Jak jsem zaslechla dech hydry, jejíž jméno je systém

     Vím o té hydře, ale doposud mě málo zajímala. Její živočišné projevy začala jsem nejdříve slyšet, teprve pak vidět. Přicházelo to však zvolna.  Jako závany pachu, který se odněkud line a není zatím jasné, co je jeho zdrojem.

Panika před úsvitem

Kapitola 16.

Musím jet do centra města, máme sraz s Luckou a já doufám, že přijede brzy, protože je mi strašná zima. Metrem jsem na místě za pár minut, zatím si promítám, jak to dnes na terapii vlastně probíhalo. Co ten les? Před kým a proč se skrývám? Hrozí mi nebezpečí nebo něco tajím? Nechci být viděna, nebo jsem jen stydlivá a schovávám se? Uvažuji nad tím, co říkal Sovička, ale budu to muset nechat na potom, jelikož Lucka přijíždí a jedeme na chvilku do kavárny. Jsem ráda, že mohu zase přepnout.

„Co ten malý, ale akční?“ ptám se hned na jednoho citového vyděrače, který Lucku denně otravuje a nechce pochopit, že ona po něm neprahne.

„Asi dvacet textovek a tři telefonáty.“

„Ten nikdy nezklame. Co hypochondr a jeho koleno?“ dotazuji se na dalšího, zatímco zápasím s pásem, který se mi někde zasekl.

„Teď je nachlazený,“ povídá Lucka a zastavuje na šílené křižovatce s ujetým jménem Bulhar.

„To je smutné. Asi je tam chladno. Z toho se musí rozstonat. Dostal jen rýmu, nebo je mu celkově slabo?“ zajímám se o další nezbytné podrobnosti.

„No právě. Pořád to chladno. Rýmu má, ale také ho prý pobolívá v krku. S kolenem půjde na magnetorezonanci,“ říká Lucka s vážným výrazem.

„To mu učaruje, protože to vypadá hrozně vědecky a jeho koleno bude důkladně prozkoumáno. Měl by pak být spokojený,“ směji se té představě.

„Zatím si dává obklady, ale nepomáhá to,“ rozjíždí to Lucka a už kouká, kde bude parkovat. Sněží, ale vnímám to pramálo. Jdeme do kavárny v Holešovicích, domů píšu stručnou textovku, že se chvilku zdržím.

„Nebude to Honzovi vadit?“ ptá se Lucka.

„Já myslím, že ani ne. Stejně se nebavíme. Z minulých manželství má zkušenost, že když je zle, objeví se kamarádky manželek a ty tomu všemu dají korunu. Proč bych měla vybočovat z řady? Teď je doma sám, pěkně v klídečku, Markétka je také v pohodě, tak o co jde? Honí si panáčky na monitoru, aspoň ho nebudu rušit. Když přijdu domů později, bude mít důvod se na mě oficiálně tvářit kysele. Ideální stav, nebo ne? Mně to tak aspoň připadá, protože nemám ráda, když se na mě kysele tváří, aniž bych zavdala příčinu.“

V kavárně je pár volných stolů, sedáme si poblíž baru, Lucka klasicky pročítá své nové zprávy. Vidím číšníka a na chvilku se mi zastavil dech, protože jsem nečekala, že ho tu uvidím. V této kavárně je nový, není bohužel nový pro mě, protože jsem ho zaměstnávala. Chviličku sbírám pocity, které se mi vmáčkly do hrudi. Je to pro mě příjemný člověk, nechoval se jako hyena, když mě jiní dokázali čtvrtit na kusy. Jo dobrý, to zmáknu.

„Ahoj, šéfová, co ty tady?“ usmívá se Karel jako vždy.

„Já jsem už jen kavárenský povaleč, žádná šéfová. Bydlím tady přece. A co ty, jak se máš?“

„Jo, v pohodě, sice teď dojíždím, ale snad to tady bude dobré. Hanka je dokonce ráda, protože ty moje noční pařby nesnášela. Tady končíme každý den stejně a já musím jet autem domů. Ještě jsem nevedl takhle spořádaný život. Také čekáme další přírůstek do rodiny, hrozně se těšíme,“ sype ze sebe Karel, pohupuje se a předklání jako vždy. V ruce drží bloček s účtenkami a tužkou, jako by přebíral objednávku.

„Musím makat, tak co si dáte?“ ptá se téměř šeptem, s lehkým náznakem dramatičnosti.

Ano, on byl vždycky muž na svém místě. Má kouzlo osobnosti, je vtipný, nevtíravý, taktní, krásný, prostě má šarm. Ideální člověk do firmy.

K sousednímu stolku si sedá pán, nejspíš bezdomovec. Před sebe si položil igelitovou tašku, na všechny strany se radostně usmívá, dokonce se i otáčí. Asi má hezký den, že je tak intenzivně rozradostněný. Objednává si čaj a strašně si to užívá. Chová se skoro jako Mr. Bean, když má potřebu všem ukázat, že je vlastníkem zlaté kreditky.

Lucka si stále něco faxuje, a tak automaticky stáčím oči k tomu člověku. Vlastně je přímo v mém výhledu, je těžké předstírat, že se dívám jinam. Karel nám přináší kafe, všiml si, že pozoruji našeho souseda, a tak pokrčil rameny naznačujíc, že s tím nic nenadělá. Běžně sem asi bezdomovci nechodí, ale tenhle má dnes výjimečný den.

Šťastný pán něco vytáhl z igelitky na stůl, jedná se o jakési balíčky, jsou malé a modré. Těká pohledem hledaje, jestli i někdo jiný vidí jeho štěstí. Nikdo si však jeho signálů nevšímá, číšník mu už přináší čaj. Opět se rozhlíží všemi směry, důležitě si přemíchává horký nápoj a sype do něj několik sáčků cukru. Je trochu špinavý, celkově trošku z módy, ale všechny jeho svršky jsou praktické kousky do terénu.

V rádiu lehce hraje příjemná, nevtírává, melodická country. Venku se na chviličku rozzářilo slunce, jeho paprsky prosvětlují obláčky dýmu válející se v kavárně. Koutkem oka vnímám pána s jeho bohatstvím, Karla běhajícího mezi stoly a Lucku, která stále něco píše. A jéje, tušila jsem to. Pán se přihrnul k našemu stolu a nabízí nám škatuli plnou malých balení polštářkových žvýkaček značky Orbit.

