Masák

Victor Hugo řekl, že pohled do nitra duše je velkolepější než hvězdná obloha a ta je zase úchvatnější než pohled na moře. No nevím, tento sen byl také pohledem do nitra, ale možná jsem viděla jen jeho sklep.

Panika před úsvitem

Kapitola 14.

      Objevuji se u příbuzných na Moravě. Nevím proč, ale účelem mého příjezdu sem má být nějaká akce, výpomoc či brigáda. Netuším zatím, o jakou práci se jedná, ale má to být něco, kdy je každá ruka dobrá.

     Jsem na zadním dvoře jejich statku, je to tu stejné, jako to bylo vždycky. Dívám se na dobře známá místa a dokonale si vybavuji atmosféru z minulých dob, když jsem jezdívala k těmto příbuzným pravidelně na prázdniny. Je zde překvapivě hodně lidí, takhle to tu nebývalo, a z těch co vidím, nikoho neznám, takže nikoho ani neoslovuji, jen se rozhlížím a vzpomínám.

     Asi je to jen mžik a mně dochází, že dvůr je rozkopaný. Na staré kamenné dlažbě z placáků jsou hromady kypré, lehce pošlapané hlíny. Opodál stojí několik trakařů a starých žebřiňáků. Vozíky a podobná mechanická zařízení bývala vlevo u žebříků nebo ve stodolách, ale teď jich tu je mnoho, více než dříve. Ti lidé, co je neznám, kopají, někteří se jen vykecávají nebo odpočívají. Nikdo si mě nevšímá, a tak se jdu podívat k nejbližšímu výkopu u zdi stodoly. Je asi pět metrů dlouhý a tři metry široký. Na plochu je velký přesně jako naše ložnice. Po stranách jsou asi metr a půl vysoké hromady vykopané zeminy.

     Chvilku koukám a nějak mi to nedochází. Výkop je plný ztrouchnivělých lidských mrtvol. Lebky a nějaké hnáty jsou i na plně naloženém žebřiňáčku hned vedle mne. Nevím, jestli tomu věřím nebo nevěřím, tohle je snad sen. Teď mi to teprve hlava bere naplno. Kosti a lebky se válejí všude možně, asi vypadávají z těch vozíků, když s nimi někdo drncá někam pryč. Něco podobného právě teď vidím. Jakási postava táhne plný vozík lebek a kostí směrem k přednímu dvoru.

     Dívám se do masového hrobu, nedá se ani odhadnout, kolik mrtvol tu je. Prach jsi a v prach se obrátíš, napadá mě. Nejsou to ale odporné hnijící mrtvoly. Dokonce tu voní čerstvě rozkopaná, mírně vlhká zemina. Žádné maso, brouci a červi, žádný mrtvolný puch. Jen moc a moc lebek a ještě víc kostí. Vidím ale jen ty největší, drobnější kůstky jako by tu nebyly.

     Je to masák jako z koncentráku, mrtvoly nebyly pietně uložené, jsou tam narvané doslova hlava nehlava. Jsou našťouchané do sebe. Hnáty trčí všemi směry, přesně jako z hororových koncentrákových záběrů. Jen to nevypadá tak bídně, je to asi velmi staré. Napadají mě slova „téměř sterilní“. Bílé kosti prosvítají v dokonale černé, voňavé zemi. Je to velice kontrastní, jen bílá a černá.

     Ty hromady mrtvol byly schované pod kamennou dlažbou. Hrob byl odkryt v místě, kde strýc míval zámečnický koutek, nebo spíše dílnu. Dříve tam bývaly samé kleště, řetězy, podkovy, svěráky a jiné podobné věci. Nyní je všechno pryč, protože se otevřelo toto pohřebiště ukrývající tajemství.

     Dívám se dál a rozvažuji. Tohle přece není pozůstatek řádění masového vraha. Těch mrtvých je zde strašně moc – a to vidím jen povrch výkopu. Netuším, jaká je jeho skutečná hloubka, mám ale chuť to spočítat. Hrubý počet mrtvol na odkryté ploše… jedna vrstva… krát hloubka…krát počet vrstev. Lebky… krát hloubka. Ne, nepočítám dál. Nevím ani, jak hluboké to je, ale jsou jich tu stovky, možná tisíce. Odněkud ke mně přichází odpověď. Ani nevím, jestli jsem se ptala, přesto mě někdo informuje.

„To jsou všechno předkové. Rodina. Zakopávali je na svou půdu, právě sem.“

     Já jsem ale jako zmámená, zfetovaná, nějak mimo. Cítím jen tupou, velmi slabou odezvu uvnitř. Uvědomuji si, že nemám adekvátní reakci, zneklidňuje mě právě tato nepřítomnost přiměřených emocí. Jako když spím. Je to tak neuvěřitelné, a přesto skutečné.

     Nyní zvažuji rizika všeho, co vidím. Není to vlastně nebezpečné? Bohužel nemám dost informací. Mohou tu být nějaké nebezpečné bakterie nebo viry? Mor? Antrax? Nevím, ale mám pocit, že ne, že to je v pohodě. I ti lidé kolem, kteří se v tom přehrabují, se tváří, jako kdyby vozili řepu z pole nebo převáželi pouhou čistou ornici. Všichni se chovají normálně, jako by nic.

     Začíná mě to znepokojovat, pohoršovat, pomalu se ve mně něco vzdouvá. Je to mírná vlna odporu k lidem, které tu vidím. Znechucení. Najednou vidím nějakého pitomce. Odporný kluk, odporný celou svou bytostí, i když ho neznám. Myslím ale, že to je ten typ z Holešovic nebo někdo hodně podobný. S nějakým jiným klukem si čutají lebkou. Jsou zvrácení. Ano, vy jste zvrácení. Jste už jinde, jste k ničemu. Vy jste to chorobné a špatné mezi lidmi. Lebka poskakuje, tvrdě se odrážejíc od nepravidelných hran naplocho položených kamenů. Pitomečci běhají za lebkou a divně se smějí. Znechuceně jdu pryč. Co tady vůbec dělám? Co je to za partu? Nebudu tady už, končím.

     Někam jdu, chci najít strýce a zeptat se ho, kde se tu všechny ty mrtvoly vzaly a jak je to možné. Náhle je pokročilý soumrak, téměř tma, nikdo už nekope. Před sebou vidím spacáky a všelijaké deky. Někdo nám vzkázal, že prý máme spát přímo zde, protože je nás tu asi padesát a všichni se do stavení nevejdeme. Mám pocit, jako by mi někdo naznačoval, kam si mám lehnout. Dokonce vidím, že je to už připravené. Přes výkop s mrtvolami je položen jakýsi kovový rošt, na roštu jsou rozprostřené kartonové krabice, nebo nějaký papundekl. Jsou to jenom takové podložky místo karimatek. Celkově se jedná o velké, široké lože, na kterém už leží několik lidí. Všichni ve svých spacích pytlích, tělo vedle těla, všichni mají hlavy u zdi a jsou zachumlaní. Někteří možná už spí.

     Ještě je vidět místo, kam si mám lehnout, ale nehýbu se. Vůbec se mi to nelíbí, panicky přemýšlím, jak se mám zachovat. V duchu se tomu vzpírám, nechci tam ležet. Panebože, to snad není možné. Koho to napadlo, že máme ležet přímo nad pohřebištěm a zespoda budeme stále vnímat dech čerstvě obnaženého hrobu? Masák je částečně pod střechou. Má to snad být odpověď na to, proč máme spát právě zde? Zoufale se dívám do jiných koutů dvora. Jsou tu přece obrovské půdy nad domem, stodoly, kde jsme spávali na seně. Druhá stodola je plná slámy a vyspíme se tam všichni! Na tomhle statku jsou desítky možností, kde se dá v pohodě spát. Jdu ale jako loutka na své místo.

     Lehám si na záda, takhle ležím vždy, když potřebuji něco vymyslet a nechci usnout. Jsem úplně zkoprnělá, začíná to ve mně řvát, a přitom je to tak tiché, tak zadušené. Jsem jak v tranzu, ležím a mé pocity začínají být nesnesitelné. Nejsou to pocity, jsou to stavy. V mozku mi to srší, mám ho ochromený z neuvěřitelného vypětí.

     Je to šílené. Jako by do mé hlavy bylo vysíláno všechno to trápení, bolest a šílenství všech těch mrtvol. Ne, byli to normální lidé, ale všechno zlo, které zažili, sálá z hrobu ven a je spojeno do jedné silné energie, kterou cítím pod sebou i v sobě. Jsou to zlé obrazy, ztrácející svou podobu, ale spojená síla toho všeho je strašná. Jsem v zajetí té energie, jsem pod jejím vlivem. Nemůžu to už vydržet, zbláznila bych se. Nebudu tu ani minutu, protože už to ani minutu nevydržím. Cokoliv, jenom ne tohle!

     Chvatně se deru ze spacáku, musím co nejrychleji ven, pryč! V panice se vyprošťuji a konečně stojím. Jsem z toho šílenství vytržena, když jsem se zvedla, ta síla okamžitě přestala působit. Cítila jsem to jako vysokou frekvenci v mozku, tak vysokou a ničivou, že člověk přestává vnímat svět a je pouze v tom šílenství. Byla to totální bezmoc. Jediné řešení je vystoupit a já to udělala. Urvala jsem se z místa té koncentrované, kondenzované bolesti všech mrtvých, kdysi zoufalých. Vzepřela jsem se společnému údělu.

     
      Kašlu na vás, tohle přece není normální. Dívám se na místo, kde jsem ležela, a vidím nějaké lesklé, pravidelně rozložené body. Placka ze složené kartonové bedny leží u mých nohou, stejně jako spacák. Strhla jsem to sebou, když jsem se zvedla ze svého „lože“. Na místě, kde jsem ležela, je něco fakt divného. Vidím slabý měděný odlesk, i když je skoro tma. Co to je? Teď už to rozpoznávám. Jsou to měděné mince, pravidelně naskládané na mém loži. Jsou od sebe vzdálené asi deset centimetrů. Je jich pět vedle sebe a je to dva, čtyři, šest… osm řad. Takže dohromady čtyřicet měděných mincí. Měla jsem nad tím hlavu a celý trup.

     Jsou to staré mince vytažené z hrobu, to je tutovka. Ale kdosi je neohrabaně oleštil nebo trochu obrousil, jinak jsou po celé ploše zoxidované. Někdo je tedy záměrně opracoval, takže je na nich obnažen surový kov. Vodivý kov, jako čerstvě obroušené kontakty.

