Ozbrojené přepadení plus další úlety

Nenašla jsem všechny odpovědi, ale tyto zážitky ke vzniku úzkostí jistě patří a mohly by být velkou částí hledaného tygra.

Panika před úsvitem

Kapitola 19.

Jak jsem už psala, Honza byl odstěhovaný, doma jsem momentálně bydlela sama a nebylo s kým si promluvit.

Kromě pravidelné terapie, kde jsem hovořila se Sovičkou, prohodila jsem jen pár slov s mámou, případně s bratrancem, který mě občas navštěvoval.

Protože všechny mé večery byly volné, zabydlela jsem se řádně na internetu. Zkusila jsem chatovat, to mě ale moc nebavilo. Najednou jsem dostala nápad podívat se na seznamovací inzeráty, případně nějaký inzerát sama zveřejnit. Nikdy předtím jsem nic podobného nezkoušela, s nikým jsem nikde neflirtovala, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Nadšení mi ale dlouho nevydrželo, seznamkový experiment mi otevřel dveře do naprosto jiného světa, jehož dveře jsem musela zase rychle přibouchnout.

Absolvovala jsem tři schůzky a poslední z nich byla tak ujetá, až jsem si ze vší té nervozity vymkla kotník. Hned mě napadlo, že série kalamit tím asi neskončí a je třeba zacouvat zpátky. Jednou jsem už něco podobného zažila, bylo to ale dávno. Tehdy, po prvním menším úrazu, jsem cítila, že mám ubrat plyn, ale já jej neubrala. Následoval další úraz a pak ještě jeden. Ten poslední byl docela kritický, třískla jsem hlavou o obrubník, ale věděla jsem, že série varování předem proběhla. I tentokrát jsem měla dojem, že jsem v nepohodě a koleduji si o další průšvih, takže nakonec jsem varování poslechla, seznamování ukončila a zacouvala do bezpečí domova.

Samotnou mě překvapilo, že jsem opatrnější než dřív. Nejen proto, že už mám problémů více než dost a nechci inkasovat další bolest, ale asi i zodpovědnost za Markétku hodně změnila a dívám se na přicházející záležitosti prostě jinak. Také asi poznám vnitřní nepohodu, a tím pádem ji mohu prostě odmítnout, což jsem dříve nemohla, protože jsem vnitřně byla úplně jinak pospojovaná.

V těch dnech mě napadlo kontaktovat sestřenici, se kterou jsme si v dětství a raném mládí dost rozuměly. Takže jsme se přes email a skype spojily a brzo poté se Mája nabídla, že by mohla přijet osobně, jen si to musí doma zařídit, což se jí podařilo.

Právě očekávám její návštěvu a kupodivu, jsem docela nervózní, protože jsme se neviděly mnoho let. Těším se, ale také mám obavy z toho, co uslyším. Mám zatím jen rámcovou představu o tom, jak žije a vím, že se trápí a já to budu prožívat s ní. Bude to jiné, až její slova přímo uslyším, budu vnímat její gesta, změny v hlase a budu nasávat všechna ostatní nonverbální sdělení. Také se bojím, abych ji svým vyprávěním nepřivedla k jejím třináctým komnatám a nezavedla ji do problémů větších, než momentálně má.

Vím, jaké to je, a jsem si jistá, že ona ty své komnaty ještě neotevřela. Občas kolem nich projde, a když cítí ten studený a zatuchlý závan, jde raději od toho. Jak mám mluvit, když vím, že ona má problémy i proto, že je podobně odosobněná jako já?

Mám ji ráda, a přesto nevím, jak upřímně s ní budu mluvit. Je to jako kdybychom měli rodinnou nemoc, kterou já právě léčím a zároveň nevím, jestli chci, aby se o té nemoci dozvěděla i ona. Samozřejmě, kdyby ji to mělo ničit, bylo by správné ji o přítomnosti nemoci informovat. Ale jak? Mám na to vůbec právo? Právo je asi to nejblbější slovo, vůbec nevím, jak se k tomu postavit.

Jednoduše řečeno, ona se trápí s „hulvátem domácím“. Pán domu vystupuje jako macho a přitom se ten jouda nechá živit manželkou s invalidním důchodem, buzeruje ji, zneužívá, ovládá ji všemi možnými triky a nakonec ji drží sexem u zdi. Úžasné manželství, které trvá přes dvacet let. A za těch dvacet let on nebyl i přes svoji šikovnost schopen či ochoten zřídit v domě teplou vodu na vykoupání svých dětí.

Milá sestřenice za dvacet let manželství ohřála v kastrolech tolik teplé vody, že by tím zvýšila teplotu celému severnímu moři. Nosila je v kastrolech do koupelny, aby se pán domu vykoupal, a já se ptám sama sebe proč. Jak je možné přes dvacet let hrát takovou podivnou hru? Bude těžké o tom mluvit a bude těžké o tom mlčet.

Přesně na čas vychází Mája z metra a hned mě překvapuje tím, že mě objímá. Ne nějak přehnaně, prostě jako když se sejdou přátelé a obejmou se. Myslím, že se mi to nikdy nestalo, takže jsem docela v rozpacích a nevím, jestli ji mám někde poplácat nebo stačí jen tak neurčitě postát. Milovaného muže bych uměla obejmout, ale v tuhle chvíli jsem prostě zaražená. Jdeme k nám domů, cestou ještě kupujeme nějaké ovoce a Mája už hlásí, že je tu na padnutí. Ano, Praha právě zažívá období tropických veder, i když je teprve začátek léta, a já osobně se cítím jako na pánvičce. Nevadí, v bytě se jí bude líbit, je tam příjemný chládek.

Prohodily jsme pár formálních vět o cestě autobusem, ale potřebuji něco vědět.

„Jak dlouho zůstaneš?“ ptám se Majky raději hned, abych byla v obraze.