„Nechcete koupit žvýkačky?“ ptá se servilně.

„Ne, děkujeme, nechceme,“ odpovídáme téměř současně. On je ale stále nadšený, má dojem, že ty balíčky žvýkaček jsou jeho poklad. Dal si výjimečně čaj v kavárně, a ještě k tomu doufá, že orbitky si od něj lidé koupí, protože spousta lidí žvýká, tudíž to může vidět přehnaně optimisticky.

Vidím Karla, jak inkasuje jiné hosty, zdvořile a téměř neznatelně se každému uklonil při děkování za spropitné. Ano, lidé mu vždycky rádi nechají tuzéra, je to opravdu příjemný číšník. Když odchází od stolu, všiml si najednou, že homeless začal obcházet jednotlivé hosty, aby jim nabídl své zboží hodnoty zlata. Na některých tvářích je vidět zjevné znechucení i štítivost, jako by byl obrovským hmyzem.

„Podívej se, začíná se mi z něj svírat srdce,“ povídám Lucce, i když je mi hloupě za ta slova, která používám.

Ona na něj moc nevidí. Nebo spíše neviděla by, i kdyby stále nekoukala do svého mobilu.

Mít prachy, tak bych snad od něj jednu krabici žvýkaček koupila, jen aby se mohl vyhoupnout na vyšší rovinu štěstí. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo. Bohužel jsem taky socka, možná horší než on. Mám tři stovky a je mi teď hloupé objednat si i další kafe, protože na tak malý rozpočet i to kafčo stojí moc a já nechci, aby za mě Lucka zase platila.

Zaujala mě situace, kterou jsem viděla. Karla, který s každou otočkou mezi stoly dokáže vydělat tringelt, protože v tom umí chodit. Homeless, který v tom chodit neumí, a přesto se zdá šťastný. Napadá mě, že Karel i Lucka žijí v symbióze se systémem. Přizpůsobili se, žijí s ním v jednotě. Pán s orbitkami je už vyvržen, musí si najít jiný způsob existence vedle té hydry. A já? Kde se nacházím já?

Bavíme se o terapii, co ona, co já, ale i o tom, jestli je Sovička taky diagnóza nebo není. Jestli chodí někam na terapii, jako že už nemůže dál. Děláme si srandu z toho, co tam asi musí vyslechnout a jak by mohla vypadat jeho metoda duševního očišťování. Probíráme, co se asi honí hlavou chlapům, kteří se na Lucku lepí, a čím je ona nejspíš přitahuje.

„Jeden pán řekl: půvabná paní Horáčková přišla. Co tím myslel, tím slovem půvabná?“ zeptala se mě najednou Lucka.

„Nevím. Půvabná… půvabná… přemýšlím, jestli to slovo k tobě sedí,“ odpovídám, zatímco ona zvedá telefon, který právě přehrál příšerný lovesong.

Uvažuji dál o slově půvab. Jak je to vlastně s přitažlivostí celkově? Ještě nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Přitažlivost. Jasně, je to síla, která je víceméně daná, podobně jako síly fyzikální.

Půvab – vábení, je v tom kouzlo, které působí podmanivě, ale více ve smyslu příslibu. Vábnička je lepivá větvička, připravená na lov ptáků. Jsou vábeni, něčím přitaženi či přitahováni. Nějak se mi to plete v hlavě, ale řekla bych, že to slovo k Lucce sedí. O mně se dá říci cokoliv, ale nikdo by ve spojení se mnou nepoužil slovo půvab.

„Asi je to slovo správně, tedy ten půvab,“ oznamuji výsledek svých úvah. Lucka kouká a čeká, co bude dál.

„Je to takový ten půvab jisté krásy. Šarm je třeba o něčem jiném a éterická bytost také nejsi. Myslím, že chlapi jsou vábeni, ale může to způsobovat větší záchyt, než ti třeba vyhovuje. Koneckonců, podívej se na ten záchyt, co máš v telefonu. Ty se někde pohybuješ, oni jsou k tobě vábeni, protože se zdá, že jim něco nabízíš. Něco, po čem touží, nebo si myslí, že právě to by jim dělalo moc dobře. Takže je to příslib nějaké možnosti, ale zároveň si je to podmaňuje. Myslím, že pravá přitažlivost je síla podobná magnetismu, prostě je to síla. Vábení je trošku jiné. Je to více snové, je v tom více přeludů, kouzla. Je to těžko uchopitelné, ale má to ten svůj půvab."

Jestli to říkám správně, to opravdu nevím, ale mohu se doma podívat do slovníku na přesný význam. To je asi tak vše, co mám. To jsou zase mé zlaté cihličky. Tedy různé druhy slovníků a encyklopedií, které jsou dnes plně nahraditelné internetem. Je to vtipné, ale je to pravda. Já jsem přitažlivá maximálně těmi slovníky, tedy pro někoho. A váben je ke mně ten, kdo touží po tomhle druhu poblouznění či okouzlení, dotahuji své úvahy do zesměšňujícího extrému.

„Já jsem hlavně přitažlivá pro matku, když je nějaký průser,“ rozčísla to Lucka a povídá poslední novinky ze setkání s mámou.

„Mně to s tou tvou matkou připadá pořád stejné. Asi to blbě řeknu, ale ať se děje cokoliv, vždycky to dopadne stejně. Dám ti příklad. Ty tady budeš sedět a řekneš: hele, na okně sedí vrána. A tvoje máma tu vránu popadne a vrazí ti ji zobákem do zad. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Nic jiného mě nenapadá. Je mi to líto, protože mi to připadá neřešitelné. Promiň, jsem teď prostě takový pravdař,“ uculuji se trošku.

,,Cože jsi?“ kouká na mě Lucka vykuleně a neví, jak má reagovat.

