Není potřeba hledat tygra, stačí sledovat znaky "tygrovosti"

Ano, je to tak. Manžel nebyl ten tygr, kterého jsem hledala. Na scéně se objevilo něco horšího a nešlo už jen o mě. Ukázalo se, že znamení tygrovitosti táhnou se celými generacemi. 

Panika před úsvitem

Kapitola 9.

      Týden utekl, před terapií mi zbývá ještě dost času, který mohu vyplnit procházkou v nedalekém parku. Je tu krásně, mimo Prahu je mi ale líp. Nevím proč. Možná nejde jen o potřebu být blízko přírodě. Ve městě potkávám cizí lidi, nikdy nevím, co se může přihodit. Nebojím se, mám ale nutkání neustále monitorovat své okolí. Je to běžné? Asi ano. Kolik žen teď prochází parkem a zároveň se trošku bojí, že se na ně odněkud vyřítí úchyl? Kolik starých babiček svírá pevně kabelku, obávajíc se, že drzý lupič může být právě za nimi? Možná se bojím cizích tváří od té doby, co mě přepadli, nebo se jen strachuji o trochu více než dříve a to mě táhne z města ven.

      Ano, na venkově potkávám sousedy, u nichž časem vím, co asi tak mohu očekávat. Není to úplné bezpečí, ten rozdíl je však markantní. Ve městě nikdy nemohu vypnout, stále zůstávám mírně ve střehu. Kde to vůbec žijeme? Srny v lese se bojí predátorů a možná i myslivců. Kolik nebezpečí na ně číhá? Auta, myslivci, vlk? A kolik nebezpečí číhá na tu ženu, kterou vidím na lavičce? Blbec, zloděj, násilník, cizí pes, klíště v trávě, virus, který může chytit od kolemjdoucího nebo v tramvaji. Auto, tramvaj, jídlo, stres… Divná představa.

      Procházím alejí nádherných vzrostlých platanů, klid jejich majestátnosti mě doslova přikryl. Je to pohlazení, ztišení se, závidím jim to pevné svázání se zemí. Můj neklid je nepříjemný, jejich pokoj, spočinutí a přirozenost jsou to, k čemu chci dojít i já. Budu už muset jít, čas pokročil. Otáčím se zpět, prohlížím kůru platanů a najednou v představě vidím muže s helmou, držícího motorovou pilu. Hm, ani ty platany nejsou v bezpečí, mají ale dost slušnou šanci, že zde zůstanou.

      Přede mnou jde starý pán s hůlkou, našlapuje nejistě, chodník je mokrý. Ani na platany se nedívá, nejspíš má strach, že uklouzne. Možná má obavu, jestli procházky, které podniká, stačí k uchování zdraví. Kolik strachů vlastně člověk má? Mám jich jako úzkostný člověk více než oni? Převažují nad radostí jen částečně, nebo je těch obav ze všeho možného už příliš? No nic, musím jít.

„Tak prosím, pojďte dál,“ otevírá Sovička těžké dveře rychlým, energickým pohybem.

„Dnes se cítím, jako bych šla k zubaři,“ oznamuji hned, protože jsem zase trošku nervní. Sovička se vteřinku odmlčel: „Proč? Koneckonců všechno záleží jen na vás, vy jste ten, kdo drží vrtačku.“

      To je zase odpověď, kterou bych nečekala. A hlavně ji v tuto chvíli moc nechápu. K doktorovi přece chodíme pro ošetření nebo za účelem léčby. Zubař mi také zuby prohlédne a pak se vrhne na ten, který mám poškozený. Proč by sem jinak někdo chodil? Jsou zde snad pacienti, kteří si sem chodí pouze přeleštit svůj zářivý chrup? Asi ano, budou tu i tací, kteří hlavně leští svá skvělá místa. Docela mě ta představa pobavila, také bych si ráda něco poleštila. Možná proto potřebuje Sovička zjistit, co vlastně chci. Kdo ví, s čím vším sem lidé přicházejí?

„Tak kde mám začít?“ ptám se pitomě, protože nevydržím sedět v tichosti. Kdybych vteřinu přemýšlela, věděla bych, co zase odpoví. To já ale neudělala, vrtím se jak v elektrickém křesle.

„To záleží na vás,“ slyším opět jeho slova. Vždycky mi to takhle naservíruje.

„Tak jo,“ rozhodla jsem se spustit bez dalšího zdržování.

„Minule, když jsem odcházela z terapie, snažila jsem se rozpomenout, kdy jsem zažila nějaký větší zlom. Pátrala jsem, jestli jsem neprožila něco opravdu výrazně dramatického, nic se mi ale nevybavilo. Tento týden však přijela návštěva z rodiny, cítila jsem se potom jako vyzkratovaná. Vůbec pro to nemám vhodná slova. Říkal jste, že se dnes domluvíme, jak to bude se mnou a s případnou terapií dál.“

      Vzala jsem to nějak hopem. Drmolím nervózně, protože se asi bojím, že si nezasloužím Sovičkovu pozornost a přitom je mi hloupé usilovat o to, aby mi řekl: jste případ, nechám si vás a začneme s terapií. Ten zmatek uvnitř je hrozný.

 „Co se teď děje?“ ptá se nečekaně doktor. Nejsem ale zvyklá, že se mě někdo ptá na myšlenky, které mi probíhají hlavou právě teď.

„Jsem nervózní,“ odpovídám rádoby jasně, jako by slovo nervozita něco vysvětlovalo.

„Víte z čeho?“

Sakra, nevím, nejraději bych řekla, že ze všeho. Vůbec nevím, jak odpovídat, ale zkusím to.

