Informační mišmaš pro čtenáře psychorománu "Panika před úsvitem"

     Tento blog je poděkováním, ale nejen to. Kdo čte mou knihu, občas má otázky. Pokusím se je zodpovědět v této malé rekapitulaci, protože mé psaní se pomalu a jistě blíží ke svému závěru. 

     Dnes jsem si třídila fotky, protože jich mám už moc a tak jsem do svých souborů začala vkládat nový systém. Zaujalo mě to, protože jsem viděla pohromadě obrázky ze všech kapitol a všimla jsem si, že i pouhá koláž z fotografií o něčem hovoří.

      První koláž krásně ukazuje, jak jsem obrázkovou přílohu pojala na začátku. Když jsem začala psát, myslela jsem, že občas vložím do textu svou fotografii,  případně si vypomohu obrázkem z internetu. Většina fotek je mých, ale knihu, hady a křivé domy jsem si vypůjčila. O nějakém kreslení v budoucnu se mi ani nezdálo :)  a že mám sny hodně ujeté :)

   .

      Hned po úvodu začínám popisovat svůj zdravotní problém a první dialogy s psychiatrem Pádlem. Pádlo uvízl v hlavě jednomu mému známému, dokonce mi před Silvestrem napsal : " Starý rok nám odjíždí, jako MUDr. Pádlo na své židličce, až mu vlasy vlají !!! Do roku 2013 vše nej!!!

    To mě pobavilo, měla jsem radost, že smyšlené jméno "Pádlo", se mu líbí.

    Na koláži z této části knihy vidím, že jsem sáhla poprvé po kresbách. Kreslené obrázky nebyly moje, ty už malovala má dcera a mně se hodily do krámu, tedy do knihy. Něco jsem upravila v editoru fotek, jedno strašidlo jsem namalovala už i já.  Zjistila jsem, že je to rychlejší, než shánět vhodné obrázky z netu a navíc nemusím řešit autorizaci a odkazy.  Fotografií mám ještě dost, ale jejich výmluvnost mi začínala připadat chabá. Uvažovala jsem ještě o focení panáků, různých modelů, ale čmárání vodovkami se ukázalo překvapivě rychlé, dokonce mě to začalo bavit. Ale to předbíhám.

   Z hledání tygra si jedna čtenářka zapamatovala,, že jsem na konci kapitoly byla odhodlaná dát do držky i tyranosaurovi. Potěšilo mě to, měla jsem radost, že to vůbec někdo čte a je nějakou mou hláškou pobaven. Se čtenářkou si trošku píšeme, i jí děkuji za postřehy, které mi napsala. 

    Některé čtenáře zajímalo, kdy jsem začala psát. V knize je to už naznačené, zahájila jsem právě v této chvíli, kterou popisuji. Napsala jsem vše, co se mi aktuálně honilo hlavou, pak jsem knihu zase odložila. Až dnes se ukazuje, že to bylo dobře. Naráz bych to nezvládla a zároveň byl materiál sepsaný pro budoucí použití, tedy pro dnešek. 

   Další koláž zobrazuje, že se topím v žumpě. Většina fotek zachycuje vodu, ústřední obrázek holčičky lovící ryby,  je vypůjčen z internetu. Ještě jsem se do kreslení moc neponořila, dnes bych možná zkusila svoji verzi holčičky s vodní obludou. V každém případě, zjistila jsem, že mé fotky přírody, ani počítačové grafiky, nestačí na vyjádření všeho, co popisuji, nebo chci blíže vyjádřit.

      No vida, nová koláž začíná mít grády :) Kreslení obrázků se k tématu skupinové terapie hodilo a já zjistila, že mi to primitivní kreslení celkem jde. Koláž je složena z obrázků tří kapitol knihy, všechny jsou ze skupinovky a nezabralo mi to příliš času. Nepouštěla jsem se do ničeho náročného, ale kresby mi přišly dostatečné a připadaly mi svým způsobem živé.  Promlouvající, dynamické.  Všechny ne, jen některé považuji za zdařilé a dostatečně výmluvné, v kombinaci s textem.