„Moje profese je pravdař,“ směji se potěšeně tomu, jak jsem Lucku šokovala. Vidím však ty otazníky v jejích očích, takže to musím dovysvětlit: „Ale nic, to byl vtip. Slyšela jsem teď někdy na Radiožurnálu pořad s Ester Kočičkovou. Měla jako rozhovor s maníkem, který se cítil být profesionálním pravdařem. Ještě to tam vysvětloval, že někdo je tesařem, a tak tesá, a on je pravdař, takže chrlí pravdu. Je prostě povoláním pravdař. Posílá politikům hesla formou sms, oni to pak někde použijí a posílají mu peníze na účet. Byl to dobrý humor, jen se obávám, že to dobře nepodám. To se prostě nedá,“ zakončuju výklad o pravdaři a čekám, co s tím Lucka udělá. Ona ale bere další telefon a já sleduji toho nadšeného pána, který se cítí být bohatým a šťastným. Docela mu závidím, je mu teď lépe než mně, protože ani legrácky s pravdařem můj tíživý stav až tak moc neodlehčí, i když je to na chvíli fajn.

Bedny obálek

Pokec s Luckou byl prima, pravdař se krásně ujal, takže jsme asi hodinku hrály na profesionálního pravdaře obě dvě. Musela jsem jít brzo domů, tam mě bohužel čekala skupina jiných pravdařů, kterým se říká exekutoři. Zahlédla jsem je už ze schodů, zrovna když plánovali zazvonit. Došlo mi, že nemá smysl podnikat nějaké manévry, stejně by přišli příště a uvnitř je Honza s Markétkou. Prostě není úniku.

Poslední exekuce řádila těsně před Vánoci. Sebrali nám televizi, video, kameru, počítač, monitor, zbytek olepili samolepkami, protože se jim s tím nechtělo tahat. Po dvou měsících nám vše vrátili, protože se na jejich pohledávky dostalo z prodeje obchodu, i když se to táhlo. Momentálně nemám už skoro nic, co by je mohlo zajímat. Počítač potřebuji, mám však ještě jeden záložní šrot, který by si nevzal už nikdo. Pračku je už asi znehodnocená, asi by byla neprodejná a nestála jim za tu dřinu. Ostatní vem čert, je mi to jedno. No, není, ale starší nábytek je pro ně nezajímavý, a kdyby náhodou, dá se sehnat zase jiný, také levný.Takže mé zaváhání trvalo jen vteřinu, šla jsem prostě dál.

Exekutoři pochopili, že jdu právě do těch dveří, a zeptali se mě, jestli nejsem paní xxx. Pozvala jsem je dovnitř, protože mi hned ukázali potřebné exekuční příkazy. Nečetla jsem je, docela jsem jim věřila, že jdou oprávněně, i když dnes řádí spousta falešných exekutorů.

Jeden se věnoval formalitám, druhý postával. Dala jsem Honzovi signál, že už jsem sice doma, ale že máme návštěvu. Honza vzal Markétku do ložnice, zůstal tam s ní, pootevřenými dveřmi však viděl, co se v pokoji právě děje. Exekutorům jsem nabídla kávu, nedali si ji. Sedli jsme si na sedačku v obýváku, snažila jsem se tvářit neutrálně, byla jsem ochotná i spolupracovat, ale jen v mezích, které jsem si určila já. Zjistila jsem totiž, že už nejsem ochotná slibovat něco, co nedokážu splnit, a že se k slibům nenechám už ani formálně natlačit. Od nikoho.

Ptali se mě, jak hodlám splatit dluh za plyn, který vznikl v hospodě. Řekla jsem, že nevím, protože jsem na mateřské a zůstaly mi dluhy z podnikání. Ptali se mě, kolik jsem na umoření dluhu ochotná měsíčně posílat. Odpověděla jsem, že momentálně nemohu posílat nic, a navíc nemám pouze tento dluh, protože exekucí se na mě valí minimálně deset a dohromady to bude částka přibližně milion. Chovali se, jako když neslyší, a znova se zeptali, kolik tedy budu posílat a kolik jim mohu dát hned. Musela jsem jak idiot zopakovat to samé a trvat na tom, že slíbit momentálně nemůžu nic.

Jeden exekutor stále dělal, jako že tomu nerozumí, jako bych to vše už nevysvětlila, a potřetí se mě zeptal, jak to hodlám splácet. Opět jsem řekla, že zatím mám malé dítě, takže do práce chodit nebudu a nemám žádné možnosti, jak jinak to splatit, protože každý měsíc dostávám necelé čtyři tisíce. Druhý exekutor začal chodit po bytě, fotil si majetek, občas něco prohledal. Provedl dokonce videozáznam, ale to mi bylo jedno. Mluvit s tím jedním exekutorem bylo jako hovořit se zaseknutým gramofonem. Oba jsme říkali stále to stejné. Já svoje, on svoje, nikam jsme se nepohnuli.

Ten neoblomný mě požádal, ať mu podám batůžek, který jsem položila v předsíni. Zeptala jsem se proč, a tak mi vysvětlil, že na to mají právo, a když u mě najdou peníze v hotovosti, dle zákona mi musí nechat pouhých tisíc korun, zbytek mi mohou zabavit. Zvedla se ve mně vlna nevole z bezmocnosti a potupy naráz. Zatnula jsem se a řekla jsem mu, že mu nic podávat nebudu. Jestli mě chce takhle ponižovat a hrabat se mi v osobních věcech, tak ať si ten batůžek přinese a prohledá ho sám. V tu chvíli to mezi námi sršelo. Díval se na mě pevně a neústupně, za zády měl zákon. Já se dívala pevně a neústupně na něj, za zády nic, jen propast a pocit, že musím uhájit svou důstojnost sama před sebou.

Batůžek prohledali, nevzali si nic, slíbili, že se ozvou později a odešli. Když jsem za nimi zavřela dveře, byla jsem zase přišlápnutá k zemi. Celá jsem ztuhla, byla jsem jak tuhnoucí kov vyvalený z vysoké pece. Honza se jen zeptal, jak to probíhalo, popsala jsem pouze situaci, ale to bylo tak všechno.

Podívala jsem se na hromádku pošty. Tři obálky byly od soudu, jedna z exekutorského úřadu v Brně. Otevřela jsem ji. Nevím proč, ale firma z Prahy zadala zakázku exekutorovi z nějaké vesnice u Brna. Takže, já jsem z Prahy, podnikala jsem hned u Prahy, dokonce i poškozená firma je z Prahy, ale exekutor sem bude jezdit z jižní Moravy. Má to logiku? Za výkon exekuce bude mít 40 tisíc, tak proč by nepřijel z Brna, že?