„Jako kdybych čekala na ortel. Nevím, co bude dál. Připadám si jako na zkoušce, na které mi velmi záleží, a nevím, jak tu zkoušku složit. Těžko se to popisuje. Je to taková směs pocitů. Honza, to je můj přítel, by mi řekl, že mám pracovat a nepřemýšlet, že se mám něčím zaměstnat. Jenže to dost dobře nejde. Zkoušela jsem to, ale samotná práce nepomáhá, přemýšlet se při ní dá stále. Jsem uvnitř tak rozklížená, že už nevím, co je co. Jestli koule je koule nebo buldozer. Tedy vím, co je buldozer, myslím to tak, že se nevyznám v tom, co cítím, co prožívám a proč. Potřebuji něčí reakci.“

„Myslíte zpětnou vazbu?“ nabízí mi Sovička vhodnější termín.

„Asi ano. Bojím se, že mi třeba doporučíte, abych nastoupila ústavní léčbu. Udělám asi, co mi poradíte, mám ale strach, kam to všechno vede.“

„No, já osobně se divím, že jste v tomhle stavu přežila skupinovou terapii,“ řekl Sovička.

„Nepřipadalo mi to úplně k nepřežití, i když chvílemi to bylo hodně náročné. Také mi to dost dalo,“ dodávám spíše pro sebe, než pro něj.

„Říkala jste, že se bojíte, jestli neuslyšíte, že byste měla nastoupit ústavní léčbu. Zněla z toho hodně velká nepohoda. Vy myslíte, že vám to hrozí?“ zakončil otázkou.

„Myslela jsem, že ne, ale dříve mě také nenapadlo, že bych někdy mohla sedět u psychiatra a toužit po tom, aby si mě nechal v péči. Navíc můj brácha byl na psychiatrii několik měsíců. Uzavřeli to tím, že je paranoidní schizofrenik.“

„To jste zatím nezmínila.“

„Vzala jsem to tak zeširoka, že jsem se k tomu zatím nedostala.“

„Co pro vás mohu teď udělat?“ slyším další divnou otázku.

„Říct mi, co se mnou je a co bude dál. To by mi snad zatím stačilo,“ dostala jsem ze sebe.

„To není tak jednoduché, ale zatím vám mohu říct, co si myslím. Předně toho hodně vydržíte. Vydržíte toho tolik, až to bylo k vaší škodě, protože jste se hodně obrnila. Je to jako krunýř, který jste si budovala od dětství, aby vás všechno tolik nezraňovalo, protože uvnitř jste asi hodně křehká, citlivá a vnímavá. Bohužel ten krunýř vás už moc svírá.

Zatím o vás skoro nic nevím, ale úzkosti můžete mít i vrozené, pak dané výchovou a kdo ví, co všechno pro vás bylo ohrožující. Od vás bych chtěl, jestli byste dokázala definovat, co si představujete ode mě nebo čeho chcete při našich sezeních dosáhnout,“ promluvil Sovička. Každé slovo jako by bylo pečlivě zváženo, pocítila jsem z jeho strany něco jako soucit. Kdy se mi něco takového stalo? Já nevím, na takovou zpětnou vazbu nejsem možná ani připravená. Musím odpovědět, jenže co mám říct?

      Chvilku zvolna přemýšlím. Chci snad převychovat? Chci být silnější a vše zvládat, i když jsem právě teď slyšela o tom krunýři? Jestli jsem byla tak silná, asi je blbost chtít být ještě silnější. Chci si namasírovat sebevědomí? Chci se nechat vést, nebo se zbavit komplexů? Hledám snad útěchu a pochopení? Chci zbavit jen těchto obtíží? Asi od všeho trošku, ale není to to pravé. Snad vím, jak to formulovat.

„Chci se zbavit úzkostných panik. To ostatní teď není tak podstatné,“ odpovídám myslím správně a v souladu s tím, co mi opravdu dělá největší starost.

„Co myslíte tím méně podstatným, jestli vám nevadí to říct?“ pátrá ještě Sovička.

„Myslím tím komplex méněcennosti, navedení na správnou dráhu, změna osobnosti k lepšímu, já nevím co všechno…“ zbytek myšlenek už jsem nedořekla.

„Chtěl jsem to slyšet od vás, abychom tomu dali nějaký rámec a po čase to zrekapitulovali. Když začneme s terapií, otevřeme různé prostory, které vás mohou ještě více zúzkostňovat, a bude dobré, když k tomu získáte podporu nějakých léků. Ale účinek terapie je na vás. Tedy na vás je, nakolik budete pracovat sama na sobě. Léky vám pomohou to ustát. Už jsem to říkal minule, přemýšlela jste o tom?“

Pokyvuji hlavou. Podle toho, jak doktor mluví, vypadá to, že si mě nechá, protože už přechází na pravidla hry.

„Jak často byste chtěla na terapii docházet?“

„Co nejčastěji,“ odpovídám bez váhání.

„Běžně stačí jednou za týden nebo za čtrnáct dní. To je individuální. Jsou případy, kdy je potřeba, aby někdo v určitém období chodil i dvakrát týdně, ale myslím si, že u vás zatím určitě ne.

Věřím, že se s tím chcete poprat silou, ale tentokrát bych navrhoval obrácený postup. Myslím, že toho máte více než dost a neměla byste na sebe zase tlačit. Bude lepší nechat to vždycky sesednout a zvolit spíše pomalejší tempo. Pro začátek bych tedy doporučoval jednou za týden, protože vás budu chtít vidět, až nasadíme nějaké léky. Pak uvidíme, jestli bude potřeba zvolnit tempo, nebo to tak necháme. Souhlasíte? Chcete se na něco zeptat?“

 „Ano,“ plácla jsem hned, ale blbě. „Totiž, chci jen říct, že souhlasím s tím, co jste říkal, ale zeptat se teď na nic nechci.“

      Sovička kouká na hodiny, já se podívala také.

