Skládačka

Umím složit jednu stranu, a když začnu s jinou, tu první rozházím. Je to proto, že má kostka obsahuje nejen několik barev, ale několik podivně pospojovaných úrovní. Psychickou, duchovní, vnější, vnitřní. Kdo tomu vůbec rozumí?

Panika před úsvitem

Kapitola 18.

Po terapii, která byla konečně věnovaná sebevražednému pokusu mé babičky, jsem byla velmi zasmušilá, jiným slovem zádumčivá. Dodatečně jsem se u Sovičky k tématu vrátila, ale ne abychom to rozebírali, spíše se to projevovalo v úvahách nad tématem smrti, zodpovědnosti, smyslu života či jeho marnosti. Náměty, které jsem přinášela do dalších sezení, byly více filozofického rázu, jen občas se vracelo něco z dříve probíraného, a to jen proto, že jsem to neměla utříděné a zatím si mnohé z otevřených témat nesesedlo.

Kvůli příběhu o babičce jsem se vrátila zpátky ke snu o chladnokrevném vrahovi, který málem zardousil onu Asiatku. Chvíli jsme se Sovičkou pitvali, nakolik se tento můj sen týkal babičky, ale během chvíle se téma posunulo jinam. Právě u tématu chladnokrevného zabijáka jsem si začala uvědomovat, jak těžko se mi žije. Dříve jsem o tom asi nemluvila, ani jsem si nestěžovala na celé to plahočení zde na zemi, ale najednou se něco změnilo a já to viděla jinak.

Sovička cítil nepohodu, já také a jeho dotazování vedlo k tomu, že jsem začala vyjmenovávat, co vše v tomto světě nechápu. Nakonec se vše dalo shrnout tak, že absolutně nepobírám tvrdost, bezcitnost a krutost. Doktora víc zajímalo, co pod tím vidím, ale já to vysvětlit nedokázala. Vlastně mi připadalo ujeté, že se mě vyptává na něco, co je jasné a triviální. Došlo to tak daleko, že chtěl, ať uvedu konkrétní příklady situací, nebo alespoň smyšlený příměr.

Chvíli jsem přemýšlela, pak jsem si vzpomněla na filmy o mafiánech. Hledala jsem v sobě slova, abych vyjádřila co cítím, ale opět to šlo těžko formulovat. Sovička se ptal dál a nakonec mi řekl, ať si představím situaci, že se s takovým nějakým mafiánem někde setkávám.

A tak jsem opět pustila svou představivost na procházku a uviděla nějaký bar v americkém městě, ve kterém se mafiáni scházejí. Roli představitele padouchů automaticky nafasoval Robert de Niro, kdo jiný by to mohl ztvárnit lépe? Seděl u barového pultu na vysoké židličce, kouřil a tvářil se stejně jako ve všech svých mafiánských filmech. Když jsem vstoupila do baru, podíval se na mě a pak otočil hlavu zpátky k barmanovi, který tam stál zcela zahalen právě vyfouknutým cigaretovým dýmem.

Nechtělo se mi k němu jít blíž a něco s ním řešit, ale v mé imaginaci mělo asi jít o konfrontaci. Šla jsem tedy dál a zaujala pozici vedle de Nira. Čekal, co si dovolím říci, a já se zeptala, jak může zabít člověka nebo ho týrat. Nechápal, o co mi jde, co to blábolím. Pokusila jsem se mu ve své představě vysvětlit, že na to nemá právo. Že život jiné bytosti je rovnocenným a on přece nemůže jít a vypínat jiné životy podle své nálady.

Sovička se mě vyptával, co vidím, já to komentovala, ale celé to bylo absurdní. De Niro neodpovídal, nechápal, jak myslím to, že si nemůže dělat, co chce, a zabíjet podle svých potřeb. Kuriózní také bylo, že mi dovolil, abych na něj hovořila, a souhlasil, že odpoví. Začala jsem se vciťovat do jeho srdce, a ono bylo prázdné. Připadala jsem si bezmocná, nebylo možné mu nic vysvětlit, dovolat se něčeho, co v něm prostě není.

Tenhle experiment s představou mafiána jsme opět zahájili ke konci terapie, takže po chvilce jsme jej museli ukončit a já opět dostala domácí úkol. I kdyby mi to Sovička nezadal, sama jsem tím byla tak zaujatá, že bych doma stejně pokračovala. Cítila jsem, že je to pro mě hlubší téma a nevystačím si jen s tím, že budu lidi dělit na sebestředné bezohledné egoisty s ochotou i zabít a na lidi opačně orientované.