     Dotýkám se první položené mince, ale celé se to nějak pohnulo. Lekla jsem se. Beru minci do ruky, ale je nějaká opředená, nebo přivázaná. Uchopila jsem totiž pouze jednu, ale táhnu všechny. Pravidelný obdélník mincí se před mým zrakem zhroutil do sebe a připomíná kosočtverec, který je navíc ještě zkroucený.

     Mince má průměr asi 15 milimetrů a je něčím chycená k jiné minci, ačkoliv to není vůbec vidět. Je to zcela neviditelné. Nahmatávám to tenounké vlákno a táhnu je mezi prsty. Je to vlas. Co to ale všechno znamená? Někdo si dal titěrnou práci, aby tohle vytvořil.

     A najednou to vím. Jsou to vlasy z těch mrtvol, viděla jsem je ve výkopu. Občas byly přilípnuté k nějaké lebce. Viděla jsem tam nějaké světlé, blond vlasy. Byly mrtvé a bez lesku, ale přetrvaly. V nitru cítím mohutný příval hnusu, odporu a vzteku, že mi to tam někdo dal. Že mě někdo takhle děsí, když já už skoro nemůžu.

     
Ano, je to upletená síť, jakási mřížka. Místo ok má měděné plíšky a měď je perfektní vodič. Lidský vlas má přece také mimořádné vlastnosti. Jak to vím? Vložíte-li navlhlou zápalku do vlasů, vlasy absorbují vlhkost do sebe a zápalka je k použití. Jasně, četla jsem to a vyzkoušela. Takže vlasy perfektně berou vlhkost hrobu, ale je to také genetický materiál, nevím z koho. Je to kus mrtvoly! Nitro mi snad exploduje, hluboko uvnitř se něco zvedá a chce to ven jak magma, které z nitra země vzlíná do hory, kterou rozerve a vytvoří jícen, kudy se všechno vyvrhne ven.

     Je to jasné. Tahle síť je schopna držet nějaké energetické pole, je to síť z vodičů. Kdo si do takového silového pole lehne, je ochromen, je bezmocný, je chycen v té síti mrtvolných obsahů. Netuším, o jakou fyzikální zákonitost by mohlo jít. Vysílač, přijímač, kondenzátor nebo zesilovač, usměrňovač…  Nevím, ale tohle všechno dohromady má nějaký výkon a bylo to narafičeno přímo na mě.

     Pane Bože, kterej hajzl tohle udělal? Která svině? Kdo může být tak krutý, že mi tohle připravil? Kdo může být taková zrůda, že si přál, abych v tom ležela a takhle zešílela? Proč má být všechno to utrpení z hrobu namířeno do mě? Proč si ho mám prožít? Někdo se s tím velmi, velmi namáhal

     Někde hluboko uvnitř mám kratičký, málo určitý pocit, že ležím v seně. Už spím, cítím jeho vůni a píchá mě stéblo do tváře. Asi se mnou někdo je, protože nemám obavu. Jsem zemdlená, smím si odpočinout a vím, že mě někdo hlídá a chrání. Teď ano.

     Mysl mám jakousi strženou a tupou, ráno se ploužím jak lemra. Jdu rovnou na přední dvůr, otvírám vrátka, vstupuji pod zastřešenou, ale průjezdnou stodolu. Po pravé straně leží na zemi dvě směšně vyvrácené hlavy. Uloupnuté kebule, každá jinak natočená. Nejsou to ještě lebky, zatím jsou obalené zbytky tkání. Jsou už ale takové hadrovité a zároveň nateklé a zpuchřelé. Hnus, jsem však už otrlá. Prostě dvě uloupnuté hlavy, každá čumí jinam. Namlouvám si, že je mi to už jedno. Jsem ještě v šeru stodoly, ale na dvoře vidím vše pěkné, jak má být.

     Dvůr je plný denního světla. Mezi chlévy a domem sedí na lavičce strýc. Je starý. Já se cítím jako dítě, ale ne docela. Jako kdybych měla dětskou bezmocnost a neschopnost to všechno pochopit, tělo mám však současné a strejda také vypadá jako dnes. Těch čtyřicet mincí je mých čtyřicet let, běží mi hlavou. Jsem dítě a nejsem dítě. Nevím. Ze zadního dvora opět vyvážejí pozůstatky mrtvol, jezdí kolem volně, úplně v klidu. 

     Vidím sestřenici Haničku, směje se jako obvykle. Je to už ženská, doslova krev a mléko. Hodná, povahou bodrá venkovská holka. S někým žertuje? Jak tady v tom může žertovat? Copak to nikdo nevidí? Všichni tady provádíme tyhle vykopávky… ale já vlastně ne. Napravo, hned u vinné révy, stojí další sestřenice, Mája, pobaveně se tváří a něco říká. Nevím co. Vím jen, že se mi směje, že prý to byla dobrá prdel s tou sítí.

     Teď teprve vidím, že na tomto dvoře výkopy nejsou. Pouze tudy projíždějí „brigádníci“ k předním vratům vedle domu. Káry tahají ven, pak je tlačí do kopce, protože všechny mrtvé odvážejí na hřbitov. Jdu ke strejdovi. Nevím, co mám řešit, ale něco říct musím:

 „Strejdo, kdo jsou všichni ti mrtví? Jak dlouho na tomto místě žije tvůj rod? Kdy se tu usadili tvoji předkové?“

     Je mi hloupě, stydím se za tu morbiditu kolem, ale on vypadá klidně, jen mírně unaveně. Asi je z toho také špatný, protože nedávno pochoval svou vlastní dceru, moji další sestřenici. Teď už ale vypadá pokojně, tak nějak smířeně. Zestárnul, má bílé vlasy a vousy, ruce má položené na hůlce jako stařeček z pohádky. Klidně odpovídá: „To už je dávno, holka, snad někdy ve třináctým století, to jsou všechno naše bábinky a dědoušci.“ Nějak mě napadá, že jsou tam i ti, kteří zemřeli mladí. Neštěstím nebo nemocí. Nevím, co říct a nechci ho týrat.

     Jdu k hnojišti uprostřed dvora. Vím, že tady teď nemá být, ale tenkrát zde bývalo. Všímám si, že začínám přeskakovat v časech a najednou vidím něco divného. Za hnojištěm stojí vzrostlý ořešák jako vždy. Za kmenem stromu jsou dveře do toho sklepa, kde se vaří brambory pro prasata ve velkých kotlích. Dveře jsou však větší a je vidět do místnosti. Není tam tedy sklep, jak to bylo dříve. Je tam místnost, která je ve stejné rovině s dvorem, tedy i se mnou. V místnosti vidím káď a za ní další a další. Jedná se o velké kádě, jaké se používají na prodej kaprů, nebo něco podobného. Zvláštní velké vany.

     A vidím Květu s Aničkou, dvě místní holky z vesnice. Stojí hned vedle první kádě a něco těžkého a klouzavého z ní loví. Šplouchá nějaká tekutina, podobně jako voda, ale jde o roztok s vyšší viskozitou. Je to voda s něčím. Mají ruce zanořené do kádě a najednou, nějakým šikovným grifem, vyšplouchly ven mrtvolu. Květa ji má v náručí, doslova připlesknutou na sobě. Mrtvola je urostlá a zároveň štíhlá, krásná žena. Její obličej nevidím, a tak jsem zmatená. Ne, je to dívka, panna. Tmavé mokré vlasy, kůže lehce do modra. Je nahá, není vůbec rozpadlá, asi je to nějaká lázeň na konzervování. Proběhl zde nějaký mumifikační proces? Co je zas tohle? Holky neživé tělo hodily na vozík stojící pod ořechem, nohy jsou ztuhlé, trčí z vozíku jako dvě dřevěné klády.

     Jak to, že mají mrtvoly skoro v domě? Jako by tu řádila Čachtická paní… To je ale blbost. Oči asi přivykly na pološero nebo mi teprve teď něco došlo. V té místnosti vidím více lidí a všichni se motají kolem kádí. Jsou tam samé mrtvé dívky a ženy. Z nějakého důvodu vím, že jich tam není tolik jako těch kostlivců v hrobě na zadním dvoře. Zde se jedná o malý počet, deset, maximálně dvacet.

     Najednou nalevo ode mne stojí Honza a něco říká tak, že ho slyším jen já. Nepodává to nijak dramaticky, ale je tu stejně nějaký divný podtón. Něco se mi na jeho slovech nelíbí.

„Podívej se, někdo sem na tuhle akci dodal ochranný oblek, ale ten oblek je tu jenom jeden.“

     Koukám udiveně na něj a vidím, že Honza se dívá směrem k té tajuplné místnosti. Přemýšlím, co tím chce naznačit. Nevšimla jsem si ničeho. Od začátku je přece jasné, že tohle není normální situace a že kdyby bylo něco takového možné, tak by to měl řídit někdo kompetentní a ne tahle banda brigádníků. Tohle přece není normální práce!

     Ale teď to vidím. V té místnosti s káděmi se pohybuje postava, která má na sobě nějaké ochranné pláštěnky, nějaký atombordel nebo jak se tomu vulgárně říká.

     Ba ne, tak důkladně ta podivná osoba ochráněná není. Motá se tam kolem mrtvol, má kápi, která trochu připomíná pláštěnku pro rybáře. Není mu vidět do tváře, ale pracuje. Nemotá se tam, pohybuje se celkem hbitě. Napadá mě slovo chirurg. Že by ti lidé zde byli všichni v ohrožení? Je tu možnost nějaké infekce? Zbystřila jsem. Pozoruji tu záhadnou bytost v atombordelu, která se tu celou dobu pohybuje, ale nikdo o ní nic neví.

     Najednou je pár kroků ode mne táta. Přichází zprava od domu. Vypadá normálně, přesně jako v současnosti, má ale pohyby mladšího člověka. Takhle jsem ho vídala přicházet už kdysi a pokaždé řekl: „Tak, panstvo, jedem. Nějak se posbírejte a vyrazíme.“

     Jo. Jasně. V duchu mě napadá, že my od Prahy vždycky odjíždíme dříve než ostatní příbuzní, protože cesta je dlouhá.

     Kolik nás pojede? Táta, já, Honza… a najednou se tam objevuje Káďa. Jako vždy se velmi kamarádsky a příjemně projevuje: „Já bych s dovolením také jel, kdyby to šlo, já to mám docela do kopce.“

     Ačkoliv mám vyprahlého ducha, jdu lehce do úsměvu. Káďa to vždycky rozčísne.