„Ještě bych se rád domluvil na té medikaci,“ vrátil se k tématu a z knihovničky postavené hned vedle vytahuje jakousi knihu. Listuje v ní, občas si něco říká, spíše pro sebe, protože v mých uších to smysl nedává.

„Neberete nějaké léky?“ zazněl další dotaz.

„Jen ten xanax, vlastně teď už neurol.“

„Nějaké alergie na léky?“

„Na penicilin, o dalších lécích nevím,“ informuji dokonce pohotově.

„Říkala jste, že máte problémy se spaním, jestli se nemýlím,“ říká lehce nejistě Sovička.

„Mám, ale teď ani ne, protože pravidelně piji alkohol,“ vypadlo ze mě spontánně. Teď může být pan doktor zaskočený.

Zvedl oči od svého katalogu léčiv a podíval se na mě.

„Kolik asi?“ ptá se stručně.

„Hodně vydržím.“ Je mi to hloupé říci, ale je to pravda.

„Co pijete? Pivo, víno, nebo tvrdý alkohol?“ změnil malinko tón, když se mě zeptal. Vyznělo to jaksi hruběji.

„Když jdeme na pivo, stihnu víc piv během celého večera a jdu pak spát. Únava přijde pomalu a postupně. Někdy piji tvrdý a to zvládnu před spaním půl flašky, takže čtvrt litru i víc. Pak spím celkem normálně.“ Je mi hanba o tom mluvit, ale je to moje současná realita. Nezačnu terapii tím, že budu lhát o věcech, kde jsem si vědoma skutečnosti. Bohatě stačí, že jinde si skutečnosti vědoma nejsem.

 „A když se nenapijete?“ zní další dotaz.

„Jsem pořád děsně napnutá. Mohu ležet skoro do rána a neusnu. V hlavě mi to pořád šrotuje, i když jsem třeba už hodně unavená. Někdy se i stane, že začnu k ránu usínat, najednou mě však probudí jakési leknutí a začínám nanovo. Po alkoholu to nemám. To pak prostě spím.“

„Myslíte si, že byste potřebovala protialkoholní léčbu?“ slyším dotaz, který mi není moc příjemný.

„Zatím mě to nenapadlo, netrvá to moc dlouho. Ale myslím si, že ne, když se tedy najde jiná metoda, jak vypnout. Nepiji ani kvůli zábavě, ani že by mi to chutnalo nebo bych po tom toužila. Spíš se mi to dobře osvědčilo a neřeším to zatím nijak, “ říkám popravdě nebo alespoň upřímně.

„Já si to myslím také a budu rád, když zůstanete v tomhle směru otevřená. Sama víte, že k těm práškům, co užíváte, pít nemáte,“ říká Sovička a má pravdu.

„Nechci to zneužívat, nechci to s léky ani kombinovat, protože mám celkem respekt. Zatím to kočíruji, jak to jde, prozatím to se mnou nešlehlo, ale nemám radost z toho, že volím takové prostředky. Řekla bych to asi tak, že mě to utlumí a pak vypne. To je pro mě momentálně důležitější než strach o játra nebo něco jiného.“

      Sovička jako by pokýval hlavou a dál hledá správný lék.

 „Zkusil bych tenhle, je dobře snášen. Mělo by to podpořit i to vaše usínání. Budete ho užívat jednou denně. Nejlepší bude, když si prášek vezmete k večeru, aby to vyšlo akorát. Večer byste měla začít cítit únavu a celkové zklidnění ještě před tím, než si jdete lehnout. Přijdete za týden. Kdyby se dělo něco nenormálního, tak mi zavoláte a domluvíme se po telefonu, jestli pokračovat dál nebo ne. To je ale nepravděpodobné, zatím s tím lékem mám samé dobré zkušenosti.“

„Dobře,“

„Takže jsme domluveni, hned vám napíšu recept a můžeme pokračovat. Máme ještě více než dvacet minut času,“ řekl Sovička a bleskově vyplnil příslušný recept ve svém bločku.

Napil se čaje, pak se uvelebil v křesle. Ne však příliš uvolněně, možná aby to nevypadalo, jako že je v kině.

„Nevím už, co jsem chtěla říkat, ale nejspíš o matce a jejích sestrách,“ tápu trošku.

„Říkala jste, že jste zažila nějakou nepříjemnou návštěvu z rodiny,“ připomněl Sovička, což mě těší, protože vidím, že mě poslouchá.

„Ano. Máte pravdu, říkala jsem, že jsem měla návštěvu z rodiny. Konkrétně to byly tetičky,“ dodávám lehce roztržitě, protože jsem zapomněla, proč chci hovořit právě o tom.

„To je rodina z jaké strany?“ dotazuje se Sovička a dává si nohu přes nohu.

„Z matčiny strany. Moje máma pochází z pěti dětí. Samé holky. Máma byla nejstarší z nich, nejmladší sestřička zemřela ještě jako mimino. Nevím na co, prý na psotník. Nikdo mi však nevysvětlil, co to psotník je. Teprve nedávno jsem hledala slovo psotník na internetu, ale nic kloudného jsem z toho nepobrala.

