Jak mě tornádo vcuclo a pak vyplivlo do otevřené náruče exekutorů

Tornádo je prý silně rotující vír, který je schopen způsobit rozsáhlé hmotné škody na zemském povrchu. Jsou lidé, kteří před nasávacím chobotem rychle utečou... já bohužel neutekla. 

Panika před úsvitem

Kapitola 11.

      Jestli jsem doufala, že mé problémy brzo pominou, tak to jsem se hodně spletla. Na terapii jsem sice chodila, ale bohužel jen občas. Zpočátku jsem docházela asi po čtrnácti dnech, později to bylo horší, protože mi stále něco lezlo do plánů a já své schůzky rušila, omlouvala se a nikam to moc nevedlo.

      Když se na to dívám zpátky, právě v době začátků terapie jsem si zadělávala na obrovské problémy do budoucna. Pokaždé, když mě Sovička upozornil na to, že mohu mluvit i o současných záležitostech, kývla jsem jen hlavou, kratičce se zamyslela a pak pokračovala v dolování starých vzpomínek. Prostě jsem o tom, co se na mě zrovna valilo, nedokázala hovořit.

      Má budoucnost, temnější než minulost, se začala odvíjet od toho, že jsem byla nucena řešit své bydlení i způsob obživy. Terapie byla v tu chvíli až na třetím místě. Těžko teď posuzovat, co jsem měla tehdy dělat, abych se vyhnula existenčnímu masakru, který později přišel. Možná jsem měla prioritně řešit terapii s tím, že až se vyléčím, budu schopná lépe se rozhodovat, jak dál. Co naplat, zatímco já s terapeutem řešila dětství, následky z minulosti aktivně ovlivňovaly tvorbu budoucnosti. Je to už trochu zašmodrchané, takže vás obeznámím s tím, do čeho jsem se to vlastně zamotala.

      Můj přítel skončil v podniku, kde pracoval a podle své verze skončil také s bydlením ve městě, kde žil. Nesnášel to tam. Asi chtěl spálit všechny mosty a pak začít znova, jinde a jinak. Děti měl už velké, takže byl téměř bez závazků.

      Byla jsem už rozhodnutá, že se k manželovi nevrátím, a tak jsme začali jednat o rozvodu. Manžel nijak nespěchal, já jsem se také chovala liknavě. Nevěděla jsem přesně, jak dál, ale vždycky, když jsem s manželem mluvila, nechtěla jsem ho trápit, protože jsem cítila vinu. Ustupovala jsem jeho požadavkům, když zrovna nějaké měl. Dal mi najevo, že neví, co si počít a kam jít, a tak jsem byla svolná odejít já, i když původně byl byt můj. Neměl momentálně peníze na mé vyplacení, a tak téma zůstalo chvíli otevřené. Kdyby bylo po mém, byt v Praze bych prodala a koupila si dům na venkově, musela jsem ale respektovat i jeho zájmy, takže jsem to nechala být. Po pár letech jsem zjistila, že jsem měla velké štěstí v neštěstí, ale o tom až později.

      Po nějakém čase přišla další fáze vyjednávání, nakonec manžel souhlasil s tím, že mě vyplatí a já z bytu odejdu. Peníze to nebyly až tak veliké, ale pro začátek by stačily. Nějaký domek v pěkném kraji bych za ty peníze pořídit mohla. Někde dál od Prahy, s vytouženou zahradou, prostorem pro dílnu… Dohodli jsme se tedy a já měla brzo dostat první část peněz. Byla jsem ráda, že se situace někam pohnula a mě čeká vzrušující hledání té správné nemovitosti.

      V těch dnech se mnou na chajdě pobýval přítel Honza, takže byl dobře informován o mých dohodách s manželem. Nezlobím se na něj, že se pak věci děly tak, jak se děly. Neznala jsem ho a to, jak reagoval, je pro něj typické. Zatímco já jsem trpělivě čekala na první platbu od manžela, jemu už to šrotovalo v hlavě. Myslím, že neutekly ani tři dny, když Honza přišel s nápadem, kam bych mohla investovat své budoucí peníze. V té stejné vesnici, kde jsme právě vegetili, je prý zavřený obchod na náměstí a prý by to byla dobrá koupě.

      Byla jsem překvapená, a to z několika důvodů. Jednak jsem neplánovala žít zde a nenapadlo by mě kupovat si obchod, který nemá ani zahradu a vlastně to není ani domek dle mých zažitých představ. Jenže Honza začal vysvětlovat svoji vizi a já poslouchala.

      Byl to takový netypický dům, který nebyl ničím obestavěn. Měl půdní prostory, kde by se mohl udělat docela pěkný byt a pro dva lidi by byl více než dostačující. V celém přízemí, které nebylo malé, mohla být dílna a zároveň pěkný obchod se třemi hodně velkými výlohami. Prý by to bylo pro začátek dobré jak kvůli bytu, tak kvůli dílně. Také místo mu připadalo atraktivní a celkově to Honza dokázal hodně zajímavě odargumentovat.

      Musím v rámci svého příběhu vysvětlit ještě další okolnosti. Když jsem žila s manželem, dodělala jsem právě střední školu a začala se sypat. V době nástupu úzkostí jsem zrovna nedělala nic a přišlo mi divné, shánět si práci jen kvůli tomu, abych brala od státu nějakou nemocenskou.