Probouzím se. Je půl osmé ráno, je mi strašná zima a celkově se cítím nepopsatelně. Musím něco udělat, uklidnit se… nějak z toho vystoupit. Vždyť to už znám, musím vypudit sen, přemazat ho novými vjemy, rozptýlit ho, dostat ho z vědomí. CO TO SAKRA BYLO?

Denní realita je také masák

Musím tiše vylézt z postele a projít kolem postýlky tak, aby se Markétka ještě nevzbudila. Už je světlo, v kuchyni zůstalo pootevřené okno, takže je tu docela zima. Cítím se stále rozhořčená a znechucená.

„Tak tohle byl slušnej úlet,“ řekla jsem polohlasně sama sobě. Na duchu i na těle jsem totálně vyždímaná.

Obrazy snu byly detailní jako ve výpravném hollywoodském filmu. Měla jsem výjimečně silný pocit, že je to sen, ale nepřerušila jsem ho. Musím si jít lehnout, to vyčerpání je absurdní. Usnula jsem až kolem čtvrté, cítím se teď, jako bych přes noc pochodovala stovky kilometrů nebo přestěhovala pět náklaďáků s cementem.

Honza je dnes doma, to je dobře, protože se můžeme v péči o Markétku střídat. Malá ještě spí, chumlám se znova do peřin, je mi strašná zima. Ve snu se objevily obrazy, které má mysl přijala nedávno. Síť byla upředená z téměř neviditelných vláken. Sci-fi, které jsem nedávno četla, popisuje něco podobného. Příběh byl dlouhý, velmi obsáhlý a skvělý. Počítačová bytost Jane byla také zachycena sítí, jinak by se ztratila. Obsah knihy tedy má mysl přijala, aktivně využila vhodných symbolů a něco mi předsunula. Pořád ve mně doznívá závěrečné resumé snu. To resumé bylo: odstřihla jsem se od vás všech.

Usnula jsem jako poleno, Honza mě nechal spát a postaral se o Markétku. Když jsem se po dvou hodinách probudila, slyšela jsem ji z pokoje. Myslela jsem, nebo doufala, že sen odezní, ale nestalo se tak. Musím vstávat, i když by bylo lepší ještě ležet, ale je mi už líp, hlavně ta zimnice zmizela.

Markétka sedí v kočárku a silně s ním houpe. Nadšeně se chechtá, když vidí, že jsem zde, a ukazuje mi hračku. Honza honí panáčky v počítači jako vždy, já se musím probrat. Studená voda na obličeji obvykle sejme ten ocásek spánku, působí jako rozhrnutí závěsů v temném pokoji, dnes to ale nefunguje. Jedu v tom hororovém filmu pořád, nejde ho vypnout, vypudit a zapomenout.

Nalévám si včerejší kávu z překapávače, zapínám pravěkou mikrovlnku, o kterou neměli zájem ani exekutoři. Čekám jich letos dost. Několik kolektivů. Hotové zástupy. Trpně se tomu musím usmát. Nechala jsem si v hrnku prostor pro mléko, ale mléko už není, a tak si horké kafe doliji studeným a je to. Labužník by se podivil, co lze dělat s kávou, ale to je fuk.

V kuchyni mám rozdělanou práci. Na parapetu okna stojí několik rozdělaných výrobků, všude mám od včerejška materiál. Měla bych tu trochu poklidit. Ty mince z hrobů a vykopávky jsou celkem jasné. Četla jsem nedávno román o objevení a vykopání Tróje. Tam tahali mince a keramiku pořád, ve finále dokonce vykopali poklady a skvosty úchvatné krásy a hodnoty. To bylo myslím až v Mykénách, ale u mě se vykopávaly mrtvoly bez pokladů.

Zajímavé je, že se žádný brigádník neděsil. Nikdo se ani nepohoršoval, jen já jsem se ve snu pohoršovala značně. Proč jsem byla tak zaplavená hrůzou a odporem? Někdo na mě narafičil tu síť, aby mě spojil s bolestí všech těch mrtvých… za půl roku mi bude čtyřicet let. Ty mince někdo přibrousil nebo oleštil, aby byly vodivé. Čtyřicet let spojených tenkými nitkami vlasů, vlákny, jemným předivem. Napojila jsem se na ně… brr. Musím se přeladit a jít k Markétce.

„Tak co, jak ses vyspinkala?“ culím se na ni a pokládám si ji na břicho, když už pohodlně ležím na sedačce. Markétka se natřásá, dělá zvuky, ručičky srandovně vzpíná k nebi, jako by vzývala Alláha. Je v pohodě. Zdá se, že na ni svůj neklid nepřenáším. Nebo ano? Myslím, že ne. Nejsem vynervovaná, jen jsem unavená.

V tom snu bylo ještě něco, snad odpověď na to, co hledám. Podle mého psychiatra nemám kontakt se svým já. Jsem prý sama sobě odcizena. Představit si to ale moc neumím. Já se znám tak, jak se znám, a nikdy mě nenapadlo, že nemám nějaké já. Nemám tedy EGO? Pak se o mně nedá říci, že jsem egoista. Směšné. V tom snu mi běželo v hlavě: odpojila jsem se od vás, protože jsem vás nemohla snést. Vaši tvrdost a necitlivost. Je to pro mě příliš bolestivé, a tak jsem se odpojila.

Co to vlastně znamená, nemít kontakt sám se sebou? Na terapii také často padají slova jako rozpadání se, hledání zpevnění zvenčí a ne zevnitř, integrace osobnosti. Když nevím, že jsem rozpadlá, jak se mám složit? Vím jen to, že mám nějaký podezřele komplikovaný život. Jenže je to také život plný touhy, vnímání mnoha rozměrů, upřímného nadšení z množství vjemů. Jsem degustérem života a přeji si být znalcem. Nejsem jenom ublížená zoufalá troska. Už jako dítě jsem chtěla být mudrcem, protože jsem si myslela, že lépe zvládá bolest, nebo spíše že ho nebolí už nic, protože všechno ví, všemu rozumí. Mudrcem se mi nepodařilo stát – a to jsem hledala moudrost skoro všude. Nenašla jsem ji, ale nekončím.

A co ty další sny? Poslední dobou je to opravdu otřesné. Jestli mám tak strašně pevný krunýř, jaké větší rány musím ještě inkasovat, aby se krunýř rozpadl? A proč mi tedy doktor říká, že teď budu ještě zranitelnější? Už se krunýř rozpadá? Kdo to byl, ten člověk v ochranném obleku?

Měla jsem naplánováno pracovat dnes na webových stránkách, jenže na práci s počítačem dnes nemám, nedokážu se soustředit na nový počítačový program, který musím nezbytně použít a mám ho pouze v angličtině. Dnešní den je tedy ve znamení masáku, sen se nekompromisně vypálil do mého hledí a nemůžu s tím nic udělat. Nezbývá než čekat, až odezní a já se vrátím do nějakého normálu. Zavolám Lucce, snad bude mít čas pokecat a já přijdu na jiné myšlenky.

Návštěva

Lucka se ozvala na včerejší textovku, zrovna prý má čas, a tak se za chvilku staví. Už jsem ji dlouho neviděla. Od rána jsem v dobré kondici a už se těším. Honza je dnes v práci, takže na pokec s Luckou budeme mít klid. Dnes je Markétce právě devět měsíců, venku je mrazivý únorový den, dokonce padá sníh a já se na něj ráda dívám.

Cítím se lépe, když jsem doma s malou sama. Chodit kolem Honzy a nebýt schopná s ním normálně komunikovat je velmi ubíjející. Mizerně musí být i jemu, ale jak to má konkrétně, to opravdu nevím. Začínám cítit naléhavou potřebu něco změnit. Představa, že dvacet let zbývajícího života prožiji v takto neuspokojivém svazku, mi vadí. Pochybuji, že se něco změní k lepšímu. Pochybuje jistě i on, protože také neprojevuje žádný extra zájem.

Lucka už je dole před barákem, musím letět otevřít. Markétka hačá v postýlce zasypaná hračkami, na minutu mohu odběhnout. Už ze schodů Lucku vidím skrze skleněnou výplň dveří. Na pravé ruce má položený nějaký balíček s dobrotami, vypadá to na chlebíčky nebo dortíky. Odemykám dveře a už ji vidím celou. Je to velmi štíhlá, vyšší dívka, s vlasy černými jak uhel. Dokonale ploché břicho, jako z reklamy na nějaký úžasný preparát ke zhubnutí. Když se ale zamyslím nad tím, čím upoutává pozornost, je to jednoznačně zadek. Její postava je harmonická, nic na ní netrčí. Nemá na sobě nic nepatřičného, i na oblečení si dává záležet, má svůj styl.

„Čau, tady jsem přinesla nějaký oběd a kafe,“ hlásí Lucka a už stoupáme do schodů.

Markétka se zaobírá hračkami, okoukla letmo tetu a hraje si dál. Můžeme jít klidně kafovat do kuchyně, malá je zaujata průzkumem všech těch roztodivných tvarů a barev.

Krafáme jak o závod, konečně to ze mě všechno padá. Probraly jsme už, jak nás vytáčejí rodiče, jak to má Lucka s vybíráním partnera a co nového je u nás.

 „Pojď se podívat, co dělá Honza, když tedy nehraje na počítači,“ říkám jí a vedu ji do haly, kde na stěně nad počítačem visí sbírka Honzových výtvorů. Jsou to brouci ve velikostech dvacet až padesát centimetrů. Detaily ještě nejsou perfektní, ale ohavnost je už dostatečná, tedy pro toho, kdo se těchto potvor štítí.

„Brr, fúúj, to je hnus!“ zachvěla se Lucka odporem. „Podívej!“ říká dramaticky a zvedá ruku směrem ke mně. Ukazuje mi, jak má naježené chlupy na předloktí. A skutečně, celé předloktí je poseté světlými chloupky, všechny trčí z kůže pod stejným úhlem. Vypadá to směšně. Je naježená, jako by seděla na strašném elektrickém zdroji, jenom vlasy jí netrčí.

„Jdeme pryč, vůbec se na to nemůžu dívat,“ oznamuje rázně a jdeme se podívat na malou. Ta si zatím zaujatě hraje s umělohmotnými kroužky, netřeba ji rušit. Odcházíme tedy opět do kuchyně, kde si můžeme dát cigaretu a kafe. Když jsme si vyměnily všechny podstatné informace, vyprávím jí sen, který se mi zdál.

„Napiš to,“ říká ona hned poté, co jsem skončila.