Došlo mi, že mafián mi nerozumí a já nerozumím jemu. Jako bychom pocházeli z jiných světů, ale zde se potkáváme a on je vlastně druh, který se zde dobře adaptoval. Já ne. Není to nic nového pod sluncem, on je predátor, já kořist. A budu kořist stále, protože umím hůř analyzovat než oni a jim nevadí odstranit někoho z cesty.

Můj dřívější předpoklad byl, že jiní lidé jsou stejní jako já, ale to není pravda. Vždycky jsem vycházela z toho, že máme všichni stejný základ, jen nás život formoval do různých, třeba i krajních poloh. Počítala jsem s nějakou patologií, těžkou deformací, ale stále jsem nás považovala za stejný druh. Dnes vidím, že stejný druh to možná je, ale jsou tu velice podstatné rozdíly mezi poddruhy.

Při cestě domů jsem opět uvažovala o babičce a svém sklonu myslet si, že byla zlá proto, že jí snad někdo ublížil. Dokážu jí vše odpustit, nebo si to alespoň myslím, ale zatím ji nedokážu omluvit ani chápat. Zlo pro mě zůstává zlem a nejspíš ho nikdy nepochopím. Její dcery říkávají, chudák maminka, tolik si toho vytrpěla. Ale to stejně nestačí. Je mnoho lidí, kteří trpí, a jejich charakter je ani ne tak zocelován, jako vybrušován. Třeba to bolí, a moc, ale nedovolí sami sobě, aby se jejich nitro s tou infekcí ducha uzavřelo a s tou nákazou se vše zakonzervovalo před vnějším světem. Stane-li se to, zákonitě dojde ke zkvašení celého obsahu, k hnilobě a zkáze, která páchne široko daleko, vybublá-li onen obsah ven.

Po několika dalších sezeních přišel Sovička s návrhem. Prý nad mou situací přemýšlel a napadlo ho zkusit homeopatický lék. Dotázal se mě, jsem-li s touto alternativní metodou obeznámena, a když jsem řekla, že ne, stručně mě zasvětil. Nechal to na mém zvážení a já se rozhodla, že to zkusím. Dal mi tedy kontakt na jistou lékařku žijící nedaleko Prahy, kterou prý osobně zná a důvěřuje její intuici v diagnostice problému. Souhlasila jsem se vším, pročetla nějaké informace na internetu a pak se objednala ke konzultaci u homeopatky.

Když jsem k ní dorazila, znova jsem popisovala všechny své obtíže. Bylo mi z toho nepříjemně, protože mi docházelo, jak málo se ve skutečnosti změnilo. Terapie sice vytáhla mnoho souvislostí na povrch, ale vlastně jsem v úzkostech jela už několikátý rok a stále nedošlo k výraznému obratu.

Tato lékařka se více zajímala o konkrétní nemoci objevující se v rodině, také pak o mé sny. Těm věnovala neobvyklou pozornost, dotazovala se na typy snů a zjevně hledala nějaké schéma či stopy vývoje. Zhruba po hodině mi řekla, že si myslí, že snad má dostatečný vhled a zároveň nápad, který přípravek by byl vhodný. Domluvily jsme se, že mi pro jistotu nesdělí typ léku, protože s mou zvídavostí a nekonečným dumáním nad vším bych mohla být předpojatá, když budu vědět, co užívám. Prý si mám přípravek vzít, a změní-li se něco, budu ji telefonicky informovat. Pak se domluvíme, jak dál, bude-li vůbec třeba se opět scházet.

Po rozhovoru s ní jsem byla zase velmi rozklížená. Vyšla jsem z jejího domu, ulice byla temná, během naší konzultace se setmělo a začalo pršet. Nohy se mi třásly z divné slabosti, byla mi zima, i když v únoru a za deště to nebylo až tak překvapivé. Měla jsem pocit, že její dotazy mířily k jakýmsi duchovním kořenům, ale duchovní otázky mi přímo nekladla.

Chvilku jsem ještě viděla na cestu, ale pak už byla v ulici tma. Zapomněla jsem, že jsem předtím u chodníku zahlédla výkop, když najednou… Uklouzla jsem po bahně a zahučela do poměrně hluboké jámy plné mazlavého bláta a kamení. Bolestivě jsem si narazila koleno, ve zbytcích světla se dostala ven a špinavá od bahna jsem šla ke stanici autobusu. Ten mi před nosem ujel a já tam stála jako idiot doufajíc, že přece musí jet další.

