Výlet do Norimberku

Tento první příběh začíná podobně jako mnoho jiných a totiž byla jsem jednou v hospodě a potkala jsem tam jednoho chlapce. Netrvalo dlouho a oba jsme se shodli, že bychom rádi vyzkoušeli couchsurfing a ale ani jednomu z nás se nechtělo jít do neznáma poprvé samotnému. U třetího loku piva bylo dohodnuto, že vyrazíme někam spolu a vyzkoušíme to. A tak začal můj víkendový objevný výlet do Norimberku.

Samozřejmě mi před tímto dobrodružstvím nezabránilo ani to, že šlo o víkend před začátkem mé půlroční stáž do Bruselu a myšlenka, že by mi to trochu mohlo zkomplikovat odjezdové přípravy, se mi velikým obloukem vyhnula. Ovšem zdá se, že to je můj poměrně typický problém. Některé myšlenky mi odmítají vlézt do hlavy a vyhýbají se mi, a pak se jeden najednou diví, když se z ničeho nic ocitne v cizím městě, kde se mluví cizí řečí, s cizím klukem a navíc má ještě naplánováno přespat u cizího chlápka.
 

Štěstí ale přeje odvážným a klučina se v autobuse ukázal moc fajn. Černé kudrnaté vlasy přes půl obličeje, milý výraz bezprostředního dítěte, usmívající se oči. Během chvíle jsem věděla o jeho rodině, vztahu, škole a mnohém ostatním. A výměnou ani nechtěl moc informací o mě a spokojili jsme se s typickým studuji super školu a jsem happily single. Nic víc jsem si ani nemohla přát.
 

Po čtyřech hodinách cesty jsme dojeli před velice působivé nádraží, které se stalo naším hlavím záchytným bodem, kde jsme se objevili ještě mnohokrát. První procházka po centru skýtala pohled na zajímavé skloubení domů moderních a předstírajících, že jsou staré. Hrad a i ostatní památky byly zavřené, protože nikdo asi úplně nepředpokládal, že by nějaký turista, chtěl objevovat místní krásy uprostřed zimy a sněhu. Ale i tak na mě centrum udělalo dojem velice příjemný, i když poněkud mrazivý. Když se začala blížit doba, kdy se náš hostitel měl vrátit z práce, poměrně rádi jsme se vydali na ono záchranné hlavní nádraží za vidinou tepla našeho dočasného domova, za kterým jsme museli ještě vlakem odcestovat do vedlejšího města.
 
Po cestě jsme se bavili sdělováním si našich obav týkajících se onoho chlápka. Občas si myslím, že to je na celém couchsurfingu nejzábavnější část, když člověk neví, za kým jde, s kým se potká nebo kdo případně u něj přespí. Největší obava mého spolucestovatele byla, že si z nás náš hostitel jen udělal legraci a vlastně vůbec nebude doma.  Když jsme po hodině chůze konečně objevili jeho byt, začalo to vypadat, že se jeho obava naplní. Na prvních pět zazvonění nereagoval, stejně tak na textové zprávy. Začalo nám být úzko a spřádali jsme náhradní plány. Nakonec nám naštěstí zvedl telefon.
 
První věc, které jsem si všimla po příchodu do jeho bytu byla rozestavěná zeď z bas od piva. 
Předpokládám, že chtěl být od malička stavitel, ale nikdy k tomu nedostal příležitost a tak v pokročilejším věku začal stavět z alternativních materiálů u sebe doma. Ovšem, co chtěl postavit ze všech lahví tvrdého alkoholu, to jsem už nepochopila. Vypadalo to, že si ale stavební materiál pečlivě připravoval. Zvláštní na něm bylo, že vůbec nevypadal na člověka, který by do sebe alkohol klopil v nějakém neúměrném množství.
Uvedl nás do místnosti, která měla patrně představovat obývací pokoj, a byla také celá taková rozestavěná. V této části bytu se nicméně rozhodl stavět z krabic. Jediné vybalené a evidentně používané zařízení zde byly televize, stůl a židle. Usedli jsme a on se na nás díval a nic neřekl. Zkusila jsem tedy konverzaci rozeběhnout první jednoduchou otázkou. Dostalo se mi jednoslovné odpovědi. Pokusila jsem se tedy znovu. A neměla jsem o moc více štěstí. Po nějaké době jsem si začala připadat jako hledač zlata, který se musí prokopat šíleným množství kamení než narazí na něco, co by se alespoň podobalo vzájemné konverzaci. Nicméně některé poklady, které jsem objevila, mě docela šokovaly. Například názor, že je naprosto v pořádku, aby ženy za stejnou práci dostávaly méně peněz, protože muži mají vyšší životní náklady, což mi bylo demonstrováno na tom, že potřebují větší auta, které ženy stejně neumí zaparkovat a tak by je mít vlastně stejně neměly. Nepřišla jsem na to, co na to říct. 
 
