Proč jsem šla málem bručet do chládku

Soníkovo deníček. Zápis třetí. 28.5.2013                  ........Protože jsem před pár dny znectila jistý druh lékařů a prý by to mohlo být téměř na žalobu, vzpomněla jsem si jak i já byla kdysi obžalována a dokonce souzena. Že jsem si nepobručela v kriminále, bylo jen díky včasnému zásahu VB. Jeden příslušník mi totiž protiprávně vrazil facku a zároveň mi zabránil spáchat hanebný zločin, za který bych šla bručet nejen natvrdo, ale i na dlouho.      

       Stalo se to pár let před revolucí, tehdy jsem pracovala v Brně, v jedné z továren jako brusička v nástrojárně. S prací jsem to nepřeháněla, žila jsem spíš ve večerních hodinách a to mezi partičkami kamarádů. Byla jsem hrdá metalistka, chodila na pívo a na koncerty. Po náročných tazích nebyla moc kapacita na nějaké broušení a navíc jsem byla ke své práci spíše donucena. Podstatné je, že teprve v továrně jsem získala averzi na  různé projevy tehdejšího zřízení a právě v oné době mi nabídli žádost o kandidaturu ve straně.

     Kdyby měli rozum, tak by mi to nenabízeli, ale stalo se a jeden z těch lidí použil dokonce trik, v podobě přednostní nabídky bytu. Věděl totiž, že jsem krátce vdaná ale rozvádím se. Má situace byla běžná, mnoho lidí bylo v pořadníku na byt, ale proč by to nezkusil, když tu moc možná měl?

     Protože mám vrozený smysl pro spravedlnost, značně mě tím podráždil a já naštvaně odcházela z práce, bublajíc na poměry, které všude vládnou. Byt byl samozřejmě lákavý, ale nešlo to přijmout a tak jsem šla za kamarády a povyprávěla jim nové historky z naší továrny. Mívali to rádi. Smáli se tomu, že náš mistr je bývalý lampasák, vysoký snad neuvěřitelných 140 cm a buzeruje nás při nástupech jak idioty. Dokonce jsme četli aktuality jak na učňáku, jen to mělo trochu jinou formu. Kámoši říkali, že jinde na pracovištích to není až tak šílené, ale já prostě byla právě tam, kde se vše nejen prožívalo, ale dokonce to bylo vyšponované až do extrému.

     Když jsem vypila zdatně šest piv, pohroužila jsem se do svého pohrdání systémem natolik, že jsem s k tomu přibrala i výročí smrti Brežněva a výročí smrti jednoho mladíka, který byl zabit policií na vyšetřovně v Praze. Jak už to tak bývá, mezi máničkami se tyto příběhy vyprávěly dál a dál a tak se má alkoholem podpořená hořkost ze všeho stále stupňovala.

      Po zavíračce jsme nebyli ještě dost zřízení a tak několik z nás odtáhlo do baru, ve kterém jsem jako nápoj zvolila vodku a dál se utápěla ve vzteku z toho, jakým způsobem mě lanařili do strany, z toho jak nám lžou atd. Díky alkoholu, vše už jelo jaksi samovolně.

      Co bylo zajímavé, než jsem šla do hospody, stavila jsem se v papírnictví, protože mě jeden člověk poprosil, ať napíšu jakési velké ozdobné tablo s gratulací nějakému kolegovi. K tomu jsem potřebovala tlustý centrofix a ten já skutečně zakoupila. V kapse kabátu jsem neměla nic jiného, takže když jsem odcházela z baru po několika vodkách, ruka ten fix okamžitě nahmatala.

      Na ulici před barem, zjistila jsem. že stojíme před budovou Krajského soudu a před ním, byl velký červený komunistický transparent s nápisem „ Závěry XVII. sjezdu KSČ splníme“ . To se mi hned přestalo líbit a tak jsem s fixem v ruce nabrala směr k té obrovské tabuli. Se mnou šla i má kamarádka, ta pro změnu celý večer truchlila nad ztrátou milovaného, který byl odveden na vojnu.

       Rudá cedule mě dráždila jak býka hadr, ale musím uznat, že byla opravdu kvalitně zhotovena. Jednalo se o krásný, hladký a pevný materiál. Plocha byla více než dostatečná k vyjádření mnoha myšlenek, chtělo to jen inspiraci. Vytáhla jsem fix a první výplod rozervaného ducha byla kombinace textu s obrázkem. Napsala jsem asi deseticentimetrovými písmeny KOMUNISTI JSOU - kosočtverec (to je ten obrázek) a NEMAJÍ DALEKO K FAŠISMU. Kamarádka fix neměla, vytáhla z kabelky jen čínské pero a snažila se napsat něco o lampasácích, což já v tu chvíli moc nevnímala.