Bylo mi divné, jak o homeopatii mluvila. Z toho mála, co jsem pročetla na netu, a z toho, jaký dojem ve mně vyvolala její slova, jsem celkově měla neobvyklý pocit. Totiž takový, že se něco důležitého stane hned, anebo se nestane vůbec nic. Neuměla jsem si představit, jak by homeopatie mohla fungovat, ale připouštěla jsem možnost, že nějak to fungovat může. Dám tomu tu možnost?

Když jsem zmoklá a s bolavou nohou stála na stanici dost dlouho, raději jsem se šla podívat na jízdní řády. Samozřejmě byly strhané, poničené. Tak, jak je někdo vytiskl a nalepil, aby sloužily lidem, stejně tak přišel blíže nespecifikovaný pitomec, strhal je a zničil, aby lidem nesloužily. Nikdy to nepochopím a strašně mě to otravuje. Jediné ospravedlnění mě napadá, že to někdo dělá ze zoufalství, protože mu už organizovaný systém leze na mozek. To bych ještě pochopit dokázala, ostatní motivy asi ne.

Hledala jsem jinou stanici, našla jsem ji během chvíle, dokonce tam byly čitelné i jízdní řády. Dočetla jsem se, že ten den už nic nejede – zůstala jsem v malé vesnici asi dvacet kilometrů od Prahy. To byla trochu komplikace, protože Markétku hlídala máma a ta měla naplánováno jet večer domů. Sice by mohla přespat, ale už se to zamotávalo. Má podrážděnost a nepohoda se prohlubovaly, a tak jsem se rozhodla vzít si homeopatické léčivo hned.

Nedělo se nic, jen se mi zdálo, že se po chvíli ještě více roztáhlo mé vnímání. Opodál zastavilo auto, možná bych i poprosila o pomoc, kdyby mi nedošlo, že osazenstvo vozu právě vyhulilo jointa marihuany, a ještě k tomu jde o mladé cikánské jinochy. Obvolala jsem tedy pár známých, ale nakonec pro mě přijel Honza. S ním jsem počítala nejméně, vždycky je děsně vytížený a pravděpodobnost, že něco půjde hned, je většinou mizivá. Ale stalo se. Během půl hodiny pro mě přijel a já se tak dostala domů prakticky včas.

Celý večer jsem uvažovala nad tím, že homeopatický lék má dodat informaci, ale nic konkrétního jsem si představit nedovedla. Jakou informaci? Odkud? Z jakého pole, z jaké sféry či pláně? Z jakého zdroje a kudy? A jak to vypadá po dodané informaci z hlediska zdravotního stavu? Bylo to pro mě prostě nepředstavitelné. Možná jsem čekala, že se vzbudím bez úzkostí nebo nějaká silnější, neotřesitelná. Nebo mi něco docvakne a budu mít jasno.

Před usnutím jsem se zaobírala celkovým dojmem ze setkání s lékařkou. Měla jsem pocit, že lékařka řešila celou mou individualitu a nějaký konkrétní blok, nebo spíše konkrétní bludný kámen, o který stále zakopávám ve tmě. Najednou mi přišlo vtipné, že jsem právě po konzultaci s ní zakopla a upadla do bahna. Také jsem se slušně praštila o kámen, koleno mě ještě bolelo, i když to nebylo vážné. Na ulici byla nečekaná tma, déšť, zima, ujel mi i poslední autobus. Jako by se na mě sesypaly okolnosti dokonale ilustrující můj celkový stav. Ale nedumala jsem nad tím příliš, proběhlo to pouze mojí myslí a já pak usnula.

Zdál se mi sen, vlastně dva. Tenkrát jsem měla potřebu si je zaznamenat, i když mnoho jiných snů jsem si nezapsala. Ten první z nich má pro mě hluboký smysl až v těchto dnech, ten druhý jsem pochopila okamžitě.

Jsem někde v horách, stojím na vrcholu kopce s příbuznými nebo blízkými. Postáváme nedaleko nějaké restaurace nebo jen na vyhlídce, prostě tam nahoře něco je. Najednou vidím starší ženu jdoucí směrem k nám. Přichází ke mně a usmívá se jako sluníčko. Má kypré tvary, je silná asi jako já, může jí být přibližně padesát.

