Prostě horor... něco jako stráž u mrtvého

Po smrti prý uniká duše zemřelého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí. Proto se otevírá okno, zapalují svíce a tak dále. Skutečně je to tak? Já nevím, ale dělat takové obřady… bylo pro mě prostě děsivé.  

Panika před úsvitem

Kapitola 17.

Sovička mi zadal téma k přemýšlení a já musím uznat, že to bylo prospěšné. Nebylo snadné začít rozeznávat silné či pozitivní stránky mé matky a jejích sester, ale pomalu se mi dařilo cosi nacházet. Začala jsem si uvědomovat jejich nasazení, pracovitost, vytrvalost a houževnatost, schopnost snášet těžký úděl. Jen zatím nevím, jestli je to správně nebo špatně. Jestli jejich schopnost snášet úděl je to pravé ořechové. Nevidím u nich totiž žádnou velkou změnu, flexibilitu či poučení. Každá z nich je tvrdohlavá, v podstatě neústupná. Stále si paličatě jedou svoje, jejich vztahy jsou podivně pokroucené, plné různých manipulací, nicméně nevzdávají se.

Dokonce i babička, která to měla hodně zamotané, měla dost síly, když zvládla to, co zvládla. Jenže co dobrého na tom bylo? Jejich prostředky k dosahování svého… No, nevím. Nerada bych za své cíle bojovala stejným způsobem jako ony. Každá ze sester je jiná, co tedy mají společného? Umanutost, tvrdošíjnost, i když pokaždé jakoby couvají a dělají, že jsou stranou a nijak netlačí?

Když na to myslím, není mi z toho dobře. Vidím před sebou ty manévry, které vytáčejí všechny kolem. Jedna známá kdysi řekla nějaký citát z knihy, pamatuji si jen tato slova: „Jsou to milující ženy, které poznáte podle ztrápených obličejů jejich blízkých.“

Co dál? Nejsou hamižné, kromě jedné z tet, která snad ani není hamižná, ale má prostě problém se shromažďováním věcí. Její byt tři plus jedna je napěchovaný k prasknutí. Prostě shromažďuje a pak zase rozdává všude kolem. Ovšem i to její rozdávání je téma na knihu a není bezúčelné.

Dál nic nenacházím, vezmu si z toho jen jeden spojující prvek, kterým je síla. Jenže co je síla sama o sobě? Je důležitá, ale nejde-li ruku v ruce s moudrostí nebo láskou, je to jen síla. Existuje-li síla, která je kombinovaná s neláskou, moc dobrého z toho vzejít nemůže. Nakonec ta síla prostě drtí, ničí. Pak je snad lepší, když takový člověk sílu nemá. Když síla je kombinována s moudrostí, je možné dojít poznáním souvislostí i k lásce a spravedlnosti. Jenže ony jsou vůči moudrosti vyloženě uzavřené, setrvávají umanutě na svém, poučení se systematicky, téměř urputně brání, a to dokonce i ta nejchytřejší z nich.

Jedna teta projevuje více lásky a moudrosti, ale také je tam jakýsi zádrhel. Typické pro ni je, že chce někomu něco dát a okamžitě žádá ani ne tak vděk jako poslušnost za to, že člověk něco dostal, i když to ani nechtěl.

Přijme-li někdo její „dar“, zaplete se a musí si nechat kecat do života. Ona funguje jako Jezinky. Otevři, Smolíčku Pacholíčku, jen dva prstíky strčíme a hned zase půjdeme. Vlastně ani netvrdí, že hned někam půjde, rovnou se chce nastěhovat do života, často i do baráku, jak vím z vlastní a nejen z vlastní zkušenosti. Ach jo, nechce se mi už o tom dumat. Sovička to myslel dobře, ale v této kupě sena hledat své základy nebudu. Je to jejich život, jejich způsob přežívání, můj bude jiný, i když něco společného s nimi mám.

Úvahy o tetách ale přece jen něco způsobily. V posledních dnech se mi často vybavuje sen o zabijákovi, kterým jsem byla já, a zároveň jsem si vzpomněla na historku, kterou jsem nikdy nezapomněla, ale na terapii jsem o ní dosud nemluvila. Tenkrát to byl dost nervák, i když vše dobře dopadlo. Povím ji na terapii právě dnes. Když Sovička přežil strýčka, zvládneme i babičku.

Klíčová terapie

Sedím už na křesle, zvolna hledám slova, kterými ten morbidní příběh otevřu. Nejdříve jsme probrali léky, abychom to měli z krku a nemuseli ztrácet čas na konci. Zatímco Sovička vypisuje recept, já se pomalu nořím do sebe a svých vzpomínek. Nepřicházím s veselou jako minule, tuším, že to bude vážné, a do smíchu mi momentálně není.

„Mám dnes téma, které by mohlo být důležité. Sama nevím, proč jsem se o tom až do dnešního dne nezmínila. Mohlo by to být tím, že jsem předpokládala, že zdroj mých problémů musí být někde zakopaný, a tohle nikdy zakopané nebylo. Asi před rokem jsem mluvila s bráchou a on mě děsně překvapil. Řekl mi, že někde v rodině slyšel, že já můžu za babiččinu sebevraždu, prý se to stalo mojí vinou.“ Snažím se zformulovat jakýsi smysluplný úvod, při kterém Sovička okamžitě zpozorněl, i když pozorný je vždy. Napnul se ve svém křesle, zaujal jinou polohu a čeká.