 „Dva dny určitě, když už tady jsem,“ hlaholí Mája, ale v jejím výraze vidím jakousi chmuru. Asi už vnímáme ten rozpor, že ona sice má právo vyjet na dvoudenní výlet, ale přesto se cítí jako nějaký zrádce, protože dnes neuvaří svému choti večeři. Má trestné body, neudělala, co by udělat mohla. Je mi z toho na blití, přesně vím, že tohle bude téma našich společných chvil a nebude to moje téma, protože takhle daleko jsem asi nezašla. No uvidíme. Jestli bude Mája odvážná, donutí mě otevřít poklopy od všeho, co jsem zatím poznala a pojmenovala já. Je mi to moc líto, poprvé v životě mi dochází, jak těžké to někdo může mít, a přesto si to nikdy nepřipustil na plno. K tomu se mi vybavil hnusný vtip, či příměr.

Dva oslové jsou přivázáni k dřevěným kůlům u hospody někde v Orientu. Jeden z nich má na zádech průměrný náklad a ten druhý má na zádech strašnou hromadu čehosi. Sotva se drží na nohou, ale stále ještě stojí. Ten méně zatížený osel se toho druhého soucitně zeptá: „Co je? Proč táhneš tak obrovský náklad?“ A ten osel s velkou zátěží vůbec neví, o co jde a odvětí: „Co? Jaký náklad?“

Nevím, proč se mi hlavou honí takové myšlenky, třeba to přeháním, ale je mi ze všeho nějak těžko. Mája se mě vyptává na terapii, protože už je lehce obeznámena z předchozí elektronické komunikace. Po chvíli hovor stáčíme k dětství a vzpomínkám na babičku. Jak jinak… Ona pamatuje scénky, které já už dávno ne, a navíc žila v blízkosti babičky dříve než já.

„Nikdy neřekla třeba: prosím, otevři okno, těžko se mi dýchá. Nebo: zavři okno, je už zima. Co si vzpomínám, mluvila na nás takto: Otevře se okno… nebo: okno se zavře. Přinesou se limonády, převleče se postel a tohle se odnese. Pořád tímhle způsobem. Když jsem byla malá, drzá a rozverná, občas jsem k tomu něco pronesla, třeba: tak ať se otevře. Ale zdaleka jsem to neprožívala jako ty. Mně to bylo jedno, já to neřešila. Docela mě překvapilo, že to pro tebe znamenalo něco víc a že to řešíš třeba na terapii.“

Je zajímavé, slyšet sestřenici, která vyrostla v podobných podmínkách. Její reakce jsou osobité a to, co jsem si představovala, prostě neplatí. Kdo jsem? Jsem tak citlivá nebo, jak dnes lidé říkají, jsem přecitlivělá? Ale jiné kamarádky mi poměrně nedávno říkaly, že jsem necitlivá a ještě se tomu smály. A co je běžné a co je norma? Jsem ujetá, protože lidé jsou k sobě hrubí a bezohlední? Jsem já ten marod a oni jsou ok? To snad ne, ale nějaký smysl to mít musí.

Dál probíráme s Májou vše, co se týká naší rodiny. Hledáme všelijaká možná vysvětlení, rozebíráme souvislosti, ale vlastně se vracíme k závěrům, u kterých jsme kdysi skončily.

,,Poslyš, tam, kde se začala naše rodina rozpínat, byl snad původně klášter a celá naše rodina prý byla kdysi prokletá. Možná ani ne rodina, ale všichni, kdo na tom místě bydleli,“ říká sestřenka Mája.

,,Asi vím o čem mluvíš, ale vlastně neznám žádné podrobnosti. Slyšela jsem od táty jen to, že údajně celý dům a vlastně i sousední domy jsou vestavěny do starých klášterních zdí nebo prostě do bývalého objektu kláštera. A že jde o nějaké staré prokletí a strach táhnoucí se několika generacemi nebo dokonce celými staletími,“ snažím se obtížně zformulovat to, co jsem slyšela dříve.

,,No, já to začala nedávno dávat dohromady a jedno je jisté. Celá desetiletí a staletí se táhlo v Nunčicích to, že všichni chlapi, kteří bydlí na půdě bývalého kláštera, buď zešílí nebo zemřou brzy nebo nějak tragicky. Chlapi to tam prostě mají jednoznačně rozdané. Předčasná smrt nebo aspoň duševní poruchy. “

,,Ale proč?“ vypadlo ze mě.

,,To nevím,“ odvětila Mája.

,,To je dost divné a neurčité, i když je to možná pravda… tedy podle toho, co zatím vidíme.“

,,No…“ nemá co dodat Mája.

,,Ty brďo…“ nemám co říct ani já.

,,Ještě, že mám dcery,“ směje se Mája.

,,Ještě, že mám Markétku,“ přidala jsem si také.

,,Fakt tomu věříš?“ ptám se pro jistotu.

,,A ty ne? Pamatuješ ten dvůr a celé osazenstvo v něm? Byl tam vůbec někdo normální? Tam nebyl OK opravdu ani jeden. Pamatuješ si na to?“ upozorňuje na cosi poměrně naléhavě Mája.

,,Asi ano, máš pravdu. To, co si pamatuji, je neuvěřitelné. Samý defekt, prostě panoptikum. Takhle si to představuji v nějakém zatraceném světě. Primitivnost, prázdno, zmar, bída a znetvoření. V mých vzpomínkách tomu vévodila babička.“

„Nevíme proč, ale zkusíme to prozkoumat. Naši prapředci uvízli v dědině, která, jak se zdá, je známa tím, že otročila. Celá vesnice byla nějak podrobená jakémusi klášteru, všichni pracovali pro statek, který k tomu klášteru patřil. Takže stručně řečeno, byli něco jako nevolníci.

Ale naši prapředci, ukazuje se, byli kupčíky, to znamená, že měli obchod v době, kdy všichni ostatní asi sotva žili. Podle starých záznamů byl náš dům po zrušení statku zbudován v prostorách kláštera a byl zároveň prvním obchodem v té vesnici. Obchod vedl náš prapraděda. Celý areál bývalého kláštera byl rozparcelován a vzniklo tam několik domů s různými zákoutími, se společným dvorem a vjezdem. No a všichni, kdo na té půdě žili, byli pod tím prokletím nebo si to lidé aspoň vydedukovali, když viděli, co se tam celé ty generace děje,“ uzavírá Mája stručný nástin do problematiky.