Holky vyrůstaly bez otce, protože babička si svého manžela nebrala z lásky. Nastěhovala se sice k němu, ale brzo ho vyštípala z domu. Musím říct, že nevím, jak to  bylo, protože to neví nikdo z naší rodiny. Jsou to jen dedukce. Vlastně nebylo žádoucí, aby se o tom mluvilo, proto se celkově málo ví.

On jako zedník hodně cestoval po stavbách, bydlel v maringotkách a možná prý pil. Babička ho nesnášela. Přijel jednou za čas a zplodil dítě. On prý chtěl domů jezdit častěji, ale nepřátelská atmosféra ho asi příliš ničila. Moje malá máma a její tři sestřičky vycítily, že je pro ně hodně důležité postavit se na stranu matky, a tak otce také ignorovaly. Asi se naučily tvářit stejně nepřátelsky jako ona. On občas přijel s nějakými dárky, ale brzo si asi připadal jako vetřelec, a tak vypadl. Později holky litovaly, že se o něj vůbec nezajímaly. Hledaly ho, až když byly dospělé, ale on brzo zemřel na rakovinu někde v maringotce, a tak se s ním nestačily nijak sblížit.

Moje máma byla nejstarší, jak už jsem říkala, a vychovávala své mladší sestry. Pořád pracovala, práce byla alfou i omegou všeho. Doteď mívá hororové sny o domě, kde prožívala dětství. Babička jim prý vyhrožovala sebevraždou, když jí nebudou dost pomáhat, jenže na baráku asi nikdy není vše hotové a ta možnost, že se dá ještě něco udělat, ta nejspíš visela ve vzduchu pořád. Mámě se zdávaly sny, ve kterých viděla ruku své mrtvé matky, která kouká z hnoje na dvorku. Zdávalo se jí to často, možná se jí to zdá dodnes.

Jedna teta si pamatuje, že babička jednou přišla do kuchyně, položila prý nějakou malou lahvičku na stůl a řekla svým dceruškám, že je to jed a že se všichni budou muset otrávit, protože už nemají vůbec co jíst. Stalo se to za války. Neudělali to, není ani jasné, jestli šlo o skutečný jed, nebo chtěla své děti jen děsit

Nevím toho o babičce moc, ale bylo pro ni typické, že navzdory chudobě a domácnosti bez chlapa okázale ukazovala celé vesnici, že nikoho nepotřebuje a že jí nikdo nemůže nic říct.

Často se prý nechávala slyšet s průpovídkami, moje děti jsou sice chudě oblečené, ale čisté. Naše pole je sice malé, ale okopané stejně jako u jiných. Mně nikdo nemůže nic říct, nejsem o nic horší než ostatní. Stále mluvila tímhle způsobem a takhle si ji pamatuji i já.

Když se lidé v padesátých a šedesátých letech pustili do renovování svých baráků, i ona se pustila do velké přestavby, na které v podstatě nechala zdraví. Nechtěla být v ničem pozadu, aby zase nikdo nemohl nic říct. Chlap při stavbě chyběl, a tak jí pomáhali její dva bratři. Holky už byly docela velké, svoje strýčky měly hodně rády. Zejména jeden strýček byl jejich vzor. Bydlel v Praze, neměl rodinu, ale sám úplně nebyl. Ten pro ně hodně znamenal, jiné muže asi moc neznaly.

Babička pak začala mít problémy s revmatismem. Nevím přesně diagnózu, snad progresivní polyartritida. Začaly se jí doslova kroutit ruce. Měla je ošklivě znetvořené, nikdy už jsem pak nic takového neviděla. Špatně chodila, asi ji všechno bolelo. Nejdříve nohy a ruce, pak ramena a kyčelní klouby, prostě všechno.

Začalo to, když jsem byla malinká, tehdy jsem ji ale vídávala jen občas. Její dcery o tom hovořily a já slýchávala, že babičce bylo řečeno, že se tomu nesmí poddávat a musí chodit, musí být aktivní. To byla rada lékařů, babička však udělala přesný opak.

Ještě chodit mohla, ale už si nechala zhotovit vozík. Mohla ještě nějak fungovat, ale zařídila věci tak, že se o ni musel někdo starat a ona poroučela. V tom se asi stala zásadní chyba, protože ze svých dcer si udělala služky dříve, než k tomu byl opravdový důvod. Tím se stala velice rychle nepohyblivou, později už zcela závislou na posluze svých dcer.

Když na tom babička nebyla ještě tak špatně, moje matka se vdala a odstěhovala do Prahy. Další sestra už také měla rodinu, ta třetí zůstala v domě s matkou a starala se o ni. Přiženil se k nim chlap, který pro mě byl prototypem domácího tyrana, strašně jsem se ho jako dítě bála. Žili tam pospolu, já jsem se v tom domě ocitla jen občas. Když jsem tam ale byla, cítila jsem všechno. Byla jsem jak houba, která nasává všechny nálady z okolí.

Ale k věci. Z řečí dospělých mi došlo, že babička zatuhla, protože neposlouchala rady lékařů a přestala se pohybovat. Neustále poroučela své dceři, která jí posluhovala. Ale nejen to. Ona chtěla stále větší servis. Byla na tetu hodně sprostá, nadávala jí do kurev a sviní, ale teta to snášela a dál se starala. Když už teta občas nemohla, používala svoje děti jako štít. Tedy, když už nemohla vydržet ty přívaly sprostot od své mámy. Asi po deseti letech to vzdala, autorita jejího manžela ji asi zachránila. Určitě to byl on, kdo rozhodl, že půjdou do svého, a tím byl problém babičky vyřešen. Možná za minutu dvanáct, předpokládám totiž, že babiččiny útoky v té době už byly velice destruktivní.

