Neodvolám, protože jste mě nepřesvědčili. Hrála jsem si na...

MIstra Jana Husa před komunistickým soudem. Samozřejmě jsem to neřekla, ale do své role jsem se docela pěkně položila :) Soníkovo deníček. Zápis čtvrtý. 30.5.2013

Zbytek povídky o tom, proč jsem šla málem bručet do chládku.         Začátek této historky  zde

       Když bylo zahájeno trestní stíhání proti mé osobě a v práci na mě koukala většina lidí skrz prsty, zbývalo ještě přiznat se ke všemu mému tátovi. Jak jsem zmínila, pracoval u vnitra a estébáci při výslechu mi jednoznačně řekli, že s tím můj otec bude mít popotahovačky. Neuměla jsem si představit jaké, ale stejně mi z toho dobře nebylo. Bylo třeba obeznámit ho se vším co nejdříve, aby i on byl připraven na případné problémy.

        Že by mi jeho pozice u STB nějak pomohla, s tím se moc počítat nedalo. Táta pracoval jako obyčejný řaďák ve službách státu, naše rodina bydlela ve dvoupokojovém bytě v paneláku, takže na velké využívání výhod ze spolupráce s režimem to nevypadalo. Je to mírný a spíše nesmělý člověk, neuměl by nikde vytvářet nějaké tlačenky nebo se někde vnucovat a někoho přemlouvat. Možná by to udělal, kdyby mu to sám někdo nabídnul, ale to se mu asi nestávalo. V každém případě byl straník, pracovník ministerstva vnitra a mě to hned druhý den po zatčení připomněli.

       Sebrala jsem odvahu, protože v duchu jsem se styděla za to, že mu dělám problémy tím, že se chovám jak debil, a šla mu zavolat. Nebylo to tak snadné, mobily samozřejmě ještě dávno nebyly a pevnou linku naši neměli. Už ani nevím, jak se mi podařilo nechat mu vzkaz, ale nějak se to povedlo. Hned poté, přišel mi od něj telegram, že druhý den jej mám očekávat, protože neprodleně přijede. A tak jsem s obavami čekala, jak to všechno vezme a doufala jsem, že to s ním nesekne.

        Táta přijel již odpoledne, žigulíka musel žhavit jako nikdy předtím. Bývalý manžel nebyl doma, o návštěvě mého otce věděl, takže se držel někde stranou a nechal nás na pokoji. Uvařila jsem kafe, otec si ani nesedl a zeptal se, co se tedy stalo. Já začala vyprávět, ale definice toho, co jsou komunisti zač, ta mi moc nešla přes hubu. No, nakonec jsem to vyjádřila v těch symbolech, ale moc se mi do toho nechtělo. Táta celou dobu chodil po kuchyni, štrádoval si to od sporáku ke dveřím balkonku a zpátky a nachodil takto mnoho kilometrů. Během toho vykouřil asi šedesát cigaret, ale neseklo to s ním.

       Nejdříve si vyslechl vše o motivu k činu, pak o činu samotném a nakonec ho jistě potěšila představa, že dcera se vyspala už i na záchytce. On, který si na silvestra nalil skleničku alkoholu kvůli přiťuknutí se sousedy a pak ještě dva dny stála na televizi v obýváku nevypitá, se asi musel divit, kolik toho dokážu zkonzumovat během jednoho večera.

       Zeptal se mě, kolik jsem měla promile a já mu řekla, že promile bylo jeden a půl a noc na záchytce bude stát také asi jeden a půl, ale tisíce. Optal se, jestli mám na zaplacení a já samozřejmě neměla. Táta vytáhl peněženku, dal mi na zaplacení účtu za nocleh a dále se pak dotazoval na to, jak momentálně vypadá můj vztah s manželem.

       Nastínila jsem vše v hrubých rysech, řekla jsem, že nevím jak dál, ale že vše asi končí. Otec pokýval hlavou, znova vytáhl peněženku a dal mi další pětistovku, abych měla peníze na podání žádosti o rozvod, což v té době stálo myslím čtyři stovky. Nemusel se už ani ptát, jestli mám na rozvod, bylo jasné, že můj životní styl je spíše o hýření a nejspíš nemám týden po výplatě ani na vlak zpátky do Prahy. Bohužel měl pravdu, v těch měsících jsem byla věčně mezi kamarády a přežívání po hospodách bylo skutečně finančně náročné.

Než jsem se nadála, táta se ujal vedení a řekl mi, co je třeba udělat, nebo jak se teoreticky připravit. První úkol byl, abych koupila Trestní řád, kde si pak nastuduji věci, které by se mi mohly hodit. Vytáhl další dvě stovky a pak řekl, abych zakoupila také Trestní zákoník, protože se budu muset hájit u soudu sama a našprtáním knih mi právnická terminologie trochu přejde do krve a bude pro mě snadnější se ve všem orientovat. Když jsme vše probrali, táta zase odjel a mě se ulevilo z toho, že přiznání je již za mnou a otec nezkolaboval, neřval ani nevyčítal. Nikdy to nedělal, pokaždé byl věcný a dokonce mi pomohl finančně, za což jsem také byla vděčná.