      Jak čas běžel, já stále neměla práci ani program pro budoucnost. Nevěděla jsem nic. Ani kde budu žít, ani co budu dělat, ale bylo nutné se rozhodnout. Když jsem pendlovala mezi manželem a přítelovým bytem, právě Honza mi pronajal takovou malinkou dílnu k experimentům.

      Hledala jsem nápad a produkt, který bych mohla realizovat bez peněžních prostředků. Obcházela jsem kontejnery a dívala se, co lidé vyhazují a co bych mohla použít. Nápad přišel velice brzo, začala jsem experimentovat s papírem. Během pár dní jsem měla výrobek, který bych ráda uvedla na trh, ale na to vše jsem potřebovala jisté zázemí. Dílnu, možná i malý obchod. Tenkrát bylo internetové obchodování v plenkách, takže bylo nutné uvažovat o kamenném obchodě nebo dílně s možností přímého prodeje. Právě z toho důvodu jsem dobře slyšela na Honzovy argumenty. Potřebovala jsem najít způsob, jak vyrábět, prodávat a zároveň žít.

      Honza mi začal vysvětlovat výhody obchodu, který byl právě v naší vesnici volný, a já musela v duchu uznat, že jeho logika má něco do sebe. Shodou okolností byl majitel toho obchodu přítel naší rodiny, pokud se to tak dá říci. Moji rodiče pro něj jednu dobu hodně pracovali, dokonce i já jsem pro něj chvíli něco dělala. Byl to celkem mladý chlap, obchod zakoupil s úmyslem, že ho bude pronajímat, časem se však ukázalo, že pronájem je nezajímavý, a tak se rozhodl nemovitost prodat. Honza mě pobídl, ať se svého známého zeptám, jestli je obchod k prodeji a kolik že by stál. Optala jsem se tedy a on mi řekl, že se chce obchodu zbavit co nejdřív, bohužel za částku, která byla lehce zamlžená. Pochopila jsem jen tolik, že z peněz, které jsem měla dostat od manžela, bych zaplatila asi dvě třetiny.

      Nebudu zde rozepisovat všechny detaily, ale rozhodování bylo poměrně rychlé. Sám majitel obchodu docela tlačil, abychom odkup uskutečnili co nejdříve, nabízel mi také velice výhodné podmínky, co se týče platby. Že prý na peníze nespěchá, že mu jde hlavně o to, aby budovu formálně prodal co nejrychleji. Vysvětlil vše tak, že se rozvádí a musí jednat rychle kvůli majetkovému vypořádání. Mně to samozřejmě vyhovovalo. Tedy to, že na mě nebude spěchat.

      Protože jsem neměla kam jít a tato varianta se mi nezdála tak špatná, šla jsem do toho. Vidina domku u lesa se mi rozplynula, ale začala jsem doufat, že vše má svůj smysl. Uvěřila jsem, že si na své bydlení musím nejdříve vydělat, že musím mít nějakou základnu pro začátek a pak se uvidí. Honza byl natěšený, mně sice chyběla má vysněná zahrada, ale fakt je, že to bylo tři minuty chůze od boudy, kde jsem zrovna přebývala, takže zahrádku jsem měla opodál a já to přijala. Doufala jsem ale, že jde jen o přechodné řešení, které přinese svůj užitek.

      Během pár dní jsme podepsali smlouvu, hned poté jsem dostala klíče. Přízemí bylo opravdu docela rozlehlé, na dílnu to bohatě stačilo. Půdní prostor se mi také líbil a já si už představovala, jak tam bude vznikat byt. Byl tam moderní plynový kotel, všude nové radiátory, studená voda a toaleta, což pro začátek stačilo.

      Honza hned začal něco kutit v baráku, já jsem na zahradě vytvářela modely dekorací, kterými jsem se chtěla živit, a těšila se, že za pár dní už budeme spávat někde v dílně a na zahradě to zabalíme.

      Pamatuji si, jak jsem se jednou vzbudila v boudě, ale Honza tam nebyl. Bylo jasné, že už je v obchodě, takže jsem šla hned za ním. Z regálů, které tam byly od původních majitelů, stloukl dva velké pracovní stoly, připravil různé police, rozdělal spoustu dalších věcí. Měla jsem radost, a protože i já měla své plány, přivezla jsem si z Prahy počítač, abych začala zpracovávat fotky prvních výrobků. V tu chvíli to bylo dobré. Měli jsme barák s elektřinou, vodou a topením a já byla po dlouhé době asi i šťastná, ale hlavně optimistická. Myslím, že to bylo naposledy, protože pak se všechno zvrtlo a mělo to strašně rychlý průběh.

      Ve vesnici byly dvě hospody a do jedné z nich, samozřejmě té lepší, jsme začali chodit večer na pivo. Bylo tam moc příjemné posezení nad rybníkem, dobrá obsluha i dobré pivo. Zatímco jsme tam jeden večer seděli a teoretizovali o mých vyráběných bonsajích a stromech, přišla k našemu stolu nějaká dívčina a začala nám vyprávět, že v tom obchodě pracovala. Nakonec řekla, že kdybychom tam opět měli potraviny, prý by u nás ráda prodávala.

      Já jsem nic ze svých plánů neobjasňovala, jen jsem řekla, že kdybychom tam náhodou otevírali, tak že děkujeme za nabídku. Šla jsem pak na toaletu, a když jsem se vrátila, nestačila jsem se divit. Honza na mě totiž vybalil, že obrat, který v obchodě byl, by nás stačil uživit oba dva a že přízemí by šlo rozdělit a mohl by se otevřít krámek s potravinami. Byla jsem překvapená jeho nečekaným návrhem a změnou strategie, pak jsme ale začali diskutovat.