Já jsem tuhle tetu vnímala vždycky jako robotku, mluvila příšerně mechanicky a za tím strojem jako kdyby byla celkem hodná a unavená ženská. Jako dítě jsem četla knihu Stepfordské paničky a od té doby jsem měla dojem, že teta má v hlavě stejný a zároveň jednoduchý program pro přežití. Neznám většího biorobota, než je ona. Nemyslím to ve zlém, prostě to tak vidím. Muselo se to na ní podepsat, protože pak jsem měla možnost pozorovat, co to dělá s mojí mámou, to bych ale předbíhala.

Když se teta se strejdou odstěhovali do svého, péči o babičku převzala moje máma a tam právě začíná to, co vnímám jako období zlomu i pro mě. Mně se babička z máminy strany nezamlouvala asi nikdy, ale když se k nám přestěhovala, viděla jsem v ní vyložené monstrum. Žili jsme tehdy v jednom malém městečku u Prahy, měli jsme byt dva plus jedna v paneláku. Mně a bráchovi s okamžikem jejího nastěhování zrušili pokojík, pak jsme bydleli s rodiči v jednom pokoji. Ani už nevím, jak jsme se tam poskládali.

Babička tedy dostala náš pokojíček, zůstaly tam naše skříně a do pokojíku se nastěhovala její pravěká postel, kýbl na exkrementy, hole, berle, štokrle a nějaký stolek. Celý byt začal postupně zapáchat alpou, kafrovým mazáním a dalšími mastičkami s pachy neznámého charakteru. Od té doby tyhle smrady nesnáším, na bolest málokdy něco podobného použiji, vlastně to nepoužívám vůbec.

S babičkou se nastěhovalo dokonce i čtyřicet dva polštářů, polštářků a nejrůznějších podušek. To vše potřebovala na různé podkládání nohou a rukou, když chtěla pár hodin strávit vsedě nebo polosedě ve své posteli.

To číslo si přesně pamatuji, nesnáším doteď všechny povlaky toho typu, co mívala babička. Vidím dnes nějaký polštářek s podezřelým vzorem a je mi z toho špatně. Teplé látky, jako je třeba flanel, ty mi opravdu vadí, mám na ně od té doby alergii. Nevím ani proč, ale máma se pak šitím, přešíváním a kombinováním látek často zabývala, babička to asi organizovala, ale už přesně nevím, kdo v tom víc ulítával.

      „Cítím, že je toho moc, teprve začínáte otevírat cosi důležitého. Co teď cítíte?“ vpadl mi do proudu slov Sovička.

„Já nevím, připadám si jako na horské dráze. Právě to můj vozík táhne nahoru a kouká z toho divoká jízda směrem dolů, kdy lidé řvou strachy, vzrušením a bezmocí.“ Nevím co k tomu říct, tohle mě teď napadlo, ale musím pokračovat dál, protože jsem toho plná. Sovičkovi to asi stačí, zdá se mi, že to pro tuto chvíli přijal.

„Její oči byly plné nenávisti. Takové bodavé špendlíky napuštěné jedem kurare. Bylo mi přesně deset, když se k nám nastěhovala, a přesně od té doby jsem začala flákat školu. Nepřišlo to okamžitě jako nějaký vzdor. Nejdřív jsem přestala hrát na flétnu, kterou jsem milovala. Chvíli jsem ještě hrála, ale slabě, protože jsem neměla kde zkoušet, aniž by to ona slyšela. Nakonec jsem přestala hrát úplně a nebylo to snadné.

Moje učitelka k nám nějakou dobu chodila, stále se snažila přesvědčit všechny zúčastněné, že mám mimořádný talent, který je třeba podporovat, ale nikam to nevedlo. Bylo to smutné, učitelka neměla své děti, mnou byla vyloženě nadšená. Stala jsem se jejím hlavním favoritem a nedokázala pochopit, že je s tím vším konec. Často mi říkávala, že jednou budu ve filharmonii a čekají mě nádherné muzikální zážitky. Prožívala to hodně, sehnala mi i příčnou flétnu od nějakého mistra, dávala si záležet na každém detailu přípravy. Já však skončila náhle, ani naši nechápali, proč jsem s tím sekla.

Poprvé bylo něco v mé režii, prostě jsem se vzepřela a už jsem na to nesáhla. Když se dívám zpětně, její porci jedu jsem nesnesla v oblasti, kterou jsem milovala. Teď vím, že to byla chyba, neměla jsem skončit, ale jinak jsem svou situaci řešit neuměla. Nepamatuji si, jak to probíhalo. Já byla v pokoji, musela jsem cvičit, ona byla vedle a pronášela své poznámky. Rodiče byli v práci a já to neunesla. Nebylo kam před ní utéct.

Její mluva byla zvláštní, mluvila divně, nepřímo. Pořád někoho komandovala, ale neřekla, jdi a udělej tohle. Ona třeba řekla „otevře se okno“. Někdo tedy šel a otevřel okno. Podají se limonády, vynese se kýbl… tohle bylo furt.

Při hezkém letním počasí stěhovali rodiče babičku na balkon. Svítilo tam celý den slunce, pod balkonem si na pískovišti hrály děti, také tam byla velká louka s dětským brouzdalištěm. V horkých dnech tam bývalo hodně lidí, opalovali se, děti si hrály nebo se koupaly. Bylo tam celkem živo a to se babičce líbilo. Začala z balkonu na ty lidi pokřikovat, oni jí občas zdvořile odpovídali. Nebylo to ale až tak snadné, protože balkon byl ve druhém patře a silný hlas zrovna neměla.