Otevřela jsem další obálky. U soudu mě odsoudili k tomu, že mám zaplatit peníze věřiteli, soudní náklady také. Samozřejmě. Z jiné obálky na mě kouká cosi, že mě sice odsoudili, ale pak mě pro jistotu odsoudili ještě někde jinde, protože tam, kde to soudili předtím, bylo něco blbě rozsouzeno. No jasně, nemusím ty obálky ani otevírat, protože stejně nic nezaplatím, když není z čeho. Proč mám řešit, kdo mě kdy a jak soudil, když není cesta ven? Je tu stát, státní mašinerie a jeho postupy. Na druhé straně jsem tu já, člověk, který nic nemá a dlouho mít nic nebude. Proč to tedy vůbec číst, když to nemůžu nikdy vyřešit, nebo určitě ne teď?

Šla jsem do kuchyně jako golem, ta ztuhlost byla divná, skoro jako bych šla ve skafandru. Pak jsem se chvíli tupě a bez života dívala kolem sebe. Cítila jsem závrať, hlava se mi opět motala. Přede mnou jako by byla černá díra, která požírá vše a člověk se nesmí přiblížit k zóně jejího vlivu.

Podívala jsem se, kolik mám peněz, moc jich zrovna nebylo, ale už jsem věděla, co udělám. Markétka si hrála, připravila jsem pro ni jídlo, Honza ji pak přebalil a ona šla spát. Byla jsem ráda, že to tak je, protože bych nebyla schopná naladit se na nějaký větší kontakt s malou. Kdybych byla doma sama, postarala bych se sice, ale můj duch byl jinde.

Chvíli jsem chodila po bytě, ani nevím proč. Dívala jsem se na věci beze smyslu, pak jsem vzala všechny obálky a hodila je do velké bedny od banánů. Papír od exekutorů jsem tam hodila také a šla do kuchyně. Tam jsem měla další obálky, takže jsem je do bedny naházela všechny, i když byly nerozdělané. Já už to číst nebudu, nebo se zblázním. Vím, že na to mají zákony a své pokroucené paragrafy, ale já už to fakt nedávám. Proti necitlivosti státu nemám žádné zbraně, musím se prostě zachovat tak, abych přežila. Oblékla jsem si bundu, sešla po schodech a vyšla z domu. Hned za rohem byla večerka, vlezla jsem dovnitř, z regálu jsem si vytáhla láhev vodky. Markétce jsem vzala dva banány s pribiňákem a bylo nakoupeno.

S Honzou jsme si hodinku sedli, nebylo třeba mnoho hovořit, já dokonce cítila, že ani nemůžu. Honza se klasicky zlobil na stát. Prý tu chybí zákon o bankrotu, prý se tohle na západě nemůže stát, ale já s tím v duchu moc nesouhlasila. Moc jsem nerozuměla tomu, jak to myslí, chápala jsem svou situaci jinak. Já viděla jen to, že musím zaplatit strašnou sumu peněz a nemám žádné. Nechtěla jsem hledat viníky někde jinde, bylo to o ničem. Nechtělo se mi o tom polemizovat, nevěděla bych ani jak, navíc jsme všechno probrali dříve a mě to už nebavilo.

Flaška byla vypitá během chvíle, Honza šel spát a mně to vyhovovalo, protože jsem potřebovala uvažovat o samotě. Už tisíckrát jsem o tom přemýšlela a narazila na dva velké problémy. Jsou tu dluhy, musím vydělávat, aby bylo z čeho splácet. Pak je tu má terapie, nejsem ještě OK. Ty úzkosti, které mi občas znemožňují pohyb, tu ještě jsou, i když jsou o hodně mírnější. Jsem pod prášky, ale stále tu jsou. Úzkosti nevznikly z dluhů, příčiny jsou někde jinde a já je prostě jen tak nerozchodím, na to síla vůle nestačí. Musím pokračovat a dát se do pořádku. Nemohu dát Markétku do nějakých jeslí a jít do práce, protože je to ještě mimino, potřebuje mě a ne cizí ženské v jeslích. Teď nesmím Markétku odstavit, později bych toho litovala a to rozhodně nechci. Navíc nevím, kde budu bydlet zítra, všechno je tak blbě rozehrané, že z toho nevede žádná cesta ven.

Exekutoři prostě musejí počkat, až bude malá chodit do školky a já půjdu vydělávat. Až se tak stane a budu chodit do práce, seberou mi většinu mého platu, zůstane mi životní minimum na přežití. Budu se muset odstěhovat, zatím však bydlení mám. Ten můj šmodrchel je nerozmotatelný, jsem pro ně jen nesolidní dlužník, který potřebuje dostat lekci, aby solil.

„Piš,“ vzpomněla jsem si, co říkala Lucka. „Nezáleží na tom, jak začneš. Prostě piš, začni třeba tím masákem,“ vybavila se mi její slova přesněji. Zapnula jsem počítač. Nevím, zda o něj brzo nepřijdu, ale to je jedno, protože mám záložní šrot. Sedla jsem si a začala psát od masáku. Pohroužila jsem se do svého hnusného snu, popisovala detail za detailem. Byla jsem tím velmi zaujata, protože jsem nacházela spousty nových spojitostí. Možná všechno nebylo k věci, ale vzpomněla jsem si i na to, co o tom říkal Sovička. Prohlásil, že se obsahu snu zase až tak nediví, protože jsem musela snad tisíckrát pohřbít sama sebe. Dává to smysl. Kolikrát jsem něco cítila, ale zabila jsem to a pohřbila. Kolikrát jsem sama sebe hodila do svého vlastního masového hrobu? Tisíckrát? Desetitisíckrát?

Opět se mi vybavila kyprá, černá a provoněná zemina v místě vykopávek. Byl to ten nejluxusnější zahradnický substrát, který je možné sehnat. Jestli z mých mrtvol vznikla tato jemná, vonící a vzdušná zem, není na mně nic tak špatného. Možná je to má duše, která je tou úrodnou zeminou. Třeba je naprosto dokonalá pro zasazení dobrých semen. Bude něžná, lehká, dodá vše důležité pro nový začátek. Jsem Štír, ten bývá přirovnáván k ptáku Fénixovi, který se zrodí ze svého vlastního popela. No proč ne, svým způsobem je každý rozklad či oxidace hořením. Můj substrát může být stejný jako dokonale sterilní popel.