      Honza opět velice efektivně o všem argumentoval. Ve chvilce spočítal měsíční obrat, hrubé náklady, a hlavně zdůraznil, že když se tam udělá malý krámek, já si vedle v dílně mohu patlat svoje výrobky, zatímco živit nás bude obchůdek s potravinami a bylo by to možné realizovat brzy.

      Do té doby jsme vážně neřešili, co bude dělat on, také nebylo vůbec jasné, jak na tom budu já. Má výroba byla v začátcích, takže se těžko dalo věřit tomu, že nás začne živit teď hned. Honza měl v mnoha směrech pravdu. Chtěla jsem sice vyrábět originální bonsaje a stromy do interiéru, ale předpokládala jsem, že rychle to nepůjde a třeba budu muset prozatím vzít nějakou jinou práci. Jeho teorie o krámku byla čerstvá novinka, takže jsem tomu jako obvykle dala v duchu prostor a byl fakt, že zdroj peněz bylo nutné vymyslet nebo najít.

      Obchod tam byl zaběhnutý. Vesnice ho potřebovala a mě by těch pár metrů obětovaných obchodu nezabilo. Mělo to však několik zásadních zádrhelů. Za prvé, nechtěla jsem prodávat v obchodě s potravinami, nebyl to můj sen. Za druhé, zažila jsem ozbrojené přepadení, ze kterého jsem se nikdy nevzpamatovala natolik, abych byla ochotná stát za kasou s hotovostí v jakémkoliv obchodě. Za další, nechtěla jsem se stát hokynářem, nemám k tomu žádný vztah. Nezajímá mě to. Nebaví mě to. Nechci to. Ani povahu nemám vhodnou do kšeftu. Řekla jsem tedy všechno o svém postoji k té záležitosti.

      Jenže Honza měl proti mně výhodu, která způsobila, že jsem jeho názorům věřila více než těm svým. On totiž kdysi provozoval horskou chatu s restaurací a připojeným malým obchůdkem, takže měl určitou praxi, o které mi začal hodně povídat.

      V tu chvíli jsem si moc neuvědomovala, že jeho podnikání dopadlo vlastně neslavně, i když mi to v rámci svého příběhu netajil. Myslela jsem si, že důvody jeho rozvodu a krachu v podnikání byly někde jinde, že měl smůlu nebo že se rozváděli, a proto zanechali podnikání. Neuvažovala jsem o tom, co má skutečně za sebou, jestli jsou jeho informace o podnikání věrohodné či objektivní a jestli opravdu ví, o čem mluví.

      Ale abych to vzala stručněji. Nabídl se, že obchod s potravinami bude řídit on, že jen potřebujeme nějaké peníze na nákup zboží a zhruba pět tisíc na stavební úpravy. Zařízení obchodu měl bývalý nájemce dostačující a my jsme ho koupili i s nemovitostí. Takže kromě nějakých peněz pro začátek žádný problém. Slíbil mi, že o obchod se postará, bude to jeho aktivita a já tam budu jen formálním majitelem. Moc se mi nechtělo, ale vysvětlil mi, že nemůže mít další živnost, protože ještě stále dluží peníze na finančáku v okrese, kde oficiálně bydlel. Mohlo se jet na můj živnosťák, protože já ho už měla a dluhy jsem neměla nikde žádné.

      V ten moment se stala vážná chyba. Neznala jsem ho a vložila jsem svoji čest a celou svoji existenci do rukou člověka, o kterém jsem málo věděla. Nemyslím tím, že byl podvodník, obelhal mě a já naletěla. Myslím, že pravého podvodníka bych vycítila, ale osudová chyba tím stejně přišla. Neuměla jsem říci ne, cítila jsem se povinna nějak se chovat, když mám s někým partnerský vztah. Nevěděla jsem, že stačí říct ne a mohu si rozhodovat věci po svém, bez ohledu na druhého. Naopak měla jsem pocit, že když mám třeba peníze na koupi domu, budeme rozhodovat oba a neodpálkuji ho s tím, že řeknu jen, mně se to nelíbí a basta.

      Stejně tak když už máme dům, neřeknu, já tvůj plán realizovat nechci, protože i on má svá práva. Říct v našich debatách ne, bylo pro mě stejné, jako mít pytlík bonbonů a nerozdělit se. Byl to prostě náš společný pytlík a tak jsem to brala, když přišel s novými nápady.

      Nyní musím zmínit svoji terapii, protože mé problémy samozřejmě trvaly, změnily se však vnější okolnosti. Když jsem přišla na sezení, vždycky jsem měla hlavu plnou úkolů, které musím zvládnout. Bydlení, smlouva, sehnat peníze, jednání ohledně domu, zase sehnat peníze…

      Manžel a jeho příležitostné nátlaky, i když mírné, také nebyly příjemné a do toho Honza a jeho plány. Do dění vstupovala už i moje matka s otcem, probíhaly jejich reakce na můj rozvod i plánovanou koupi obchodu. Prostě toho bylo docela dost, pořád bylo co řešit.

      V takto rozehrané vnější situaci začínala má skutečná terapie u Sovičky, právě na takovém životním rozcestníku mě poznal. Přesně v této době jsem užívala hodně xanaxu a měla přejít na jiný způsob léčby. V této době jsem také chodívala s Honzou na pivo a pak terapeutovi přiznávala své pití, před kterým mě varoval.