     Pokaždé, když dopíši kapitolu, posílám ji hned své sestřenici,  ke kontrole chyb. Zjistila jsem, že své chyby prostě nevidím, nebo jen některé. Slova i celé věty mám v hlavě a překlepy s občasnými hrubkami prostě nevnímám. Bez její pomoci by to bylo špatné, tímto jí děkuji za spolupráci v této fázi tvorby. Zde musím dodat, že sestřenice je dcerou jedné z mých tetiček, takže i jí se můj příběh osobně týká. Někdy při opravách knihy uroní slzy a když mi to pak napíše na skype, i já občas uroním slzy. Není to často, ale dojetí jiného člověka znova dojme mě. Jsem s ní v denodenním kontaktu přes síť, téma rodiny často probíráme.

    Mám velice slabou odezvu od čtenářů, což chápu, já také jiným autorům nepíši. Lidé čtou tento příběh na dvou literárních serverech, jeden pán se ujal připomínkování mého veledíla, za což jsem velice ráda. Až knihu dokončím, jeho komentáře vložím do podobného blogu, jako je tento a to bude poslední tečka za mým příběhem. Takže mimo tento server, kniha je čtena dle mého odhadu maximálně stovkou čtenářů odjinud. Odkaz mám na fejsbůčku, ale nerada tam chodím, nechávám tomu volný průběh. 

     Zde vidíme záčátky individuální terapie u Sovičky. Už na první pohled jedná se o hororové obrázky. Samozřejmě, já vidím opět hlavně svou babičku, ale přibývajících tmavých obrázků si nelze nevšimnout. U těchto kapitol získala jsem již určitý cvik. Zjistila jsem, že psát mohu prakticky jen v noci, přes den mě otravují dva hafani, kteří stále běhají štěkat ven a pak se zase derou do baráku. Ruší mě kočka, odpoledne a večer Markétka, prostě pořád něco :) Zvířata mě buzerují celý den, Markétka jen někdy. 

    Takže, až když všichni spí, já mám své chvíle. Těsně po dopsání kapitoly beru vodovky a čmárám rychle obrázky. Hned po té je vyfotím, zatímco má sestřenice kontroluje chyby. Když má hotovo, většinou i já mám nafoceno, takže sedím u počítače a obrázky dolaďuji tak, aby se mi to zdálo vyhovující. Pak to vše zmenšuji, ukládám na server a jsem připravená kompletovat celou kapitolu. Bývám z toho dost rozrušená, tato fáze je nejdramatičnější :) Sice už mám cvik, ale stejně se musím několik hodin soustředit na úpravy i vkládání obrázků. Bývám netrpělivá, než blog zveřejním. Po zveřejnění  jen tupě sedím a dívám se chvíli na statistiky i když mi toho moc neřeknou. Potom jdu spát, mám dost. Druhý den se jdu hned podívat, co nového na netu, ale už nepíši. Minimálně dva dny potřebuji pauzu, kterou vyplňuji buď jinou prací, nebo čtením. Vše ostatní jde tuto zimu stranou, rozhodla jsem se, že do jara bude kniha hotová a já se rozhodnu, jak ve svém životě dál. Teď a nebo nikdy, takové bylo mé rozhodnutí, když jsem ze zaregistrovala na iDnes.cz

     Koláž o mém krachu, padání do finanční zkázy a umírání snu o domečku se zahradou. Tyto kapitoly byly pro mě nejtěžší, bolest se vyloženě rozjela. To, co jsem před pár lety probrala se Sovičkou, je už odžité, dokáži o tom psát bez utrpení. Ale existenční masakr pociťuji dodnes, z mých dluhů nebylo zaplaceno nic, protože na to stále nemám. Takže šlo o těžké psaní i když vím, že v tom nejsem sama a v dluzích se potácí kde kdo. 

      Letos bude Markétce 9 let, minulý týden před ní jeden "hodný" chlapeček řekl, že nějací chudáci jsou stejně chudí, jako Markétka, prostě my. Díky "laskavosti" některých lidí, musela jsem toho s Markétkou probrat už mnoho. Netušila jsem, že ve třetí třídě bude mít za sebou přednášku o rasismu, chudobě a bohatství, lásce, toleranci...  Nekonečné množství otázek bylo již prodiskutováno, otázky klade sama, nikdy jí nic netlačím. Zároveň mi při tom  dochází, jak jsem na vše byla sama a neměla jsem ve své blízkosti nikoho, kdo by mi pomohl něco zodpovědět. Táta do určité míry použitelný byl, bohužel měl své problémy, ale to detailně popisuji v knize. Sklon k úzkosti, vnímavost a citlivost, zdědila Markétka po mně, takže mé volby v průběhu posledních let, byly ovlivněné tím, co ona potřebovala. Uvažovat napříkad o lukrativní práci, která by znamenala nechávat jí v péči někomu jinému, prostě nešlo, nebo já to tak alespoň cítím. Vše hrálo roli, bylo to zamotané, ale to se ještě čtenáři dočtou.