     Právě jsem hledala vhodnou formulaci k zhanobení prezidenta a Jakeše, když jsem dostala facku, někdo mě pevně popadl a kamsi vláčel. Zorientovala jsem se hned, před budovou totiž stálo už policejní auto a nás do něj rychle našťouchali. Když jsme pochopily, že jsme byly lapeny a přijdou následky, začaly jsme opilecky kvákat, že tu je svoboda projevu povolená a podobné plky. Řekli nám jednoduše, ať držíme hubu, že jedeme k výslechu, kde se vykecáme a pak na záchytku kvůli odběru krve.

      Nevím, kam nás odvezli, prostě někam na policii či VB a tam nás vyslechli, aby zjistili rozsah našich záškodnických činností. Přišli tam i z jiných složek, zajímaly je jiné věci, ale moc toho s námi nepořídili. Myslím, že byli zklamáni, že jsme jen dvě zmatlané holky, které pouze počmáraly bilboard komunistické strany a nic většího z toho nekouká.

      Ani nás netloukli, jen nás občas okřikli, když jsme si dělaly srandu a pokřikovaly hesla typu „Pusťte bratry domů“ a tak. Byla jsem trochu drzá, když jsem potřebovala čůrat a šel se mnou na toaletu policista, řekla jsem mu, že to není nutné, protože doličný předmět nespláchnu do hajzlu i kdybych chtěla.

      Když udělali co museli a vše si za čerstva zapsali, odvezli nás na záchytku. Účelem bylo zjistit, nakolik jsme pod vlivem alkoholu, takže nás jednotlivě předvedli k prohlídce či obhlídce. Chodila jsem po rovné čáře, dotýkala se prstem nosu, byla zaznamenána má hmotnost a odebrána krev. Několika otázkami zjišťovali mou příčetnost a když skončili, měla jsem se odstrojit a jít na pěkný dvoulůžkový pokoj.

      U stolu seděl asi lékař, nebo někdo v bílém plášti a požádal mě, ať mu hodím ten řetěz s ocelovou ozdobou, kterou jsem si sama mistrně vyrobila. Nevěděla jsem proč, ale stáhla jsem to z krku a hodila na stůl. Na tu dálku jsem se trefila lépe, než kdybych byla střízlivá, ale váha metalistické ozdoby překročila rámec očekávání a následkem dopadu prasklo velké sklo, které bylo položené na desce stolu. Jak jistě mnozí pamatují, bývalo to běžné a pod sklem byly většinou různé pohlednice či fotografie.

     Vynadal mi, že to nechtěl hodit doslova, ale už bylo pozdě, sklo již prasklo a nemělo smysl se dál zdržovat diskuzemi s opilcem. Hned poté mě zavedli do pokoje s kamerami a my dvě šly spát, očekávajíce věci příští. Trochu jsme si ještě dělaly srandičky před kamerami, ale pak nás to unavilo a my nechaly všech šaškáren. Spalo se nám dobře.  

       Ráno to nevypadalo až tak vesele, na záchytce nás už čekali a odvezli k výslechu. Nejdříve se doladila nějaká běžná data a pak přišli tací, kteří chtěli informace o různých tajných setkáváních, o chartistech a jiných živlech. Když nic nezjistili a já také nic z toho nevěděla, začali tasit fotky, kde už bylo mnoho z mých známých. Měli fotografie z různých bytů, které jsem znala, z mejdanů, různé záběry z hospod a to už nebylo vůbec příjemné. Vlastně jsem byla zděšená z toho, kdo z našich společných známých jim to předává.

      Naštěstí se mě moc nevyptávali, že některé znám nešlo popírat, ale stejně nebylo o čem mluvit a oni to nejspíš už věděli a tak nijak netlačili. Jediný kamarád, který je zajímal a znala jsem ho již z Prahy, ten byl pro ně asi záhadný a na něj se vyptávali nejvíce. Naštěstí mi uvěřili, že jsem ho viděla jen na té  zdokumentované akci a dohromady nevím nic více. Dali mi tedy pokoj, čekala jsem větší vyptávání.

