Posílám ti vzkaz v láhvi

       Dnes v noci, v mlhavé zóně mezi sněním a bděním, něco mi řeklo, že mám ti poslat vzkaz v láhvi. Protože zdálo se to býti nesmyslem, trochu jsem se zase probrala a pak opět propadla se hlouběji do fáze snění. Tu láhev na břehu moře jsem však viděla a položila jsem si otázku, k čemu to bude dobré a o čem by ten vzkaz měl být?      

     Napadlo mě, že o Malém princi a Lištičce, protože jsme spolu o tom kdysi hovořili.
 
     Já ti napsala, že chci býti Liškou, která chce být ochočena. Nerozuměl jsi, proč mluvím o Malém princi. Ani já moc ne. Ptal ses mě, jestli na Malého prince myslím kvůli kytce a přímo jsi se dotázal na slova Lišky, která pravila:
 
 „Lidé zapomněli na tuto pravdu. Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“ 
 
     Ale takhle já to nemyslela, konec konců, ta květina mi byla vždycky protivná. Já mluvila jen o Lišce a jejím pohledu na svět. Také o jejích potřebách, které si lehce naplnila, i když Malý princ tomu nerozuměl. Ona mu přece říkala: 
 
    „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí...“ 
 
 
     Ano. Právě tak jsem to s Lištičkou myslela a také se tak stalo. Zmizel jsi princi, ale obilí zůstává. A já ti měla poslat tento vzkaz v láhvi, jen nevím, zdali k tobě dorazí. Internet je jako moře a má láhev se vzkazem, bude se vznášet jen chvilinku u břehu. Pak zmizí. možná nikdy nebude objevena.