„Já bych ráda psala, ale nemám námět. Už jsem jednou začala, to bylo asi před rokem, ale to jsem se jen vypsala z momentálních zážitků a tím to skončilo. Měla bych to možná zkusit, ale nejsem si jistá, odkud začít, ani nevím, co bych chtěla napsat. O čem by to mělo být,“ blábolím nejistě.

„To je jedno. Napiš to tak, jak to je a začni tímhle snem,“ říká jednoduše Lucka.

„Zkusím to,“ oznamuji odhodlaně, trochu s povzdechem. Mám ale strach z nereálného cíle, z nové možnosti, která je přede mnou, a z dalšího zklamání, že na to nestačím. Čert to vem. Sen samozřejmě dokážu popsat, ale co dál? Že bych psala celý svůj příběh?

„Tobě v tom vztahu není dobře, z toho jsi v hajzlu,“ říká zamyšleně Lucka a zdá se mi, že její tvář zpopelavěla. „Co vůbec Honza dělá?“

„To je těžký…“ vůbec se mi o tom nechce mluvit. „Občas chodí na brigády. Na solidní práci zatím nenarazil, takže je to vždycky nejdřív nadšení a pak zklamání. Odvázaná z toho nejsem, ale je fakt, že kdyby tu nebyl, budeme mít na provoz domácnosti ještě méně peněz. Kdyby se se mnou něco stalo, tak je fajn, že se o Markétku postará.“

„To je podobné, jako jsem to měla já s Horáčkem. Mluvila jsi o tom na terapii?“ zeptala se Lucka. Barva její kůže je teď téměř bílá, nebo spíš bezbarvá. Napadá mě slovo transparentní, ale byla to jen letmá myšlenka. Když Lucka není v pohodě, je jak prozářená rentgenovými paprsky. Když v pohodě zrovna je, vypadá svěží, rozdává radost, předává energii.

„Jo, mluvila jsem tak obsáhle, až mi Sovička řekl, že jsem ho úplně zahltila informacemi. Prý si připadal, jako když jede vlakem někam do Prčic a jen z okénka vidí, jak jede a jede a nemůže zastavit ani vystoupit a jenom pozoruje, jak je blíž a blíž k Prčicím.“

„Prosím tě, cos tam tak obsáhle vyprávěla? Že si Sova připadal, jako když jede do Prčic?“

„Obsáhle a chronologicky jsem popsala prostě všechno,“ říkám se smíchem.

„Myslím, že když jsem mu to tak pěkně vyprávěla, nechtěl ani tak říct, že jel do Prčic, ale někam do prdele. Ten příběh popisoval cestu právě tam, takže jsem to vyprávěla asi hodně sugestivně.“

„Takže jsi mu pěkně pověděla všechno. Chudák,“ podotkla dramaticky Lucka a zasmála se.

Její pleť je zase normální. Je to zase ta holka se svým osobitým kouzlem. Má v sobě něco čarovného, žertovného, pohádkového. Když se na ni někdy dívám, mám chuť vedle ní přimalovat stříbrné hvězdičky jako kolem víly. Rozsypat třpytky, které kolem ní budou tančit a pak budou pomalu klesat k zemi. Je v ní určitá nevinnost a lehkost. Já takové hvězdičky kolem sebe nemám, a jestli ano, tak leda jako prasátko Bobík z kresleného Čtyřlístku. Ten, když se praštil do hlavy, třeba při nějakém výpadu na žrádlo, a zapomněl předem otevřít dveře do špajzu, měl pak kolem hlavy namalované podobné hvězdičky. Tak to je můj případ, Bobík praštěný do kebule.

Lucka přinesla šest dortíků, svoje zbaštila hned na začátku. Porce pro mě je položená na kuchyňské lince, ale nemám na ně zatím ani pomyšlení. Jdu do pokoje omrknout malou, za chvíli půjde spát, měla bych ji nakrmit. V kuchyni připravuji sunar, zatímco s Luckou probíráme další záležitosti z její i mojí terapie. Chvílemi se tomu smějeme, chvílemi je to vážné, ale pro nás obě je to důležité. Nevidíme se často, a když už se tak stane, je to tedy jízda.

Jdeme si sednout do pokoje, Dozvídám se různé story od Lucky. Co se děje v práci, jak jí jde francouzština, co nového s kandidátem na partnera. Markétka si opět hraje, ale padá na ni únava. V postýlce ani neprotestuje, do minutky spí. Tak fajn, máme dvě až tři hodiny čistého času na intenzivní pokec, protože Mišule spí jako poleno. Otvírám okno v pokoji tak, aby se tu větralo, ale netáhlo až do pokojíku s postýlkou. Prima. Jdeme pokračovat v kuchyňském kafování.

„A co ty? Pohnula se už nějak tvá terapie? Minule jsi říkala, že se zatím nic neděje. Že jsi moc zablokovaná… nebo zabetonovaná,“ rozpomíná se Lucka.

„Sovička mi říkal, že mi ten ochranný krunýř už nestačí a musím se přestat bát toho, co cítím. Prý jsem se možná potřebovala dostat do takové šílené životní situace, aby se ty obranné valy zřítily, aby krunýř pukl. Abych pravdu řekla, pořád tomu moc nerozumím. Nedávno mi povídal, že se toho nejspíš hodně bojím, ale že to nemusí být tak hrozné a že cestu k sobě možná najdu přes Markétku. Ten masák, co jsem ti popisovala, to byl poslední sen, který se mi zdál. Houstne to, ale snad je to dobrý signál. Sen o masáku byl výrazně silnější než ty minulé.“

 „Ty to máš častěji? Co se ti zdálo předtím?“ ptá se Lucka a usrkává studenou kávu.

„Celý život se mi zdály horory, ale jen pár snů si dokonale pamatuji a nemohu je pak dostat z hlavy. První sen tohoto typu se mi zdál tenkrát, když jsme chodili na skupinovku. O tom vlaku.“

„To nevím, asi si to nepamatuji, nic mi to neříká,“ hledá Lucka v paměti.

„Myslím, že jsi tam byla, ale nedivím se, že si to nepamatuješ. Já si to pamatuji dobře. Vyprávěla jsem na skupině o svém snu, ale dopadlo to všelijak,“ říkám Lucce a jdu postavit vodu na další kávu.

Sen o vlaku a rodičích

„Stalo se to asi po dvou měsících skupinovky, v té době jsem spala hůř než obvykle. Tenkrát do nás terapeuti začali hučet, že nám zbývá už jen měsíc do konce a ostatní přece znervózněli, protože měli dojem, že si tam své záležitosti nevyřešili. Ty už jsi to měla za sebou, ale já byla docela rozvařená. Sovička to nikdy dříve neřekl na plnou hubu, ale nedávno ano. Když jsem k němu poprvé přišla, měl prý vážnou obavu, že se rozložím. Brácha schizofrenik, v rodině máme další duševní rozpadlíky, kteří se složili, a já nejspíš byla někde na hranici, možná už i za ní. Nebyl si vůbec jist, kolik toho ještě snesu,“ povídám na úvod a vypínám kávovar.

„To jsem ale odbočila. Prostě ten sen se mi zdál, zrovna když jsem byla děsně vyšťavená z nevyspání a z těch úzkostí. Když jsem přece jen usnula, zanedlouho jsem se náhle a v panice probudila, protože jsem nemohla dýchat, ale za chviličku to povolilo. Bála jsem se pak spát, ale únava mě nakonec přemohla a já nad ránem usnula. Tehdy se mi zdál tento sen:

Někde jsem byla. Byl to asi můj domov a můj pozemek. Stála jsem zrovna venku u domu, asi na své zahrádce a najednou začali k domu přicházet nějací lidé. Byla to početná skupina dospělých. Když přišli až k hranici pozemku, mluvčí skupiny se zeptal, jestli jsem ta a ta žena a já odpověděla, že ano, že jsem to já, a otázala jsem se, co si přejí. Někdo z toho davu mi začal vysvětlovat, že mě našli, protože se pídili po odpovědích a zavedlo je to až ke mně.

Prý jestli si pamatuji, jak jsem byla tenkrát na školním výletě v Kralupech a jak se tam stalo ‚TO NEŠTĚSTÍ‘.

Já jsem na ně koukala nechápavě a říkám: ‚Na jakém výletě? Já si žádný takový výlet nepamatuji. Myslím, že jsem v Kralupech na žádném oficiálním výletě nebyla, i když to tam trochu znám, a už vůbec nevím o žádné tragédii, kterou mi naznačujete,‘ odpovídám zmateně té skupině lidí. Ale oni stojí na plácku před mojí zahradou a říkají: ‚Tenkrát se to neštěstí vyšetřovalo, (Lucka se směje, dokonce i já) ale na nic se nepřišlo. Až teď, po letech, jsme se dozvěděli, že máte nějaké psychické problémy a chodíte na terapii. Usoudili jsme, že by to mohlo znamenat, že víte, jak se to tenkrát stalo.‘“

Lucka se směje už docela dost a mně se to špatně dramatizuje, protože se musím smát také.

„Nech toho, pokračuji dál,“ usměrňuji Lucku a nasazuji zase ten podivný výraz ze snu.

„Stojím dál na zahrádce, která je trochu vyvýšená, dívám se mírně svrchu na ten dav a říkám znova, že vůbec netuším, co se stalo a co to melou o nějakém záhadném neštěstí? Oni ale nehybně stáli, dívali se na mě odhodlaně či urputně a hučeli to svoje. Pak někdo promluvil a řekl mi: ‚Přece jak jste byli na tom výletě, tak tam nějakého kluka přejel vlak. Nezjistilo se, jak to bylo, stalo se to prý u nějakého viaduktu. Měli jste tam se školou zrovna rozchod. Myslíme si, že jste mohla vidět toho vraha, toho, kdo ho pod ten vlak strčil, a tím jste se možná stala svědkem vraždy,‘“ dělám dramaticky ksicht, jako že jsem dav. Lucka se směje, musím i já, protože to nejde zadržet.

„Koukám tedy na ně, tedy na všechny ty lidi před zahrádkou a hledám ve své hlavě. Nic tam ale nenacházím. Nesmysl, říkám jim znovu. O ničem nevím, na nic takového si nevzpomínám. Oni na tom ale trvají a dav lidí před barákem se stále zvětšuje. Pořád jenom opakují: ‚Vzpomeň si.‘ Ale nejde to. Najednou někdo z nich říká: ‚Tak v tom případě je zde další možnost: že jste ho zabila vy. Jestli si nevzpomenete na jeho vrahy, pak jste podezřelá. Byla jste pravděpodobně v místě nehody.‘

Ve snu mě napadlo, že se to nějak zvrhává. Je to už velký dav, možná už stovky lidí, spíše více. V duchu stále pátrám a také začínám být nervózní. Napadlo mě dokonce, že mi lžou a chtějí mě hodit do nějaké schízy.