„Hm, to zní strašidelně, ale jestli se tam dělo stále totéž, těžko si toho nevšimnout a lidé mají rádi takové tajemné souvislosti. Bylo by divné, kdyby se o tom jako o prokletí nemluvilo. Hlavně v tom byla církev, tajemno a duchovno… Ideální ke vzniku legendy o prokletí. Ale je to tak doopravdy, tedy s tím postižením jedinců?“

 „Jasně, sousedi zleva i zprava hojně pochovávali své muže ve válkách nebo šlo o úrazy či náhlá úmrtí. Co si pamatuji já, tak tam nebydlel jediný normální kluk. No, a moje bráchy znáš a to jsme tam bydleli jen pár let. Já neříkám, že to tak je, ale každopádně jde o zajímavou náhodičku, že právě k našemu místu výskytu se váže taková záležitost a byla v té vesnici vyloženě známá. A jak je na tom tvůj brácha?“ ptá se Mája.

„No, také nic moc. Měl těžký ‚psycha‘ jak tomu říkám já, ale třeba ti to budu vyprávět později. Než mu dali diagnózu paranoidní schizofrenie, měl první výrazný úlet a ten vypadal tak, že šel převzít vládu na hrad. Prý to tak mělo být. Půjčil si pro jistotu od známého perkusní zbraň nebo si snad vzal svůj vypilovaný kvér, který vyráběl v garáži, a šel do akce. Když vyrazil směr hrad, začal stopovat auta, aby se dostal do Prahy.

Nějaký pán naneštěstí zastavil, ale brácha se mu nějak nezdál už podle výrazu a divných řečí, a tak se rozhodl raději odjet. Takže brašule mu prostřelil pneumatiku, chlap vyděšeně ujel a zavolal policajty. Ti to tam jeli obhlédnout, bráchu viděli na silnici, a tak ho naložili. Místo na hrad ho odvezli rovnou do blázince. Tím to začalo, ale neskončilo. Měl ještě pár těžkých úletů, z některých šel opravdu mráz po zádech.“

„U nás to také bylo na ostří nože, ale řekla bych spíše na ostří sekery. Když začal brácha se sekerou, bylo to fakt vážné,“ přidává na hromádku informací Mája.

„Jojo, u nás nebyly sekery, ale brácha třeba během úletů spával s nožem a buzeroval rodiče. Pak zase myslel, že mu bývalá žena s manželem unesou dceru do Německa, a tak je děsil, tahal dceru po vyšetřeních a bojoval proti velkému spiknutí. Jindy zase pálil bibli a viděl ufony, takže je toho dost na zamyšlení.

Co mě ale dostalo; jednou měl informace, že jistá reportérka je v nebezpečí a vysílá tu informaci zakódovaně přes rádio. Každý den poslouchal její pořad a nořil se do svého podezření hlouběji a hlouběji. Nakonec byl jednoznačně přesvědčen, že ona hovoří skrze rádio přímo na něj a že on musí zasáhnout. Tak se ozbrojil, snad tou perkusní pistolí od kamaráda, a chtěl ji zachránit. Bylo mi velmi úzko, když popisoval, co prožíval. Byl připraven začít eventuálně i střílet a zemřít v přestřelce s jakousi bandou zlých chlapů, i když se velmi bál.

Bylo mi ho vždycky hrozně líto, protože tím prošel, jako by to byla pravda. Ta subjektivní realita je hrozná, prostě jako skutečná. A u něj šlo vždycky o takové velké heroické výkony,“ říkám stručně a není mi z toho moc dobře.

„Hm. U nás to takhle nebylo. Když to bráchu chytalo, obvykle byl zlý a vzteklý a hájil pouze své sobecké zájmy, když měl pocit, že se mu věnuje málo pozornosti. Takové záležitosti jako vládnutí na hradě, to jde opravdu daleko od něj, ale bude řvát a dělat peklo matce i fotrovi. Bohužel otec ztrácí s věkem síly, takže vůbec nevíme, co bude dál.

Nedávno například, vyhlídl si bráchu nějaký hajzl, který nabízel kreditní kartu s okamžitým čerpáním. Musel vidět, že brácha je debil, ale to mu nezabránilo v tom, aby ho tlačil ke smlouvě. Bráchovi se líbilo, že bude mít peníze vlastně zadarmo a hned, protože mu ten pán zařídí kartu a on bude moci prakticky okamžitě utrácet.

Naštěstí se k tomu přimotal otec, zjistil, že bráchovi ten šmejd něco hustí do hlavy a vyrazil ho z baráku. Brácha se rozzuřil, že mohl mít prachy zadarmo a stačilo jen podepsat. Otec se mu snažil vysvětlit, že vůbec neví, co vlastně chtěl podepsat a co to vlastně obnáší – dostat peníze jen tak. Samozřejmě, že brácha vůbec netušil, o co jde. Hrozné. Otec pak chtěl někde řešit, že ten obchodník nemá etiku, ale nejhorší je, že ta dnes není nikde,“ ukončuje s povzdechem Mája.

„To je děs. Až tu vaši nebudou, může být v maléru během chvilky. Jestli mu zůstane barák po vašich, tak si ho jen někdo vyhlédne a odrbe ho o všechno během pár měsíců. Nebo ho odrovná nějaký náhodný podomní obchodník s kreditkou, pojištěním nebo čímkoli jiným. Dneska na to stačí pár kastrolů nebo jiná stupidita. Zůstane na dlažbě, totálně zmatený a stále debilní. Já vyloženě dementní nejsem, přesto mě to také dostalo. Na něj bude stačit opravdu málo, aby byl bez střechy nad hlavou. Dokážou se k tomu vaši nějak postavit? Zdá se, že táta si dobře uvědomuje, o co jde a jak to je,“ ptám se docela se zájmem, protože situace se zdá být ještě ovlivnitelná, alespoň trochu.