Psala jsem pět dní vcelku. Když se Honza ráno probudil, byla jsem ještě u počítače a psala. Když odcházel spát, byla jsem u počítače a psala. Pohroužila jsem se do svého příběhu, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Přes den jsem buď spala, nebo byla s Markétkou. Věděla jsem, že se to Honzovi nelíbí, ale bylo mi to celkem jedno. Jeho také nezajímá, co se nelíbí mně.

Znova jsem usedla k počítači a pokračovala dalším snem, dalším příběhem. Chtěla jsem napsat nějakou větší ucelenou část a zjistit tak, jestli je to vůbec čtivé a srozumitelné. Sepsala jsem čtyřicet stran textu a začala se ve mně rodit naděje, že možná tudy vede cesta. Třeba se mi podaří všechno lépe utřídit, zpracovat, pořádně prožít a pak to odložit. Možná je to můj osud, prožít tohle všechno a pak o tom všem psát. Vlastně mě to napadlo už mnohokrát, ale přišlo mi příliš troufalé nazírat na svůj život tímto způsobem. Kdo ví, ale za pokus to stojí.

Malá epizodka s pytlem

Musím si jít koupit něco na sebe, nemám skoro v čem chodit, i když moc toho nepotřebuji. Obcházím obchody v ulici a nejspíš bych byla ochotná do jednoho vstoupit, když z domu nad obchodem začali vycházet policajti. To mě po ránu trochu zarazilo. Nejdříve vyšel policista, který se tvářil přísně a důležitě. I mě si změřil hrubým pohledem, jako bych zde před výlohou neměla co pohledávat. Dva policisté někam odjíždějí.

To triko je moc drahé a já vlastně potřebuji kalhoty, žádné tričko. Trochu mě začíná štvát, že si nemohu koupit něco jen tak, protože se mi to líbí. Soni klid, miliony lidí si nemůže koupit tričko jen tak. Miliony a stamiliony lidí umírají hladem. Po dětech lezou mouchy a okusují jim víčka. Já vím, to pitomé tričko nepotřebuji. Kalhoty ale potřebuji a nějaké peníze zase máme.

Z úvah mě vytrhuje divné chování dalšího policajta. Vidím, že nešikovně lomcuje dveřmi, ze kterých před momentem vyšel. Teď se mu podařilo otevřít jejich levé křídlo. Bude snad něco stěhovat? A teď nějací chlapi vynášejí velký černý pytel, pokládají ho na zem a odcházejí. Policista provedl očima monitoring všech světových stran, autoritativně dává najevo, že pánem nad situací je právě on a že všem doporučuje, aby se do pytle nijak nemontovali. Pohledem zpražil i mě, čistě preventivně.

Pytel je položen skoro uprostřed chodníku. Leží tu hodně pitomě, protože právě tudy chodí lidé do sousední trafiky, těsně před stanicí tramvaje. Policajt dělá, jako když tam je, hází na lidi přísné pohledy a zároveň dělá, jako když tam není, protože z jeho gest a výrazů lze usoudit, že by rád dělal cokoliv jiného, než aby takhle stál u nějakého černého pytle se zipem uprostřed.

Rozhlíží se najednou dost nervózně, k pytli se blíží chodec a pes. Aha, že je v tom igelitovém sáčku se zipem mrtvola, to mě napadlo až nyní. Jak se teď asi cítí ten policista? Z nějakého důvodu zde zůstal sám. Žádné auto, žádný kolega.

 Policajt udělal krok směrem proti psovi, když pán, majitel čoklíka, pochopil situaci a strhl psa na vodítku směrem k sobě. Policistovi se zjevně ulevilo, že nemusí dělat žádnou scénu, a zoufale se rozhlíží, kde je pohřebácký vůz. Jeho situace je opravdu nezáviděníhodná, těch psů a lidí se tu motá opravdu moc. No nic, jdu domů, musela bych se asi začít smát té šílené situaci, i když to vlastně k smíchu až tak moc není.

Zážitek mi vyplavil vzpomínku na jednu zprávu v televizních novinách. Někdo zemřel a pozůstalí museli řešit neobyčejný problém. Děti mrtvého otce zjistily, že tatínek je nějaký gumový, a ukázalo se, že mu po pitvě chyběla v těle kolena a jiné části, které před smrtí normálně používal. Najednou je neměl a rodina se začala ptát proč?

Zdůvodněno to pak bylo tím, že tatínek před smrtí nesepsal a nepodepsal žádný papír, kde by to vyloženě zakázal. Nenapadlo ho předem napsat, že by mu to osobně nějak vadilo, kdyby ho pak rozřezali a vzali si klouby a kosti z jeho těla. Asi měl být zodpovědnější a své instrukce okolo smrti měl lépe specifikovat.

Napadá mě, že stát a systém je jako zrádná hydra, se kterou nelze bojovat. Stát povolává do válek, obětuje své syny… Chová se nedobře a my ho musíme uznávat, i když třeba nechceme. O mafii se říká, že je jako hydra, ale u státu či systému to platí ještě více. Systém nevychází z morálního průměru společnosti, má svou vlastní existenci, svou vlastní vůli a směřování. Tvrdí nám, že jej potřebujeme, že nám slouží, ale to je jen zdání, protože ve skutečnosti je to obluda, která život a dobro ničí. Je to hydra, která je zakomponovaná do celého stvoření, a její smrdutý dech je přítomný všude, zejména tam, kde se vnucuje pod názvem společnost, stát, tradice a systém.

No nic, pán bez kloubů měl smůlu, protože nespecifikoval. Stejně jako můj strýček měl smůlu, i když on dokonce i specifikoval. Bohužel mu to také nebylo nic platné. No vida, myslím, že už vím, o čem budu hovořit se Sovičkou. Strýček mi na mysl přišel díky záležitosti s pytlem na nebožtíky a se strýčkem možná přijde na přetřes i babička.