      Když se ohlížím zpátky a snažím se pochopit ty dva roky, během kterých jsem se dostala do pěkného průšvihu, uvědomuji si, že během terapií jsem surfovala jen po vlnách, kde nehrozila ostrá konfrontace s tím, co mě opravdu momentálně trápí.

      Někdy jsem v myšlenkách zabrousila k tématům týkajícím se samotné existence, občas jsem zabočila někam totálně jinam, ale rozhodně jsem nemluvila o tom, jestli se mi chce podnikat nebo žít tak či onak. Neměla jsem vůbec pevnou půdu pod nohama, když se začal rozjíždět vlak, jehož financování mělo být mojí starostí.

      S Honzou jsme tedy plánovali dál, ale také jsme spolu přestali spát. Moc jsem to neřešila, ale všimla jsem si, že ode dne, kdy jsem přivezla počítač a kdy se začala budovat dílna, se něco změnilo. Takže už v samém začátku našeho společného soužití došlo k nějakému odcizení, i když se mnou vlastně plánoval život.

      Nechápala jsem, co se stalo, že o mě přestal mít zájem. Mluvil se mnou normálně jako předtím, plánovaly se další a další  kroky k uskutečnění momentálních záměrů, ale něco bylo jinak. Předtím se mnou vlastně jen chodil a nebylo jisté, jestli spolu vůbec budeme dál. A najednou, když jsem se rozhodla pro rozvod a pak pro koupi domu, změnil se jeho přístup ke mně, i když jsme o tom nemluvili. Trápilo mě to a právě to jsem na terapii měla vytáhnout už tenkrát, ale neudělala jsem to.

      Pak situace nabrala velice rychlý spád. Moji rodiče mi půjčili peníze na základní sortiment, Honza rychle budoval obchod a já jela nakupovat zboží do Makra. Hektický byl večer a noc před otevřením, protože jsem slíbila, že udělám výlohy, ale čas byl až těsně před zahájením provozu. Skončila jsem s dekoracemi až nad ránem a hodně unavená šla spát.

      Dopoledne už mě budil Honza a nadšeně mi hlásil, že zákazníci chodili od samého rána, ale teď že to trochu polevilo. Byla jsem ráda, že všechno je, jak má být, a lidé přicházejí.

      Jestli jsem si myslela, že z Honzy bude prodavač potravin, tak jsem se opět spletla. Honza po třech dnech umíral únavou, protože si vymyslel, abychom měli otevřeno od rána až do osmi večer. Lidé ve vesnici se tomu smáli, ale byli rádi, že jsme takoví idioti, kteří budou takhle fungovat.

      Pak začal prodávat i Honzův syn, který za námi přijel. Netrvalo dlouho a Honza chtěl zajistit dokonalý prodej po celý den, aniž by syna zdrtil. Přijal prodavačku, samozřejmě s mým souhlasem. Nejdříve jsem pro zboží jezdila já, pak začal jezdit Honza. Tou dobou jsme se motali kolem obchodu oba. Utekl měsíc, pak dva, pak tři.

      Čísla naznačující zisk nevypadala tak špatně, mělo to však určitou chybu. Ani jeden z nás neprodával, byli na to lidi a ti ten zisk samozřejmě požrali. Takže situace byla taková, že by nás obchod asi v klidu uživil, kdybychom ho ovšem provozovali pouze my dva, případně nějaký brigádník navíc.

      Právě v té chvíli, kdy se obchod zabíhal a kdy se dalo leccos zlepšit, přišel bývalý majitel nemovitosti a začal silně tlačit, že chce svůj zbytek peněz. Mně nezbylo nic jiného, než požádat o úvěr u banky, s čímž počítal a také to tak asi od počátku plánoval. Právě v tu chvíli, kdy na mně leželo tohle břemeno, přišel Honza s nápadem, že si pořídíme hospodu. Zatímco já jsem si těžko zvykala na novou realitu, on už si všiml, že jedna ze dvou hospod v této vesnici je k mání. Jeho povaha mě stále překvapovala. Místo aby se hrabal v současných problémech, navrhnul hned řešení takového formátu, že to bylo buď a nebo.

      Opět jsme seděli večer v hospodě a diskutovali nad jeho novým nápadem. A stejně jako minule, i tentokráte velice silně argumentoval a opět se zavázal, že o hospodu se bude starat. Nemusím zde ani psát, že jeden z argumentů byl, že obchod nestačí, a teprve ve spojení s hospodou je to opravdu efektivní. Prý to přinese hodně výhod. Společné nákupy, slevy zboží při větším nákupu, dvě provozovny pár metrů od sebe, výhody, výhody, výhody. Navíc restauraci provozoval, takže o tom zasvěceně mluvil, zatímco já o řízení hospody nevěděla nic.

      V této době bych byla raději, kdybychom budovali náš byt v podkroví, kde se zatím nic nedělo. Spali jsme v jedné malé místnosti na konci baráku, kde běhaly myši ani nevím odkud a mě to hodně otravovalo. Vedle jsme měli původně malou kuchyňku, ale i ta vzala za své, když se tam nastěhoval nejdřív jeden a pak druhý Honzův syn. V té době už jsem byla asi hodně rozčarovaná a také jsem hodně pila. Začínala jsem mít dojem, že všechno je špatně, ale nedokázala jsem s tím nic dělat.