Vypadá jako moje babička, matka mého otce. Je hezká, má černé vlasy, velké tmavé oči, moc hezký úsměv vykouzlený z plných rtů a hezkých usměvavých tváří. Láskyplně a šťastně se na mě dívá, podává mi ruku, já podávám ruku jí. Ona ji bere do svých suchých teplých dlaní a stále se na mě potěšeně dívá.

Něco ve mně roztává, neuhýbám ani pohledem, jako to dělám jindy, když cítím rozpaky. V její přítomnosti žádné rozpaky necítím, tak blahodárně na mě její upřímná radost působí.

„Ty jsi moje babička?“ ptám se, protože tomu nerozumím, neboť ona má být už dlouho po smrti a já ji v takovém věku ani nepamatuji. Dívám se na ni dál, ale už tuším, že ona to není, že tak jenom vypadá.

 „Ne, nejsem tvoje babička, jsem její dcera,“ odpovídá s vlídným úsměvem, ale v očích má takové radostné neposedné čertíky. Ví, že to je pro mě hádanka. Usmívá se ještě víc, jako kdyby slunce mohlo svítit ještě větším světlem. Září, která neoslňuje a nepálí, září, která hladí i uzdravuje a naplňuje srdce mírem.

Mám najednou takovou ospalou hlavu, prostě mi to nemyslí, mozek nešrotuje jak posedlý. Ten mír mě utišil. Věřím jí, nebojím se žádné zrady. Její ryzí podstata je dobrotivá a laskavá.

„Ale vždyť babička měla jen dva syny – tátu a mého strýce,“ říkám zmateně a dívám se na podobu své babičky. „Jak je možné, že tě neznám?“ ptám se dál, ale je mi zatěžko přemýšlet. Jsem užaslá, také cítím lásku a z toho jsem užaslá ještě víc. Jako kdybych se viděla se svým strážným andělem, který o mně ví vše a já o něm nevím vůbec nic, dokonce ani to, že existuje.

„Narodila jsem se jim a zůstala pak jejich tajemstvím,“ odpověděla mi s úsměvem vědouc, že o tom já vědět nemůžu a není potřeba, abych v této chvíli vše chápala. Nevím proč, ale je to jedno, věřím jí. Z nějakého důvodu byla jejich tajným potěšením. Jejich holčička, když synové už odešli z domova.

Je šťastná, vypadá tak vyrovnaně. Jako kdyby svět byl jedno velké nekonečné potěšení a nekonečné proudění lásky. Ty oči, ten pohled, ten čtverácký úsměv a cit. Něco mi předala, nikdy nezapomenu na setkání s ní. Nevím, jestli je přelud nebo ne, Připadám si jako v nebi. Možná se mi to jen zdá, možná jsem mrtvá a ona mě přišla pozdravit a potěšit na onom světě.

Ale teď najednou má v očích smutek či chmuru a říká: „Děvče moje… holka zlatá…“ Další slova už mi unikají.

Nějak se to najednou zamotalo a já nejsem tam, kde jsem byla. Jsem sama, v jedné ruce mám foťák, v druhé mobilní telefon. Jdu z nějakého kopce dolů do údolí. Dole, hluboko pode mnou, je jezero nebo malá přehrada, vedle ní je město.

Ztratila jsem se asi. Měla bych zavolat těm příbuzným, aby neměli strach. Nevím, kam jdu, a bojím se, jestli se úplně neztratím, ale to vlastně není možné. Mám dobrý orientační smysl, pozoruji krajinu a uvažuji, jak se z toho místa dostat k nim. Nestačí vystoupat zpátky do hor a vrátit se. Jsem na zcela jiném místě.

A teď, zdá se mi to jasné. Jsem pod kopci blízko Nebozic. Vypadá to tu jinak než dříve, ale určitě je to tak. Musím obejít celou přehradu a projít skrz město. Čeká mě celkem dlouhá cesta, navíc potmě, protože se už hodně rychle stmívá.

Proč jsem se od nich odtrhla? Vůbec nevím, co se stalo a proč jsem zde. Mám okno, ztrátu paměti. No nic, teď ale musím jít, vím, že to musím stihnout, dokud není pokročilá noc a můžu se ptát lidí na cestu. Až obejdu přehradu, dostanu se na lesní cestu při úpatí kopce a ta mě dovede až domů, tedy ne domů, ale tam, kam mám jít a kde je cíl tohoto divného putování. To zvládnu.