      Po několika hodinách děsně pomalého sepisování mě propustili, mou kamarádku také a já musela jít do práce pořešit omluvu. Bylo to nepříjemné, tušila jsem, že bude problém, ale vše se odehrálo rychleji, než jsem se nadála. V práci byli dříve než já, vyslechli hned po ránu straníka, který mě den předtím lámal do KSČ. Vyslechli i našeho lampasáckého mistra nástrojárny, pár dělníků a nejspíš usoudili, že jsem žádné spiknutí proti režimu neosnovala a chovala se podobně jako většina ostatních.

      Kolegové ale byli trochu zaskočení a protože to vypadalo na vyhazov, podala jsem výpověď sama a vedení mi ochotně vyšlo vstříc. Komunista, který mě lákal na byt, mi soukromě sdělil, že mi kandidaturu do strany nikdy nenabízel a vyjádřil své zklamání z mé prohnilosti a nevděčnosti.

      Bylo už odpoledne a tak jsem si to šla vyžrat i domů, kde zatím ještě můj manžel - dle zákona, začal vyvádět. Rychle schovával jakési texty a nahrávky Plastiků a podobné věci. Protože rozvod byl stejně už daný díky jeho nové milence a celkovému stavu našeho vztahu, bylo jasné, že v Brně končím tak i tak.

      Jak se ukázalo, policie k případu přistupovala pečlivě. Z transparentu před budovou soudu seškrábali vzorky barvy a vzorky mého fixu. Fix mi samozřejmě zabavili jako předmět doličný a nechali provést analýzu o shodě vzorků, nebo jak se to vlastně nazývá. Viděla jsem důkazní materiály pěkně zapytlíkované, vše sedělo jak mělo. Otisky prstů na fixu s mými otisky se také shodovaly, takže nebylo úniku.

      Aby nenechali nic náhodě, byla jsem poslána ke dvěma nezávislým znalcům psychologie a ti měli prozkoumat, nejsem li duševně chorá. Jeden z nich byl myslím psychiatr, druhý byl psycholog a ten zjišťpval, nakolik se zajímám o politiku, jaké mám názory na socialismus atp. Hrdě jsem odpovídala, ale to jsem si mohla ušetřit, protože to vyhodnotil tak, že mám averzi k systému a můj čin nebyl až tak náhodný, i když pod vlivem alkoholu.

      Nelitovala jsem toho, jak jsem odpovídala, spíš mi to všechno lezlo na nervy, ale tíseň jsem pociťovat začala. Největší obavu jsem ovšem měla z něčeho jiného a to sice z toho, jak to povím svému otci. Byl totiž u STB a byla jen otázka dní, kdy si ho podají za můj výstřelek. Byla jsem sice dospělá, ale sami mě upozornili, že s tím otec bude mít popotahování a z toho mi dobře nebylo, Mám  ho ráda a i když byl u této složky, byl to člověk, který tenkrát cosi kutil v dílnách a o praktikách STB toho věděl asi méně, než si sám uvědomoval.

       Velice brzy mi přišel zajímavý papír, ve kterém stálo, že je proti mně zahájeno trestní stíhání a to čtení mi fakt nedělalo moc dobře. Výčet paragrafů působil dost děsivě, protože jsem neznala ani paragrafy, ani případné tresty za ně. V tu chvíli jsem věřila, že snad půjdu bručet do chládku a poznám i to, co jsem skutečně poznat nechtěla. Kdybych bývala byla hrdinka a bojovala se systémem, to bych si alespoň namasírovala sebevědomí. Ale dostat se do kriminálu kvůli takové blbosti, to byl fakt úlet s těžkými následky.

      Kamarádi se při pročítání oněch lejster smáli, až se za břicho popadali, ale já, když se smála, cítila jsem zároveň divné mrazení v oblasti kříže a lehkou nevolnost. Kámoši dokonce plánovali, že se dostaví k soudu a budou tam něco pořvávat, ale už předem mi policajti řekli, že líčení bude bez veřejnosti. Zajímavé ještě bylo, že zatímco policisté se mnou jednali jako s prašivkou, prý se pak na oddělení bavili na náš účet. Historka o dvou opilých holkách, které byly zatčené při činu, prý kolovala po mnoha služebnách VB v Brně a všude se prý náramně bavili a příhodu sdíleli rychlostí dnešního facebooku.

      Vyšetřování bylo bleskové uzavřeno a mě čekaly dvě velké události. Oznámit a vysvětlit vše otci a pak jít k soudu, ve kterém se mělo rozhodnout o trestu pro mě a mou kamarádku.

Pokračování zde 

obrázky použity ze zdrojů:

 http://nezapomente.cz/view/jak_schuyovala_ksč

http://www.policie.cz/SCRIPT/ViewImage.aspx?physid=337567&docname=80.bmp