I já vím o té skříňce, která je schovaná pod postelí u nás na chatě. Nemluvíme o ní, obcházíme ji, v jejím okolí nezametáme prach a nikdy v její blízkosti nehýbeme s nábytkem. Občas se tváříme, jako že děláme velký úklid, ale všichni ve skrytu duše víme, že si na to jenom hrajeme.
Panika před úsvitem- úvod - hadiSoňa Tomanová
Je 15. října roku 2012. Po dlouhém přemítání začínám psát úvodní kapitolu této knihy, protože mě okolnosti nutí to udělat. Svůj příběh jsem začala sepisovat už dávno, ale teprve sen o skříňce plné hadů mi ukázal, čeho se bojím a co bude psaní knihy obnášet. Byl to jeden ze snů, který se mi hluboce vryl do života. Byl doslova odžit, i když jen na nějaké astrální pláni, v říši fantazie nebo v nějakém duchovním světě. Mé emoce, únava i dlouhý posttraumatický stav byly tak reálné, že reálnější být už nemohou.
Není to poprvé, kdy hrůzný sen odkryl v mém životě něco důležitého. Celý můj příběh je děsivými sny proložen a některé z nich pravděpodobně splnily svůj účel. Ten nejhorší a nejvýpravnější jsem jako celek nikdy nepochopila a je dost možné, že ho už ani nepochopím. Jednotlivé fragmenty se mi však vracejí už deset let a stále mě inspirují.
Sny se mi zdají každou noc. Přicházejí ve vlnách, a kdybych si je měla všechny zapisovat, strávila bych tím zbytek bdělého dne. Před pár lety mě napadlo, že žiji ve dvou realitách. Soňa ve snech byla stále ustrašená, často byla v ohrožení života a většinou velmi zmatená. Na této hrubohmotné pláni byla Soňa klidná, flegmatická, zdánlivě spíše silná. Poslední dobou začínám docházet k tomu, že jsem to stále já a žiji kontinuálně nejdříve ve dne, pak v noci. Životy z obou úrovní začínají splývat v jeden, postupně to dává smysl a celá má bytost se integruje způsobem nanejvýš pozoruhodným. Samozřejmě, většina snů jsou blbosti, ale ty rychle zapomínám.
Bylo mi asi dáno, abych se tímto způsobem učila a já už to tak nechám být. Budu své sny přijímat jako druhou realitu, ve které se pohybuji stejně často jako v realitě této hmotné dimenze. Nechám vše plynout jako doposud, i když je možné, že na hmotné úrovni mám pak méně sil k přetváření svého života. A že bych ho změnit potřebovala, to mi věřte.
Rozhodla jsem se tedy udělat to, k čemu mě sen popostrčil. Nebudu brát své existenční a jiné problémy jako překážky či utrpení, tentokrát se na vše podívám z jiného úhlu. Tlak, pod kterým jsem, budu brát jako působení lisu na ovoce, které dozrálo a je složeno v nádobách. Já jsem ono ovoce, které je teď lisováno, a můj text je jako zředěný extrakt, který můžete a nemusíte pít. Myslím, že první várka plodů není ještě zcela zralá a doušky z nich budou trochu trpké. Něco mi však říká, že ty plody budou ještě pomalu docházet a jejich kvalita se změní k lepšímu.
Dostala jsem se do lisu, ve kterém máte strach, že zešílíte. Je to velice nepříjemné, drtí to vaše struktury a celá vaše existence tím silně trpí. To, co bylo zbudováno, hroutí se pod tím tlakem. Neznáte žádný způsob, jak to zastavit, jak ubránit své základy a jak přežít. Až po delší době člověk zjistí, že byl pod tlakem formován do něčeho jiného. Možná menšího, ale pevnějšího. Takto vznikají diamanty, ale já jsem daleka toho, abych si myslela, že jsem diamant. Začínám však věřit v tento princip a už se nebojím. Teď už ne.
Nabízím vám svůj příběh, otevírám dveře dokořán a jen málo věcí před vámi schovám do skříně či pod peřinu. Trezor nemám a tu utajenou schránku jsem vytáhla ven a právě se chystám zvednout víko. Zde je můj sen, který rozhodl o tom, že vás protáhnu svým životem, budete-li chtít vy sami. Nenabízím nic světoborného, jediná má devíza je otevřenost. Jsem amatér na poli života, zaznamenávám do těchto řádků pouze svou subjektivní zkušenost.
Boj s hady
Jsem v Krušných horách, na chatě svých rodičů. Divné je, že zde nikdo jiný není, ale nevadí. Mám klid, nemusím řešit žádnou práci a to mě přivádí k myšlence, že bych konečně měla otevřít tu starou dřevěnou skříňku. Nebude to asi jednoduché, vlastně se bojím předem, jenže já bych ráda pořešila její obsah jednou provždy, abychom se jí už nikdy bát nemuseli. Kdo jiný ji otevře, když už si nepřeji, aby zde se svým nebezpečným obsahem zůstávala i nadále? Musím to udělat já a právě teď je k tomu ideální příležitost, protože ostatní nebudou v ohrožení.
Jdu do pokoje přímo k posteli, vím, že je pod ní ukrytá. Nevím, kolik těch potvor v sobě má, ale nehodlám nad tím dumat a ztrácet kuráž. Vím jediné. Nechci, aby byla předávána další generaci, protože je to mizerné dědictví a já si nepřeji, aby moje dcera měla stejný strach jako my všichni. Musí to být řešitelné, není tam schované monstrum ani žádný obludný démon. Jsou tam pouze jedovatí hadi a musí být v mých silách je vypustit, případně je zlikvidovat.