„Ne, naši nejsou schopní se tím zabývat. Otec by to ještě zvládl, ale to by tam nesměla být matka. To je fakt šílené. Ona celý den řeší bráchu a on zase ji. To bys musela na vlastní uši slyšet, je to nepopsatelný. Ona bude pořád pindat o jeho límečku, bude ho pořád napravovat, ale že je to takhle vážné, to vůbec neví, nebo nechce vědět. Když tam je ona, jeho přežití se prostě řešit nebude. To se nedá. Nejde vytáhnout téma, které je důležité a které by mohlo přinést nějaké opatření s ohledem na budoucnost. Bude to prostě tabu až do konce,“ říká Mája přesvědčivě a já se tomu nedivím.

„Hm, dovedu si to představit. Tedy alespoň trochu. Tvoji mámu jsem nejvíc vnímala jako robotku. Když jsem byla asi v pubertě, četla jsem Stepfordské paničky a ona mi připadala přesně jako ty popisované biorobotky. Umělé odpovědi, mechanické naučené reakce, všechno mi přišlo naprogramované a prázdné. Podávala značné výkony ohledně práce v baráku, ale vůbec neznám ji jako duchovní bytost. Není v ní přítomnost něčeho důležitého, prostě robot,“ ukončuji svůj příměr a vím, že jsem nepřestřelila, protože i Máju to zajímá a hledá slova pro to, co sama zná, ale nechápe, stejně jako já.

„Ještě k našim bráchům. My jsme tam měli hrad, převzetí vlády ve státě a tak. Jenže tvůj brácha je jiná liga, on se opravdu chová jak retard, ale pod tím je vyčůraný a zlý. Můj brácha to má jinak. Když to s ním přímo nemává, je inteligentní, hloubavý, údajně spravedlivý a rádoby lepší než většina lidí. Jak jsem o tom občas mluvila na terapii, Sovička říkal, že ty diagnózy dost souvisí s charakterem. Možná si to špatně pamatuji nebo jsem to ani nepochopila, ale vyznělo mi to tak, že když je někdo charakterově nějak vyhraněný, nabízí se určitá škála poruch či chorob, zatímco s jinou povahou či charakterem tě to hodí do něčeho jiného. Možná proto nemám stejnou diagnózu jako můj brácha, prostě má povaha neotevře dveře stejnému problému jako má on.

Každopádně problémy tvého bráchy jsou podstatně jiné, protože on nemá ani tu inteligenci, aby poznal, že ho jde někdo oblbovat a pak okrást. On opravdu potřebuje chránit, když to vezmeme z úhlu soběstačnosti, nebo spíše sebeochrany, ale takové slovo snad ani neexistuje. Možná slovo sebezáchova, ale to teď plácám.“

Povídáme si dál, ale je třeba jít i chrupčit. Markétka už dávno spí, v bytě je teď příjemný chládek a noc je pokročilá. Jdeme si s Májou lehnout do manželské postele, ale dlouho ještě kecáme a vytahujeme vše, co nám ze vzpomínek naskakuje. Až s úsvitem usínáme, a to jen proto, že musíme.

Ráno bychom nejraději spaly déle, ale malá jede dle svého programu, a tak nezbývá než vstát a přežít další parný den. Během snídaně si ujasňujeme, že Mája po žádných pražských atrakcích netouží, takže se jen projdeme u nás v Holešovicích a pak raději zapadneme zpátky do chládku.

Vyrážíme už dopoledne, opět probíráme možné i nemožné, když právě míjíme dům, ve kterém jsem zažila přepadení.

„Co to je za firmu?“ ptá se Majka, zatímco jdeme kolem klubu, který zde před pár lety otevřeli.

„To ti povím pak, ale teď se podívej na tyto dveře a na vrata hned za nimi. Jen tak si je během chůze prohlédni, pak ti něco povyprávím. Tady mě totiž přepadli, ale teď se jen rozhlédni, abys pak byla v obraze.“

„No dobře – a tobě se to stalo kde?“

„Právě tady. Dveře, co vidíš, ty vedou k vrátnici, kde jsem zrovna byla. Vrátnice je asi dva metry za dveřmi směrem doprava. Vrata vedle vedou dovnitř areálu. Tudy vjížděla vozidla kvůli nakládce a vykládce.“

„A tam se děje co, za těmi vraty? Tedy, co se tam vyrábí?“ ptá se Mája hned.

„V současné době nevím, ale tenkrát tam celou noc jezdily avie a různé dodávky a přivážely všelijaké tiskoviny. Přes noc se zde třídily a ráno byly zase rozváženy do trafik, obchodů atd.“

„Aha, a proč vás přepadli? Kvůli novinám a časákům? Co to je za nesmysl?“ komentuje Majka hned, zatímco si místo dostatečně obhlédla.

„Podívej se teď skrz otevřená vrata, na tu kancelář, tedy spíše na vrátnici. Vidíš?“

„Jo, vidím – no a co?“

„Ok, pak ti to povím, ale nerada bych to celé vyprávěla před Markétkou. Projdeme se, a jakmile bude spát, popíšu ti do detailu, jak šli ozbrojenci ukrást noviny.“

Opravdu legrační představa, že někdo přepadne budovu, kde se třídí čerstvě vytištěné informace.

„Dobře, chápu,“ pokyvuje Mája hlavou, zatímco mapuje terén okolo.

Během procházky probíráme jejího manžela, a když Máju poslouchám, teprve teď začínám chápat, jakým způsobem rozpoznává Sovička závažnost tématu. Mluvil o energiích, které někdy pociťoval výrazněji, a tak věděl, že zrovna povídám o něčem pro mě velice důležitém a že právě pod tímto tématem jsou zakopaní nejprotivnější kostlivci.

Už vím, jak mě lovil, když jsem se schovávala v temných vodách a zároveň dávala signály. Začínám rozumět tomu, jak to vyciťoval, protože něco podobného zakouším nyní já. Také jsem mírně ve střehu a pozoruji, co mi Mája ze svých problémů předkládá k diskuzi a co raději jako téma rychle opouští, protože se okamžitě dostává do nepohody. Divné manévry občas děláme. Nedivím se už, že je těžké si je uvědomit, zachytit je a pak rozpoznat jejich účel.