      A opět, když jsem zrovna přišla na terapii, nebyla jsem schopná o ničem ze současných událostí mluvit. Navíc jsem stíhala terapii jen občas, protože mi do toho stále něco lezlo.

      Netrvalo dlouho a Honza mě přesvědčil, že si tu hospodu vezmeme do nájmu a on ji bude řídit. Znala jsem ty známé řeči o pinglech a zlodějinách, ale doufala jsem, že ví, o čem mluví, a tak mě opět udolal svými logickými vývody. Nebudu víc vysvětlovat, prostě jsem neuměla říct ne, stále jsem měla pocit, že všechno je věcí diskuse a že když já nemám argumenty, vyhrává ten, kdo je má. Přesvědčil mě a já své jednoduché „NE“ prostě neřekla.

      Pak bylo nutné vstoupit do jednání s městským úřadem, udělat si další živnosťák a také začít jednat s bývalým nájemcem, neboť to bylo podmínkou ve výběrovém řízení na nového nájemce hospody. Začal šrumec, obchod byl proti tomu jen taková malá legrácka, která se teoreticky dala utnout bez následků, kdybych se k tomu včas rozhodla. S hospodou to dostalo úplně jiné točky a já dostala školení z jiného světa, totiž ze světa obchodu, podrazů a různých taktik.

      Situace se vyvíjela vyloženě v náš prospěch, všechno jako by šlo na ruku. Tady musím zmínit jednu svoji zkušenost. Honza vždycky tvrdil, že buď jde vše po srsti, nebo proti srsti a podle toho že se řídí. Když je to proti srsti, tak prý nemá cenu se do toho dál hrnout. No, učinila jsem jinou zkušenost. Nevím, jak to funguje u jiných životních situací, ale co se týče tohoto podnikání, zjistila jsem, že po srsti to jde jen tehdy, když vás někdo chce někam dostat. Ten druhý, kdo vás chce dostat tam, kam potřebuje, ten tu srst sám učeše, aby všechno probíhalo co nejrychleji a nejdokonaleji. Pak jde vše opravdu jak po másle a právě to jsem také zažila.

      Ukázalo se, že musím vyjednávat s chytrolíny, kteří si hospodu pronajali od obce a předstírali, že ji rekonstruují. Vůbec se mi nechce vysvětlovat celá ta vepřovka, prostě bylo časem jasné, že musím jednat s různými slizouny a zkorumpovanými úředníky. Jeden z těch lidí je dnes senátorem, ale to jen tak na okraj. Pitomá jsem ale byla já, protože jsem do toho nikdy neměla jít. Stačilo říct ne, stačilo prohlásit: nechci. Ale to já neuměla, protože jde o hájení svých hranic a já o nich zatím neměla ani potuchy. Až po čase se téma hranic stalo předmětem mé terapie, bohužel přišlo později, než by se mi hodilo.

      Nechce se mi dál popisovat, co znamenalo rozjet provoz hospody. Hodně se angažoval Honza, já se musela zabývat jinými věcmi, jako jsou další smlouvy a dohody a další papíry a ještě další papíry. Nemohu však tvrdit, že jsem pracovala od rána do večera, jak to u soukromníků často bývá. Spíše to byl takový chaos. Pravda je, že většinu provozních problémů řešil Honza, ale stejně mě zaměstnanci volali ke svým záležitostem a leccos se řešilo zbytečně se mnou i s ním.

      Všechno by časem šlo lépe zorganizovat, ale my jsme čas neměli, protože ekonomicky to bylo nastavené vyloženě sebevražedně. Bylo jasné, že se zvětšují dluhy, zatímco zisky nejsou zatím nijak atraktivní. Dařilo se sice vyplatit zaměstnance, ale už se nedařilo včas odvádět platby státu. Každý měsíc provozu naskakovaly desítky tisíc dluhů za sociálku, za zdravotní pojišťovnu, DPH a jiné a jiné.

      V obchodě, kde jsme měli velice nuzné bydlení stranou, už se to nedalo zvládat, ani jsem tam nedělala ty své dekorace, na kterých stál můj původní plán. Honza to opět vyřešil způsobem pro něj typickým. Vysvětlil mi, že tam dál bydlet nemůžeme, vyrábět tam také nemohu, protože se tam nevejdeme, a že sehnal solidní prostory pro výrobu a bydlení, jen malý kousek od našeho působení. Nebylo to za velké peníze a fakt, že tam bylo velice příjemně, způsobil, že jsem kývla skoro hned.

      Konečně jsem si na chvíli připadala, jako kdybych bydlela. Nebyl to sice byt, ale takové docela pěkné podkrovní prostory. Stačil stůl, knihovna a sedačka a vznikl úplně luxusní prostor proti tomu, co jsme obývali v krámě. Hned vedle místnosti, která nám dočasně sloužila jako domov, byly další dvě kanceláře, kde jsem mohla začít tvořit.

      Vypadalo to lákavě, cítila jsem ale, že se ode mě očekává okamžitý efekt. Že mám teď hned rozhýbat výrobu a hned dospět k výdělkům, které zachrání vše, co se na nás valí.