„O babičku bráchovi v tu chvíli asi nešlo, debata směřovala ke mně a mým chybám. On s babičkou přestal komunikovat už jako dítě, neměl ji rád, jednoduše ji ignoroval, když už se tak rozhodl. Nepamatuji si přesně jeho slova, ale řekl něco v tom smyslu, že jsem babičku dohnala k sebevraždě, a to snad dokonce plánovitě. Jako by šlo z mé strany o úmysl. Chvíli jsem nechápala, jak to myslí. Bylo mi divné, že mě považuje skoro za vraha, ale nikdy o tom se mnou nemluvil a normálně to přijal jako informaci. Byla jsem zaskočená tím, že slyšel o něčem tak špatném, šoupne mě bez problémů do škatule nemilosrdných lidí a vrahů a je s tím hotov. Ta událost se stala asi před dvaceti pěti lety, on se ale nikdy nezeptal, jestli je to pravda nebo není. Dal mi nálepku vrah a já neměla šanci to označení sundat, protože jsem o něm nevěděla. Netušila jsem, že tu nálepku na sobě vůbec mám.“

Odříkávám ztěžka první věty, uvědomuji si najednou, že už jsem pak o bráchových slovech nepřemýšlela a celé to někam zasunula. Až teď cítím uvnitř zmatek. Vytáhla jsem něco, co vůbec nechápu. Každé obvinění mě rozhodí, vždycky o něm dlouho přemýšlím. Přemílám ho v hlavě, ať už jako křivdu, nebo jako nestravitelnou kritiku. Vím, že mě toto obvinění sice ranilo, ale rychle jsem ho vytěsnila. Zajímavé.

„Chtěla jsem si o tom s bráchou promluvit, ale jemu to bylo celkem jedno. Nedal mi ani šanci všechno vysvětlit.“

„Co teď cítíte? Já vnímám velkou nepohodu,“ dotazuje se Sovička, hledě na mě zkoumavě, možná i soucitně.

„Já nevím. Je mi to nepříjemné s tím bráchou, ale teď se chci dostat k tomu, o co šlo.“

„Začala jste vyprávět dost zeširoka, téměř jako v románu. Dobře si promyslete, o čem opravdu chcete mluvit, ať se k tomu dostaneme,“ doporučuje opět Sovička, ale už vím, jak to myslí.

On vidí a cítí, že jsem něčím hluboce zasažena. Popisuji to zeširoka, protože se bojím vletět přímo do středu. Jako by přede mnou byl obrovský vír, který mě strhává do svých spirál. Já zatím kroužím jen po jeho obvodu, i když vím, že za chvíli mě vtáhne a já do jeho děsivého jícnu vlítnu tak jako tak. Najednou se mi vybavuje vzpomínka na povídku Edgara Alana Poa, která popisuje obrovský mořský vír, který byl tak mocný, že strhával i velké lodě do svého chřtánu a nebylo úniku.

„Nevím proč, ale mám potřebu popsat to do všech podrobností a zachytit celou atmosféru,“ odpovídám Sovičkovi, zatímco v duchu stále vidím ten černý mořský vír, který spolykal vše, co přišlo do jeho dosahu. Jmenoval se Maelstrom. Možná jsem to dokonce četla v době, ve které se odehrála právě tahle událost. Určitě. E. A. Poea jsem četla naposledy na základce nebo krátce po ní. No nic, jdu na to.

 „Když mi bylo patnáct, vlastně skoro šestnáct, byla jsem na posledních prázdninách u příbuzných na Moravě. Musela jsem tam být minimálně čtrnáct dní, pravděpodobně déle. S tetou a sestřenicemi jsme některé dny chodily trhat rybíz jako brigádnice, mezitím teta chodila do místního JZD, kde pracovala na tzv. váze. Byl to baráček s kanceláří… To je vlastně jedno, prostě teta tam dělala, s někým se v práci střídala, takže mívala dost volných dnů. Proto o tom mluvím.

Moje matka na tom nebyla zdravotně dobře, takže zhruba po pěti letech pečování o babičku převzala štafetu druhá nejstarší sestra, právě tahle teta, u které jsem byla. Babičku už tam měli skoro rok, když u nich došlo ke krizi, při které se babička rozhodla, že půjde do domova důchodců. Bylo to v té rodině asi hodně dramatické. Teta zjistila, že ani ona už situaci neustojí, prostě měla dost, i když babička bydlela na výminku a netrůnila přímo v jejich baráku. Ale k věci. Myslím, že téma domova důchodců bylo rodinné tabu, nikdo si o tom netroufl mluvit.“

Těžce se mluví i mně, připadám si strašně zaseknutá a nevím, jak souvisle či nesouvisle to zní. Je mi blbě, ale musím to dostat ven.