Bahnitá cesta podél vody už skoro končí. Vidím první lampy městského osvětlení, které začínají slabě svítit. Ještě je trochu světla, přelézám nějaké větve a klády a najednou stojím na velmi rozbahněné půdě. Je rozryta kopyty zvířat, jsou tu kravince, smrad, sotva se v tom hnusném bahně dá jít.

Najednou vidím stádo dobytka, zřejmě býky. Jsou to kolosy. Velikostí připomínají bizony, mají ale krátkou lesklou srst a jsou samý sval. Také mají divoký pohled a velice ostré rohy. Stojí asi třicet metrů ode mne, jeden už mě vidí. Otáčí se tak, aby stál přímo proti mně. Je divoký. Sklání hlavu, měří si mě pohledem a je jasné, že proti mě vyrazí. Ano, jen co se správně zaryje kopyty do bahna, jen co správně zacílí.

Po levé straně, asi patnáct až dvacet metrů ode mne, je ohrada ze silných kůlů. Musím tam doběhnout a nesmím spadnout. Utíkám, ale zem je tak strašně rozrytá a bahnitá, že to skoro nejde. Kloužu, prakticky padám dopředu, ale v panice jsem schopná udělat další a další skok. Balancuji, abych nespadla, ale není už čas. Nemohu utíkat zády k býkovi, musím něco udělat teď hned.

V ruce si uvědomuji jen ten foťák a mobil, nic z toho nyní nemohu využít. Nevidím tu žádný předmět, který bych mohla použít jako zbraň. Jde o pikosekundy. Nabral už směr a chce mě převálcovat, nejlépe nabrat na rohy. Ohrada je tak blízko, ale já si teď musím hrát na toreadora a nemám ani ten pitomý červený hadr, abych ho odklonila v rámci jeho vzteku jinam.

Zdá se, že zešílel při pohledu na mě. Jsem kořist? Ne, nejde o kořist. Nenávidí mě. Není na světě nic, co by ho teď zajímalo více. Jen já – a on mě chce zničit. Je impozantní.

Už stojím zpříma a to monstrum se řítí přímo na mě. Blikla jsem bleskem u foťáku. Napadá mě ale, že úplně blbě, protože jsem držela foťák stranou, takže jsem asi vyfotila bahno. Nebudu mít toho šmejda ani vyfoceného, kdybych náhodou přežila.

Nasral se, je zuřivý, ale trochu to s ním asi cuklo, takže se v běhu mírně vychýlil a minul mě. Utíkám k nejbližšímu místu ohrady a už vím, že je vyhráno. Než se to hovado vzpamatuje, než zastaví a pochopí situaci, budu venku. Prolézám už mezi kůly, on v dálce zuřivě sípá a ztěžka se otáčí. Jsem už za ohradou a dívám se na něj. Běžel asi 30 metrů, než se zastavil, a teď hledá cíl. Já se mu ale ztrácím, je skoro tma.

Odcházím, blízko je už město. Vidím kamenné domy, velice semknutý prostor, žádné zahrady a volně roztroušené domky. Jsou to malé stavby plné podivných tvarů. V ulicích jsou občas lampy, ale celkově je to zde velmi ponuré. Takové město neznám, snad jen z hororů. Možná Krysař procházel podobným, žádný tu však není.

Zatím nikoho nevidím. Město je čím dál sevřenější, není zde už žádná zeleň, jen stavby strašně blízko u sebe, plné pokřivených okýnek, podloubí, mostečků, divných průchodů a nadchodů. A pak obchůdky, sklady, hospody, autobusová stanoviště a různé kanceláře. Ale je už večer, takže i přes stopy denního ruchu nastává doba klidu. Zdá se, že město je jedno velké tržiště a v noci se uklízí.

Jdu hlouběji do města a nemám dobrý pocit z toho, co vidím. Vnímám prolhané obličeje, chamtivce v podloubích, přikrčené lidi. Nechutné místo prorostlé závistí, zbabělostí, intrikami a bídou. Všude mám pocit nebezpečí, jdu ale svižně a obezřetně dál. Jsem přece zvyklá pohybovat se jako voják, napadá mě.

Někoho se ptám na cestu v osvětleném podloubí. Ten někdo, nějaký prodavač, nasadil podivný, skoro podezřelý výraz a někam mě poslal. Cítím, že se na mě pověsilo několik lidí, a to z různých důvodů. Zahlédla jsem divného cizince a pak někam prchající ženu.