      V této chvíli mě už začínali nahánět první věřitelé, Honza byl oficiálně pouze zaměstnanec, jeho nikdo z věřitelů nedusil. Zatím šlo jen o různé obchodní zástupce, se kterými byla na něco sepsána smlouva, ale nedostávali už splátky. Ve hře byly také pojišťovny, ale co bylo horší, peníze chtěl bývalý majitel obchodu, kvůli kterému jsem si vzala úvěr u banky. Pod tlakem okolností většinu peněz z úvěru spolykala hospoda, zaměstnanci… Od toho okamžiku jsme se už blížili rychle ke konci. Zkusila jsem sice něco málo vyrábět, byl to však jen pokus. Výrobky se mi ani nelíbily. Na systematickou a tvůrčí práci nebyl ani čas, ani klid, ani peníze. Tady ještě musím zmínit, že i do výroby jsme přijali zaměstnance.

      Já a Honza jsme spolu málo mluvili. On místo sebe zaměstnal dalšího člověka na zavážení zbožím a sám papíroval. Nasbírala se hromada účtů a faktur, dával tomu tedy řád. Byla to podle mého soudu zbytečná práce, protože stav byl neudržitelný. Když asi měsíc papíroval, najal si pomocnici, která to dělala místo něj. Já jsem se začala zajímat o něco jiného, totiž o tok peněz v hospodě, což Honza vyhodnotil jako můj podraz.

      Nechce se mi psát o intimnostech, stalo se však něco, co nelze obejít. Asi po čtvrt roce jsme se spolu s Honzou vyspali. Nevím, proč právě tehdy, iniciátorem jsem nebyla já, ale nejspíš jsem doufala v nějaké zlepšení vztahu, bohužel k žádnému nedošlo. Nebyl ale čas dál se naším vztahem zabývat, právě jsme organizovali nějakou větší akci pro děti, která měla trvat tři dny. Protože jsme něco podobného připravovali asi popáté, běžela celá akce jako na drátkách a já mohla docela dobře vybruslit. Organizátorů a pomocníků bylo opravdu mnoho, všichni věděli, co mají dělat, ale já měla najednou potřebu se stáhnout do pozadí.

      Tenkrát jsem odjela ze středu dění, zavřela jsem se v provizorním bydlení a přestala asi na pět dní mluvit. Možná z přetížení systému nebo jsem se jen potřebovala uzavřít před všemi a dělat něco jiného. Pak jsem si sedla k počítači a psala a psala a psala. Byl to sice tak trochu salát, ale podařilo se mi z toho všeho vypsat. Alespoň na chvíli. Po pěti dnech jsem začala opět mluvit. Honza si toho ani nevšimnul, také tři dny vůbec nepřišel, takže ani neměl kdy si všimnout. V rámci organizování té dětské akce se totiž stanovalo mimo obec, také se tam hodně pařilo. Prostě se mnou mluvit nepotřeboval, nevyhledával mě a neposlal ani zprávu. Já byla sice smutná, ale ne natolik, abych ho někde hledala. Už jsem si zvykla, že o mně nemá zájem, že všechno je jinak, než jsem původně doufala.

      Když jsem se pohroužila do svého mlčení, asi dva dny jsem psala a pak jsem třískla mobilem proti zdi. Ulevilo se mi, že něco tak destruktivního také dokážu. To byl můj největší výboj vzteku, jakého jsem kdy dosáhla. Potom jsem šla posbírat kousky telefonu, a když jsem zjistila, že je rozbitý jen trošku, malinko se mi ulevilo, že nemusím shánět jiný a všechno jede dál.

      V takovémto rozpoložení jsem byla těsně před krachem firmy. A co víc, před velkými událostmi všedního života, které mě také čekaly. Věděla jsem, že to bude těžké, ale nevěděla jsem, že to bude až na hranici únosnosti.

Zásadní změna

      Podařilo se mi přijít na terapii kupodivu včas, i když to pro mě bylo stále obtížnější. Dohromady jsme se nikam nedostali, vlastně ani nevím, co jsem při našich setkáních plácala. Vždycky jsme řešili mé léky, mé úzkosti, teprve pak jsem nadhazovala nějaká témata. Jen s obtížemi se Sovička dozvěděl něco o mých současných problémech, možná ale pochopil, že jsem tak trochu proti své vůli vlezla do něčeho, s čím se nyní musím potýkat.

      Protože jsem stále s něčím konkrétním zápasila a ty jednotlivé zápasy často dopadly dobře, možná to i vypadalo, že jsem vcelku schopná a odvážná. Netuším, jak se to jevilo zvenku, nemám nyní představu, jaký obraz si o mně mohl můj terapeut udělat. Vím jen, že se mě jednou zeptal, jestli se cítím být Honzou zneužitá, a já odpověděla, že asi ne. Jindy mi řekl, že se mu to nezdá moc košer, tedy od Honzy, ale mně moc nedocvaklo, jak to přesně myslí. Možná i docvaklo, ale věděla jsem, že jsem se nechala přesvědčit, takže se teď nemůžu vykrucovat z toho, co jsem si napáchala.

      Zatím se dívám na obrázky v čekárně, vůbec je však nevnímám. Trochu se stydím, protože jsem se musela několikrát omluvit, ale tentokrát je to jinak. S prášky jsem nečekaně rychle skončila sama a kupodivu to jde zvládnout. Jsem zvědavá, co na mé novinky Sovička řekne. Bojím se, že budu brečet, až ty skutečnosti budu muset nějak pojmenovat. Chce se mi najednou brečet strašně moc, jenže já to neumím. Bojím se toho, že když začnu, roztrhne se hráz toho pomyslného rybníka. Dnes určitě nezvládnu mluvit jakoby nic, bude to opravdu těžké.

      Slyším, jak se otvírají dveře, zpoza rohu vychází hodně mladý kluk. Za ním jde Sovička, zdraví mě a zapíná rychlovarnou konvici.