Večer jsme zvládaly dobře, Markétka byla uvařená jako my, takže i ona s přibývajícím chladem odpadla a brzy usnula.

„Už spí jako špalek, povím ti o tom přepadení,“ oznámila jsem hned poté, co jsem zkontrolovala, jestli malá opravdu zabrala. Naléváme si ještě studenou kávu, ale napadá mě, že možná bych měla skočit do večerky pro víno, protože mám hlavu plnou všeho možného a začínám pociťovat příchod úzkosti.

„Vlastně už ani nevím, proč jsem tenkrát práci ve vrátnici vzala. Celkově byla ta doba podivná. Předtím jsem chvilku prodávala květiny na svou živnost, ale nešlo to až tak dobře, a tak jsem nastoupila k jednomu podnikateli. Bohužel okrádal lidi tím, že za drahé peníze nabízel totálně nekvalitní zboží, a na to já neměla žaludek. Pugéty za tisícovku mi vadly pod rukama, protože jsme prodávali staré zboží, které bylo udržované při údajném životě jen díky chlaďákům. Bylo to nepříjemné, na něco podobného nemám nervy a nechci to ani podporovat. Ale to je z jiného soudku.

Tenkrát jsem také často jezdila k rodičům, brácha měl zrovna období těžkých úletů, ale i já byla zmatená a nevěděla jak dál. Bráchovy potíže mě dost vtáhly, bylo to prostě náročné, a proto jsem hledala práci, která by poskytovala dostatek volného času. Z ničeho nic se objevila možnost práce na určitou dobu, jen asi na půl roku, a to přímo vedle v baráku.

Do vrátnice jsem chodila na 24 hodinové směny, po nich jsem měla tři dny pauzu. Byla jsem tam asi měsíc, když mě věčně ožralý kolega při střídání poprosil, jestli bych nevzala směnu v sobotu, protože prý mají rodinnou oslavu. Já ho znala jen ze střídání a musím ti čistě pro zajímavost popsat, jak vypadal.

Byl pajdavý, shrbený, s delšími mastnými a řídkými vlasy. Pleš mu prosvítala mezi tím zbytkem porostu, tvářil se úlisně, křivě, prostě člověk jak z katalogu bezcharakterních křiváků. Řekla bych lehčí odvar Quasimoda ze Zvoníka od Matky Boží. Chlastal, pokaždé byl nadraný a očima slídil, co by kde ukořistil. Tedy nevím, od které hodiny chlastal, ale večer jsem ho při procházkách se psem vídala v dost dezolátním stavu. Neříkám, že byl věčně zlitý, to bych na tu práci asi nekývla, ale já ho předtím neznala.

Když mě požádal o mimořádnou sobotní službu, hned mi intuice přihrála neurčitý pocit či myšlenku, že něco neklape, nebo dokonce něco hodně smrdí. Bohužel jsem na intuici v té době vůbec nedala. V sobotu jsem tedy šla do práce, ačkoli jindy byly služby plánované tak, aby o sobotách byl na místě právě on. To mělo svůj důvod, protože sobotní noc byla jediná v týdnu, kdy se nepracovalo a vrátný mohl v klidu celou noc spát.

Souhlasila jsem tedy, vzala jsem si knihu na čtení a převzala směnu ve vrátnici. Večer, ještě před osmou, vzal bývalý manžel našeho psa na procházku a stavil se u mě s večeří. Něco jsme probrali, za chvíli se zvedl a šli zase domů. Ani nevím, proč jsem si tam nenechala psa. Myslím, že mě to i napadlo, ale z nějakého důvodu jsem to zavrhla.

Když jsem zamkla dveře a zkontrolovala vše, co jsem zkontrolovat měla, vrátila jsem se do vrátnice a začala číst. Čekala mě dlouhá noc, venku už byla tma, byl právě konec října nebo začátek listopadu. V budově bylo hrobové ticho, když najednou někdo zaklepal na dřevěné dveře vedoucí k vrátnici. Šla jsem k nim, ale neodemkla jsem.

Pro účely případné komunikace byly dveře opatřené malým okénkem s mříží a já jej otevřela. Neviděla jsem toho moc, ale stačilo to. Spatřila jsem obličej mladíka, který měl na hlavě čepici, jeho tvář se mi zdála sympatická. Velice jasně a slušně mě poprosil, jestli bych byla tak hodná a natočila mu do PETlahve vodu, protože je prý v úzkých. Říkal, že se mu u škodovky vyvařila veškerá voda v chladiči, takže potřebuje dolít, aby mohl jet dál.

Kdybych dříve nebyla v situacích, které byly podobné té jeho, asi bych tomu šmejdovi neotevřela. Už se mi ale stalo, že jsem žebrala o vodu stejně jako on, navíc jsem ve voze měla naloženého papouška, psa a činčilu. Tím to ale nekončí, auto se uvařilo v okamžiku, kdy jsme na střeše měli windsurfing z půjčovny. No, to je jedno, prostě i já zažila dramatické nouzové situace, kdy jsem žebrala o vodu u cizích lidí.“

„Tak co se stalo?“ nedočkavě se ptá Mája.

„Jo, v pohodě, já se k tomu už dostanu. Takže ten chlapec, co mě žádal o vodu, samozřejmě doufal, že budu blbá a hodná. Ukázal mi PETlahev, kterou mu mám jako naplnit, ale co se nestalo, láhev prostě neprošla mříží. Takže on se tvářil překvapeně a omluvně, jako že je blbý a obtěžuje. Já zase udělala rozpačité gesto, že mu ráda pomůžu, ale petka bohužel neprojde. Promiň, musím se podívat na malou,“ říkám náhle a mizím z kuchyně do pokojíku.