Najednou se dav rozestupuje. Odzadu z mlhy, která celý dav obklopuje, přicházejí pomalým šouravým krokem moji rodiče. Ve snu není nic jiného, než má předzahrádka, dav na plácku, v dálce jen šedivý horizont bez obsahu. Rodiče jsou už stařečkové, o hodně starší než dnes. Vzájemně se o sebe opírají, myslím, že mají hůlku, nebo aspoň jeden z nich. Přichází blíž a blíž, procházejí tím davem, který se před nimi rozestupuje stejně jako ta mlha, a pak se zastaví a koukají. Nejdou ke mně. Stojí v tom davu, máma se smutně kouká a říká: ‚Tak Soni, tak si přece vzpomeň, snad se ti uleví.‘ Nevěřícně koukám a v duchu si říkám, že to je absurdní. Máma promluvila, táta ji podpíral, ale byli součástí davu. A já dál nevěděla, co po mě chtějí, připadalo mi to šílené. A to je konec mého snu.“

Lucka se směje, já také. Během celého vyprávění jsem stála, napodobovala jsem stojící dav, případně jsem předváděla sama sebe, jak stojím na své předzahrádce, hledící do davu.

„Smutný pohled do davu na břehu,“ připomíná Lucka svou oblíbenou píseň od Daniela Landy. „Vím, že na skupinovce nějaký tvůj sen proběhl, ale úplně mi to vypadlo,“ říká, stále se smíchem na rtech.

„A co s tím? Co říkal Sova?“ ptá se Lucka dál, zatímco si zapaluje cigaretu a kontroluje stav svého nalíčení v zrcátku.

„Já už ani nevím, jak to bylo. Jednou jsem mu to prostě odvyprávěla, naše řeč se k tomu snu stočila. On se pak ptal, jestli jsem měla nějakou představu té srážky. Uvažovala jsem o tom, ale žádnou konkrétní představu jsem neměla. Vybídl mě, ať si zkusím představit toho rozšrotovaného kluka a tu situaci,“ vyprávím dál, Lucka poslouchá, já nalévám další kafe, ale musím se podívat, jestli Mišule spí. Vše je ok, mohu pokračovat.

„Tyhle úkoly od Sovičky byly vždycky překvapující. Řekl mi, že se mám zamyslet, nebo si něco představit a já to vždycky udělala, i když se mi to zdálo uhozené a nemožné. Pokusila jsem se tedy představit si srážku vlaku s nějakým klukem. Připadalo mi to morbidní, ale snaha byla. Potom se mě zeptal, jak ta mrtvola vypadala. Přesněji, jestli lítaly kusy nebo to tělo odletělo vcelku nebo prostě co jsem z té hrůzy ve svých představách zahlédla.

Na jeho výzvu jsem odpověděla, že žádné konkrétní létající údy a orgány ve vzduchu nevidím. Že vidím jenom cáry, ale ne detailně. Prostě mrtvola rozhadrovaná na kaši, ale nic konkrétního. Nebylo to jako zpomalený film, nebylo to v záběru. Jen neurčitá představa, navíc představa vnucená tím davem před mou zahrádkou.“

„A co bylo dál?“

„Doktor mi vysvětlil, že ho ten rozpad těla zajímal proto, že schizofrenie je rozpad na kusy a že jsem to podle něj musela zažít u bráchy. Že jsem prý jako dítě musela vidět, že brácha se sesypal, rozsypal, roztříštil a už není v reálu. Koukala jsem na Sovičku a nechápala jsem to. Jako dítě se brácha choval divně. Ale kdo to posoudí, a hlavně kdy? Pro mě to byla normální realita. Nikdy by mě nenapadlo, že tu něco vybočuje. Kdyby to i vybočovalo, těžko bych si v duchu řekla, že je to něco mimořádného. Pro mě to byl jediný reálný život, neměla jsem srovnání. Na to, že je údajně nemocný, se přišlo až v dospělosti, když udělal průser, odchytli ho a byl na pozorování v blázinci. Teprve potom dostal onu nálepku s nápisem paranoidní schizofrenie,“ říkám Lucce na vysvětlenou.

„Sovička mi řekl, že si myslí, že jsem bráchovo zhroucení vnímala a bylo to pro mě silně ohrožující. Nechápala jsem, jakým způsobem ohrožující, navíc to slovo používá v poslední době dost často. Ale v čem byl pro mě ubližující nebo ohrožující? Třeba v tom, že mi trochu ubližoval? Že mi dal jako starší silnější brácha občas zabrat? Dušení v peřiňáku a podobně? Brácha mi nejvíc ublížil tím, že mě ignoroval, že jsem pro něj byla vzduch, případně něco hnusného a obtěžujícího. To mě bolelo. Ne to, že mě občas vydusil a zavřel do peřiňáku. Tam byl ten hlavní problém, jak ho cítím já. Jen občas mě lehce potýral, ale také jsem ho provokovala.

Jednou nasypal na koberec mouku a udělal z ní takovou lajnu, jako že za ni nesmím. Pak jsem šla, bála jsem se ho, ale na tu čáru jsem šlápla. Půlka bačkory hamtla do jeho zóny. To si pamatuje dokonce i on a nedávno mi to vyčetl. Jinak nevím o ničem, co by mezi mnou a bráchou bylo. Co bylo opravdu bolestivé, byl ten jeho přezíravý a chladný nezájem,“ dodávám pro jistotu a v duchu mě napadá, že je to podobné jako s Honzou. Možná jsem si ho vybrala proto, abych prolomila nezájem, který jsem zažila u bráchy.

„Já to mám s bráchou také všelijak, ale co na to řekl Sova?“ ptá se hned Lucka.

„Sova řekl asi tohle: Žili jste oba ve stejných a ne zrovna skvělých podmínkách. I když jste se neměli moc v lásce, přece jen to byl váš brácha. Drželi jste spolu basu, ať už jste chtěli, nebo nechtěli. Byli jste v tom spolu a najednou ho dostali, už to nevydržel, složil se a vy jste v tom zůstala sama. Viděla jste, že on už je zlomený. Byl v něčem křehčí než vy. Váš parťák v nouzi už vypadl z reálu. Dostalo ho to. Musela jste se bát, kdy se zblázníte i vy. Také jste tu už víckrát řekla, že se bojíte, že se nějak složíte nebo že vám hrábne. Zůstala jste v tom sama, bez pomoci, malá mladší sestra, dítě,“ říkám vše, co si pamatuji a není mi teď lehce. Lucka se v tom také necítí, má už zase lehce popelavou barvu.

„Ty vole, odnes toho brouka pryč, já se na něj nemůžu ani podívat,“ ukazuje na jednu hmyzáckou potvoru, která je položená na parapetu. Má strašně dlouhá tykadla a celkově měří tak padesát centimetrů. Beru Honzova brouka a odnáším ho do haly mezi ostatní drátěné potvory.

Možná bych to neměla Lucce vyprávět, ale mám jen mžik na takové úvahy. Když jsme chodily na skupinovku, tenkrát jsem jí naslouchala já a jí to pomohlo. Díky mně se jí podařilo otevřít svůj problém před celou skupinou. Na mně si tehdy vyzkoušela, že to lze přežít. Tedy že své problémy může říci někomu jinému a nic hrozného se nestane. Byla jsem pro ni jako otvírák. Dnes mi možná slouží jako otvírák ona. Nechci to za každou cenu do někoho valit. Myslím, že ji to zajímá nejen kvůli mně, ale i proto, že to stále nějak koresponduje s jejími potížemi. A také, Lucka dobře zná naše rozhovory, kdyby nechtěla, tak nepřijede. Dám tomu volný průběh, i když je mi teď hloupé, že jí říkám své problémy, zatímco ona má svých také dost.

„Ty jo, co se asi děje s Honzou? Připadá ti normální, že v těch depkách začal dělat brouky? Jak ho to napadlo? Podívej!“ ukazuje mi zase svou naprosto zježenou ruku a zachvěla se po celém těle, jako by zde byl mráz. Je mi v tom najednou také nepříjemně. Buďto jsem převzala její strach, nebo ona můj. Nevím. Jsem tak rozhozená, až jsem sugestibilní. Musím oddělovat, co je moje a co je její. To mě také naučila až terapie. Všímejme si, co je naše a co je těch jiných. Nemusím to mít stejné, i když se to někdy po nás žádá nebo se to předpokládá.

Napadlo mě jedno zajímavé téma. Když je v mysli vytvořená nějaká třináctá komnata, cesta k ní je vydlážděna obrazy, které jsou pro toho dotyčného obzvlášť otřesné. Je to podobné jako značka „jiné nebezpečí“. Když se budu v reálu bát krys, dá se předpokládat, že cesta ke třinácté komnatě bude plná krys a značek s krysami. Prostě půjde o takové velké signální značky, že tudy určitě nemám chodit, že právě tam potkám to, co nesnáším.

V poslední době jsem měla všechny tyhle hnusy ve zvýšené míře všude, kam jsem ve snu vlezla. Ve snech se hemžily krysy, mrtvoly, lebky aj. Všude byly varovné značky. Chacha, je v tom ale problém. Já totiž od začátku jezdím na reflexy. Nemůžu se spolehnout na značky, nemůžu se totiž spolehnout na to, že ožralý řidič na vedlejší bude respektovat můj pohyb po hlavní. Už dávno nejezdím podle značek, jen podle reflexů. Značek si jen všímám.

Přijde mi to k smíchu. Tolik se ta má utrápená mysl snažila lhát a zastrašovat. Hýřila lebkami, hnijícími mrtvolami, ale stejně to nestačí. Je to jak v pohádce, kde odvážný hrdina, zachránce zakleté princezny překonává děsuplné překážky, které často bývají jen iluzorní. Hrdina udělá odvážný krok do tmy a celá iluze spadne. Její neskutečnost se prokáže teprve po onom rozhodujícím odvážném hrdinově kroku, i když subjektivně skutečně musel překonat něco děsného, děsně to však jenom vypadalo.