     A zde, v kapitole "Maminko, už nezabíjej", došlo k průlomu v terapii. Konečně se to na plné pecky spustilo. Sestřenice krátce poplakala, já také asi jednu minutu. Ale jiná kamarádka četla onu kapitolu s jinou svou kamarádkou a obě prý byly celé špatné. Musely si dělat přestávku ve čtení, přestože (nebo právě proto),  samy nemají lehký život. Od této přítelkyně mám odezvy největší, skrze ní mi možná začíná docházet, jak se může jiným lidem jevit můj život. Nikdy to zcela nepoberu, ale něco snad ano. Dochází mi teď jenom to, že kromě určité koncentrace negativních vlivů z venčí, vyznívá to pekelně i proto, že mám schopnost to navnímat a ještě k tomu dramaticky popsat. Asi zajímavá kombinace osudu, vlastností a schopností. Po přečtení dnešní, poslední kapitoly, napsala mi, že klobouk dolů před Sovičkou. I má sestřenice byla dojata popisovanou scénou, kdy Sovička mě hledal v oceánu. Sama zažila konzultace s psychiatrem, ale do této hloubky nebylo jaksi nutné jít.

     I jí, tedy kamarádce Jarce, touto cestou děkuji za zpětnou vazbu a podporu. A samozřejmě, mé díky patří i mému terapeutovi, který do hledání mého ztraceného "Já" vložil sám sebe. Jednou jsem orientačně počítala počet hodin, který strávil tím, že poslouchal mé zmatenosti. Dohromady by to činilo asi 14 dní. To je dost, stejně jako kdyby jel se mnou na dovolenou :) , někam na hodně kritické místo. Dovolená asi není správné slovo, dejme tomu na služební cestu do pralesa, který je plný mrtvol, štírů a ještě je to místo občas trochu bombardované :)

    Tááááák a zde  je má kapitola Masák. Žádala velké množství obrázků a je velmi temná. Dav hledící z mlhy, umím namalovat už během jedné minuty, jen nevím, jestli se mi tato dovednost bude ještě někdy hodit :)  Také v lebkách si začínám být jistější, nějaké hnáty mě už nerozhodí. 

     Osobně se mi líbí obrázek výkopu, také kolektiv brigádníků s vozíčky vypadá dobře. Obrázky jsem musela dokonce dokreslovat, zdálo se mi, že jich je málo. Dnes už kreslím dost pozdě, dříve se ke mně připojovala i Markétka, ale téma mých obrázků je dost podezřelé, takže už maluji sama. Dnes nemusí znát můj příběh i když jí zásadně nelžu. Nechávám vše na ní, ale je mi jasné, že jednou mou knihu číst bude. Ví o ní, ale detaily doufám bude znát až později.

    Ještě bych mohla zmínit zpětnou vazbu. Před dvěma lety, konktrétně po snu s hady, který je v úvodu knihy, začala jsem opět psát, ale nejen to. Zkusila jsem menší skupině lidí nedodělanou knihu předložit. Na jednom webu jsem si založila čtenářský klub, přihlásilo se asi 40 lidí, další čtenáři přišli z řad přátel či známých. Dohromady se jednalo o cca 60 lidí. Dejme tomu deset z nich bylo z oboru. Můj terapeut, studenti psychologie a pak dvě praktikující psycholožky. Celkově vzato, můj literární polotovar byl hodnocen jako přínos. Jedna psycholožka napsala, že není mnoho knih tohoto typu a je zajímavé, dozvědět se, co prožívá pacient v plné šíři.

