Chytrolínův den. (Zápis 14.)

Rita nevěděla jestli má stát, sedět nebo chodit. Ve všech případech jí bylo špatně a obávala se vlastního omdlení. Kdyby tušila, že nepředala záchrance správné údaje a že se jí chtěli ještě dál vyptávat a chtěli jí poradit jak postupovat, určitě by se složila už z toho. Navíc už předtím byl mobil jen tak tak použitelný, nyní byl již zcela bez energie. To ovšem také nevěděla a modlila se, aby co nejdříve přijela záchranka a vše vyřešila.

Petr již chvíli ležel, obskakoval ho Chytrolín, držel mu na krku špenát a snažil se mluvit na Ritu. Ta už ale nereagovala, úpěnlivě prosila nebesa, aby vše okolo záchrany Petra zařídila. Chytrolín na ni i zakřičel, ale nebylo to nic platné.

 Bezmocně se rozhlédl, nevěděl, jestli jen čekat na záchranku, nebo má ještě něco zkusit podniknout. Měl z toho zmatené pocity, jako kdyby všechno hrálo proti, a zároveň pocit, že něco důležitého mu uniká.

 Nic není náhoda, napadlo ho. Doslova jako kdyby slyšel hlas Magdy, která mu to dnes říkala. Hned poté si vzpomněl na umělohmotné hadičky, které se mu vysypaly na zem v dílně. Byly úplně nové, vlastně velmi podobné těm, co viděl v televizi v nějakém seriálu, nebo jiném pořadu z nemocničního prostředí. Má je v kuchyni na stole, jsou ještě v originálním balení. To je na náhoda nenáhoda?

 Ale jak by je mohl použít? Má se ještě pokusit zavést je Petrovi do krku, a pak mu přes ně pomáhat dýchat? Možná by se pokusit měl, třeba by Petr dýchat ještě mohl a vědomí ztratil z jiného důvodu. Ne, takhle to není. Ale teď asi nedýchá vůbec, uvažoval zmateně Chytrolín a nevěděl, jestli ho vůbec může nějak resuscitovat, nebo jak to má zjistit.

 V duchu si nadával, že se nikdy více nezajímal o první pomoc, v ruce držel špenát a stále ho z různých stran přikládal na Petrův krk. Nedýchá, nebo možná trochu dýchá, ale musí se pokusit mu pomoci. Vzpomněl si, že se kdysi mohl dozvědět více, ale zase si nevěřil a přípravu na medicínu nedokončil.

 Nadechl se, ucpal Petrovi nos, hlavu už měl Petr v záklonu. Vypustil do něj svůj dech, šlo to divně  i tak, ale měl pocit, že do něj nic nefouknul. Jako když se člověk snaží nafouknout láhev, prostě to nejde. Za pár vteřin to zkusí znova.

 Ohňostroj, který byl tak trochu podprůměrný, zase na chvilku ožil a ozářil oblohu červenými světly, které dav u hospody přijal s jásotem. Chytrolín se také díval na krásné útvary na nebi, když mu najednou došlo, že nůž, který má u sebe, je prý ostrý jako skalpel. Když to Magda řekla, připadalo mu to takové divné, skoro morbidní, rozhodně to bylo nečekané a byl z toho na okamžik zaražen. Co se to děje? Uvažoval chaoticky a měl zvláštní pocit, že opravdu nic nebyla náhoda. Zejména když vezme v úvahu, že Petr Chytráček je s velkou pravděpodobností jeho příbuzný. Ale to už je moc náhod i na něj.

 Špenát už trochu povolil, přitiskl ho Petrovi na krk tak, aby nesklouznul a utíkal domů pro hodinky. Rita mrvolně bledá seděla na sedačce a tupě se dívala. Na Chytrolínova slova nereagovala, ale nic jí asi nebylo. Nebo Chytrolín prostě nevěděl, žádnou krev na ní neviděl a netušil, co se jí mohlo stát.

 Snažil se odhadnout čas, který u Petra už strávil. Čekal, že se někdo objeví na ulici a měl dojem, že spatřil sousedovic kluka. Kde sakra je, kde všichni jsou? Má utíkat pryč a nebo má zůstat?

 Jako zázrakem konečně na ulici někoho zahlédl. A přestože jindy by si možná řekl, že ji posílají všichni čerti, tentokrát byl rád, protože k autu se zrychleným tempem blížila Vomáčková. Doma ji zdržel ještě ten její, potřeboval náhle na wc a ona se s ním musela belhat až tam a pak zase zpět. Vůbec z toho neměla radost, protože venku už odpalovali barevné rachejtle, ale co mohla dělat? Přeci jen ten pocit povinnosti měla.

 Když bez kola vyběhla ven, najednou viděla auto u Chytrolínova domu. Nebylo ani venku ani vevnitř a teprve po chvilce jí došlo, že je tam divně napasované a že vrata se zdají z části vyvrácená. Nebylo to zjevné na první pohled, takže ani ona hned nespěchala. Teprve, když jí to došlo a viděla vše jasněji, zvýšila tempo a dokonce nebyla popoháněna zvědavostí, ale jakýmsi naučeným chováním, který jí velel pomoci, kde je třeba.

 °°°°°°°°°°°°°°

 Paní Libáková, která se hnala za Brumíčkem, nestíhala ho vůbec dohonit, protože pejsek se lekl jedné z raket, která jako by ho honila. Nešlo o součást údajného ohňostroje, to nějaký puberťák odpaloval dětskou zábavnou pyrotechniku. Brumíček v děsu oběhnul pár domů, vzal to kolem potoka a utíkal zase směrem k hospodě, vedle níž bydlel.