„Psal zase ten záhadný,“ vytrhla mě z mých myšlenek Lucka a mírně znechuceně dodává: „já už ani nevím, jak reagovat, to je hrůza.“

„Co se děje? Někdo tě otravuje?“ ptám se pro jistotu, protože nevím, jestli se od minule něco nezměnilo a jestli ten pan záhadný je ten samý, co nedávno.

„Ale ne, to je ten člověk z Francie, jak jsem ti o něm říkala minule. Bohužel se to zamotává a chce se sejít. Mám pocit, že si hraje na cizince a dělá ze mě blba. Někdy se bojím, že mě sleduje. Radši to teď necháme být, pak ti to kdyžtak rozvedu,“ říká podivně sevřeně. Nechce se jí o tom mluvit, to je jasné.

„Co tedy vyplynulo z toho snu?“ ptá se opět a mě napadá, že možná i ona chce přijít na jiné myšlenky a sny o masových hrobech jsou pro ni teď lepší než její vlastní bubáci.

„Sovička si myslí, že šlo o to, že jsem viděla rozpad svého bráchy a to byla ta údajná vražda. Sám ale říkal, že je to absurdní.“

„Řeknu ti teda, popisovala jsi to úžasně,“ hodnotí Lucka.

 „A to jsem ti to podala bez všech vedlejších efektů. Byla tam mlha. Když přicházeli moji staří rodiče, bylo absolutní ticho. Jejich zchátralost a ta hůlka, kterou snad držel otec, to byla scéna.

 Zašedlý dav se s úctou a bázní rozestupoval, ale také byl velmi zvědavý. Některé obličeje prozrazovaly téměř zvrácenou senzacechtivost, většina lidí to však myslela upřímně. Zaútočili na mě s touhou pomoci nejen mně, ale všem ostatním. Cáry mlhy se tam válely a kutálely, zahrádka byla sice plná květin, ale mizela v jakémsi šedivém oparu bez hranic. Ti lidé byli za nízkým plotem, ale ve finále snu obklopovali můj dům. Byli v té šedi jak zombíci z hororových filmů. Hýbali se pomalu, byli nositeli hřbitovních vzpomínek a u mě hledali nějakou pravdu, která byla skryta a zapomenuta a já si měla vzpomenout, aby vyšla najevo pro všechny.“

„Není to takové psycho jako masák, ale je v tom také síla. Co bylo potom?“

„Tohle byl první sen, který jsem Sovičkovi vyprávěla. Byl starý či starší, ale nedávno jsem si promítala další. Jsou to tak dva měsíce,“ snažím se přesně rozpomenout a připadám si jako u táborového ohně, kde se děti navzájem straší, chtějí to a zároveň to nechtějí, protože se bojí. Musím se ale opět podívat na Markétku, jestli je vše v pořádku.

„Při prvním snu mi Sova řekl, že mu to mám vyprávět v přítomném čase, že jenom tak se dá se snem dále pracovat. Také to byl první sen v životě, kde nešli po mně, zabiják jsem totiž byla já, a to zabiják v pravém slova smyslu. Je snadnější říci, zdálo se mi, že jsem někoho chtěla zabít, ale pak jsem si to asi rozmyslela a nezabila. Když jsem byla nucena mluvit v přítomném čase, celý sen i pocit z něj byl daleko konkrétnější. Vlastně to bylo konkrétní až hrůza, skoro jako by to byla pravda.“

Sen o vrahounovi

„Objevuji se najednou v menším montovaném baráku z nějakých prefabrikátů, jak jsou takové ty stavby snad z buněk, někdy jen přízemní, jindy jednoposchoďové. V mém snu se nacházím v prvním patře. Mám tam pronajatou nějakou místnost a používám ji jako dílnu, ve které dělám své dekorace. Ten barák stojí nejspíš v Holešovickém přístavu a já už asi odcházím domů. Na sobě mám svou černou koženou bundu, džíny a černé zimní vysoké boty podobné kanadám. Procházím chodbou, kolem dokola jsou samé dveře, na zemi čtvercované hnědé linoleum. Jdu ke schodišti, které je po pravé straně na konci chodby. Najednou vidím, že tam je kus chodby ohrazený plotem. Ohraničený prostor má uprostřed plotu zamykací branku s velkým visacím zámkem.

Uvnitř té ohrádky jsou menší kartonové krabice, nějaké věci v kontejnerech bez nápisů a velké balíky záhadného obsahu. Prostě tam má někdo něco zamčené. Bedny jsou ale i venku a já se jdu podívat, co tam je. Jsem zvědavá. Nikde nikdo není, a tak do některých krabic koukám. Jsou tam vonné svíčky a pak různé dárkové levné cetky. Také tam vidím malinké bonsaje, takové ošklivé, ale někde jsem se dozvěděla, že je vyrábí nějaký malý nemocný chlapeček, a proto má podporu a snad se to i prodává.

Mám chuť si něco vzít, snad tu svíčku, ale chvíli nad sebou přemýšlím. Napadlo mě, že mi nevadí svíčku si jen tak ukrást. Ale jak by se změnila situace, kdyby byl člověk přistižen? Dumám si dál nad svými morálními zásadami a zjišťuji, že vlastně žádné nemám. Nevadilo by mi něco si vzít, ale je tu strach z následků, které by mohly přijít, možná i pohrdání tím, co ty předměty ve skutečnosti znamenají či co symbolizují. Samotnou mě mé úvahy zaujaly, protože mi došlo, že to není o morálce. Dokonce jsem slovo morálka vnímala jako něco umělého. Souhrn vnucených a přijatých myšlenek, které nějak fungují, ale je to jen souhrn myšlenek či vzorců vypočítaných či nadirigovaných jinými. Nepochází z mého nitra, jen jsem se přizpůsobila tomu, co mi bylo vštěpováno.

Dál se dívám, přemýšlím v klidu nad sebou a nad tím, jak jsem utvářena, když najednou se tam objevuje nějaká Japonka. Přišla po schodech a zahlédla mě u těch beden. Já okamžitě zcela jistě vím, že to je její zboží. Najednou ale vypadá spíše jako Číňanka, takovou jsem viděla v čínské vývařovně u nás v Holešovicích. Stojím tam u těch beden, nic nemaskuji. Ona rychle přišla ke mně a temperamentně na mě řve v nějaké pro mě neznámé a blíže nedefinovatelné„hatlamatilce“.

Chvilku na ni koukám, nerozumím její řeči, ale vidím, že se děsně rozčiluje. Vím bezpečně, že jsem nic neukradla ani jsem jí nijak neublížila, ale ona na mě řve a ječí. Poslouchám ji asi tak deset vteřin, pak ji pravačkou bleskově drapnu za krk. Zvedám ji z podlahy a držím. Pravou rukou tisknu hrdlo, levačku vůbec nepotřebuji. Je to ocelově smrtící stisk. Ta osoba nemá proti mně žádnou šanci.

 Stojím jak terminátor, ona mi chcípá v ruce. Dívám se jí do obličeje, zatím stále žije. Její tělo se ještě škube tím, jak se dusí. Potřebuje se nadechnout, ale nemá možnost se z toho dostat. S nepatrným překvapením pozoruji mrazivý chlad vlastního srdce. Ne, nejsem překvapená, jen to sleduji. Jsem chladný zabiják, který jen čeká, až ta osoba konečně dodýchá. Uvnitř je jen ledový, dokonale vyhlazený a vyleštěný ocelový sval a vzduchoprázdno. Klidně bych si druhou rukou zapálila cigáro, ale nemohu, protože cigarety mám na špatné straně bundy, takže to teď nepůjde.

Trpělivě čekám, až Japonka dodýchá, ale trvá jí to. Začíná mě nepříjemně bolet ruka, jak ji držím nad zemí. Ne že bych to nevydržela, vydržím to v pohodě, jen mě ta paže začíná trochu bolet, když držím váhu těla a musím čekat.

Najednou slyším nějaký šramot, někdo sem možná jde. Japonka ještě není úplně mrtvá. Nechci se tu nechat přistihnout a opět něco řešit a zas a znova zabíjet a takhle dokola. Impulzivně se tedy rozhoduji. Její tělo jsem nelidskou silou mrskla do hromady těch beden, jako by to byla jen nafukovací Andula. Vyklízím pole, ani jsem se neohlédla a odcházím pryč do ulic. Jdu nocí, jsem nasraná, protože mě něco rozhodilo. Ta kráva na mě neměla řvát, měla držet zobák. Mizím ze scény a probouzím se ze snu.“

Vysypala jsem to ze sebe bez přerušování. Tak jsem se do toho vžila, že celou dobu, co jsem svůj sen vyprávěla, Lucka neřekla ani slovo. Tentokrát jsme se nesmály.

„Po probuzení mě děsil ten zabijácký chlad, který byl ve mně přítomný. Vybavila jsem si scénu z filmu Šakal, s Willisem, jak si v bytě toho homosexuála baští nějaké čínské nudle, do kuchyně vleze ten dobrák kluk, něco řekne a on se na něj jen podívá a odpráskne ho, aniž by přestal žvýkat. To vlastní mrazivé srdce mě zděsilo. Znám to jenom z filmů, ale nenávidím takové lidi. Tenkrát jsem fakt dostala strach ze vzpomínek, které někde uvnitř jsou, a já o nich nevím. Byl to jen pitomý sen, ale já už nevěděla, co je a co není důležité. Jsem zabiják? Možná je má terapie teprve na začátku. Co když se časem vynoří horší věci? Co když jsem provedla něco krutého já? Je to nepříjemné, když nevíš. Když člověk dokáže vytěsnit špatné věci, které se mu nehodí, můžu vědět, co se mi ještě vynoří?“

„To je šílené, já si takhle sny nepamatuji. Co Sova?“ ptá se Lucka a čte si přitom nějakou textovku.