Pak vymyslela něco nového. Zavolala mě, dala mi dvacet korun a řekla, že se mají v sámošce nakoupit bonbóny. Za dvacku to mělo být několik různých sáčků, takže jsem šla a zadání úkolu splnila. Možná jsem doufala, že to bude pro mě, protože občas mi nějaké bonbony či drobné dávala, ale to bych zase odbočila.

Když jsem se z obchodu vrátila, dala mi instrukce, že mám jít ven pod balkon a pak mi poví, co dál. S velkým sebezapřením jsem to udělala, asi jsem už čekala něco divného, ale stoupla jsem si pod balkon a čekala.

Ona mě pak z druhého patra dirigovala. Řekla mi, že mám obcházet všechny ty lidi na dekách a nabídnout jim bonbón. Šla jsem tedy, ale bylo to trapné. Děti si většinou vzaly bez problémů, ale dospěláci na dekách se divili a říkali mi, ať si je nechám, že mají své sušenky a své sladkosti.

To ale nestačilo, babička se s takovým stavem věcí nespokojila.

Musela jsem k těm lidem jít znova a říct, že jim to posílá tamta babička na balkoně a že si mají nabídnout. Oni se otáčeli a překvapeně koukali na tu stařenu zahalenou v šátku. Gesty pak naznačovali, že děkují, ona jim kynula rukou, že není zač a že zdraví. Občas na ně něco hulákala, já nevěděla co, protože jsem byla už docela daleko a nabízela bonbony až v zadních řadách.

Bylo to peklo. Absolvovala jsem to několikrát za to léto, zdrhnout se před tím moc nedalo. Netuším, kde byl brácha, vůbec si to nevybavuji. Naši byli v práci, a tak jsem tam takhle blbla, protože nešlo odmítnout. Částečně jsem se později vzbouřila, ale opravdu jen částečně. Věděla jsem, že to bude odnášet máma, že babička bude trousit svoje jedy a bude to vše ještě horší.

Aby na mě moc nemohla, řešila jsem to likvidací vlastních aktivit. Nechtěla jsem, aby mé aktivity včetně flétny, byly v tomhle prostředí jakkoli přetřásány. Myslím, že jsem se před ní snažila vygumovat všechno, co bylo moje. Protože v její povaze bylo zadupat, zlikvidovat, zničit a pošpinit vše, na čem lidem v jejím okolí záleželo. Udělala jsem to sama a nedala jí šanci mě rozpitvávat. Sama jsem zrušila ve svém životě prostor, kam by ona chodila jen hamtat a škodit. Myslím, že jsem to po tom všem, co jsem viděla, musela udělat.

Poblíž nás, ve stejném městečku, se zabydlela poslední z těch čtyř sester. Docházela také k nám. Měla sice plnou pusu maminky, ale starat se o ni nechtěla, nebo to spíše nebylo možné. Nakonec ale její přítomnost pomohla, protože dostala byt, který naši zrekonstruovali. Myslím, že svým sestrám zazlívala, že se o maminku starají málo, brzo ale ze společné domácnosti utekla, a tak se o babičku opět starala moje máma. Naštěstí už byla babička v jiném bytě.

Já jsem se s bráchou vrátila do našeho pokojíku, babička, alpy i polštářky zmizely. Jestli měla moje máma někdy předtím nějaký čas, tak potom už neměla vůbec žádný. Brzo ráno vstala, utíkala obstarat babičku, pak jela do práce. Z práce zase rovnou k ní. Dvě hodiny fungovala u babičky, pak vzala svoji kabelu, jak dodnes říká, a přišla kolem šesté domů. Doma měla také dost práce, a když ne doma, tak šla makat na zahradu, kde možná trochu i relaxovala. Brácha doma nesáhnul na žádnou práci, z toho se vykroutil už jako malý. Já jsem občas něco udělala, ale systematická výpomoc to také nebyla. Máma jela heslo – mlčím, trpím, pracuji. Tohle heslo je v naší rodině velice oblíbené.

       „Z toho, jak to povídáte, to vypadá, jako když tam otec vůbec nebyl. Co dělal on?“

 „Táta šel ráno do práce, odpoledne přijel. Občas jsem ho viděla v zahradě nebo v garáži. Večer míval ty své schůze, i když ne každý den. Jinak si ho pamatuji, jak sedí v kuchyni a kouří cigarety. Když jsem byla hodně malá, četl knížky, také dělal nějakou střední školu. Později si ho pamatuji, jak čte sci-fi a hraje šachy. Hrál korespondenční šach dokonce se šestnácti lidmi naráz, to aby měl dost protihráčů. Přečetl si korespondenční lístek, kde bylo napsáno třeba pěšák na E5, pak dlouho koukal na šachovnici, přemýšlel, nakonec napsal svůj tah a ráno hodil koresponďák do schránky.“

„Takže jako by tam nebyl,“ podotýká Sovička.

„Dalo by se to tak říct. Myslím, že mámě pomáhal, nevadilo mu chodit nakoupit, občas vařil, zahrádce se nevyhýbal… Moc nás asi nevychovával, ale my s bráchou jsme hodně stáli o kontakt s ním.

Hrozně rádi jsme si s ním povídali, tedy já určitě, ale domnívám se, že brácha to měl podobně. Měli jsme dojem, že je hrozně moudrý, rozvážný a vzdělaný. S mámou se mluvit nedalo, nešlo normálně pokecat. Brácha jí už jako dítě nastavil mantinely dost tvrdě. Když chtěla do pokojíčku a on tam byl, musela jednu dobu i klepat. Pak ji docela ignoroval. To jsem já nedokázala, ani jsem to dokázat nechtěla. Bylo mi jí líto, ale čas jsem s ní trávit také neuměla. Tedy, někdy jsem musela, ale hrozně mi to lezlo na nervy.“

„Čím? Čím vám lezla na nervy?“ dotazuje se na podrobnosti doktor.