       Druhý den jsem koupila knihy a začala študovat Trestní řád. Bylo to docela zajímavé čtení, zjistila jsem, že se mi informace celkem dobře pamatují. Když jsem pak pročítala v Zákoníku paragrafy, došlo mi, že mě policajti zachránili před kriminálem tím, že nás včas vyhmátli. Právě jsem chtěla psát něco o Husákovi, když přiletěla facka, která tok podobných myšlenek přerušila. Kdyby nepřišli včas a já tam nějakou tu pitomou větu napsala, šla bych do kriminálu na tvrdo. Myslím, že spodní sazba byla tři roky, maximum bylo 8 let.

       Tím, že jsem psala pouze o komunistech, dopustila jsem se hanobení národa, rasy a přesvědčení, což byl §198 a u něj byla maximální sazba dva roky. To byl velký rozdíl a já byla nesmírně ráda, že na Husáka už nedošlo. Měla jsem naději na podmínku i když tam byly přitěžující okolnosti, protože má kamarádka nedosáhla plnoletosti a plánovali mi přišít, že jsem ji ovlivnila, kazila atd. Svým způsobem to byla pravda, neřešila jsem, že plnoletá ještě není a tudíž by neměla čmárat po transparentech jako já, dospělá.

       Kamarádka, jakožto mladistvá, dostala advokáta ze zákona automaticky, ale kdyby se tak nestalo, třeba by to zařídili její rodiče. To netuším, vím jen, že ani oni nebyli nadšeni, ale nikdo to moc nehrotil. Kamarádi se chystali na proces, ale dalo se opravdu předpokládat, že bude neveřejný, takže si nechystali ani žádné cedule s hesly a tak podobně. Na soud jsme čekali snad jen tři měsíce, já mezitím odešla z práce , podala žádost o rozvod a mám pocit, že jsem byla rozvedená dříve, než došlo k soudu, o kterém zde píši. Nepamatuji si detaily, ale všechno se to odehrálo v jednom období a není důležité, co čemu předcházelo a co následovalo.

       K soudu jsem šla plna odhodlání, že svá tvrzení neodvolám. V obžalobě stálo, že jsem hanobila stoupence socialistického zřízení a to veřejně a pohoršlivým způsobem, což byla pravda. Že jsem je zhanobila, to sedělo, ale mé tvrzení, že nemají daleko k fašismu, to se nijak nerozpatlávalo. Nejspíš šlo dle jejich mínění také o hanobení, ale jiný paragraf v tom nebyl zamontovaný. V každém případě, míra stresu se zvyšovala s každou hodinou a já se začala házet do něčeho, čím jsem si ještě nikdy neprošla. Sbírala jsem odvahu vyjádřit nahlas něco, za co mohu opravdu nést následky, i když se mi je nést samozřejmě nechtělo.

       Pár kamarádů zevlovalo před soudní síní, kde se měl přetřásat náš případ, ale byli rychle usměrněni a byl klid. Soudní síň mě překvapila, viděla jsem něco takového jen ve filmech, ale zdálo se mi, že na náš miniproces byla zbytečně velká. Nicméně lavice pro obžalované nám byla ukázána a my zaujaly své místo. Kamarádka měla obhájce, já nikoli, ale už jsem byla položená do své hrdinské role, která mě spolu s adrenalinem zcela ovládla.

       Má hrdinská póza byla kombinací přístupu Jana Husa, který neodvolal, protože ho nepřesvědčili o tom, že kázal bludy a Galilea Galilei, který si prý stejně nakonec neodpustil poznámku: „ A přece se točí!“. Ale nemluvila jsem samozřejmě tak přímo, musela jsem se přizpůsobit situaci a ta se poměrně brzy pěkně rozkryla a já se pak cítila docela silná v kramflecích.    

      Prokurátor tři soudce a nás ostatní obeznámil s tím, z čeho jsme obžalované. Ten samozřejmě milý nebyl, tvářil se opravdu velmi pohoršeně, ale to se dalo čekat. Jestli si dobře pamatuji, skutečný soudce tam byl jen jeden, dva další byli myslím soudci z lidu, kteří byli také dost nesympatičtí a zjevně byli podrážděni naší sprostotou, nebo alespoň já z toho měla takový pocit. Milým překvapením pro mě byl soudce, protože se mi zdálo, že naštvaný vůbec není, spíše naopak. Jako by měl v očích záblesky veselí, ale jeho tvář nic bližšího neprozrazovala, protože byl profesionál a navíc měl plnovous.