 „Sovičku zajímal ten plot se zámkem. Jestli si dobře vzpomínám, tak se mě pak takovým tajuplně tlumeným hlasem zeptal, co je v těch bednách? Nejdřív jsem byla překvapená jeho dotazem, ale ještě více tím tónem, jakým ho položil. Chviličku jsem na něj koukala a pak jsem se podívala zpátky do toho snu. Pocítila jsem trochu strach, jestli tam nenajdu něco hrozného. Najednou jsem zase byla v těle svého zabijáka, podívala jsem se v duchu na ty bedny a řekla jsem: ‚Nic, jen samé krámy, samé levné, bezcenné věci na tržiště. Vlastně spíš napodobeniny věcí.‘

Potom se mě Sovička zeptal: ‚Proč Japonka? Máte něco vzhledem k Japoncům?‘ Chvilku jsem nad tím přemýšlela a pak říkám: ‚Ne, nemám. Nevím, proč jí říkám Japonka, protože je to asi Číňanka, možná i Korejka. Nerozpoznám to, ale Japonku si představuji jinak. Je to Číňanka, které dávám jméno Japonka. Nějak musím. Nedávno jsem u nás byla v čínské vývařovně a taková Číňanka tam byla. Byla velká jak my. Prsatá, huba jí jela jako Italce a na hlavě měla nějakou trvalou. Mohla by to klidně být žižkovská klepna, nebo jiná frontová bojovnice.‘

Pak se zeptal: ‚Proč jste po ní vyjela? Čím vás naštvala? O co šlo?‘ Řekla jsem: ‚Ta Japonka šla bránit a hájit jejich majetek. Kdyby mě neřešila, asi bych nenápadně zmizela, ale jakmile začala ječet, drapla jsem ji pod krkem, aby držela hubu. Asi měla držet zobák.‘

Jenže Sovička se pak zeptal: ‚Co vám říkala?‘ Zase použil takový neobvyklý hlas.

‚Ale já nevím, nerozuměla jsem jí, ani mě to nezajímalo. Prostě na mě začala kvákat a obtěžovalo to. Šum, ruch, lomoz, hluk. To mi vadilo, proto jsem ji chtěla umlčet. Jestli jde o zabití, to mi v tu chvíli bylo jedno.‘

Pak mi Sovička řekl: ‚Tak a teď se staňte tou Japonkou.‘ To byl teprve šok či zvrat. Prý: ‚Vžijte se do kůže té Japonky. Jste někde v baráku a… co?‘ Zároveň se přitom podivně předkláněl v křesle. Byla jsem z toho tumpachová, ale měla jsem snahu jít v analýze dál, a tak jsem chvíli v duchu hledala. Připadala jsem si před ním trochu trapně, ale najednou to šlo.

Stala jsem se na chvíli tou Japonkou. Jsem svá budoucí oběť. Slyším něco v prvním poschodí, nějaký šramot, jdu do prvního patra a tam na chodbě vidím tmavovlasou ženskou v delší černé kožené bundě a džínách. Tu cizí ženskou vidím u našich věcí. Má tvrdý pohled. Jdu jí říct, že to jsou naše věci a že tam nemá co pohledávat. Řekla jsem jí, že krade a že je to naše. Nesmí se dívat do beden.

‚A co máte v těch bednách?‘ ptal se dál Sovička. Uvažuji, prohlížím si obsah. ‚Nic, jen naše věci, naše zboží. Nic tajného, ale nechci to říkat,‘ odpovídám nejistě. Nějak se to celé zvrtává, ale nevím, jestli je to pro mě ok, nebo už ne. Snad zatím ano. To zboží je šunt, levné náhražky a cetky. Není to zrovna košer, je to prostě šmejd.‘

Sovička se hned zeptal: ‚Co dál? Co ta Asiatka prožívá?‘

‚Dobře,‘ říkám Sovičkovi, ‚jsem ta Japonka. Říkám té ženské v černé bundě, že jsou to naše věci, a chci se jí zeptat, co tam dělá. Najednou vidím ty mrazivé oči, ale už to nemůžu vzít zpátky. Než si to stačím uvědomit, už mě ta osoba rdousí.‘

A hned: ‚Co cítíte? Co se ve vás děje?‘ Sovička se ptal naléhavě a já byla překvapená, jak se ta naše terapie roztáčí. To jsem ještě nezažila. Odpověděla jsem, co mě napadlo.

‚Jako Japonka cítím paniku, strach, umírám. Je to zabiják. Kdybych čekala něco podobného, nikdy bych sem nevlezla. Má strašnou sílu. Nelidskou fyzickou sílu. Ani se nepohnula, stála jako ocelový jeřáb. Byla jsem chycená jako ve svěráku, absolutně bezmocná. Už jsem skoro ztrácela vědomí, když mě ten vrah bez zájmu odhodil někam do krabic. Abych pravdu řekla, mrštil se mnou takovou silou, že to mezi lidmi není možné. Bylo to jak z hororového filmu.‘

‚Co cítíte teď, když tam ležíte v těch bednách?‘ ptal se vytrvale Sovička.

‚Strašnou úlevu. Lapám po dechu, držím si krk, těžko se mi dýchá.‘

‚Bojíte se, co bude dál?‘ zněl další dotaz doktora. ‚Ne, připletla jsem se do cesty zabijákovi. Kdybych držela hubu a nevšímala si toho šmejda, nic by se asi nestalo.‘

Tím se to uzavřelo. Skončil Sovička, skončila Japonka, dokonce i ten zabiják. Bylo to hodně akční,“ dopověděla jsem své vyprávění a sedla jsem si vedle Lucky.

„Ty vole, z toho jde strach. Co ti na to pak Sovička říkal, když tedy skončil ten akční výslech?“ dotazuje se logicky Lucka.

„Chceš vědět, jak to shrnul? Že jsem zabila sama sebe, svou emoční část. Tu, která mele, tu co hájí ty svoje věci, tu, která otravuje těmi svými problémy, tu hašteřivou ženskou, která mele ty nesmysly, kterým není rozumět. Ten ruch, onen emoční šum, co se tak těžko ovládá. To, co ruší ten racionální obraz.“

„Já jsem se asi také takhle nějak zabila. To bylo v té samé době, jak jsem tak nějak přestala mluvit. Pak jenom vím, že Horáček na mně klečí a řve, tak řekni sakra něco, a já se hystericky směju. Byla jsem už nějak mimo. Pak mi napsal ten seznam, v čem bych se měla zlepšit, a že prý ten seznam není úplný… Hrůza.“

„Co ti do toho seznamu napsal?“ ptám se.

„Že se mám naučit šetřit místem, prý dávám špatně věci do myčky. Pak napsal: OBLÍBIT SI PRÁCI NA ZAHRÁDCE! Soňo, ten barák měl sto sedmdesát metrů zastavěné plochy a čtyři patra. Dřela jsem tam jako hovado. Pořád jsem uklízela. Barák ještě ani nebyl dodělaný. Ta zahrádka měla sedm tisíc metrů čtverečních!“ máchá Lucka názorně rukama, abych si snadněji představila, jak velký flák země měla s oblibou obdělávat.

„To je debil,“ říkám spíše pro sebe, ale musím se tomu smát. „Oblíbit si. Dokonalá formulace kreténova.“

„Máš tam ještě nějaké ty sny?“ ptá se Lucka.

„Jo. Ještě bych tu něco měla,“ říkám škodolibě. „Ale musím znova omrknout Markétku, hned jsem tu.“

Cestou do pokojíku jsem si na něco vzpomněla. Celá anabáze se sny začala tím, že se mi zdála celá série snů, ve kterých na mě útočily krysy. Začalo to vždycky nevinně, něco jsem hledala, někde courala a pak se to zvrhlo. Z těch snů jsem se budila. Někdy mě probudila bolest, jindy intenzivní pocit hnusu a strachu. Teď si ale vzpomínám na jeden, který s terapií souvisel asi nejvíce. Tedy zatím.

Krysa

 „Pak se mi zdálo, že mi někdo dal krysu nebo potkana na hlídání, jenže to zvíře bylo agresivní a jeho agresivita stále rostla. Nemám z té potvory žádnou radost. Vodím ji na vodítku, útočí však čím dál zběsileji. Každou chvíli na mě skočí, hryže mě a já z toho šílím. Pak už mám všeho dost a říkám Honzovi, že je to snad nějaký mutant, že je strašně agresivní a nedej Bože, aby se to začalo množit jako krysy. Mohla by pak z toho být pohroma nedozírných následků. A dodala jsem, že už nevím co dál, snad jen zabít. Říkám to nejistě, protože zabít je hrůza, ale asi chci, protože to nezvládám a je fakt nebezpečná.

Teď na mě ta mrcha vyskočila a hryže do mě jako posedlá. Honza ji rázně popadl i s vodítkem, poodešel na balkon bytu a z našeho prvního poschodí ji pustil dolů.

A najednou je z našeho baráku mrakodrap v nějakém velkoměstě a ta krysa padá a padá. Jdu se rychle podívat do ulice, ukazuje se, že jsem někde v Americe, ale to mě tak neděsí. Jdu prozkoumat místo pod oknem, jestli je ta krysa opravdu mrtvá. Vidím její tělo, leží na kraji chodníku. Mrtvá tedy snad je, válí se na zádech, má otevřenou hubu a potměšilý zlý výraz. Znechuceně se na ni dívám a říkám: „Tak, a máš to, ty hajzle!“ a s úlevou jdu pryč, protože je to mrtvé. Tím končí můj krátký sen.“

„Co Sovička?“

„Já už si to ani všechno nepamatuji. S tím krysounem, nebo co to bylo, se ptal, jestli se jich bojím. Odpověděla jsem mu, že dříve ne, že jsem s nimi nepřišla do styku a neřešila jsem je, i když jsem o nich dost četla. Ptal se, jestli dělám nějaké rozdíly mezi krysami a potkany, a já hned odsekla, že ne, že to je pro mne stejná parta. Spontánně se rozesmál. O něco později jsem si vzpomněla, jak mi máma propíchla moji cvičenou andulku jehlicí na pletení, když mi zrovna hopsala po rameni a štípla mě zobáčkem do krku. Máma tenkrát pronesla přesně tato slova: „Tak, a máš to, ty hajzle.“ A potom se mi zdálo o trupíkovi. Slovo trupík znám od kámoše, jednou mi vyprávěl jakýsi vtip a tohle slovo se mi ve snu vybavilo.“

„Trupák,“ říká Lucka

„Ne, trupík,“ říkám já.

„Trupák znám já,“ ukončila Lucka spor na nejpitomější téma světa.

„Znáš ten vtip o trupákovi?“ zeptala se mě.

„Ne, myslím, že ne,“ odpovídám a zapaluji si další cigaretu.