„Je pořád v nějaké křeči. Asi to nebudu umět popsat. Mele prostě nesmysly. Mluví jak retardovaná, ale když se výjimečně stalo, že se uvolnila a zapomněla pracovat, tak z ní začaly padat normální věci a najednou mi připadala lidská a čitelná. To jsem ovšem zažila jen párkrát, až v dospělosti. Já vůbec nevím, co říct, nemám pro to slova.“

„Čemu říkáte křeč?“ zkusil to ještě jednou Sovička

 „Nevím, taková duševní křeč. Hrozné pnutí uvnitř. Někdy něco řekne a už samotná věta je děsný salát. V té chvíli se musím ovládnout, snažím se pochopit slovosled a představit si, co tou větou chtěla říct. Pak přijde druhá fáze, že se snažím představit si, co chce vlastně vyjádřit skutečně, bez ohledu na popletená slova, protože vím, že mluví kvůli něčemu jinému. Pak přijde třetí fáze, že se snažím představit si, co ji vlastně momentálně žere za problém, a pak jsem nasraná z toho, co to zase řeší. Vždycky jde oklikou, i když se to myslím zlepšuje.“

„Zkuste říct nějaký příklad, jestli si vzpomenete. Něco konkrétního,“ vybízí Sovička.

Snažím se na něco vzpomenout, ale nejde to. Najednou mám temno. Knedlík se špenátem. Jo, to by možná mohlo stačit. Je mi jasné, že jsem to Sovičkovi podala tak, že nemůže rozumět. Že bych mluvila jako máma? Zmateně a všechno s oklikami? Panebože, asi jo.

„Vzpomněla jsem si na něco jiného, je to taková hloupost, ale také jsem byla docela rozhozená. Je to však jiný případ než to, co jsem se snažila popsat,“ říkám pomalu, cítím se trochu divně, ale musím se tomu uculovat, protože mi to najednou přijde směšné. Jenže já jsem byla docela zhnusená, když se to stalo.

„Čemu se smějete?“ ptá se Sovička s očekáváním. V jeho výrazu je úsměv.

„Je to taková blbost, nejsem si jistá, jestli to mám vyprávět.“

„Asi to taková blbost nebude, když jste si na to teď vzpomněla,“ prohlásil Sovička.

„No jo, tak dobrá,“ začínám vyprávět, ale vím, že už nám nezbývá moc času.

„Jednou jsem byla u našich, bylo to před pár lety. Seděli jsme v kuchyni, debatovala jsem o něčem s tátou. Mluvila jsem docela se zápalem. Jo, už vím. Popisovala jsem tátovi sérii žlučníkových záchvatů. On je kdysi zažíval také, a tak jsme si celkem příjemně notovali o tématu známém nám oběma. Vyplynulo z toho, že táta to míval horší, hlavně musel dlouho čekat na operaci. Já jsem měla právě před operací, můj termín se blížil. Měla jsem v té době záchvaty už příliš často, a tak jsem se bála jíst. Trochu jsem zhubla, jedla jsem opravdu opatrně.

Povídali jsme si, máma jako obvykle něco kuchtila a poslouchala nás. Do našich debat málokdy zasahovala, ale poslouchala a měla prý radost „že se povídá“, to je její termín. Byla to prostě rodinná chvilka. Máma měla uvařený špenát, bramborové knedlíky a nějaké vepřové maso. Několikrát mi to nabízela, ale řekla jsem pokaždé, že by mi to nemuselo sednout a že raději nebudu. Normální člověk by to vzal, zvlášť když se bavíme o brutálních záchvatech, které už mívám i z menších dietních chyb, než je právě vepřové maso a špenát s česnekem.

No, bohužel, když se rozkecám, tak se na jiné věci moc nesoustředím, a tak se mámě nakonec podařilo jednu malou porci mi nenápadně vnutit. Prostě jsem po nějaké době řekla, že si trošku vezmu, ale chtěla jsem jen poloviční porci bez omastku. Hlad jsem měla, momentálně mě nic nebolelo, takže jsem nebyla ve střehu a dál se bavila s tátou, zatímco máma mi připravila talíř s jídlem.

Najednou mě cosi zarazilo a náhle jsem se otočila. Viděla jsem mámu, jak se napasovala mezi mou židli, lednici a radiátor. Byla v nepohodlné pozici, stála tam zkroucená jak paragraf, v jedné ruce držela kastrol, v druhé měla lžíci. Přes mé pravé rameno vrhala další kousky masa, knedlíky a špenát do mého talíře. Byla jsem úplně vykulená z toho, co vidím.

Ten postoj, úmysl, prostě celá ta scénka byla pro mě ujetá. Určitě jsem nevědomky snědla víc, než byla ta původní porce. Ona prostě dosáhla svého. Promyšleným manévrem se jí podařilo připlesknout mi do talíře něco navíc. Dokázala využít mé nesoustředěnosti a já prostě spolkla víc jídla, než jsem plánovala. Že můžu mít za chvíli další záchvat, ji nezajímalo. Jednoduše dosáhla svého. Když jsem ji takhle načapala, něco se ve mně vzepřelo, ale nakonec jsem to přešla.