„Pochopila jsem z řeči dospělých, že babička začala tlačit svou dceru do toho, aby odešla od rodiny, a že prý se má s babičkou odstěhovat do vesnice, ve které původně žily a kde byl prázdný dům, který ona v podstatě přebudovala. Ano, babička měla stále ten svůj dům, ale musela bydlet u dcer, protože byla zchromlá a vyžadovala rozsáhlou péči. Stejným způsobem tlačila předtím i na moji mámu. Také ji chtěla dohnat k odchodu od dětí, od muže, od jejího života. Také ji chtěla jako svou soukromou ošetřovatelku na plný úvazek ve svém domě,“ rozkresluji další souvislosti a cítím, že můj hněv pomalu roste.

„Jednoho dne se situace vyhrotila a babička už oficiálně vyhlásila, že půjde tedy do domova důchodců. Netuším, co si pod tím představovala, jakou péči čekala, ale byla docela náročná. Když si vzpomenu na to, jak naši sháněli nedostatkové podpultové zboží, jaké vyvíjeli aktivity, aby splašili mandarinky, protože babičce nestačila jablka. Jaké si pěstovali známosti, aby sehnali, co chtěla… Ale to je teď fuk.

Rodina okamžitě vyvinula iniciativu, aby využila situace, kdy je babička ochotna sama jít. Podařilo se to přes nějakou známost, dokonce ten milý strýček, o kterém jsem vyprávěla minule, se angažoval. Babička byla nakonec opravdu převezena do nějakého domova. Všechny dcery o tom věděly, komunikovaly mezi sebou, ale nás děti do toho příliš nezatahovaly.

Teta Hanka bydlela nejblíže od zařízení, kde babičku umístili. Myslím, že musela být zatížena obrovským pocitem viny, ale žádné detaily o tom, jak to dcery prožívaly a co se kolem toho všeho dělo, neznám. Nejsem si jistá, jak dlouho babička v domově byla, ale řekla bych, že to bylo čtrnáct dní, maximální hranice jeden měsíc. Hovořilo se o tom, že po několika dnech tvrdě narazila na ošetřující personál, který vykonával svou práci po svém a ne podle babiččina diktátu.

Ale dál. Teta babičku navštěvovala zhruba obden a shodou okolností ve vesnici, kde žila, právě probíhala pouť. Takže speciální situace, rodinné srazy, koláče a dorty, kostel, kolotoče a zábava. Babička prý projevila zájem o výlet, možná jí to teta sama navrhla, protože nevydržela tu hroznou tíži a nutilo ji to rychle projevit matce svou lásku a poslušnost. Určitě bylo slušné pozvat maminku na pouť, když už se konala. Babička pozvání přijala a tím to celé začalo.

Teta, možná důvěřivě, možná už plná obav, naložila babičku do auta. Převoz babičky nebyla nikdy snadná záležitost, bylo nutné vyndat přední sedadlo spolujezdce, babičku tam složitě nasunout, pak ji celkově obložit polštářky a jinými nutnými předměty. Teta to nějak zvládla sama a babička byla opět venku. Zajímavé bylo, že tam teta jela na vlastní pěst, nikomu o tom předem neřekla. Nejspíš tušila, že by to neprošlo a byla by varována, nebo by jí to bylo dokonce zakazováno.“

„Jak vám je?“ zaslechla jsem Sovičkův dotaz, který mi skočil do vyprávění.

„Je mi hodně blbě, také mě začíná bolet hlava, ráda bych ale pokračovala, protože to musím vypustit naráz. Musí to ven.“

 „Když babička zaujala známou pozici na výminku, okamžitě přitlačila tetu Hanku ke zdi a řekla jí, že se nehodlá do domova vrátit. Pak začal zmatek, a to uprostřed poutě a návštěv. Teta se dostala do chaosu, který jsem hned začala vnímat, a nejspíš jsme ho začali vnímat všichni. S námi dětmi o tom nikdo nemluvil, ale pamatuji si tu tíseň všech, kteří tam byli. Babička opět v domě… bacha, teď něco přijde a bude to průser.

Pamatuji si, jak se veselá teta ztratila v temném víru, který ji totálně strhl. Vidím před očima, jak z ní zmizel život, jak ztratila schopnost vnímat cokoli jiného. A pak najednou teta vymyslela prozatímní řešení. Nemohla jen tak seknout s prací, ale děti, babiččiny vnučky, mají zrovna prázdniny a mohou se o babičku v nouzi postarat, dokud se nevymyslí něco jiného. S touhle myšlenkou mě teta oslovila, protože jsem byla se svými patnácti lety nejstarší z těch, které zrovna připadaly v úvahu. Řekla mi, že je v nouzi a že se pár dní musí o babičku někdo starat, než se to nějak vyřeší. Nabídla nám, tedy mně a dvěma sestřenicím, že můžeme být v tom babiččině baráku, jenom se o ni postaráme a máme veget.

Můžeme si prý užívat podle svého, ale musíme se postarat o základní věci. Tedy něco uvařit, něco nakoupit… Prý by to nemělo být nic těžkého, ona mezitím bude muset chodit do zaměstnání, ale jakmile jí vyjde chvilka, hned přijede a obstará ostatní důležité práce, které my dělat nemusíme. Také potřebovala zajet do toho domova důchodců a probrat s ředitelkou celou nově vzniklou situaci.

Chápala jsem, že jde o kalamitní stav a že v tuhle chvíli tetě nikdo nepomůže a ona musí jednat. Já jsem na to přistoupila bez problémů. Doufala jsem, asi stejně jako ona, že přijede nějaká autorita v podobě ředitelky domova a zase si babičku vezme. Takže z mé strany bylo odsouhlaseno, slíbila jsem, že se postaráme o to, co je třeba.

