Chytrolínův den. (Zápis 8.)

Chlapec sedící na schodech domu zapnul si konečně své inlajny a vyfotil paní Vomáčkou, zírající na skupinku Romů před Chytrolínovým domem. Musel se tomu smát, třeba se fotka bude na nějakou lumpárnu ještě hodit. Paní Vomáčková mu připadala opravdu zábavná a její výraz byl k nenapodobení. Možná fotku vloží dokonce i na face, kámoši ze třídy se zasmějou.

Chytrolínův den 8.Tomanová Soňa

Paní Vomáčková netušila, že byla právě vyfocena, dokonce si kluka ani nevšimla. Sledovala odcházející rodinku a jen co poodešli, hned zabouchala na vrátka u Chytrolína. Dobře věděla, že je venku a ne uvnitř, tudíž nemá cenu zvonit na zvonek.

„Pane Chytráček, “ zapomněla Vomáčková celá vzrušená jeho nové jméno.

Chytrolín ani nedosednul a už se zase vracel k brance, která dnes byla v permanenci. Když ji otevíral, už věděl, kdo je za ní.

„Ty jsou drzý, co? Co tomu říkáte? Jak chtěli vaše železo, co? Proč si k vám přišli pro peníze? To jim nepučujte, to oni takhle zkoušejí na každýho a pak nevracej. A vy už jste jim pučil, jo?“ padaly z ní otázky v rychlém sledu. Oči měla rozšířené jako hladovějící, který zírá na skvělé sousto, senzacechtivost jí působila doslova muka.

Chytrolín, i když byl trochu nesvůj z návštěvy předtím, z báby Vomáčkové byl doslova už otrávenej. Byla tak lačná, až se mu zvedal žaludek odporem a to také neměl rád. Kde tuhle ženskou vymysleli, to by rád věděl.

Chtěl by se chovat věcně, ale teď už to sotva dokázal.

„Co byste vlastně potřebovala?“ zformuloval nakonec, protože nebyl schopen říci nic, co by chtěl.

Otázka ale zaskočila tentokrát paní Vomáčkovou, protože takhle lidé obvykle nereagovali a většinou jen přitakávali, aby se jí zbavili, zatímco přivírali před její vlezlostí branku. Tedy samozřejmě kromě jejích „přátel“, kteří branku naopak otevírali a měli radost, že mohou zčerstva probrat co je nového.

„Né nic, já nic nechci, já vám jen chtěla poradit, abyste nic nepůjčoval. Protože,…“ nedokončila už ona, protože Chytrolín to rázem utnul sám.

„No tak děkuji, myslím, že jsem si poradil sám.“

„Ano ano, ale sám tam nejste, že?“ začala se významně a zároveň zvědavě naklánět Vomáčková. To už ale opravdu přehnala, Chytrolín jí měl už plné zuby a tomu se sám podivoval. Většinou byl jen zaskočený, ale dnes byl jaksi v kuráži.

„ No nic, nebudu rušit,“ zašveholila přátelsky a chápavě Vomáčková.

„ Přišla jsem vám vlastně říct, že Vonásek dnes slaví ve velkém, protože se mu narodil syn Ludvík a bude velká oslava. Vlastně už začala a prý bude i ohňostroj. Tak já jedu.“ Nerada zakončila Vomáčková, ale cítila, že tady se nic víc nedozví.

„Děkuji za informaci, nashledanou.“ zavřel vrátka Chytrolín a vrátil se zas k paní Magdě.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°;

V autě, směřujícím z Karlových Varů do Prahy, seděl čím dál unuděnější Petr Chytráček a stejně unuděná byla i jeho spolujezdkyně, jistá Rita Lehárová. Ani jeden z nich s jistotou nevěděl, jestli spolu spali, protože oba trpěli při nadměrném pochlastávání tzv. okny. On si pamatoval, že na jednom z mejdanů ona byla, dokonce si vybavil i pár dívek, se kterými se někde muchlal, ale tuto si moc nepamatoval. Možné byly obě varianty.

Ona zase si nebyla jistá proto, protože jeden večer na hotelu se moc opila a pak se probrala až v jeho pokoji, ovšem zároveň s několika jinými lidmi. Jelikož byla nebyla ani oblečená, ani vysvlečená, dalo se usuzovat, že něco se dělo, ale nevěděla s kým a kde a jak a proč. Že by mohla kroužit kolem Petra bylo dost možné, protože se jí líbil a celkově ráda vyhledávala co nejhvězdnější figury. Ale teď to byl opravdu opruz se s ním bavit.

„Seš pěkně opálenej,“ řekla zase, přestože jí jeho skoupé odpovědi opravdu už nebavily a myslela si o něm, že je slušně a mírně řečeno divnej.

„Sem byl nedávno na Rhodosu, v jednom sídle nějakýho producenta.“ Lhal on, protože v žádném sídle nebyl, ale s budoucí manželkou byl na pobytu, který jim koupil pro jistotu budoucí tchán.