„Tak jo, jdeme na to,“ říkám sama sobě. „Já už to dělám… panebože! Už jsem ten krám otevřela!“
Stará dřevěná schránka se po nadzvednutí víka rychle rozpadla, na zemi je spousta hadů, kteří tam spadli, všichni propleteni v jeden chumel. Nejrychlejší a největší kusy bleskurychle zmizely v útrobách chaty, pod nohama mám spousty těch malých. Někteří jsou jedovatí, hned útočí svými zuby na mé nohy. Jenže nemám zbraň, já pitomec si vůbec nic nepřipravila. Začínám dupat po té hromadě a najednou vidím, že jsem si nevzala ani dlouhé kalhoty. Po lýtkách mi stéká vlastní krev, ale drtím je patami dál.
Točí se mi hlava, cítím slabost, možná jsou to první příznaky uštknutí. Třeba budu za chvíli mrtvá, vůbec nevím, jací hadi to jsou. Zahlédla jsem zmiji, mambu, ale i jiné druhy, které snad nemusí být jedovaté. Potřebuji zbraň, jenže po ruce nic vhodného není a já ještě musím rozdrtit ty, které mám pod nohama. Je to důležité, protože strašně rychle rostou a nabírají sílu. Velcí hadi, kteří se odplazili předtím, jsou již schovaní a připravení na útok. Pohybují se sice obezřetně, jenže adrenalin v mých žilách vybudil všechny mé smysly na maximum a já najednou slyším vše. Lekám se i zvuků, které dělám já sama.
Pod mýma nohama je dokonáno, musím rychle utíkat pro nůž. Koutkem oka jsem zahlédla několik hadů, neuvěřitelně rychle se zvětšují. Jestli to půjde, zkusím zaběhnout do dílny pro mačetu, s nožíkem asi nevystačím. V kuchyni chci rychle vzít velký nůž a najednou přichází prudká rána do krku. Nějaký velký had vystřelil od stropu, zuby mi zasekl kousek od ucha. Náraz se mnou zamával více než samotné kousnutí, sotva se držím na nohou. Nějakou větší kudlu už mám, a tak zběsile sekám, jakmile vidím nějaký pohyb. Moc soustředěná už nejsem, jenom švihám tam, kde se něco prudce mihne. Sakra, ten mizernej had byl mnohokrát větší, než celá ta skříňka. Rostou šíleně rychle, takže vůbec nevím, proti čemu budu stát za chvíli.
Dostala jsem další zásah do lýtka, nad koleno, do ramene. S mými silami to nevypadá moc dobře. Některé hady se mi podařilo zabít, když se jejich těla stahovala zpátky z místa výpadu. Myslím, že to brzo skončí, už mám v sobě moc jedu a ztrácím energii. Jak je možné, že oni ji neztratili? Po vypuštění potřebovali jen mžik a byli v plné síle. Jak to, že nebyli polochcíplí? Jak je možné, že oni tak snadno regenerují a rostou víc a víc? Měli být dávno po smrti, protože je snad nikdo neživil!!! Nebo snad ano?
Ploužím se dál po chatě, oni postupně vystřelují z různých děr a jdou po mně. Najednou mi dochází, že bych měla být už mrtvá. Jedu do mě napumpovali kvanta a já stále žiji. To je divné. Vůbec mě nenapadlo, že budu tolikrát uštknuta. Co je ale zajímavější, nenapadlo mě ani, že ten jed nemá sílu mě doopravdy zabít. Něco je blbě nebo je něco jinak. Dostala jsem mnohonásobně víc ran, než jsem čekala. Nicméně jejich jed není schopen mě zabít zcela, jen mě přizabíjí. Fajn, možná je stihnu pořešit všechny a bude klid jednou provždy.
Chodím pomalu, krvácím všude možně, nezdá se mi však, že by to bylo vážné. Důležitý je teď čas a já tu práci musím dokončit. Nevím, jak dlouho už s nimi zápolím. Mám pocit, že s nimi válčím už tři dny a tři noci. Je to určitě delší čas, protože jsem velmi vyčerpaná.
Dlouho už jsem žádného hada neviděla, asi jsem je všechny zabila. To je dobře, sotva stojím na nohou. Chvilku nad tím ještě dumám, ale jsem už tak hotová, že dál pokračovat nemohu. Otevírám dveře chaty a vycházím ven. Sedám si na schůdky přede dveřmi, dívám se na oblohu a moc mi to už nemyslí. Nevím ani, jestli je právě soumrak, nebo úsvit. Podle světové strany to vypadá na úsvit, nejsem si však už ničím jistá.
Najednou vidím, že přicházejí moji rodiče. Táta nese tašky s nákupem, máma jde hned za ním. Jsou už skoro u mě, ale asi nevidí, jak vypadám. Vnímají pouze mou únavu, nevidí ty stružky zaschlé krve, ani ty modřiny a různé boláky po celém těle. V očích mají jakýsi tázavý pohled, možná něco tuší.
„Otevřela jsem tu skříňku, už se jejího obsahu nemusíme bát,“ oznamuji stručně. Oni přikyvují a po schodech vynášejí nákup do chaty. Koutkem oka jsem zahlédla ještě jednoho hada, který prošustil mezi listy bohyšky. Na něj už kašlu, jen musím pár lidí varovat, ať si ještě nějakou dobu dávají pozor.