Do akce jsem tedy jela já, pak jedna sestřenice od druhé tety a ještě sestřenka, která je dcerou tety Hanky. U nás to bylo jednoduché. Chodit na rybíz nás stejně nebavilo a představa svobody byla více než vzrušující. Byly jsme tedy převezeny do jejich rodinného sídla, hned po nás se stěhovala i babička, včetně svých polštářků, podstavců pod nohy, kýblů na exkrementy a jiných nutných věcí.

Teta nám pak udělala přednášku, abychom věděly, o co jde, a zmínila moudře i to, že někdo z nás ponese zodpovědnost a musíme se domluvit, jak to mezi námi bude s rozdělením úloh. Já byla v tu chvíli jediná, kdo se mohl pyšnit občanským průkazem, teta mou téměř dospělost připomněla a kladla mi na srdce, že jsem odpovědná za to, co se stane, tedy za to, co budeme s holkama vyvádět. Stala jsem se prostě šéfem a myslím, že se mi to líbilo, protože mě konečně někdo bral vážně a věřil mi. Nakonec teta odjela.

S holkama jsme hned poté zasedly k dospělácké debatě, abychom si rozdělily úkoly. Bohdanka neměla k babičce žádný odpor, ujala se ochotně pečovatelské péče jako takové. Druhá sestřenice měla dokonalou znalost baráku, protože tam vyrůstala. Ujala se tedy přípravy dřeva na dotápění, ohřívání vody a jiných věcí s barákem spojených. Má role vyplynula automaticky. Měla jsem rozhodovat o nákupech, o celém tom provozu a měla jsem pomoci tam, kde by zrovna bylo třeba. A tak vznikla seriózní dohoda, vyložený pakt.

Celkově vzato bylo těch úkolů opravdu málo. Znamenalo to podat babičce potraviny a nápoje, posloužit při převlékání a vynést kýbl s fekáliemi. Byly to úkoly, které zabraly málo času. Se zbytkem dne jsme si poprvé v životě mohly naložit, jak jsme chtěly, a také jsme toho hodlaly využít. Ani jedna z nás nikdy nebyla bez rodičovského dozoru a to bylo vzrušující.

Babka si nás nevšímala, měla ale divný výraz ve tváři, bylo vidět, že urputně něco vymýšlí. Nás se to moc netýkalo, mohla si vymýšlet, co chtěla, my jsme si chtěly užít volnosti. Celou tu pohodu kazila jedna jediná skutečnost, a sice ta, že jsme až příliš dobře tušily, že ona se do domova nevrátí a jedna z našich matek babču zase vyfasuje. A ta, která se o ni bude v dalších letech starat, bude mít peklo na zemi, protože tohle ona někomu vrátí, a to ve zlém. Předzvěst temných událostí doslova trčela ve vzduchu.“

„Vidím na vás, že je to fakt silné. Jak vám je?“ slyším z dáli Sovičkův hlas, ale to je fuk, musím pokračovat.

 „Nevím, nepamatuji si všechny detaily toho, co se stalo potom. Byly jsme tam jenom pár dní a pak se to semlelo. Babka bydlela v přízemí toho starého domu, v místnosti vedle kuchyně měla postel. Když jsme v kuchyni vařily jídlo, viděly jsme, že je zádumčivá. Myslela jsem si, že sbírá síly k rozhovorům, které ji čekaly, a zdálo se mi také, že se na nás dívá pohrdavě, nepřátelsky, téměř nenávistně.

Později přijela teta, dovezla nějaké navařené jídlo, ale přivezla také ředitelku z domova důchodců. Babička odmítla jakékoli vyjednávání, tvrdě stála na svém a odvrátila pohled. Ze svého domu už nehodlala odejít, samozřejmě se do starobince odmítla vrátit. Ředitelka odjela s nepořízenou, a jak to tak vypadalo, všichni byli maximálně podráždění.

Druhý den ráno jsme tam byly opět samy, teta řekla, že přijede co nejdříve. Viděla jsem, že má dost a neví kudy kam, ale chápala jsem, že proběhne další kolo jednání.

Bohdanka šla tedy obsloužit babičku a naplnit všechny její potřeby. Slyšela jsem nějaké blbé řeči na naši adresu, ale co víc, vnímala jsem i přes dveře, že se těžce pouští do Bohdanky. Babička neměla ve zvyku mluvit přímo. Jak jsem říkala, trousila spíše jedovaté poznámky. Slyšela jsem ty jedy směřované k nám, ale odnášela to právě má sestřenice a ta z nás byla nejhodnější, nejsrdečnější a nejlaskavější. V její povaze nebylo nic zlého a to mě nasralo.

Seděla jsem na malé židličce, právě jsem škrábala brambory a poslouchala ty jedy, když jsem se najednou zvedla jako robot. Chvíli jsem jen tak stála s nožem v ruce, který jsem pak položila, protože jsem ji tím nožem nechtěla jen tak mimoděk zabít.