Rozptyl milovaného strýčka

„Mám pro vás dnes něco veselejšího,“ zahajuji terapii s úsměvem. „V posledních dvou dnech jsem si mockrát vzpomněla na jednu scénku z rodiny a myslím, že bude dobře ilustrovat, co je u nás možné. Nikdy nemám vhodná slova pro mámu, pokusím se touto příhodou přiblížit to, co mě dostává, z čeho šílím.“

„Přinesla jste sem jinou náladu, jen to s vámi šije,“ usmívá se Sovička v očekávání věcí příštích.

„Tak od začátku. Babička, matka mojí mámy, pocházela z několika dětí. Když se rozvedla se svým manželem, dělala na baráku přestavbu a s tou jí pomáhali její bratři. Moje máma a její sestry měly strýčka Rudolfa hodně rády, byl to jejich vzor. On babičku navštěvoval až do smrti, sháněl jí nedostatkové banány, tresčí játra a jiné delikatesy, ale přijížděl jen jednou za měsíc.

Já jsem tohoto prastrýčka měla také ráda. Byl to takový zvláštní člověk. Doma měl minimum věcí, jedl po večerech suchý chléb s kefírem, byl na sebe tvrdý, ale nikomu to nevnucoval. Dalo by se říct sparťanská výchova, ale nemyslím to doslova. V jeho bytě byla zasklená knihovnička, v ní byl zaparkovaný telefon, vedle něj byl položený telefonní seznam a pak už nic. Postel, stolek, lampička, vypnutá lednice, kterou prostě nepoužíval. Byl to člověk bez věcí. Měl krásné autíčko, fiátka šestistovku, ale to už bych se moc rozkecávala, i když mi přijde zajímavé i to, co všechno se váže k tomu autíčku.

Z těch sourozenců zemřela nejdříve babička, pár let nato její bratr, můj prastrýc. Já na pohřbu babičky nebyla, nevím vůbec, co se tam dělo, ale na jeho pohřeb jsem šla. Přijela jsem ke krematoriu autem, příbuzní si povídali na parkovišti, byla tam i máma. Říkala mi, že má připravené nějaké květiny ze zahrady a dodala hned, že prý by byl strýček rád. Nevěděla jsem jak to myslí, zdálo se mi to nepravděpodobné, ale přešla jsem její slova bez komentáře.

Musel být ještě červen, přesně si pamatuji květiny, které máma měla připravené. Ještě bych měla dodat, že v té době jsem se živila prodejem květin, a tak jsem mámě řekla, že z připraveného materiálu nějaké kytice uvážu. Kdyby mi to řekla předem, vzala bych sebou smuteční mašle a jiné věci, takhle jsem byla trochu zaskočená. Byla jsem ale ochotná jít někam poblíž, do nějakého stánku či obchodu s květinami a prostě tam pár mašlí nebo doplňků koupit.

Teď se teprve dostávám k tomu, co jsem chtěla popsat. Zapomněla jsem totiž, že když se sejdou všechny sestry dohromady, tak to jenom bzučí. Nejdříve jsem otevřela kufr tátova auta a snažila se květiny nějak roztřídit. Byly už trochu povadlé, bylo jen dobře, že se kufr otevřel a květiny pak nevadly tak rychle.

Co se mě týče, byla jsem docela ráda, že mám důležitou práci a nemusím s nikým nic řešit. Jenže najednou se do toho zapojily tety, ony také mají rády důležitou práci a ne někde nazdařbůh plkat. Věděly ode mne, že chci jít pro mašle, a tak řekly, že je zajistí, a odešly. Já jsem zatím tvořila kytice vázacím provázkem, květiny jsem pouze stahovala k sobě, aby to trochu vypadalo a drželo.

Tety odešly na hřbitov, za chvíli se vrátily. V kontejneru na hřbitovní odpad našly nějaké suché kytky a věnečky a demontovaly mašle. Nehrabou se běžně v odpadcích, nevím, co je to zase popadlo. Já však od té chvíle byla nervní už stejně jako ony. To, co mi přinesly, bylo opravdu něco. Byly to černé stuhy z oschlých věnečků, vypadaly děsně, na některých byly i nápisy. Nepamatuji si, co přesně dělala moje máma, nejspíš tam někde zmateně chodila nebo komandovala sestry a byla z nich nervózní.

Hned vedle bylo několik stánků s květinami, a když jsem viděla ty parády, co přinesly, sebrala jsem se a šla koupit pár metrů mašlí. Zatímco jsem dodělávala kytice, příbuzní si vyměňovali a ujednocovali informace o poslední prastrýcově vůli. Jak jsem pochytila, on si přál jen skromný obřad bez řečníka, s minimem příbuzných, s minimem obřadních procedur, nejlépe s minimem všeho.

Takhle se to ale nestalo. Někdo z příbuzných byl z celé situace nesvůj a začal cosi obřadně říkat. Prostě měl potřebu krátkého řečnického úvodu. Pak to utnul a nedokončil, prostě to nemělo žádnou fazónu. Nevěděli jsme, kdy co končí a kdy začíná. Zřízenci nám sice aktivně signalizovali, ale celé se to zvrtlo. Pak bylo ticho, nikdo nevěděl nic, tak jsme se tam nejistě začali trousit směrem k rakvi a položili květiny. V rámci toho zmatku se ségry dohadovaly, každá teta něco navrhla, jiná to shodila, navrhovatelka se urazila, my ostatní jen kouleli očima.  Prostě chaos a trapné výstupy.

Když smuteční obřad skončil, vezla jsem mámu domů. Jela s námi ještě teta a někdo další, ale nemohu si vzpomenout, kdo to byl. Projížděla jsem zrovna hustým provozem a najednou slyším mámu vzadu v autě, jak říká: ‚Než strýček zemřel, byla jsem ještě za ním v nemocnici a poprosila jsem ho, aby až umře, zašel v nebi za maminkou a vyřídil jí, že se jí omlouvám za ten guláš, že si to dodnes vyčítám.‘ Málem jsem havarovala, měla jsem co dělat, abych to nenapálila do auta před sebou. V posledním okamžiku jsem hamtla na brzdu, naštěstí se nic nestalo.“ Sovička se rozesmál, vyprávím to zase jako grotesku.