Musela jsem se několikrát schovat. Někdy jsem zalezla do míst, kde se váleli opilci a feťáci, ale nevšímali si mě. Jen jsem se tam skryla.

Procházela jsem mnoha domy a dvory, kde pobíhaly krysy a kočky. Bylo tam ticho, zelenavé šero od plísní a mechů, ale bezpečí tam také nebylo.

Najednou není možné jít jinudy, systém dveří a jiných zápletek mě nutí jít někam a já se nemohu bránit. Dostávám se do malé chodbičky, která ústí do větší místnosti. Je to ale klec a v ní je zavřeno mnoho děvčat a žen a já jsem teď mezi nimi.

Klec najednou jede dolů stejně jako výtah. Možná jen o patro níž. Jen co jsme zastavily, všechny vyděšené, viděly jsme, že na druhé straně pletiva a mříží stáli muži. Vypadali oslizlí, říční, uslintaní, působili jako Turkové či Řekové. Možná mají v ruce i lístky nebo drobné papírové peníze. Zírám na to jako blázen, zdá se, že jde o obchod s otroky. Teď nás vypustí a já musím zdrhat a bránit se, protože s těmito lidmi smlouvat nepůjde.

Bojuji, utíkám, podařilo se mi to. Pane Bože, dostala jsem se předtím do nějakého bordelu jako otrokyně chycená do pasti. Ostatním dívkám se z té situace asi nepodařilo dostat. Nyní se pohybuji městem ještě opatrněji. Vše utichá, slídilové a jiné postavy už se za mnou nepohybují. Jsem blízko přehradní hráze, pak jsou tam už jen lesy a cesta naznačená pruhem světlé oblohy mezi stromy. Tam už dojdu, nebezpečí mám za sebou.

Hned potom se mi zdál sen o dělnících v mé továrně. Ten je podstatně kratší, ale také dosti výmluvný.

Ocitám se ve staré malé továrničce. Jsem mezi dělníky dole v hale, něco montujeme, já zrovna letuji jakýsi tišťák. Jsem pracovní síla, ale pozoruji vše kolem sebe a cosi mapuji. Vnímám cvrkot a mám plán. Začínám podněcovat zaměstnance z dílny k odporu, protože ve firmě a na pracovišti vládnou nepořádky. Hecuji ostatní ke stávce a projevení nesouhlasu se systémem i vedením.

Rychle získávám mezi dělníky popularitu i autoritu. Pak veřejně napadám šéfy a oznamuji všem, že jsem právoplatným majitelem této firmy, že jsem doposud byla skrytá, ale tímto okamžikem se ujímám vedení firmy. Dosavadní vedení je vyděšené, vědí, že spadla klec, konec srandiček.

Stojím a mám důležitou řeč ke všem zaměstnancům. Předkládám jinou koncepci a těm, kteří zde nechtějí zůstat, nabízím, aby odešli hned. Jsem nabitá energií a vzdorem, mé argumenty plynou samy, ale musím krotit svoji vášeň k proslovům, protože celý podnik je můj a není již třeba tolika slov. Proč také?

Vyburcovala jsem dav dělníků, jen ti křivější a zbabělejší jsou opatrní a dělají problémy. Dávám jasně najevo, že se ujímám vedení a vyrážím do terénu z dílenské haly. Strhl se boj, minulé představenstvo bylo lehce ozbrojené, ale i my máme najednou v rukou zbraně a honíme se po chodbách. Vepředu běžím já, pálím po těch, kteří pálí po mně. Kdo neškodí, nechávám ho být. Rychlý boj byl zakončen mým obsazením velína, dělníkům oznamuji, že jsem převzala vládu a boj je ukončen. Měli radost, ale bylo jim divné, proč jsem předtím pracovala mezi nimi a neudělala to už dávno. Zde sen končí.

Po probuzení jsem uvažovala hlavně o snu, který se týkal převzetí vlády, protože ten první mi přišel známý svým obsahem. Celé dětství a mládí se mi zdávalo, že mě někdo honí, bojuji a skrývám se, ale musím přežít. Jen láska té paní, která byla podobná babičce byla něco nového, protože to jsem v životě nezažila.

Plakala jsem pokaždé, když jsem si na její slova a pocit ztráty vzpomněla, a slzy v očích jsem měla i dnes, když jsem text znovu opravovala. Spustí se to automaticky a vždycky. Až dnes asi vím, co ten sen znamená, ale nemohu předběhnout ve svém vyprávění a možná výklad snu nepatří ani do této knihy.