„Nedáte si také nějaký čaj?“ ukazuje rukou na otevřenou skříňku, kde je opravdu bohatý výběr mnoha typů krabiček. Nápoje spolu obvykle neřešíme. Když mám najednou žízeň, poprosím o vodu, ale většinou ji nosím s sebou v batůžku.

„Ne, děkuji, máte tam ale výběr.“

„Já ani nevím, co tu všechno je. Nosí to sem různí prodejci s léčivy, takže je tu toho habaděj,“ naznačil Sovička gestem ruky hromadu a udělal průvan mezi chodbou a svou místnůstkou pro terapii. Zalévá čaj, takže jdeme na to.

„Prosím,“ říká Sovička a já usedám na své nepohodlné místo.

„Jak dlouho jsme se neviděli?“ bere otěže do rukou.

„Nevím, nějaký pátek už to bude,“ říkám trochu suše, protože nevím, jak začít.

      Sovička se dívá do papírů, aby si to upřesnil, a možná trošku vyčkává, s čím se zase vytasím. U mě je to pro tentokrát vcelku jednoznačné, vím přesně, o čem budu muset mluvit.

„Jo, tady to mám. Je to asi pět neděl, co jsme se neviděli. Takže – jak se máte?“

„Stihla jsem se rozvést, asi před měsícem. Také jsem těhotná, zjistila jsem to před týdnem,“ hodila jsem do placu bez okecávání. Vypadá to, že Sovička trochu ztuhl, na moment mi to tak připadalo. Radši budu pokračovat dál, ať je to co nejdřív všechno venku.

„Myslela jsem zpočátku, že by mohlo jít o hormonální problémy, ale začala jsem po ránu zvracet, bylo mi divně, a tak jsem odjela na pár dní k rodičům na chatu. Pak jsem si udělala těhotenský test, protože mi bylo čím dál divněji a já přitom neměla důvod k dalšímu stupňování potíží. Test z moči mi těhotenství potvrdil a celkem rychle jsem se rozhodla, že okamžitě přestanu brát prášky, vyhnu se alkoholu a dítě si nechám.“ Srdce mi buší až v krku, jak jsem to ze sebe rychle vysypala.

      Nyní už Sovička jen poslouchal, viděla jsem na něm, že analyzuje. To ohromení, jestli tam tedy bylo, už tam není, starost tam ale je. Tuhle starost nikde jinde nevídám. Je taková jasná, čitelná, bez vedlejších motivů. Bez mocenských sporů a bez přetvářky. Je to úplně obyčejná lidská starost. Proč ji jinde nenacházím?

„O svém stavu jsem pověděla Honzovi a on řekl, že proti dětem nic nemá a za sebe říká ano. Že prý je na mně, jak se k tomu postavím já. Čekala jsem od něj něco víc povzbuzujícího, ale jako obvykle jsem se přepočítala, a tak zůstalo jen u jeho konstatování, že on je pro,“ drmolím dál a vím, že vynechávám většinu citového balastu, který má duše generuje dokonce i teď.

"Jak jste to v poslední době měla s užíváním léků? Něco jsme tam měnili, “ říká Sovička a začíná studovat své poznámky. Na papírech vidím, že jeho rukopis je docela rozmáchlý. Celkem velká písmena, ale v řádcích se drží daleko pevněji než já. Štos papíru je docela slušný. Netuším, kdy si ty poznámky stihne psát, protože během terapie to nedělá. Možná jen výjimečně zaznamená změnu medikace, ale ani tím si nejsem až tak jistá. No, nejspíš to píše po práci, nebo když mu vypadne klient a má nečekanou přestávečku. Pak se musí rozpomínat na své dojmy, aby je zaznamenal pro své eventuální další potřeby.

„Ty prášky jsme se pokusili změnit, ale bylo mi po nich zle, takže jsem se vracela k těm původním, jak jste mi doporučil. Takže během těhotenství jsem užívala pouze tyhle a hned jsem se dívala na příbalový leták. Naštěstí tam žádné varování ohledně těhotenství není. Ale i tak jsem je přestala brát.“

      Vím, že si dělám, co chci, ale myslím, že tentokrát je můj svévolný postoj k medikaci ok.

„Dobře, jak se cítíte?“ jde k věci Sovička, jenže na to se mi opravdu špatně odpovídá.

„Úzkosti si zatím moc neuvědomuji.“

„Myslím, jak vám je celkově? Jestli máte nějaké problémy? Budeme to teď muset hlídat bedlivěji. Byla jste už u lékaře?“

„Jsem objednaná na příští týden ve středu.“

„Dobře. Příští týden mi řeknete, jestli je všechno v pořádku. Co se týče těch léků, jejich účinnost nějakou dobu trvá. Myslím, že je možné, že to bez léků zvládnete. Stává se, že když člověk ví, že prostě musí, tak musí. Je docela možné, že si vaše psychika nedovolí pouštět se do něčeho, co si nyní nemůže dovolit s ohledem na váš stav.“ Sovička mluví k věci. Mám radost, že se nemusím sama ptát.

„Co ta vaše firma? Jak to teď budete řešit? Nebo jinak – už jste plánovala jak dál?“ Sovička se začíná mírně uvolňovat, už nesedí, jako kdyby spolkl pravítko.