   Další čtenářky psaly, že je to smutné a těžké čtení. Zároveň to u některých vedlo k tomu, že si otevřely své trápení. Vztahy k rodičům, nevyřešené bolestivé vzpomínky.. prostě to působilo jako otevírák na konzervy, ale spíše snad v dobrém, než ve zlém. Lépe viděly ty generační odkazy, tu linii zla, která se táhla z generace na generaci. V dobrém to platí také, ale o tom zatím málo píši. Myslím, že část čtenářek byla ke čtení přivedena kvůli vlastním potížím, i když třeba jiného druhu.

   Kamarádka, studentka psychologie, celou knihu, nebo její polotovar připomínkovala. Bohužel nejsem schopná zohlednit to momentálně při svém psaní. Nechávám všemu volný průběh, nemohu se vymanit z hlubokého subjektivního prožitku. Prostě musím doufat, že má linie vyprávění bude stačit i když čtenářům se jistě vyplavují další otázky. Například bratr. V knize je častokrát zmíněn, přesto se k němu nevyjadřuji.  Nepíši zatím, jaké zkušenosti mám s jeho schizofrenií i když jich je poměrně dost a něco si o tom myslím.  Pro čtenáře by to mohlo být zajímavé, ale i když on souhlasil s tím, že mohu o něm psát, raději se omezím jen na své subjektivní prožitky, které si pamatuji, ale nemusí zcela odpovídat skutečné realitě.

    Souhlas k vytažení tohoto materiálu mám i od táty, který knihu zatím nečetl, možná mu později pošlu odkaz. Máma už na tom není dobře, začíná vše zapomínat a já nemám srdce,  působit jí zle. Asi před rokem se stalo, že jsem před ní něco plácla a jí se otevřely dveře ke vzpomínkám. Bylo mi to strašně líto, poprvé v životě jsem ji slyšela vyprávět, co všechno ji bolelo. V té chvíli jsem se dozvěděla o její matce ještě ošklivější věci. Bylo to moc smutné, srdce se mi svíralo soucitem nad jejím životem.

     Moje matka  poslední roky často litovala, že si s námi nehrála. Nedokáže si vybavit, proč to tak bylo. S Markétkou si užila radost, kterou předtím nezažila. I Markétka má babičku a dědu ráda, já jen sleduji vše, co se kolem děje a stále analyzuji ve světle toho, co jsem v terapii pobrala. Rodiče mi doposud pomáhají, ale nyní již opravdu rychle stárnou. Přála bych si, aby to tak nebylo, ale s tím nic nenadělám.

     Zde máme poslední koláž, týká se 15.kapitoly. Jsme za polovinou knihy, možná ve dvou třetinách. Čeká Vás zajímavé rozuzlení mého snu, ve kterém jsem chladnokrevným vrahem. Vše je jinak, než by mohlo někoho napadnout, ale takový byl a je můj život. Nevymyslela bych si to, nemám takovou fantazii :) Zbývá ještě kousek terapie, pak už to budu hrnout rychle ke svému závěru.  Protože už dnes má kniha asi 150 stran textu (nevím přesně), budu se muset začít krotit. Je to ale škoda, protože jak píši se zpožděním a mezitím jsem vyhodnotila spoustu záležitostí dříve prožitých, mám o hodně více materiálu. Navíc celý život hledám a poslední roky jsem hledala ještě více. Docházím tedy k jedinému logickému závěru. Tuto knihu dokončím s poznáním přesně takovým, jaké odpovídalo době, ve které jsem dané zkušenosti sbírala.  Ukončím příběh terapie a začnu psát příběh další. Protože hledám odpovědi na základní otázky, příští kniha se bude zabývat tím. Opět budu popisovat svou cestu, jen nevím, bude-li to ještě někoho zajímat. Zatím je to jen představa, nevím, jestli ji budu realizovat i když si myslím, že ano. 

   Chci poděkovat všem čtenářům, kteří se pustili do čtení i když musí čekat na sepsání dalších kapitol. Lepší je mít všechno pohromadě, ale i toto je možnost.  Takže Vám děkuji za Váš zájem a trpělivost, opravdu si vážím příležitosti najít zde čtenáře.  Nikdo mi ani nenadává, to je víc, než jsem čekala :)  Přeji dobrý rok 2013

PS: Dnes už sestřenice spí, vkládám bez kontroly a chvíli budu tupě zítrat na statistiky návštěvnosti :) Také budu asi editovat, protože jsou ty obrázky zase jinak, než chci :)