Paní doktorka, která mi předepsala homeopatický lék, chtěla být informována, a tak jsem jí zavolala a řekla o svém snu s továrnou. Víc prožitků jsem neměla, snad jen pocit hlubšího vnímání a jakési integrace. Koneckonců, sen o převzetí velení ve vlastním podniku je vyloženě k tématu integrace.

Po zážitku s homeopatií jsem začala více uvažovat nad tím, jak by mi asi bylo bez léků, které již několikátým rokem užívám. Chtěla jsem zjistit, jestli jsem vůbec schopná stát na vlastních nohou, nebo ještě potřebuji terapii. Jsem už na tom lépe, nebo nejsem? Musela bych i teď utíkat z restaurace od rozjedené polévky, aniž bych věděla, odkud ta nesnesitelná úzkost přišla? Budu schopna řídit auto bez prášků?

Terapie trvala už léta, probrali jsme nejspíš většinu traumatizujících momentů mého života a já zjistila, že náš vztah se stal více osobní. Na začátku jsem se cítila být odevzdaná do rukou někoho, kdo mi může pomoci, a já musím udělat všechno, aby mi pomoci skutečně mohl.

Netajila jsem žádné symptomy, poctivě jsem v očekávání pomoci od terapeuta mluvila o všem, co mohlo souviset s mými úzkostmi. Jenže po pár letech strávených debatami se Sovičkou vznikl vztah, ve kterém jsem chtěla být vnímána jinak než dříve. Já ho už brala jako blízkého přítele a přestávalo se mi chtít vytahovat další a další žumpoidní témata. Sovička mě nikdy nenutil o něčem hovořit, ale začala jsem dělat autocenzuru, což jsem předtím nedělala.

Tehdy mi došlo, že v terapii takové, jaká byla předtím, už nemohu pokračovat. Mohu s ním jít na kafe nebo do kina, mohu i pokecat o životě, ale už v něm nevidím jen terapeuta, jeho profesionální přístup už mi nevyhovuje.

Navíc, a to jsme se Sovičkou často řešili, mi chyběl ženský model, takže jsem začala uvažovat spíše o terapeutce, kdyby bylo ještě někoho potřeba. Po čase mi také došlo, že už jsem nechtěla všechno obnažovat a řešit. Byla jsem předtím dost otevřená, abych dostala zpětnou vazbu a mohla provést korekce uvnitř. Zjistila jsem ale, že vlastně nechci měnit všechno, něco jsem si chtěla ponechat jako mé vlastní a nikomu nic nevysvětlovat.

A pak, byly tu další důvody. Markétka rostla, byly jí už tři roky, když jsem se rozhodovala, jestli je čas terapii ukončit a zkusit žít na vlastní pěst. Tedy bez konzultací, pouze s tím, co jsem se během terapie naučila.

Také situace s bydlením dozrála do fáze, ve které už bylo nutné podniknout nějaké dříve naplánované kroky. Byli jsme s bývalým manželem dohodnuti, že byt se koupí v rámci privatizace a hned po zákonem stanovené lhůtě se prodá. A čas se naplnil, on byt skutečně odkoupil a měl jej nabídnout k prodeji.

Co se týče mého nefunkčního vztahu s Honzou, už dvakrát jsme se stihli rozejít. Poprvé před narozením Markétky, podruhé nedávno, když mi říkal nějaké věci, které jsem prostě už nebyla ochotná dál poslouchat a tolerovat. Požádala jsem ho, ať se odstěhuje, a druhý den to udělal. Původně říkal, že bydlí sám, až časem se ukázalo, že bydlí se svou bývalou milenkou, a dokonce ji seznámil i s Markétkou. Malá od ní dostala krásného plyšového pejska, víc nevím.

S rodiči jsem měla vztahy dobré, vlastně téměř vynikající, jen jsem s nimi nemohla řešit minulost. Samozřejmě, občas na to došlo, ale vždycky jsem zjistila, že to po nich nemůžu chtít. Jednou jsem se zeptala, proč mi zabili psa. Ta odpověď mě dostala snad ještě víc než to, že ho kdysi zabili.