        Nyní budu mluvit jen za sebe, protože řeč advokáta mé kamarádky si nepamatuji a nerada bych psala nesmysly. Jako svědek byl předvolán jeden z policistů, který nás zadržel, pak ještě někdo jiný a nakonec došlo na nás. Celou tu dobu mé napětí rostlo a co nikdo neví, čím větší stres prožívám, tím lepší výkony podávám a mluví mi to čím dál lépe. Pod tlakem jsem rozený rétor a to nejspíš nikdo nečekal.

       Svou obhajovací řeč jsem zahájila směle, rozvedla jsem myšlenku, že se zcela jistě nehodí se takto opít a pak chodit po městě a čmárat nějaké kosočtverce po cizím majetku a devastovat své okolí tímto způsobem. Řekla jsem, že mi je to trapné, protože takové malůvky dělají většinou jen primitivové a malé děti, které z toho ještě nemají rozum a že opravdu nemám být na co pyšná, když se v opileckém stavu vyjadřuji tímto ubohým způsobem.

       Na této myšlence jsem postavila celou obhajobu, ve které se krásně promítla i terminologie, kterou jsem si dočasně osvojila díky pročítání Trestního řádu. Zamontovala jsem do své řeči i to, že nespokojenost se společenskými jevy a zřízením se musí řešit konstruktivně a ne zobrazováním symbolů, které žádné kvalitní řešení přinést nemohou. To jsem zase načerpala v práci, když na buzerplace byly předčítány aktuality kolegů horlivců.

       Soudce se na mě pobaveně díval a přesně věděl, o co mi jde. Přísedící soudci měli stále stejný výraz, nešlo odhadnout, co se jim honilo hlavou. Nedařilo se jim ovšem dotazovat se na to, jestli odvolávám to s tím fašismem, nebo co to vlastně odvolávám či neodvolávám. Situaci vzal do rukou hlavní soudce a přistoupil na mé závěry. Totiž na to, že takhle se slušný člověk nechová a kosočtverce na cizí bilboardy nekreslí. Všechno ostatní nebylo už řešeno, protože vše bylo postavené pouze na geometrických útvarech a hanobení stoupenců socialistického zřízení, včetně nařčení z fašismu, šlo na vedlejší kolej, v podstatě na to nedošlo vůbec. Tím vše uzavřel a my pak čekaly na rozsudek, který naštěstí byl přívětivý, když pomyslím na nepřátelské výrazy pana prokurátora.

      Já nafasovala podmínku na dva roky a když bych dělala nějaké neplechy, šla bych za tento zločin sedět na půl roku. Kamarádka dostala myslím polovinu toho mého, takže v podmínce byla na rok a délka trestu také byla kratší. Soudce v závěru pronesl, že považuje náš trest za dostatečný, protože již samotné trestněprávní řízení nás jistě dostatečně poučilo o nevhodnosti našeho chování a zároveň tím splnilo výchovný účel. Proces skončil a šlo se domů. Vlastně, jestli se nepletu, s kamarády jsme to ještě šli probrat do hospody Na rosničce a pak teprve domů. Já už se tam ovšem dlouho nezdržela, protože Brno už nebylo mým domovem, takže jsem večer vyrazila zpátky do Prahy.

      Celá záležitost měla zajímavou dohru v tom, že jsem nemohla kvůli politickému paragrafu sehnat práci ani v Metrostavu, i když právě ten mi byl doporučen, protože protisocialistické živly tam prý brali. Mě nevzali, ale jednou jsem šla požádat o místo brusičky do malé továrny v Holešovicích a mistra nástrojárny můj paragraf tak nadchnul, že mi dal okamžitě práci a dokonce mi vybojoval podnikový byt v rekordním čase. Měla jsem velice pěkný plat, vysoké osobní ohodnocení a celkově velice luxusní podmínky, tedy v rámci práce v továrně. Život je někdy překvapivý :)

      Za pár let přišla revoluce a já při formování dělníků do OF pronesla plamennou řeč. Opět mi to šlo jako po másle, dokonce mě chtěli kandidovat jako svého zástupce do prvních linií nově vznikajícího hnutí. Měla jsem přece politický paragraf :), ale to nebylo nic pro mě, byli zde jiní hrdinové. Někteří skuteční a někteří asi jako já, nebo ještě směšnější.

Zdroj použitých obrázků:

http://zpravy.idnes.cz/komuniste-chteli-statek-tak-rodinu-z-kromerizska-pozavirali-do-ustavu-13t-/domaci.aspx?c=A120306_1743675_zlin-zpravy_sot

http://www.adikia.cz/news/neni-obtizne-si-predstavit-ze-budete-prekvapeni-rika-poradce-z-ustavniho-soudu/

http://m.denik.cz/denik/c/novela-zakona-vzbuzuje-rozpaky-chce-predevsim-setrit-penize-20121204-m01w.html