„Vypadá to špatně,“ odpovídám. „To je na dlouhé vyprávění. Mám problémy, kam se podívám. Ukázalo se, že ohledně hospody je podezření na korupční aféru. Byla jsem kvůli tomu i na kriminálce. Kriminálka po nich léta pase, ale nemá důkazy. Obecní úřad se chce vykroutit a dělá mi peklo. Padla dokonce teorie o tom, že bych mohla mít nahrávací zařízení a pak vyjednávat. Technik z kriminálky by seděl opodál a monitoroval by celý průběh. Prozatím z toho ale sešlo.

Někdo mi vyhrožuje. Občas mám poplivané auto. Vykradli hospodu a vím, kdo za tím stojí. Nejde to ale dokázat. Nevěřil byste, jak viditelně se některé souvislosti projeví, ale nejde s tím nic dělat. Jde o jednoho šmejda, který v tom má své minulé investice. Nemáme peníze, problém za problémem. Mám jednoho známého, který by celý projekt v dané situaci dokonce i zafinancoval. Šel by do toho se mnou napůl, má ale podmínku, že do toho nesmí vstupovat Honza. Ten známý se mnou řeší už pár týdnů jeden problém za druhým a jsem ráda, že ho mám. Na scéně není žádný jiný člověk, který by byl nad tou žumpou ochoten přemýšlet se mnou,“ mluvím zase rychle, protože pláč zevnitř by chtěl prorazit tu skálu sebeovládání.

„Jak vám teď je?“ všiml si mého divného hlasu Sovička.

„Mizerně,“ snažím se z toho utéct jedním slovem, ale už se mi to dere z očí a klepe se mi brada. Sovička mlčí. Teprve takový masakr je schopen otevřít stavidla, ale já je otevřít nechci. Sahám pro papírový kapesník, jsou v papírové krabici hned vedle mě. Sovička mi něco řekl, ale já nevím co. Ani on mě dnes nechce v terapii nikam tlačit, a jestli utíkám před svými slzami, není asi až tak podstatné.

„Vybrečím se později. Nechci se tady složit a brečet a brečet a brečet. Bojím se, že jestli začnu, tak neskončím. Pustím to snad sama, až budu doma o samotě. Ne tady a ne teď,“ daří se mi už jakž takž ovládnout, snažím se mluvit pevně.

„Dobře. Chci vás teď ale vidět častěji, abych měl přehled, co se s vámi děje a jestli se neděje něco… no, jestli jste relativně v pořádku,“ říká celkem jasně Sovička, protože v mém případě je to všechno opravdu relativní. Zcela jednoznačně nebude mé těhotenství procházka růžovým sadem. Čeká mě brzký krach firmy, problémy, dluhy, exekutoři a chudoba. Nevím, kde budu bydlet, momentálně nevím vůbec nic.

„Říkala jste, že na gynekologii jdete ve středu. Kam přesně jdete?“

„Objednala jsem se do soukromé ordinace, chodila jsem tam už dříve. Sice mě to bude stát nějaké peníze, ale to už mě nezruinuje. Tedy řekla bych, že ne,“ pokusila jsem se o vtip.

„Vy mi teda dáváte, ženská,“ říká Sovička bodrým tónem. „Doufám, že na sebe budete dávat pozor. Hned příští týden mi dáte vědět, jestli je všechno v pořádku, a když bude, tak se co nejdříve zastavíte. Dejme tomu v pátek,“ píše si už do diáře i do svých papírů Sovička.

„Můžete v pátek třeba v jednu?“ tázavě se podíval od zápisu.

„Myslím, že ano, zatím nevím o ničem, co by mi bránilo.“

„Já vám to tady radši napíšu,“ čmárá hned na papírek. Do ruky mi podal reklamní letáček s datem a hodinou. „Aha, já jsem tam nenapsal, o co jde,“ dodal hned.

„Já to tam dopíšu,“ říkám a beru si od něj propisku. Začala jsem naneštěstí hodně velkými písmeny, nevejde se mi to tam, takže můj nápis zní: PSYCHO. Tak nějak to z toho vylezlo.

„Psycho,“ vybafl Sovička, když to uviděl.

„No, to je jedno, hlavně že tomu rozumím já a pochopím význam, tedy jestli ten papírek vůbec najdu. Doufám, že ho najdu,“ říkám rádoby s humorem, ale to, že jsem roztržitá, je pravda.

„Máme ještě pár minut času. Nevím, co bych teď řekl,“ seznamuje mě se svým rozpoložením Sovička. Cítím z něho zájem rozvinout normální přátelskou atmosféru. „Vy si tedy umíte natropit,“ zhodnotil situaci.

„Vypadá to tak,“ říkám nesmyslně.

„Můžu pro vás něco udělat? Myslím, jestli byste teď nepotřebovala něco probrat? Jestli nemáte nějaké otázky ohledně čehokoliv, co se týká vaší nové situace. Nebo to tak pro dnešek necháme být a ozvete si mi příští týden? Myslím, že toho všeho máte až dost.“

„Mám toho dost. Ani nevím, o čem bych si potřebovala promluvit. Myslím, že není žádné takové téma… pro tuto chvíli.“

„Tak dobře. Držte se a ozvěte se, kdyby se kdykoliv a cokoliv stalo… no však víte. Dáte mi vědět ve středu, jestli ten pátek platí,“ uzavírá. Pokyvuji hlavou, zvedám se beze slova z křesla. Dnes tedy výjimečně odcházím dříve, protože netřeba dál něco rozpatlávat. A jak to budu patlat dál já sama, to v této chvíli absolutně netuším.