Je mi 22, dočkám se důchodu???

Den co den slýchávám v tramvaji rozhovory důchodců o tom, jak se mají špatně. Jak všechno zdražilo. Nemohou si dovolit to nebo tamto. No prostě hrůza. Samozřejmě nechci paušalizovat a netvrdím, že si stěžují všichni, ale převážná většina je -mírně řečeno- velice nespokojená s tím, jak si momentálně stojí.

Když to tak poslouchám, říkám si, že být na jejich místě, tak jsem rád, že se o mne vůbec stát postará a jakýsi důchod pobírám. Že mám slevy a výhody oproti občanům v produktivním věku a nemusím už denně minimálně osm hodin do práce.

Byl bych rád, že můžu vesele pobíhat po supermarketech a hledat, kde je co levnější. Byl bych rád, že mne v autobuse nebo v tramvaji vždy pustí někdo sednout a rozhodně bych nešermoval holí na někoho kdo ne, nikdy nevíte jestli ten malý klučina co sedí nemá třeba vyvrklý kotník. Byl bych prostě rád, že se mám alespoň tak dobře jak se mám. A proč vlastně píší, že bych byl rád?

No z jednoho prostého důvodu. Bohužel patřím do generace, které se nepoštěstí užívat si důchodových výhod 15 či 20 let. Nepůjdu do důchodu někdy před šedesátkou, nebo i dříve. Patřím do generace, která si na důchod bude muset počkat mnohem déle a taky si na něj bude muset nějakou „kačku“ naspořit. Patřím také do generace, která bude muset odvádět sociální pojištění alespoň 35 let namísto dnešních důchodců, kteří museli jen 25, aby důchod vůbec dostali. Budu měsíc co měsíc odvádět 34% (8% já; 26% zaměstnavatel; popřípadě nějaké to procento jako OSVČ) z platu na to, abych potom pobíral důchod ve výši, kterou si nedovolím odhadnout a po dobu…? No podle dnešních statistik průměrného věku dožití 8 let. Budu si muset mimo povinné odvody do systému také ještě něco naspořit sám, abych nakonec také nedopadl jako stěžující si starý pán.

Hodně také bude záležet, jestli se vůbec toho důchodu dožiji. Právě toho se nejvíce bojím, a se mnou i dnešní čtyřicátníci, třicátníci a mladší ročníky. Vždyť jestli je průměrná délka dožití přibližně  73 let u mužů a 79 let u  žen a do důchodu se bude chodit podle počtu vychovaných dětí někde mezi 62-65 lety u žen a 65 let u mužů (stát totiž nepočítá, že by muž mohl vychovávat děti), je taky dost možné, že se toho popracovního odpočinku ani nedočkám a nebo ano, ale v takovém stavu, kdy už budu odkázán na lůžko a stejně si ho moc neužiji.

Holt, budu se muset smířit s tím, že svými odvody do systému nebudu přispívat na sebe, ale na všechny ostatní, kteří si na sebe přispěli málo, na takové, kteří si nesjednali důchodové připojištění a teď mají málo a na takové, kteří budou křičet a křičet a před volbami se dočkají své odměny, zvýšení důchodu výměnou za svůj nerozhodnutý voličský hlas.

Co jiného mi také zbývá? Stát je zadlužený a někdo to za něj zaplatit musí…Ještě jsem mladý a co bude za 40 let opravdu nevím ,ale nějaké plány do budoucna mám, a užít si stáří v takovém stavu abych si ho opravdu užil, tak o tom bych rád přemýšlel a snil…