Stála jsem tam jako bůh hněvu. Dívala jsem se na prkennou podlahu a cítila, že to už neunesu. Nohy jsem měla jako přikované k zemi. Pamatuji si, jak jsem hluboce dýchala a sbírala sílu.

Byla jsem podivně pohroužena sama do sebe, zvedala jsem svou sílu z prachu země a najednou jsem rostla. Z ničeho nic jsem cítila potřebu se vzepřít a postavit se vší té nespravedlnosti a příkoří. Pamatuji si, že jsem měla srdce v krku, ale už to ze mě prostě muselo jít ven. Vytrhla jsem se z toho zakořenění do podlahy, urvala jsem se a šla jsem jak těleso, které neví, kým a čím je. Viděla jsem jen to svinstvo, lež a ten hnus, který se mi stavěl až v krku. A pak to přišlo.

Přišla jsem do pokoje, kde babička buzerovala Bohdanku. Postavila jsem se zpříma, dívala jsem se jí do očí a pevně, jasně a zřetelně jsem jí řekla pár vět. Nevím už přesně, co to bylo. Pamatuji si jen to, že jsem se na ni dívala tvrdě, přísně, nekompromisně a naprosto vážně. Vešla jsem tam s tím, že už nedovolím, aby Bohdance ubližovala stejným způsobem, jako ubližuje všem našim matkám. Že jí nedovolím, aby byla zlá a krutá. Řekla jsem něco v tom smyslu, že může být vůbec ráda, že tam jsme, protože už nikdo neví, jak se má zachovat, protože její dcery už všechny ztratily sílu. Pro jistotu jsem jí ještě pohrozila tím, že jestli nepřestane Bohdanku dusit, začnu se o ni starat já osobně.

Bože, jak já ji v tu chvíli nenáviděla, ale tenkrát jsem to nevěděla. Nenáviděla jsem ji za to, že chce Bohdance sebrat matku, nenáviděla jsem ji za všechny ty kecy plné hnusu. Donedávna jsem slovo nenávist ani nechápala, nevěděla jsem, jakou emoci tohle slovo vlastně vyjadřuje, nebo spíše jak silná ta emoce je.

Když se ve mně rodil ten pocit, připadla jsem si jako obr Atlas, který podpírá tíhu nebes. Právě takové nohy jsem měla, právě takovou tíhu jsem nesla. Překonávala jsem něco obrovského, něco, co bylo mimo veškerou mou představivost. Na chvilku jsem byla ztělesněním boha pomsty, boha spravedlnosti, možná i boha soucitu a lásky. Prostě ztělesněním všeho, možná i toho Vinetoua. Kdyby to nebyla stará chromá žena, poprvé v životě bych dala někomu do držky. Normálně bych na ni zaútočila a dala bych jí pěstí. Ještě nikdy jsem to neudělala, ale tenkrát bych toho snad byla i schopná. Tak jsem nenáviděla to její zlo, ty její manipulace a hnusné poznámky.

„Jak se teď cítíte?“ ptá se Sovička.

„Nevím.“

„Tak chvilku počkejte a zkuste si uvědomit, co teď cítíte. Co se s vámi děje.“

Chvilku si tak sedím a dýchám. Je mi nepříjemně. Jsem rozčilená. Jsem na ni znova naštvaná, mám závratě. Nenávidím ji za všechno to zlo, kterým ubližuje mým blízkým.

„Točí se mi hlava, jako když jsem hyperventilovaná. Jako bych zrovna nafoukala balon nebo matraci na koupaliště. Také jsem znova hrozně naštvaná, nenávidím ji. Je mi blbé o tom hovořit, ale cítím nenávist.“

„Já se z toho vašeho vyprávění cítím podobně,“ říká Sovička hned.

„No, já se to pokusím dokončit, protože jsem toho plná a tohle všechno byla jen předehra,“ říkám možná zbytečně, ale já sama jsem najednou překvapená tím, jak mohutně to prožívám. Cítím nenávist a to je co říct. Nejen proto, že jsem ji doteď necítila, ale mám tuhle emoci zařazenou jako špatnou. Jsem vyjevená z toho, že i já, takový rádoby ctnostný člověk, cítí nenávist. Vadí mi to. Neladí mi to s tím, jaká bych měla a chtěla být.

„Takže po tomhle výstupu jsem byla vyděšená z toho, co jsem si dovolila. Cítila jsem svoji moc jako uvolněnou mohutnou energii, kterou jsem použila na starou babičku. Začala jsem se bát a vyčítat si to. Také jsem se ale cítila hrozně statečná a silná. Byla to děsná směs pocitů a já z toho byla jako v rauši.

Uvědomovala jsem si, že jsem nikdy a proti nikomu nepoužila sílu takového hněvu. Cítila jsem to jako energii, která se ve mně nahromadila a já ji vypálila. Byla jsem si jistá, že má palba jde přímo na střed terče a že se s ní fakt nepárám. Pronesla jsem jen pár vět, měla jsem však pocit, jako bych hodila atomovku přímo do jejího pokřiveného šklebu. Byl to strašný zážitek a to jsem se ve svém vzteku postavila jen na odpor a chránila třináctiletou sestřenici.