„Já byla za tátou v Dominikánský, skoro celej měsíc. Taky dobrý, tam jezdím, teda lítám, nejradši.“ Zasmála se svému přeřeknutí, které dle jejího soudu vyznělo komicky, protože přece nemůže jezdit přes moře takovou dálku.

Mistru zpěvákovi to komické nepřišlo vůbec, spíš si pomyslel, že je trapná, ale něco ho zarazilo a zpozorněl jako vždy, když měl tento těžko definovatelný pocit. Bylo to něco jako zavětření, ale zatím netušil, co vlastně zavětřil.

„S tátou nebo za tátou?“ Zeptal se už poměrně přesně Petr Chytráček, aby se rychle vytřídilo, o co vlastně jde.

„Za tátou. On tam dělá, naši jsou rozvedený, já bydlím u mámy, ale už tam dlouho nechci bydlet, ráda bych…“ nedořekla Rita, protože Petra vůbec nezajímalo, kde ona bydlí a co ona by ráda.

„Co tam dělá?“ čenichal dál jako ohař na stopě.

„Něco jako provozního, má na starosti jeden z těch hotelů, tedy zrovna je v jedné pobočce.“ Odpověděla potěšeně Rita, protože konečně si s ní chtěl povídat a dokonce se k ní i poprvé otočil.

„To máš dobrý, takže ty jezdíš za fotříkem každý rok jednou? To bych taky bral. Já na to ale nemám čas a když pak je čas, tak zase nejsou třeba prachy, protože moc utrácim. Chacha.“ Zasmál se trochu nuceně Petr, dávaje si bacha na každé slovo, které teď pronese.

Rita se také uvolnila, hodila svůdně nožku přes nožku, i když si musela dávat bacha, aby neokopala nic v autě. Dovedla si představit, že tento protiva by ji dokázal kvůli něčemu podobnému seřvat.

„No já tam jezdím, teda lítám jednou za rok, ale byla jsem i dvakrát. To záleží na mně. Vždycky si tu dovču děsně užívám, táta mě bere sebou, nebo mě někomu svěří, třeba nějaký černošce a to pak je sranda…“ Ale ani tohle Petra nezajímalo, když náhle zaječela.

„Jé, támhle někdo havaroval, Pane Bože, to je strašný…“ Zakřicela spontánně Rita, zatímco ukazovala rukou na pravou stranu někam k lesu.

„Kde? To se ti něco zdálo, já nic neviděl.“ Řekl hned Petr a neprojevil ani náznakem zájem podívat se, nebo alespoň přibrzdit. Naopak minul právě odbočku směrem doprava a nehodlal na tom nic měnit.

„No tady po tý silnici asi museli jet. Viděla jsem, jak se auto kutálí po poli. Kousek odsud…,“ křičela naléhavě Rita a otáčela se na sedadle dozadu, jestli by auto na poli ještě viděla. Byla tak rozrušená, že úplně zapomněla dávat si pozor na to, aby botami něco neokopala. Zato Petr to dobře vnímal a málem ji hned okřikl. Byl ale opatrný, bylo lepší teď nic neříkat.

„Musíme jim pomoct,“ řekla starostlivě ona, ale právě tohle Petr nechtěl slyšet. Předpokládal ovšem, že by mohla něco podobného říct, protože se s podobnýma lidma už setkal.

„Hele, já strašně spěchám do Prahy, musím mámu vyzvednout na letišti a ta by mě zabila,“ lhal pohotově Petr. „Jestli chceš, stačí zavolat na policii, oni se o všechno postaraj.“

„A nemám zavolat záchranku?“ znejistěla už ona, protože neměla ani dost síly, ani dost charakteru, ani obětavosti, ani soucitu, ani přesvědčení, ani zájmu o druhé. Trochu ano, ale snadno se nechala ovlivnit a přetlačit.

„Můžeš, proč bys nemohla,“ řekl rozumně Petr a najednou se cítil být dokonce za správňáka, protože jí to ani nerozmlouval a spíš ji k tomu pobídl.

„Tak jo, já raději někam zavolám.“ Pronesla už málo přesvědčivě ona, ale asi doopravdy ještě chtěla.

„Stejně ani nevíš, kde to bylo, kdoví co to bylo za silnici.“ Dorazil situaci Petr.

„Hm.“ Pochybovala už o svém telefonátu i Rita. Ještě krátce uvažovala, jestli ho nemá poprosit o mapu, že by se podívala, co to mohlo být za silnici, ale mezitím už možná ujeli pár kilometrů a ona to tu nezná.

Petr správně odhadl, že ona má ještě smíšené pocity a tak chlácholivě, téměř bodře dodal: “Neboooooooj, určitě mají mobil, tak zavolaj, kde přesně jsou, nebo jel někdo okolo. Teď je dopravní špička.“ Usmál se na ni povzbudivě a byl rád, že ji ukecal. Neměl zájem se někde harcovat po poli a zasvinit si auto od krve, nebo někde vyšilovat s policajtama. Navíc je známá osobnost, musí si dávat bacha.