Cítím úzkost, potřebuji chodit. Pomůže mi snad, když odbočím jinam a přestanu o tom mluvit? Proč mám potřebu vynést i tuhle příhodu na světlo a s někým ji sdílet? Může mi nějak pomoci sestřenice? Asi ne, ale z nějakého důvodu se k tomu musím vrátit. Na terapii jsme to nikdy neřešili, asi jsem se o záležitosti s přepadením zmínila jakoby nic a neproběhlo tam to, co terapeut hledal. Vracím se do kuchyně,

„Markétka dobrý, já se chci ale zeptat, jestli si nekoupíme víno. Ještě je čas skočit do večerky pod barákem, protože mají otevřeno do deseti. Dala by sis? Já docela jo, začíná to se mnou nějak cvičit,“ přiznávám barvu.

„Je ti blbě?“ ptá se hned Mája.

„Trochu. Začíná mi být zle od žaludku, ale i tak už cítím úzkost a motá se mi hlava. Buďto si vezmu prášek a nebo si dám víno bez prášku a přejde to.“

„Já si víno dám, ale vypiji tak dvě skleničky a budu mít dost.“ Zahlásila Mája a já se hned zvedám k odchodu.

Odcházím z bytu, chodníky stále sálají naakumulované teplo, ale v ulici to žije. Nedávno se zde střílelo, vlastně jen několik metrů od místa, kde došlo k mému přepadení. Že by to místo bylo nějaké divné? Asi ani ne, v obou případech šlo o prachy. Beru láhev vína a nejistě se rozhlížím po lidech, kteří postávají v ulici mezi naším domem a nočním klubem.

„Už jsem tu. Pokusím se to říct zkrátka, nedělá mi to dobře. Když se ale ptám sama sebe, jestli to chci říct, tak asi ano,“ rozvažuji nahlas, zatímco zápasím se špuntem láhve.

 „Takže. Otvírala jsem naivně dveře, když náhle z druhé strany prudce zabral on. Do dveří rychle vpadl člověk v černé kukle, hned za ním další, stejně maskovaný. Okamžitě se na mě vrhli a snažili se mě zpacifikovat. Já jsem bohužel jednala pudově, snažila jsem se utéct a bránit se. To byla blbost, měla jsem se nechat hned spoutat, ale to mě nenapadlo, protože nebyl čas na uvažování. Během chvilky na mě naskákali, a protože mám značnou sílu i za normálních okolností, tentokrát jsem ji měla mnohonásobnou. Měli co dělat, aby mě přemohli, ale povedlo se jim to.

Bohužel když mě srazili na podlahu, jeden z nich mě drsně kopnul do hlavy, zatímco druhý mě přitlačil k zemi, aby mi znemožnil pohyb. Byl to mžik, jen jsem věděla, že mi stáhli ruce za záda a omotávají je lepící páskou. Hodně mě bolel ten kopanec, ale i ramenní klouby, protože mi ruce před spoutáním řádně zkroutili. Hned potom mi omotali lepenkou i nohy a pořád na mě něco řvali. Pak mě spoutanou odtáhli kousek dál, asi mi chtěli narvat hlavu pod křeslo, ale to nešlo, protože bylo moc nízké.

Vnímala jsem, že zamykají a kontrolují vchody. Hned potom vytrhli telefonní přípojku ze zdi, mezitím už zhasli všechna světla. Když zajistili to nejnutnější, co měli v plánu, jeden z nich zaklekl vedle mě a položil mi ústí zbraně na spánek. Po tom kopanci do hlavy mám chvíli mlhu, bylo to jako záblesk a hrom v hlavě a nevím, jestli jsem neměla pár vteřin výpadek vědomí. Jestli ano, dlouho to nebylo, protože sled událostí, tak jak si ho pamatuji, dává logiku. Když jsem si začala plně uvědomovat situaci, vnímala jsem tu zbraň na spánku a to, že někdo lítá okolo a zuřivě něco hledá.

Nejdříve se mě vyptávali, jestli může někdo přijít. Okamžitě jsem si vzpomněla na manžela a možnost, že by mohl vzít psa a zničeho nic se tu objevit. Doufala jsem ale, že nepřijde, protože přes noc jsem tam už párkrát byla a on neměl potřebu mě v pozdějších hodinách navštěvovat. Nevěděla jsem, co udělá v sobotu večer, ve všední dny si prostě šel lehnout kvůli rannímu vstávání. Měla jsem ale strach, a tak jsem začala na útočníky mluvit a sjednávat situaci.

„Pane jo, to je jako z detektivky,“ říká Mája a já vypila na ex první dvojku vína.

„V tu chvíli jsem se už soustředila na to, co se děje. Řekla jsem jim, že pracovně by neměl nikdo přijet, ale že to nevím určitě, protože v sobotu jsem tu poprvé, ale jindy je tu šrumec celou noc. Vysvětlila jsem, že by se mohl nečekaně objevit můj muž, ale že to předem poznají podle toho, že velký bílý pes bude skákat na dveře a štěkat. Dala jsem si záležet, abych všechno dobře a jasně zmínila, aby pak nedošlo k nějakým zmatkům a předešla jsem případným nebezpečným situacím.

Zdálo se, že mé informace jim stačí a tak přistoupili k akci. Zatímco jeden z nich stále držel zbraň na mém spánku, někdo jiný cosi zuřivě hledal. Začali na mě pokřikovat, ať jim řeknu, kde jsou klíče od skladu. Všechny klíče byly zavěšené v malé prosklené skříňce kousek ode mne, ale něco nenacházeli. Jejich vztek se stupňoval, bála jsem se, že mi rozbijí hubu, protože jsem jim nedala odpověď, kterou potřebovali. Jeden na mě hrubě a sprostě řval, cítila jsem z něj něco jako šílenství. Neviděla jsem nikoho, ale byl hodně nasraný, možná byl i na drogách.

Ten, co mě hlídal, byl klidnější, třásla se mu však ruka se zbraní. Ne moc, ale zhoršovalo se to pokaždé, když přiběhl do vrátnice ten poděs a začal mi vyhrožovat. Podle zvuků zevnitř areálu bylo jasné, že se někdo někam dobýval. Byly slyšet rány, neurotické nadávání, občas hlučně spadlo nějaké větší železo na betonovou podlahu.“

„Jak dlouho to celé trvalo?“ přerušuje mě Mája nedočkavě a nalévá si druhou skleničku, stejně tak mně.