No nic, budu pokračovat. Odpoledne jsme s holkama chodily k rybníku, protože byla vedra. Nevím, jestli se to stalo hned ten den, nebo až druhý, ale mám dojem, že to bylo hned. Když jsme přišly od rybníka, našly jsme babičku, jak leží, chroptí a umírá v posteli. Myslela jsem, že je to nějaký zdravotní problém na úrovni mozkové mrtvice nebo infarktu. Bylo třeba okamžitě jednat, šla jsem tedy shánět záchranku. Myslím, že jsme volaly z místního obchodu, nevím jen, jestli jsem v tu chvíli byla sama nebo tam holky byly se mnou. Za nějakou dobu přijela sanita, doktor babičce píchl jakousi povzbuzující injekci, ale viděl to tak, že umírá.

Logicky se také zajímal o to, kde jsou dospělí, a tak jsem to vysvětlila tak, že teta je tam sice s námi, ale jela něco vyřídit do práce. Tetě jsem také volala, protože nám pro jistotu nechala číslo do práce, ale nějak se to všechno vleklo, navíc vzkaz k tetě nemusel vůbec dorazit.

Co bylo zajímavé, doktor mi doporučil, ať zařídíme poslední pomazání v případě, že babička je věřící. Koukala jsem na něj jako idiot, protože to nabíralo prudký spád. Dospělí rodiče nikde, a tak jsem šla neprodleně hledat faráře. Měla jsem štěstí, na faře u kostela jsem se dozvonila. Vysvětlila jsem, o co jde, farář se také ptal na dospělé, já to nějak zamlžila a on slíbil, že za chvilku přijde.

Když dorazil, oznámil nám, že je potřeba zapálit oheň v kamnech. Týkalo se to snad spálení zbytků posvátného oleje, který chtěl použít, ale přesně si to už nepamatuji, i když vím, že to v tu chvíli bylo důležité.

Rozdělaly jsme tedy oheň v kamnech a já se připojila k rituálu, který jsme neznaly. Farář nám řekl, kdy se máme modlit, kdy jen opakovat, kdy stačí říct jen nějaká slova. Mátlo mě na tom to, že s námi automaticky počítá, ačkoliv já jsem měla k těmto věcem vypěstovaný odpor. Připadala jsem si najednou nekompetentní, nepřipravená, dokonce mi připadalo, že celé věci škodím, a tak jsem raději chodila přikládat dřevo do kamen. Holky některé ty modlitby znaly, já nevěděla skoro nic.

Ve finále jsem poklekla nedaleko těch kamen a opakovala to, co se mi zdálo hodné opakování a co jsem vůbec dokázala stihnout. Měla jsem dušičku tak malou, že jsem se opravdu bála cokoli dalšího zvorat. Měla jsem dojem, že se děje něco důležitého, co bych neměla pokazit. Byly jsme tam jen tři mladé holky a farář, přesto vznikl obřad, na který nikdy nezapomenu. Farářův hlas se zvučně nesl tichým domem, sestřenice říkaly ta správná slova a já jen občas připojila své hlesnutí. Byla jsem vyděšená z toho, že babička skutečně umírá. Byla jsem vyděšená dokonce i tím obřadem a svou rolí, kterou jsem v tom všem měla. Obřad brzo skončil, ale farář nám dal instrukce, jak postupovat dál. Připadala jsem si jako v hororovém snu, těžko se dalo uvěřit, že se to skutečně děje.

Dozvěděla jsem se, že je potřeba hlídat okamžik smrti. Měla jsem zapálit svíčku za duši zemřelého, také jsem měla otevřít okno, aby duše mohla putovat k Bohu, tedy až se to stane a babička zemře. Potom farář odešel a já se na babičku podívala. Smrt si ji už brala, nebo se mi to tak jevilo. Celý obličej se propadl, zprůsvitněl, dýchala velice tiše a mělce. Daly jsme do místnosti další svíčky ze špajzu, pootevřely okno a já nevěděla, jak dál. Necítila jsem nic, snad jen to, že jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle.

Teprve pak jsem začala cítit skutečný strach z následků. Bála jsem se, že si to odnesu, protože jsem měla babičku v péči jenom chvilku a ona to nevydržela. Měla jsem strach, že za všechno mohu jen já. Řekla jsem jen několik slov na obranu rodiny, řekla jsem jen tisícinu toho, co bylo zjevné, a tím jsem ji zabila.

Začala jsem mít strach i z Boha, natolik mě ovlivnil ten tajemný obřad. Bála jsem se, že teď mi to nakouří on, protože jsem se dopustila něčeho zlého, což mi ON neodpustí.

Přála jsem si být malým dítětem, které si strašidelné příběhy jen čte, ale je v bezpečí domova a neprožívá je. Obávala jsem se také, že mi to neprojde, protože téma babička bylo silnější než cokoli jiného. Všichni by se jistě shodli na tom, že jí přejí klidnou a krásnou smrt, ale to se nestalo. Najednou jsem jasně viděla, jak se všichni rozplývají nad její krásnou a zničehonic přicházející smrtí od Boha, ale tohle vše jsem jim překazila. Strach mě začal svírat, chtěla jsem mít kohokoli ve své blízkosti, bohužel však nikdo nepřicházel ani nepřijížděl. Zase jsem byla sama, i když tam byly sestřenice.