„Já jsem nevěřila vlastním uším. Sama jsem v té době chodívala na biblická studia a máma k tomu mívala velice divné poznámky. Dokonce se nápadně podobala babičce, když trousila ty své řeči o svatých. Takže moje máma, komunistka, která nemá ráda tyhle svatoušky, šla za umírajícím strýčkem, zapřisáhlým ateistou a komunistou, aby jí to v nebi předžehlil u babičky… tedy samozřejmě až zemře. Nevím, jak to nesl strýček, ale v nemocnici byl s plícemi, a jestli se nepletu, hlava mu myslela dobře až do konce, nebo téměř do konce.

Ještě dodám, že si máma nevyčítala špatně uvařený guláš, ale to, že babičku nechala v oblečení špinavém od guláše, protože jí ruply nervy. Máma jí totiž dala guláš a babička ho prý odmítla a schválně ho převrhla, aby mámě ukázala, jaký hnus jí připravila. Převrhla to na sebe a to ji máma každý den dvakrát kompletně převlékala. Muselo to mezi nimi hodně jiskřit, protože nevím o tom, že by to někdy předtím dělávala. Fakt ale je, že toho nevím spoustu.

Moje máma se potom šprajcla, a to hodně, protože si to vyčítá dodnes. Jak se naštvala, prý v těch hadrech milou babičku nechala tři dny. To si ani neumím představit, musela prožívat hotové peklo, protože si nikdy nedovolila babičce neposloužit. Pak ji to tížilo léta, proto se snažila použít strýčka jako spojku v nebi, i když jí to stejně klid nepřineslo. To ale není všechno, má to pokračování,“ říkám Sovičkovi pro jistotu a jedu dál.

,,Asi půl roku po pohřbu se konal další pietní akt, tentokrát rozptyl strýčkova popela na hřbitově v Praze. Bylo to snad někdy v zimě. Mámu jsem tam vezla já, táta byl možná někde v lázních nebo v nemocnici, tohle si nevybavuji. Podle toho, co vím, měl se sejít jenom nejužší kruh rodiny. Takže jenom máma, její sestry a jedna sestřenice z Moravy, kterou měl strýček rád a často k ní jezdil. Měl k ní nejblíže, považoval ji za svou dceru, kterou nikdy neměl. Myslím, že jí odkázal i svůj majetek v podobě bytečku, malé zahrádky, malého autíčka a několika věcí, které měl.

Mámu jsem na hřbitov vedla, měla silné závratě, pletla nohama jak po flašce kořalky. Ale to jsou ty její úzkostné stavy, i když si myslí, že je nemá. Dovedla jsem ji na určené místo, tety a sestřenice už čekaly, protože sraz příbuzných byl načasován o něco dříve.

Pak se máma a sestry začaly radit, já postávala stranou. Ukázalo se, že strýček před smrtí sepsal vše potřebné. Také nakreslil plánek rozptylové loučky, v náčrtku označil místo, kam si přeje být vysypán. Plánek měl někdo mít, ale nějak se to zamotalo, takže nákres nebyl. Následovala diskuze o tom, jestli to bylo u toho nebo tamtoho stříbrného smrku. Chtěly to trefit co nejpřesněji, nemohly si však vzpomenout, u kterého stromku byla rozptýlena jeho bývalá družka, která zemřela už dávno. Charakter lesíka se za ta léta změnil, neměly to jednoduché. Tety říkaly své postřehy z rostlinopisu, hádaly se, jestli ten smrk měl ulomenou špičku nebo neměl, na ničem se ale nedohodly.

Za chvíli přijeli zřízenci z pohřební služby. Měli strašně starou pikslu, vylezli z ní a pak velice nepřirozeně zpomalili své pohyby, až vypadali, jako by byli na měsíci. Velmi obřadně vyndali urnu a nám řekli, že pár nejbližších se může odebrat na pěšinku, která vede hlouběji do loučky. Ti, co mohli dovnitř, museli stát na pěšince z nášlapných kamenů, ostatní mohli zůstat na cestičkách, které jsou po obvodu.

Všechny sestry se pak přesunuly k nášlapným kamenům, já a vzdálená sestřenice se synem jsme zůstali stranou. Pochopila jsem to tak, že se holky na nějakém smrku shodly, přistoupilo se tedy k obřadu.

Pán z pohřebních služeb vypadal hrozně. Oblýskané staré černé kvádro se doslova třpytilo. Od pohledu jasný alkoholik, děsně ohrnuté kalhoty a boty snad z rakve. Takové ty papírové lakýrky, které byly nepřirozeně velké s ohledem na výšku jeho postavy, takže chodil jako kačer.

Zaměstnanec pohřebky obřadně řekl, o koho se jedná, pronesl ještě pár nutných vět a pak začal rozhazovat popel. Mezi sestrami to lehce zašumělo, když najednou jedna z tet nahlas řekla, že by se mohly pomodlit, a začala odříkávat:

‚Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.‘ Tuhle část řekla teta upřímně a nahlas. Docela jsem ji obdivovala za statečnost. Moje máma se nepřidala, další dvě tety tak nějak neurčitě ano, ale zvýšilo se jakési napětí v celém prostoru okolo. Kdyby tam byl někdo s měřáky, určitě by naměřil zvýšené hodnoty nějaké energie.

‚A chléb náš vezdejší dejž nám dnes…‘ V tuto chvíli tety zase přestaly a ta, co s modlením začala, to sama táhla dál. Po dalších verších, které se nesly hřbitovem, jako by energie mezi nimi už bzučela. Ten těkavý náboj doslova sršel, byla to mentální bouře, která tu energii musí do něčeho naprat, jen nebylo jisté do čeho.

‚A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.‘

To byla poslední slova, protože dál už to teta nevydržela a také ztichla. Dotklo se jí, že sestry přestaly, zatímco moje máma se tam nervózně vrtí. Stáhla se tedy a verše o pokušení a zlu dodrmolila sama pro sebe. Jenže máma se najednou začala hrabat ve své kabele, jak ona tomu říká, a zničehonic do naprostého ticha vyhrkla: ‚Můžete mi odsypat trochu strejčka?‘

Pán od pohřebáků se zarazil, chviličku uvažoval a pokývl na souhlas, jako že jo. Sám žádné firemní mobilní urničky, pytlíky či krabičky neměl, a tak vytáhla moje máti z kabely igelitovou tašku Delvita s vyobrazeným lvíčkem. V té době se u nás válely běžně na ulicích, ale také jsem do Delvity chodívala pravidelně nakupovat, a tak jsem věděla, že většinou mívají dole díru a ne zrovna malou.

