

Děkuji za Váš zájem a Vaši trpělivost. Téma úzkosti a terapie považuji za uzavřené, snad byl někomu tento příběh v něčem užitečný. Ještě jednou díky    Soňa Tomanová