Pak mám tmu. Nepamatuji si přesně, jak to bylo dál, ale nezbývalo mi nic jiného, než vzít stráž u mrtvého jako první. Věděla jsem, že zatím není mrtvá, ale neuměla jsem si představit, jak to budu kontrolovat nebo měřit. Napadlo mě, že bych mohla kontrolovat tep a dech, ale nejspíš mi ta představa přišla jako neřešitelná. Nelitovala jsem babičku, bylo mi líto mámy a tet, že se budou trápit, až babička umře. Moje duše tenkrát umírala na malé stoličce, kterou jsem zaparkovala, co nejdál to šlo od postele umírající.

Tady dochází na to největší drama. Nevím, jak to vzniklo, ale rodiče jedné sestřenice zaujali postoj, že Majka odjede a místo ní za námi přijede o rok starší Lojzík. Neměli to daleko, a tak se právě v ten osudný den stalo, že bratranec k večeru přijel na kole.

Vůbec si nevybavuji, jak to bylo s tetou a proč nepřijela také. Ani rodičům jsem nemohla zavolat, naši si zakládali na tom, že telefon nepotřebují. Mysleli si, že jsem v klidu na prázdninách, ale mě čekala stráž u umírajícího.“

„To vypadá jako hotová fraška, ale prožívat to…to je o něčem jiném,“ podotkl po delší době Sovička.

„Ano. Jak jsem říkala, bylo mi patnáct a měla jsem samozřejmě načtené hororové povídky, například Stráž u mrtvého,“ dodávám dramaticky a Sovička se uchechtl.

„Tady musím udělat takovou malou vsuvku, protože právě tohle mi uvízlo v hlavě ze všeho nejvíc. Když jsem byla malá, pouštěla jsem si často gramodesky s povídkami Šimka a Grossmanna a pak nějaké desky s Luďkem Sobotou. Měla jsem je hodně naposlouchané a ty hlášky mi jednu dramatickou chvilku prostě naskočily. Na desce Sobota říká: „Zas a znova…“ A k tomu zděšeně dodává: „A jak divoce.“ Můj bratranec a sestřenice to slyšeli také, když pro změnu byli na prázdninách oni u nás. Takže jsme to docela slušně znali všichni a smáli jsme se tomu společně.

Tu noc, kdy jsme já a můj bratranec drželi stráž, to sehrálo roli. On je o půl roku starší než já a tak si chlapsky sedl na malou stoličku vedle mě a čekal se mnou.

Vůbec jsem nepochybovala o tom, že babička zemře. Brala jsem to jako samozřejmost, jen jsme museli čekat s těmi svíčkami, až se to skutečně stane.

Osvětlení bylo velmi ponuré, prostě hororové. Lampa z ulice vrhala dostatek světla přímo na babiččinu postel, zbytek místnosti byl ve tmě.

Babička ležela na zádech, ruce měla srovnané na prsou, obličej se jí čím dál více propadal. Kůže začala kopírovat kosti, výrazně vystoupil obrys nosu. Všechny svaly měla uvolněné, její lehce osvětlená silueta čím dál víc připomínala mrtvolu. Dýchala docela pravidelně, občas bylo slyšet slabé chroptění.

My jsme byli od postele co nejdál, seděli jsme na těch stoličkách v nejtemnější části místnosti. Občas jsme si něco šeptli, jinak jsme byli ticho jako myšky a jen jsme se dívali, když najednou babička ztichla úplně. Ztuhli jsme, ona se pořád nenadechovala, a tak bylo zjevné, že je to už tady. Přišel okamžik smrti. To, čemu se říká smrt, se dostavilo právě teď, protože babička skončila s dýcháním i se životem. Hryzala jsem si rty napětím… a najednou… se prudce a hrozně nahlas sípavě nadechla.

My jsme také měli zatajený dech, možná jen proto, abychom dobře slyšeli. Její nádech byl v tom tichu jako řev. A najednou ze mě vypadlo: „A ZAS A ZNOVA,“ a vyprskla jsem v dušený smích. Musela jsem si držet ruku na puse, abych se úplně nerozeřvala smíchy a nespadla ze stoličky. Jenže bratranec hned pohotově dodal: „ A JAK DIVOCE!“ a vyprskl, dusíc se smíchem, také. Myslím, že jsme museli jít na chvíli do kuchyně, protože to nutkání se smát nešlo zastavit. Babička ale žila, dýchala dál a my jsme nemuseli zapalovat svíčku.

Byl to hysterický smích, podlehli jsme mu oba dva. A tohle je to, za co se cítím vinna, ale nejspíš mi už rupaly nervy a ten přetlak si hledal nějaký ventil. Cítila jsem pak vinu už jen za to, že jsem se v té dramatické chvíli tak šíleně smála.

Druhý den se ukázalo, že se jí to nestalo náhodou a že nešlo o selhání organismu. Ve skutečnosti si vzala prášky a byla mimo. Mohla se tím asi zabít, protože si vzala rohypnoly na spaní, možná celé plato. Ještě to vylepšila tím, že si ostrouhala síru ze zápalek, jako že se tím otráví. Tohle je na tom také divné. Právě já jsem jí asi rok předtím říkala, že nás ve škole učili něco o fosforu. Nerada jsem jí něco povídala, protože se to vždycky obrátilo proti mně, ale jednou se stalo, že se mě ptala na školu a já jí řekla, že nás učili o jedovatém bílém fosforu. Ale to už jsem tu jednou povídala.“

 „Jak se to zjistilo, s těmi sirkami a prášky?“ ptá se aktivně Sovička.