Věděla jsem, že to je nepříjemná otázka, a nejspíš bych se nikdy nezeptala, kdyby mě něco nenaštvalo. Až dodatečně jsem si všimla, že mě vytočí máloco, ale všechno, co se týkalo Markétky, mělo v sobě tuhle sílu mě nadzvednout. Vyprovokovala mě situace, kdy jsem slyšela babičku, jak své vnučce říká, že hubne a je nemocná, protože ji Markétka zlobí. Když mi v kuchyňce na chatě došlo, co to říká, vylítla jsem jako lvice, schopná rozpárat kohokoliv, kdo jí bude lhát, zastrašovat ji nebo jí podsouvat vinu tam, kde žádná není.

Ale zpátky k věci. Při mém nečekaném dotazu, co se stalo s Punťou, byli naši trochu ve zmatku, ale ne moc. Táta hned věděl, že to je ta záležitost, kdy zastřelil psíka služební pistolí. Myslím, že znova pocítil stud a lítost. Ale já ho nechtěla pranýřovat, o to mi nešlo. Já chtěla jen vědět, proč to udělali, abych si uměla představit, co mají ve svém nitru.

Táta nevěděl, co říct, nebo to teprve hledal v sobě, ale máma hned vyhrkla: „No, když zrovna byly vykopaný ty základy, co táta betonoval…“

Jen velmi opatrně, téměř zlehoulinka, jsem se snažila domyslet, co tím chce máma vlastně říct. Cítila jsem se jako malinká sýkorka, která si jemně a lehounce sedne na tenoučkou větvičku nebo stébélko a mělo by to projít. Snad mě to unese… ani raději nedýchám.

A najednou to udeřilo, přišlo to jako brutální kopanec do břicha. Ona nechala zabít psa a jediné, co ji napadne, je argument, že táta právě betonuje sklep… Takže ideální situace pro zabetonování. Skvělá příležitost k pohřbení problému. Přesně jako ve starých mafiánských filmech. Betonové boty a nikdo se nic nedozví. Nikdy to nikdo nevykope.

Bylo tak strašně těžké dívat se v tu chvíli na mámu jako na člověka. Kde má cit? Se sebou, se mnou, s Markétkou nebo tím psem? Je tak poškozená? Opravdu v ní není to samé, co je ve mně? Nějak jsme to tenkrát ukončili, stejně neumím nechat nic ve sváru a nejistotě, takže jsme se rozešli v dobrém, i když možná trochu zmatení.

Druhý den ke mně přišla kámoška z gymplu, která studuje psychologii na vysoké. Ona můj příběh v kostce zná, a tak jsem jí řekla jen novinky ohledně psíka a tak podobně. Když jsem před ní imitovala přednes mé matky, okamžitě se chytla za břicho a lehce se zkroutila bolestí. To mě zarazilo, protože právě tak jsem pociťovala svou bolest já, jen o pár hodin dříve. Tohle jsem nikdy nezažila. Stejný příběh, i když velmi stručně podaný, u ní vyvolal docela bolestivé fyzické reakce. Za břicho se držela minimálně čtvrt hodiny, ale i potom bylo vidět, že si není jistá, zda už je to ok, nebo ještě není. Já cítila bolest ostrou, jako když mě někdo kopne do břicha a způsobí mi skutečné zranění.

Povídaly jsme si pak ještě o všem možném, bylo nám lépe, ale divný pocit zůstával. Vyprávěla mi o své praxi v dětském domově, o některých dětech, které se chovaly dost zle, a já stále měla před očima dva světy, které jsou spojené v jeden a v něm se všichni setkáváme.

Pořád jsem hledala odpověď na to, kdo je oběť zlého působení a kdo aktér, který není obětí. Svou matku jsem neviděla jako zlou, v ní jsem viděla oběť, ale nechtělo se mi už věřit, že zlá povaha je pouze získaná. Nedostatek lásky je jistě zásadní, ale jsou tu i jiné vlivy a o nich psychologie oficiálně nemluví, ač je bezbřehá a umožní vše pitvat z mnoha úhlů.

Po všem, co se dělo v těch dnech, týdnech a měsících, mi bylo víc a víc jasné, že terapii budu muset ukončit a zkusit to už bez ní. Podle snu, který se mi zdál po aplikaci homeopatik, jsem se ujala vlády sama v sobě a cítila potřebu řídit svůj život samostatně. Zanedlouho mi měla skončit mateřská, exekutoři čekali na své a já musela najít způsob, jak se budu živit. Bylo toho moc k řešení, budoucnost neznámá, ale začínala jsem sbírat kuráž.