„Minimálně hodinu a půl, maximálně dvě. Hodinku trvala ta fáze, kdy se nemohli dostat do skladu. Pak necelou hodinku nakládali. Ale jistá si nejsem, je to odhad. Abych to zkrátila, nevím jestli byli dva nebo tři. Jeden mě neustále hlídal a mám pocit, že ten sklad řešil další člověk. A další byl ten, co pobíhal mezi skladem a vrátnicí a dělal dusno. Ale možná to tak není a celé to zvládli ve dvou. Každopádně, za chvíli mi můj dozor oznámil, že otevřou vrata do areálu a dovnitř vjede nějaké auto. Prý si naloží věci ze skladu a já mám držet hubu. Ptal se mě, jestli vše proběhne OK, nebo mají čekat nějaký problém. Řekla jsem, že nevím o žádné překážce.

Za chvíli jsem slyšela otevírání vrat a hned potom hluk motoru. Od té chvíle do vrátnice nikdo nechodil, nikdo už neřval, klíče už nepotřebovali. Můj hlídač byl stále se mnou, i on měl uši nastražené. Chvilkami si stoupl nebo tichounce odešel, aby mi pak nečekaně zase položil zbraň na spánek. Musela ho bolet ruka, asi to nebylo moc pohodlné,“ zamýšlím se znova nad celou situací a upíjím trošku vína.

Pak jsem byla nějakou dobu ticho, horečnatě jsem uvažovala, co bude dál. Bála jsem se, že mě zabijí, ale bála jsem se i toho, že mě tam nechají spoutanou tak, jak jsem, a odjedou. V budově bylo všechno zhasnuté, pouliční osvětlení ale vrhalo do místnosti dost světla na to, abych si všimla, že špatně vidím. Absolutně nic jsem neviděla na levé oko, vše jsem obzírala jen tím pravým. Nevěděla jsem, co se s levým stalo. Bolest oka, tváře i hlavy byla neurčitá. Jestli jsem ho měla zraněné, vyteklé nebo cokoliv jiného, to jsem v tu chvíli neuměla odhadnout.

Šlo mi o přežití a já nevěděla, jak si stojím. Doufala jsem, že jsou to jen zlodějíčci, kteří nemají zájem mě zabít, ale jistá jsem si nebyla ničím. Možná mě potřebovali živou, abych mohla fungovat do té doby, než sklad vykradou. Ptala jsem se v duchu, co bych měla dělat, ale nic mě nenapadalo. Jen to, že se mám pokusit mluvit a vyjednávat, dokud je čas.

Zezadu byly slyšet zvuky nakládání, jinak byl klid, a tak jsem usoudila, že je čas na mluvení. Bylo to dost chaotické, ale řekla jsem svému hlídači, že se nemusí bát a nemusí ani používat zbraň, protože ode mne mu žádné nebezpečí nehrozí. Reagoval jen tím, že mi přitiskl zbraň víc k hlavě. Já ale neskončila a zeptala se ho, jestli mě chtějí zabít.

On neodpověděl, ale slyšela jsem, že rychleji dýchá. Ani nevím proč, řekla jsem mu, že věřím v Boha a že každý skutek jednou přinese své následky. Pak jsem dodala, že ty krámy, co kradou, mě nezajímají, že jsem nic neviděla a nevidím, takže jim nejsem nebezpečná a nemusejí mě zabíjet.

Nereagoval, jen se mu třásla ruka se zbraní a teprve za chvilku mi řekl, ať držím hubu. Řekl to ale dost nepřesvědčivě, cítila jsem, že můžu mluvit dál, protože to není debilní hovado, ale obyčejný vyděšený člověk, i když třeba trochu zmetek.

Na moment jsem ztichla, aby se můj hlídač necítil pod tlakem a měl chvilku pro své myšlenky. Pak jsem opět zdůraznila, že není potřeba, aby mě zabíjeli, protože ve skutečnosti nic nevím a nejsem jim nijak nebezpečná.

Zatímco z útrob budovy se ozývaly stejné zvuky, můj hlídač dostal nejspíš nové instrukce nebo nějaký signál. Už si nevybavuji, jestli jsem něco slyšela na chodbě u vrátnice, ale najednou řekl, že za chvilku budou odjíždět a že mám držet zobák. Usoudila jsem z toho několik věcí. Za prvé to, že akce končí, a pak to, že mě neplánují zabít.

To mě uklidnilo, ale chtěla jsem ještě víc. Napadlo mě, že s ním zkusím vyjednat, aby dříve než odjede, přeřezal pouta. Představa, že tam budu ležet asi deset hodin, byla šílená stejně, jako kdyby mě odpráskli hned. Zkusila jsem to. Řekla jsem, že budu mít pekelné trápení až do rána, jestli zůstanu spoutaná, a že mě to opravdu hodně bolí.

Opět nereagoval, zase jsem měla zbraň více přitlačenou ke spánku. Pak ještě chvíli naslouchal, slabé a dunivé zvuky z budovy jasně dokazovaly, že se stále ještě nakládá. Najednou mi řekl, že dobrá. Prý mi pomůže, ale musím dál ležet naprosto stejným způsobem, a to dokonce tak, jako bych ty pouta stále měla. Slíbila jsem, že jestli mi přeřízne pouta před jejich odjezdem, že neudělám nic, čím bych prozradila jeho vstřícný akt.

Chvíli ještě váhal, pak mi řekl, že sice pomůže, ale že má jednu podmínku. Prý jestli přeřízne pouta z lepenky, musím slíbit, že nebudu hodinu a půl volat policii. V případě, že nedodržím slovo a půjdu volat policii dříve, postarají se o mne hned poté, protože vědí, kdo jsem, jak se jmenuji a kde bydlím.

Krátce jsem o tom uvažovala, ale stejně jsem nic nevěděla. O tom, že oni vědí o mně, o tom jsem nepochybovala. I kdyby ne, nebyl by problém to zjistit. Řekla jsem, že s podmínkou souhlasím, hodinu a půl nebudu nikam chodit ani hledat jiný způsob, jak oznámit přepadení. Teprve potom ano.