„No, tak na stanici stojí, teda je postavený trupák, je tam bez těch nožiček a čeká na tramvaj. Stojí tam ještě pár lidí a tramvaj přijíždí. Nějaký pán to tak všechno vidí a odhodlá se, že pomůže trupákovi nastoupit. Nabídne se, trupák souhlasí a nechá se vynést do tramvaje. Chlap ho někde postaví, ale trupák se tváří nespokojeně a říká: ‚Prosím vás, tady mi to nevyhovuje, mohl byste mě posadit nahoru na sedačku, abych také něco viděl?‘

A tak ho ten pán zvedne a pokládá ho na nejbližší sedačku. Trupák naštvaně říká: ‚Tady se mi to nelíbí, moc to tu háže, nemohl byste mě dát na nějaké lepší místo, tohle je snad nejblbější místo v celé tramvaji. Také u toho sloupku nic nevidím.‘ Chlap tedy zatne zuby, vezme trupáka do náruče a nese ho na jinou volnou sedačku. Položí ho, odfoukne si a najednou trupák říká: ‚Můžete mi, prosím vás, ještě pomoct? Mohl byste mi otočit tu klopu u kabátu?‘ Chlap už je těžce otrávený, ale udělá oč je žádán. Vezme klopu trupákova kabátu, otočí ji a tam je vidět odznak. ‚Revize jízdenek,‘ vyštěkne na něj ostrým tónem trupák.“

Smějeme se tomu.

„Při takhle zvrhlých vtipech řada lidí odpadá. Tak trupák dobrý, povídej, co se ti zdálo s trupákem. Doufám, že nic tak šíleného jako revize jízdenek,“ povzbuzuje Lucka.

„Ne. Já tam mám trupíka. To je hezčí,“ hájím hrdinu svého snu.

„Dobrá. Takže, spím v ložnici a něco mě budí. Z obýváku slyším hlasy, docela i hluk. Napadá mě slovo návštěva a začínám být docela naštvaná, že někdo narušil můj klid. Obléknu se a vyjdu z ložnice do obýváku. Tam je chaos a spoušť. Už ze dveří vidím prasklé akvárium naší vodní želvy. Sklo prasklo a kus skleněné tabule odpadl. Všechna voda z akvárka je na zemi, na parketách, v celém obýváku je obrovská louže. Na zemi se bezmocně mlátí tělíčko želvy. Honza stojí poblíž a říká mi, že přijela má přízeň, prý se asi přijeli podívat na Markétku nebo co. Jsem pobouřená.

Po pokoji běhá Pepíček, bratranec, který je dnes sice dospělý, ale je chudák úplně vykráglovaný. Tady ale vypadá jako kluk a zlobí.

 Lítá po místnosti, v ruce má velkou plastikovou stříkačku a hned na mě cáká vodu. Stříká mi ji do obličeje, přímo do očí. Pořád si musím otírat oči, protože nic nevidím. Je to nepříjemné. Chci se podívat na tu divnou scénu, ale on mi nedá pokoj a stále na mě pálí další proudy vody.

Otřela jsem si oči, odehnala jsem ho na chvíli a dívám se. Uprostřed místnosti je má sestřenice, která zemřela asi před čtyřmi lety na rakovinu. Ohýbá se k zemi a na někoho roztomile promlouvá. Je mi divné, co tady dělají. Jak se sem dostali? Ke mně se přece nechodí na nečekané návštěvy. Jak to, že je tu ona, když je mrtvá a není to možné?

Sestřenice se začala pomalu narovnávat v zádech, k mým nohám něco bleskurychle přijelo. Bylo to tělo bez nohou, Trupík, a teď se ke mně tiskne. Hrozně rychle se pohybuje jakousi jízdou. Bez hnutí čímkoli se rychle přemisťuje. Hned je tady a pak zase tam. Zdá se, že voda na podlaze mu usnadňuje pohyb.

Dívám se na něj, je celkově divný, vypadá nezdravě, jakoby houbovitě. Možná je pryžový, povrch má nažloutlý a takový měňavkovitý. Má mohutnou šíji, silný krk a velkou holou hlavu. Smutný pohled a abnormálně svalnaté ruce, které se občas jakoby ztrácejí. Když se na něj dívám, chvilkami mizí celé paže, jako když zprůsvitnějí, ale zůstávají mu viditelné dlaně. Jezdí nevím jak, jsem znechucená a ptám se, co to zase je?

Setkání se zmrzačeným člověkem mi vždycky způsobí vnitřní zmatek, ale tohle už je něco jiného. V pokoji je to jako v panoptiku. Markétku nevidím, ale podle Honzova chování soudím, že je ve své postýlce a spí. Trupík se ke mně tiskne jako kočka, když se otírá o nohy. Mazlí se a přicucává se ke mně. Jsem opět v šoku z neobyčejné situace a nevím co dělat. Pepíček se válí na zemi, občas leží na zádech, nohama se odráží jako nějaký krab. Pořád na mě drze cáká a praštěně se tomu směje. Trupík se o mně stále otírá, vypadá podivně blaženě. Je šťastný a cítím, že mě miluje. Ne, to není správné slovo, cítím, že je mi neskonale vděčný a moc mě obdivuje. Jsem pro něj nesmírně důležitá, ale nevím proč. On mi přišel vyjádřit vděčnost, ale já pro něj nic neudělala, jen zírám.

Jdu k akváriu, chci zachránit naši želvu, která se tu stále válí ve zbytcích vody. Natahuji k ní ruku a najednou nechápu, co vidím. V louži se válí prázdný krunýř a má želva v něm není. Tělíčko želvy je totiž asi třicet centimetrů od krunýře, a i když má ty hrubé ještěří nožičky, tělo má zranitelné, měkké a hladké jako žába.

Prohlížím si ji dál a vidím, že na zádech má nějakou podivnou věc. Uprostřed zad má přidělaný nerezový plech, asi pět centimetrů dlouhý. Je na něm taková západka, strašně se tomu divím. V levé ruce držím krunýř, v pravé ruce želvu a říkám si: tak ona má ten krunýř připínací, zacvakávací, oddělávací… tak to jsem nevěděla.

Zkouším krunýř přicvaknout a odcvaknout a ono to spolehlivě a naprosto jednoduše funguje. Stejně jako když zacvakneš baterku do kamery nebo tak něco. Je to divné, říkám si a jdu do kuchyně.

Želvu držím v ruce, zkompletovala jsem obě její části dohromady, ale pořád mi to vrtá hlavou. Trupík přijíždí a odjíždí a přede mě se pořád cpe ten bratranec a cáká neúnavně vodu. Už toho mám plné zuby. Právě se mi Pepíček drze vysmál do očí, natahuje stříkačku, a tak jsem ho bleskově popadla, držím ho za rameno a stříkačku mu zabavuji. Lámu ji na kusy, házím tu pitomou hračku někam do kouta k lednici. Vytírám si vodu z očí a to je konec.“

„No, někdo si třeba řeže ucho, ale želvička s připínacím krunýřkem, to je pěkné,“ tváří se Lucka znalecky. „Neříkala jsi, že se na terapii bavíte o tvém krunýři?“ ptá se s úsměvem.

„No právě. Říkala. Téma krunýř v poslední době docela frčí,“ usmívám se i já.

„A co plyne z tohoto snu? Co Sovička říkal na trupáka?“

„Lucko, já ani nevím, moc jsme to tam neřešili, nepamatuji si proč. Nejspíš jsem to řekla chvilku před koncem a nebyl už prostor se tím zabývat. Napadá mě zatím několik souvislostí, ale už jen to, že tam proběhl krunýř, který se dá odepínat, je zajímavé. Obávám se, že tenhle sen spojil hodně rodinných záležitostí dohromady.

Tak například sestřenice. Měla jsem ji moc ráda a stejně zemřela. Ten bratranec se brzo zbláznil. Je to nejzjevnější defekt v naší rodině, ale jen proto, že to je viditelné na první pohled. On má legální diagnózu, ale nevím, jestli se projevuje jako blázen. Vypadá špatně, mluví špatně, prostě je na tom špatně. Nevím o tom nic, protože vše je pod pokličkou v rodině tety a strýce.

Myslím si, že trupík nějak symbolizuje nemoc, postižení, defekty a smrt v rodině, nebo mi to tak přijde. Sestřenice už není na světě, dokonce i ten malý kluk jako by nebyl na světě, protože tenkrát žil, dnes jako by živořil. Stříkal mi vodu do očí, abych neviděla, abych se nemohla v klidu dívat. Trupík se ke mně vděčně tisknul. Necítila jsem k němu odpor, ani jsem ho nelitovala.

Dívalo se mi na něj nepříjemně, ale bylo v něm i něco živoucího, silného. Možná symbolizoval chorobu naší rodiny, která se předává dál a dál, nebo chorobu světa. Možná, že nestojíme na vlastních nohou, jsme zmrzačení, a přitom žijeme. Naše moc je v síle myšlenek, protože on nohy neměl, nehýbal se mechanicky, a přesto se rychle pohyboval, jako silou myšlenky. Ty ruce se trupíkovi občas ztrácely. Možná to znamená iluzi.

Nebo jsem viděla jinou dimenzi, ve které je má sestřenice, ale také zcela jiné bytosti. Možná jsou se mnou ve spojení a já o tom nevím. Ale hlavně, bylo mi znemožněno v klidu se dívat. Ten rušivý element v podobě bratrance byl nejdivnější a velice nepříjemný.“

„Třeba něco časem pochopíš. Nejzajímavější je ta želvička. To, jak snadno jde krunýř připnout, a pak to, jak zranitelné je tělíčko, které mělo krunýř vždycky a najednou je bez něho. Jak jsi ji popisovala, hned jsem viděla tu tenoučkou, citlivou kůži, která nikdy nebyla bez krunýře. Možná už ten krunýř umíš sundávat i sobě, ale když potřebuješ, hned si ho můžeš přicvaknout zpět,“ teoretizuje Lucka.

Uvažuji opět o varujících obrazech, o signálních značkách v blízkosti třináctých komnat. Krysy, smrt, zmrzačení… Děsivými symboly se to ve snech opravdu hemžilo, a přesto se komnaty otevírají. Co bude dál? Lebky a myšáci nejspíš brzo přestanou působit, protože se stanou okoukanými. Tak uvidíme, co nového přijde na scénu. Bude se mi zdát o bakteriích, virech nebo snad o atomovkách? Kde vlastně ta úzkost pramení? Až v komnatách, nebo vlastně před nimi? Dnes, když jsem povídala o svých snech, uviděla jsem najednou tu směšnost zastrašování. Ano, bylo to před komnatami, protože v samotných komnatách není nic tak děsného. Je tam pravda.

No to je jedno, tento způsob zastrašování přestane být účinný a já dříve nebo později rozlomím to sevření panických úzkostí. A možná toho rozlomím ještě více, protože mé pátrání ukázalo, že v nás mohou být i komnaty jiné, do kterých se už běžně nedíváme, a možná nám někdo cáká do očí, abychom se nemohli pořádně soustředit, když už se náhodou na něco důležitého díváme a pochopení je blízko.