Okamžitě jsem si vzpomněla na to, že tátovi se zhoršuje cukrovka, ale maminka peče sladkosti. Ona to nemá ráda, ona to prý nemusí. Kvůli sobě to prý nedělá. Táta to rád má, ale nesmí. Ale je typ, co neodolá, i když si musí píchat inzulín a ne málo. Nasralo mě to. Chtělo se mi zaútočit, ale zkušenosti mi říkaly, že to nemá cenu, že to byla moje nepozornost a chyba, když jsem si vůbec nějaké jídlo vzala.

Nechala jsem ji být. Jen jsem se zeptala, proč mi stojí za zády a chrstá mi špenát s masem do talíře, když jsem řekla, že to stačí. Ještě jsem se zeptala, jestli má lepší pocit z toho, že jsem snad neplánovaně snědla o kousek víc. Zatvářila se, ani nevím jak, a zmizela k nádobí. Jestli měla radost nebo starost, to já nevím. Je to hloupá situace proti těm jiným, ale zle se mi z toho také udělalo.“

„Co vám na tom připadalo nejhorší?“ dotázal se Sovička.

„Ta úlisnost. Ne, úlisnost v jejím případě není vystihující slovo. To, že to není přímé a uchyluje se k takovým praktikám. To byste ji musel vidět, jak mi ty kousky jídla z dálky střílela do talíře. Vadilo mi, že ji taková metoda může uspokojovat a nejenom to. Vždycky mě rozčilovalo, že se doma hýřilo mastnotou všeho druhu, zatímco táta trpěl svými záchvaty. Nyní má cukrovku a mohla by ho trošku podpořit tím, co vyvařuje. Táta je děsný mlsoun, nedá se u něj očekávat, že odolá takovým pokušením. Jídlo je u nás vůbec téma.“

„Asi jste neměli nasycené potřeby, a tak se to sycení uskutečňovalo takhle,“ usmívá se trošku doktor a významně kouká na hodiny. „Budeme muset pro dnešek končit. Můžeme to takhle nechat?“

„Vzala jsem to zase dost zeširoka, ani jsem k tetičkám nedošla, ale i tak jsem ze sebe nějaký přetlak dostala,“ říkám v celkem dobrém rozpoložení.

„Zdá se, že toho máte v sobě dost. Musíme se ještě domluvit na příštím termínu,“ připomenul Sovička a bere notes ze stolu.

„Tady to mám plné, tady také obsazené… tady by to šlo. Mohla byste přijít v pátek, nebo se vám hodí jen středy?“ nabízí doktor.

„Mně je to zatím jedno. Klidně pátek,“ odpovídám smířená s čímkoliv.

„Ráno, nebo odpoledne?“

„Raději odpoledne, ráno často dospávám, pak mi nějaký čas zabere cesta do Prahy.“

„Kde teď bydlíte?

„Stále bydlím v boudě na zahradě, kousek od Prahy. Rodiče tam mají v zahrádkářské kolonii kus pozemku, takže tam zatím vegetím. Co bude dál, nevím, za chvíli skončí léto a do zimy musím něco vymyslet.“

„Dobře. Kdyby něco, tak zavolejte, na lécích jsme domluveni, takže s tím začněte a příští týden v pátek budeme pokračovat v terapii.“

„Děkuji,“ říkám vážně, když se loučíme, a beru si od něj recept.

„Tak se držte,“ říká Sovička a já mizím ze dveří.

Cítím se trošku hloupě. Mám radost, že mě vzal a nemusím hledat dál. Konečně je už něco dané a já můžu pracovat na svém vysvobození. Mám také radost, že jsem na někoho začala valit ty své záležitosti a nestalo se mi nic hrozného, dokonce ani necítím potřebu jít neprodleně spát. Samo o sobě je to pokrok. Jdu po kamenných schodech dolů, stále mám ten radostný pocit, že už konečně dojdu míru, někomu to všechno řeknu a bude to dobré.

Jdu na tramvaj, ale náhle se můj stav prudce změnil. Ještě před momentem jsem byla v pohodě, nyní se mi chce zvracet. Do úst se mi valí teplé a hořké sliny. Jícen je rozbouřený, jako bych snědla něco příšerného, čeho se chce tělo okamžitě zbavit. Jejda. Je mi na blití, co teď mám dělat? Na ulici je docela dost lidí, nechci za bílého dne pozvracet chodník. Musím to rozchodit a rozdýchat. Odhodlaně šlapu, pravidelně, hluboce dýchám a říkám si jednu prostou větu: „To nic, je mi z toho prostě nějak blbě, ale chci to zvládnout.“

Někde uvnitř vím, že to souvisí s tím, co jsem otevřela při terapii. Nejedla jsem nic špatného, vlastně jsem dnes nejedla vůbec. Není jiný důvod k nevolnostem, možná se mi chce už dlouho ze všeho zvracet, jen mi to nedocházelo. A tak jdu a jsem překvapená, že se mohou dít takové věci. Kdybych mohla, vyvrhla bych teď snad všechno. Celý život by byl vyvržen na jednu nechutnou hromadu zvratků. Jenže ono to nejde, a tak to musím rozchodit a rozdýchat. Navíc, zažila jsem i pěkné věci a ty já na tu hromadu poslat nechci.

Sovička mě sice přijal, ale zvládnu to? Je tohle nějaké vítězství? Nic jiného mi nezbývá, tak to budu považovat za určitou výhru. Mým vítězstvím tedy je, že mě jeden psychiatr vzal do své péče. Výsledek první terapie přinesl, že se mi chce zvracet tak, až to v břiše bolí. No paráda, začátek bychom tedy měli.