Chvíli bylo ticho, oba jsme napjatě poslouchali a odhadovali, co se asi děje v budově. Zbývaly minuty, možná jen sekundy. Raději jsem mlčela a vyčkávala, jak bude můj hlídač reagovat. On mi přitlačil bouchačku víc k hlavě a pak zopakoval, že o mně vědí dost, aby mi zavřeli hubu včas. Opět jsem požádala o přeříznutí pout a řekla, že stejně nemám policii co říct, protože jsem měla hlavu téměř pod křeslem a nic jsem neviděla. A on, v mžiku mi rozřízl chumel lepenky na kotnících a pak i na zápěstích.

Řekla jsem jen dík a pak se rozplizla po špinavé podlaze. Bolest kloubů byla po té době tak šílená, že mě pramálo zajímalo auto, které se přiblížilo k vratům areálu. Můj hlídač mě naposledy varoval, že musím hodinu a půl držet hubu a pak zmizel. Dodávka vyjela na ulici, někdo z nich zavřel vrata, aby nebyla podezřele otevřená, a pak se můj dozorce ztratil v noční Praze i s lupem.

Ještě pár vteřin, možná minutu jsem ležela dál na svém místě. Nechtěla jsem nic riskovat a nevěděla jsem, jestli už jsou opravdu pryč nebo šlo o nějakou fintu. Potom jsem se posadila a napínala sluch. Když se stále nic nedělo, troufla jsem si zvednout se ze země. Nohy v pohodě, sundala jsem jen lepenku a vše fungovalo. Ruce bolely jak čert, ale nejvíc mě zajímalo mé levé, nevidoucí oko. Nejdřív jsem ovšem šla zamknout vrata a zkontrolovat dveře. Pak jsem rozsvítila, abych se podívala do zrcadla, co se se mnou děje.

Překvapením jsem zatajila dech. Levá půlka obličeje byla tak nateklá, že jsem v ní oko vůbec neviděla. Vzala jsem tedy svůj ručník, namočila ho ve studené vodě a začala chladit. Nezůstala jsem ve vrátnici, našla jsem si takové malé schůdky vedoucí kamsi z hlavní chodby a na ty jsem si sedla. Přikládala jsem si na tvář ledový ručník a pak čekala, až uplyne potřebný čas. Byla jsem si jistá, že vědí, kdo jsem, a že vše bylo předem důkladně naplánované. Neměla jsem náladu na hrdinství, rozhodla jsem se prostě počkat, jak jsem slíbila, a byla jsem ráda, že se mi podařilo ukecat mé uvolnění z pout.

Už jsem se nebála, měla jsem pocit, že kalamity jsem si pro ten den vybrala. Celou hodinu a půl jsem tam seděla, jen jsem si chodila namáčet svůj ručník. Když skončil limit, vyšla jsem na ulici a zamířila ke komerční bance, která byla skoro vedle. Přišla jsem ke skleněným dveřím a zaťukala na ně tak, aby si mě ochranka všimla.

Chvíli jsem jim přes dveře vysvětlovala, že potřebuji zavolat policii, což nakonec udělali. Ta přijela hned a já jim stručně pověděla, co se stalo. Za chvilku tam byla nejen výjezdovka, ale i kriminálka. Když se vyptali na to nejdůležitější, dovolili mi zavolat manžela, který byl minutu od nás. Pak usoudili, že nejnutnější informace už mají a já bych měla navštívit nemocnici. Takže jsme já a můj manžel jeli v noci na Bulovku, abychom zjistili, jestli mi není něco vážného.

Policajtům jsem řekla, co jsem věděla, nic jsem nezamlžila, ale stejně toho bylo málo. V podezření byla rodina vrátného, konkrétně jeho syn se svými kumpány, ale nevím, jak to dopadlo, protože k soudu mě nikdy nikdo nevolal a policie mě předvolala k doplňujícímu výslechu pouze dvakrát.

„Co tam tedy ukradli?“ nedozvěděla se zatím Mája.

„No jo, já zapomněla. Ukradli prý hodně telefonních karet, jízdenek, ale hlavně si naložili drahé cigarety, a proto tam museli s dodávkou. Jak se ukázalo, firma si sklad tohoto zboží teprve zajížděla. Policie jim hned vytkla, že je to téměř nelegální, a slyšela jsem, že to neměli zajištěné z žádného hlediska.

Já pak byla nějakou dobu na neschopence a vlastně až teď mě napadlo, že jsem už tenkrát vyhledala psychiatra. Totálně jsem na to zapomněla. Chodila jsem k jedné doktorce u nás v Holešovicích a ta mi vlastně nabídla něco jako skupinu. Páni, já mám totální okno, ale už si to vybavuji. Bylo nás tam málo, asi tak sedm lidí. Nějaká paní vykládala cosi o svém synovi a já se tam cítila naprosto nesmyslně. Chápala jsem, že prožila nějakou tragédii, ale ti lidé tam mi přišli naprosto rozštelovaní.

Později jsem měla sezení s tou psychiatričkou a řekla jí, že mi to celé připadalo mimo. Pamatuji si, že ona to zhodnotila tak, že když mi to přijde mimo a nic mi to neříká, není to pro mě. Prostě jsme to uzavřely a do skupiny jsem nechodila. S ní jsem se kvůli zážitku z přepadení sešla několikrát, ale brzo to skončilo. Chvíli jsem užívala nějaké prášky, ale už nevím, na co přesně to bylo. A to je asi všechno,“ dodala jsem závěrem.

S Majkou si ještě chvíli povídáme, ale trocha vína s nedostatkem spánku jí dává zabrat. Musí si jít lehnout, ale já tu budu sedět dál, protože si musím něco promyslet. Uvědomila jsem si, že poslední dobou uklízím a schovávám z dosahu nože a nebude to jen kvůli tomu, že se zde pohybuje malé dítě. Možná je té agresivity okolo už příliš a možná je nejvyšší čas vypadnout z Prahy.