Druhý den jsme se domluvili, že se s naším hostitelem potkáme na couchsurfingovém srazu, který se měl ve městě konat, a vyrazili jsme zpět do Norimberku. Tentokrát se naším cílem stalo dokumentační centrum asi patnáct minut tramvají od centra. Je situováno v kongresovém centru, které mělo být součástí neuvěřitelně obrovského komplexu budov určených ke sjezdům nacistů. Z celého obrovského komplexu se do dnešní doby zachovalo pouze toto nedokončené kongresové centrum a stadion s místem, odkud Hitler promlouval k davům ochotným jej následovat. Zbytek byl zničen za války. Pouze jedna ze všech těch budov byla dokončena. I tak je to největší pozůstatek 'hitlerovské' architektury. A je to vskutku monumentální. Dokumentační centrum je výstava věnující se nástupu a rozvoji nacismu. Od prvopočátků, po norimberské zákony až k norimberským procesům. (A ještě rychlá odbočka proč Norimberk, nacistické hnutí vzniklo totiž v Mnichově. Kdysi dávno v Svaté říši římské byl Norimberk vlastně neoficiálním hlavním městem a jeho centrum a hrad upomínal k slavným dávným dobám mocného impéria. Proto tedy byl Hitlerovou jasnou volbou.) Celá ta výstava je udělána velmi zajímavě, pečlivě, faktograficky, bez patosu a emocí. Jsou tam zmíněny všechny oběti tohoto šílenství, ale překvapivě neemotivním způsobem, se kterým jsem se u nás nikdy nesetkala. Když jsme se potom vydali na procházku a došli až k onomu stadionu, veškeré moje pocity se sestávaly akorát z toho, že to je obrovské.
 
Až po pár dnech doma se mi shodou okolností dostala do ruky knížka Jozova Hanule (kterou vřele všem doporučuji), jejíž děj spadá do tohoto období, kdy mě znovu ohromily pocity hrůzy a kdy jsem teprve plně procítila, na jakém místě jsem to stála. A kdy jsem si také uvědomila, jak se s pocity dá jednoduše hrát.
 
Zpět do centra jsme se vraceli znovu v tramvaji. Jelikož venku bylo opravdu nepříjemně zima, tak jsme z ní vystoupili pouze, abychom si koupili oběd, znovu jsme nastoupili a další asi hodinu a půl jsme zkoumali Norimberk z jejího tramvaje. Trasu linky číslo pět známe velice dobře. Zepředu i zezadu. Čekali jsme totiž než se náš hostitel ozve s časem a místem srazu. Nic. Dvě zprávy ode mě. Nic. Tak jsme se uchýlili na naše již oblíbené nádraží a začali hledat ten sraz sami. Nic. Tedy alespoň ne v Norimberku. Další zpráva ode mě. Nic. Nakonec můj společník viděl mé zoufalství a začínající vztek a našemu hostiteli zavolal. Tentokrát se ozval. Nicméně s tím, že se mu vlastně už nechce a že doma bude z posilovny někdy po deváté. S tím se ovšem nedalo vůbec nic dělat a tak jsme si zašli na kafe, které nám výborně zlepšilo náladu, a počkali než bude vhodné se vydal znovu za město. Tentokrát jsme vše našli hned, hostitel nespal a naštěstí koukal na televizi, tak jsme se jen přidali a tvářili se, že je to strašně zajímavé a nemuseli se tak unavovat zbytečnými slovy. Ráno jsme se rychle rozloučili a vyrazili na cestu zpět domů.
 
Hlavním ponaučením z celého výletu bylo, že je důležité chodit na pivo, nebát se cestovat s cizími lidmi a k cizím lidem a do nových měst, protože každá část tohoto výletu byla super. Jak Matěj, který se ukázal být skvělým společníkem, tak Jan, bez kterého by naše výprava postrádala napínavé momenty, tak i samotné město, mi přinesli spoustu nového a dodali mnoho podnětů k přemýšlení. Rozhodně všem podobnou výpravu mohu jen doporučit.