„Nás nenapadlo to zkoumat, ale ona měla pod postelí kýbl na ty své exkrementy, tedy výkaly,“ říkám nerada, protože i pouhá představa extrementů či výkalů se mi teď ekluje. Líbilo by se mi použít slovo výtrusy, ale to mají bohužel kapradiny, ne babička.

„V tom kyblíku bylo plato od rohypnolu a také sirky s ostrouhanými hlavičkami. My jsme se v tom stresu nepodívali, co tam babička má. Nikoho to nenapadlo,“ doplnila jsem. Sovička nejdříve pokýval hlavou, jako že je vše jasné. Hned poté začal vrtět hlavou tak, jako že to je neuvěřitelné.

„Ráno se všechno změnilo, začali se sjíždět příbuzní, někdo dřív, někdo později. Přišel také lékař, který říkal, že babička má srdce jako zvon a velmi tuhý kořínek. Přijeli i moji rodiče a já pak jela zpátky domů. Od té chvíle to řešili dospělí, a co následovalo, si už nepamatuji. Zajímavá je ta souhra okolností. Večer nebylo možné sehnat nikoho. Nikdo nepřijel, že jde o prášky nikdo nevěděl, proběhlo poslední pomazání a my čekali smrt. Druhý den bylo všechno jinak. Po temném baráku běhali dospělí, babička žila, noc hrůzy se to dopoledne proměnila v pouhou rodinnou kalamitu.

Nevím, jak jsem to viděla později, když vše takzvaně dobře dopadlo. Věděla jsem, že to udělala v návaznosti na to, co jsem jí řekla. Ale víc jsem si myslela, že to udělala proto, aby se nemusela vrátit do domova důchodců. Nestrachovala jsem se o její život z lásky k ní. Vyčítala jsem si, že jsem dostala za úkol se o ni starat, měla jsem tu svou dospěláckou občanku, a místo toho jsem řekla něco, po čem si ona sáhla na život. Do domova důchodců se už nevrátila, moje máma o ni pečovala dalších pět let, než zemřela přirozenou smrtí. Ke konci to bylo asi hodně těžké, máma se z toho nevzpamatovala doteď.

Já jsem babičku už nevídala. Hned po prázdninách jsem začala chodit na učiliště, brzo jsem začala pařit, chodit na koncerty, na mejdany a pak jsem se odstěhovala dost daleko od rodičů. Když babička skutečně zemřela, přišlo mi smuteční parte den před jejím pohřbem, nebo dokonce v den pohřbu.

Pamatuji si, jak jsem parte našla v poštovní schránce a hned mě napadlo, že to je malér, protože pohřeb nestihnu. Za chvilku jsem si řekla, že mi to poslali pozdě schválně, abych tam jezdit nemusela. Když se mi to rozleželo v hlavě ještě víc, byla jsem ráda, že se to takhle stalo, protože bych na její pohřeb prostě jít nechtěla. Asi by mi bylo nepříjemné pohřbu přihlížet, když mě by v duchu stále napadalo, že jsem vlastně ráda, že už to skončilo. Na smutečním obřadu bez pocitu smutku bych si připadala nemístně, bylo by mi jen líto mámy a jejích sester. Netruchlila bych upřímně, a tak bylo dobře, že jsem tam nemusela být.

Také mě napadá souvislost s mým snem o chladnokrevném vrahovi, který popadl tu ženu za krk a pak ji odhodil chroptící a lapající po dechu do papírových beden. Pamatujete si to?“

„Pamatuji. Chci ale říct, že vy jste za celou rodinu řekla něco, co bylo jasné každému, ale až vy jste to řekla na plnou hubu a mělo to účinek tříštivého granátu. Ona se rozsypala a hned si sáhla na život.“

Sedím jak přimražená. Asi jsem od Sovičky čekala, že mi řekne, že to není moje vina a že se pokusila zabít kvůli tomu návratu do domova důchodců. Že bych si svou vinu nepřiznávala? Jsem z toho strnulá. Sovička něco dál říká, ale nestíhám to pobrat, navíc musíme končit. Slyším klasickou otázku, jestli to pro dnešek můžeme takhle nechat. Kývám, že ano.

Padla na mě děsná únava a to jsem se ještě před chvílí cítila jako Etna. Jsem dezorientovaná. Sovička mi ještě říká, že setkání se smrtí je prý vždycky náročné a nikdy nevíme, s kým to co udělá. Před odchodem mi stihl říct jednu svou lehce morbidní historku, kdy se prý také neovladatelně smál, protože byl z té situace úplně mimo. Trochu se mi tím ulevilo, dobře mi z toho všeho ale není.

            Odcházím z čekárny a najednou před sebou vidím malého dráčka, který sám sebe ničí, protože není schopen použít ohnivou sílu na svou obranu. Ano, právě zde jsem o něm před pár lety uvažovala. Bylo to na začátku terapie a já nevěděla, proč mě to vůbec napadlo. Musím to ještě promyslet, ale nejdříve musím rychle domů a složit se do postele, protože je mi zase skoro na omdlení.