Já stále byla opodál a nestačila jsem se divit, jak se to zvrhává. Hned jsem si představila, že se mámě strýček vysype do kabely, zapadne do peněženky, mezi doklady, bude v pouzdru na brýle, bude i mezi brufeny na bolest. Měla jsem v tu chvíli velkou potřebu si zapálit, ale neudělala jsem nic.

Máma pak se zpožděním zjišťovala, jestli proti tomu její sestry něco nemají. Neměly. Pán začal odsypávat strýčka do tašky, máma ji pěkně držela a hbitě ohrnula okraje, aby se pán dobře trefil. Už dávala strýčka do kabely, ale přišlo jí to najednou blbé, že si bere jenom ona, a tak nabídla trochu strýčka ostatním: ‚Nechcete taky trochu?‘ Pak začala mávat igelitkou před obličeji svých sester, ale ty nechtěly.

‚Já ho vysypu na pole u Břemešle,‘ vysvětlila máma a dala si strejdu do kabele.

Pán z pohřební služby vysypal zbytek strýčka ke smrčku, rozloučil se, nasedl do piksly a tím to skončilo.

 Takže strejda asi věděl, že se to na jeho obřadech zvrtne, tak to všechno raději předem popsal a nakreslil. S tím, že se ztratí plánek, asi nepočítal,“ zakončila jsem své vyprávění.

„Jak to tak vypadá, ony ho měly rády a on jim ani nedovolil prožít si jeho pohřeb po svém. Ztratily nákresy a tak. Co vás na tom nejvíc šokuje?“ zajímá se Sovička.

„Mě na tom šokuje to, že nikdy nevím, co se kde jakým směrem zvrhne. Já například nemám v oblibě tradice a rituály, ale co se týče nějakého pietního aktu, jsem asi ráda, že existuje nějaký konkrétní řád a postup, aby se to moc nevymklo a mělo to nějaký důstojný průběh. Nevím, proč nemám ráda tradice, prostě to byla vždycky nějaká hektická snaha o něco, co se stejně zvrtlo. Vánoce byly děsné. Na jednu stranu se připravovaly, na druhou stranu se ignorovaly, protože my si na něco takového nepotrpíme. Prostě maglajz, smíšené pocity, nenaplněná očekávání, mír, který se nedostavil nikdy. V podstatě smutná záležitost. Viděl jste film Big Lebowski?“

„Ne, neviděl.“

„Ve filmu dva kamarádi dají popel třetího kámoše do krabice od sušenek a jdou na skaliska u moře, aby ho rozsypali do větru, protože to tam miloval. V tom filmu se to také zvrtlo. Ten, který se chopil řečnění, zapletl do smuteční řeči válku a své válečné příběhy naprosto šíleným způsobem, přestože ten druhý byl pacifista. Pak otevřel plechovku od sušenek, popel vrhl do větru a ten pak lítal do plnovousu a dlouhých vlasů toho kámoše. No nic, to jsem trochu odbočila.“

„Co vám na tom nejvíc vadí? Myslím kolem tetiček, mámy a těch situací?“

 „Nedokážu to brát s nadhledem. Když mám pocit, že to v nich takhle srší, vlastně i já začnu sršet. Nevím, jak to popsat slovy. To stálé překračování hranic, komunikace bez empatie… Brzy se cítím být rozhozená stejně jako ony. Možná by to šlo zvládat, kdybych se jim a tomu všemu v duchu smála, ale to také nejde.

Jedna teta mě kdysi požádala o nějakou pomoc. Potřebovala rozvézt své dary potřebným. Ona jediná je bez rodiny, a tak se angažuje jinde a jinak. Běžně jí s rozvozy a závozy pomáhá můj táta, ale řada přišla na mě, prostě jsem se k tomu nějak přichomýtla.

Vozila jsem tetu celý den sem a tam. Navštěvovaly jsme různé rodiny, teta jim rozdávala dárečky, ale nevnímala příliš, co si o tom myslí oni. Dělala jsem řidiče a nosiče, stále jsem na ni někde musela čekat, poslouchala jsem rozhovory, které bych nejraději neslyšela, ale nejvíc mi brnkala na nervy, když vedle mě seděla jako spolujezdec.

Po pár hodinách divných řečí všeho druhu jsem byla tak napružená, že jsem málem vjela pod vlak. Duchapřítomně jsem ještě šoupla zpátečku, závora už mi padala na střechu auta, protože jsem jak idiot zastavila čumákem na kolejích. Byla jsem z ní našrot. Vlak projel okamžitě poté, ustřelilo by mi to předek auta, kdybych po svém úletu včas nezareagovala. Tenkrát se mi roztřásly ruce, odbočila jsem hned stranou, vylezla ven a rozdýchávala to. Ona si toho nebyla snad ani vědomá, ale já věděla, že to bylo o chlup. Nejraději bych na ni zařvala, ať už drží hubu a nechá mě být. To jsem ale nedokázala a nejspíš bych to nezvládla ani dnes. Bezpečnější je nedělat jí šoféra.“

„Musíme už končit, ale mám pro vás návrh. Zkuste se na to dívat i z jiného úhlu. Máte strach, že dopadnete jako máma, že to nezvládnete. Ale v té ženské linii vaší rodiny je i síla a vlastnosti, které můžete využít v dobrém. Je to vaše dědictví, ať už je jakékoli. Jsou to vaše geny, jiné nemáte. Najděte to dobré, abyste i vy věděla, že máte na čem stavět. Najděte všechno, co lze použít a možná toho nebude málo.“

Sovička už spěchá. Domlouváme rychle schůzku, léky nepotřebuji, takže mizím během minuty. Jdu domů pěšky, uvažuji nad tím, co mi bylo řečeno. Dědictví… No, to bude těžké, podívat se na to jiným způsobem, ale snad to půjde.