 Panička stíhala běhat za Brumíčkem jen s obtížemi. Když vyběhla z jedné příkopy zpátky na silnici, díky ohňostroji nebyla už moc vnímavá na světla a tak se vrhla rovnou před projíždějící auto. Ani osazenstvo vozu nebylo moc vnímavé, protože  během jízdy sledovalo červená světla na nebi a ne situaci před sebou. A tak se stalo, že téměř u hospody došlo k další nehodě i když nebyla vůbec vážná, protože auto nejelo moc rychle. No, tak i tak, vůz se napasoval do starých vrat stodoly, která byla opravdu blízko davu lidí a  oni si této nehody dokonce i všimli.

 Někteří utíkali k autu, jiní o nehodě ještě nevěděli a opilci sedící uvnitř auta sotva chápali, co se jim vlastně stalo. Nejen, že měli vypito, ale byli také značně zhulení, protože jako i jinde, vesnická omladina sklízela svou pokoutně vypěstovanou marihuanu, která měla značné grády.

 „Ty vole, to je hustý.“ Zahlásil jeden z těch, který zcela vyuzen seděl v autě napasovaném do stodoly, ale dál se usmíval. Uvažoval sice, jestli někdo z nich není zraněný, ale všichni měli hlavy nahoře a jen jeden z nich zvracel, což mu připadalo celkem běžné.

 Vesničani se z této nehody také moc neděsili, protože viděli klasickou a známou čtyřku kluků, kteří  byli denně naložení v hospodě, nebo v herně na benzínce, nebo hulili v autě. Tak i tak, vždycky dýmili, nebo pili pívo. Ale nejčastěji oboje a zásadně pak jezdili autem a nikdo s tím nic nenadělal. Před policií se jim totiž dařilo jako zázrakem unikat, i když policie často na takové experty někde číhala. 

 Protože chlapci nevystupovali, chlapi, kteří přišli k vozu, otevřeli dvoje dveře a pátrali po případných zraněných. Než se však něčeho dopátrali, slečna jednoho z těch mladíků, stihla už v panice zavolat záchranku a  byla překvapená, že o nehodě prý už věděli. Slečna potvrdila bouračku u hospody v Kolejovicích, číslo popisné nevěděla, jen se zmínila o tom, že nic vážného se snad nestalo, ale že to není zatím jisté. Protože sama byla značně zpitá, těžko se jí soustředilo na celý ten hovor a předčasně jej utípla. Nikdo jiný sanitku zatím nevolal, protože bylo celkem zjevné, že ti kluci mají zase štěstí a že se doopravdy nic moc vážného asi nestalo. 

 °°°°°°°°°°°°°

 Vomáčková pod lampou spatřila, že u nabouraného auta leží mladík asi v bezvědomí a že Chytrolín mu chladí krk špenátem a poslouchá, jestli zraněný muž ještě dýchá a jestli mu tluče srdce. Vypadalo to špatně, ale Chytrolín byl příliš rozrušen a nebyl schopný se rozhodnout, co dál. Ani Vomáčková nevěděla, co si počít a po krátké poradě s Chytrolínem utíkala k hospodě pro další lidi, kdyby snad někdo uměl pomoci. Jenže i v případě, že by někoho sehnala, těžko zde ten někdo mohl být dříve, než za pět nebo spíš deset minut a záchranka nikde. Mohla být klidně ještě v Kladně,  nebo někde na půli cesty.

 Chytrolín měl teď už jasno, že Petr opravdu nedýchá a nejspíš nemělo smysl dál provozovat umělé dýchání. Nic do něj nešlo, nebo neměl Chytrolín takovou sílu dechu, což považoval za blbost. Zdálo se mu, že dýchací sesty má již zcela uzavřené a žádný vzduch se do nich nedostává. Byl jako ucpaný. Opět si vzpomněl na hadičky a ostrý nůž, ale považoval to za šílenou možnost. Najednou přesně věděl, že je to ta nejkrajnější možnost a že ji rozhodně nemají dělat laikové. Najednou se mu vybavily informace, které ani nevěděl, že někdy nasbíral. Tracheotomie.

 Ne, to by nikdy nezvládl, potřebuje, aby někdo přišel a pomohl. Sanita tu přeci musí každou chvíli být i když je fakt, že slyšel i o tom, že na akutní zavolání sanitka přijela po více než půl hodině. On ale neví přesně, kolik času uteklo. Odhaduje to na maximálně čtvrt hodiny od nabourání auta a Petr možná nedýchá pět až deset minut. To znamená, že dochází již k poškození mozku, protože nepřichází žádný kyslík. Není možné žádný do něj natlačit, když cesty jsou neprůchozí, stále se honilo hlavou Chytrolínovi.

 Nic není náhoda, ozývalo se znovu, sanita nepřijede včas a já mám nyní po ruce vše, co tenhle kluk potřebuje. Velice ostrý nůž a dostatečně silnou, asi i celkem čistou hadičku. A tracheotomie je úplně krajní možnost, která se laikům nedoporučuje, protože to není žádná sranda... běželo stále Chytrolínovi hlavou. Navíc to vůbec nedokážu udělat, přesvědčoval sám sebe, protože nejsem schopen zaříznout ani kapra o vánocích…