První týden v Bruselu

Týden velice rychle utekl a jsem tu s novými zprávami a zážitky z Bruselu a to dokonce i na novém blogu, tak doufejme, že to tu bude snadnější k administraci než ten předchozí holandsky mluvící. Když už jsem tedy tady a než se tedy dostaneme k mým konkrétním dojmům, ráda bych Vás vyzvala k tomu, abyste pod články nechávali komentáře, co zlepšit, a co by vás případně o Bruselu více zajímalo (a co nevím, to slibuji, že zjistím).

Ostatní stážisté jsou pořád super. S Petrem sdílíme kancelář a tak se v průběhu dne mile pošťuchujeme. Jemu to jde líp, ale učím se, a pevně věřím, že ho za toho půl roku doženu. U Jany se ukazuje, že toho máme hodně společného a trávit s ní čas, je radost. Takže mě ani nemrzí, když vyměním procházky s mým skvělým mp3 přehrávačem za cestu strávenou společně s ní (tohle je prosím největší možná poklona!) No a naši šéfové jsou pořád něčím zaneprázdněni anebo pryč. A s Andreou je to čím dál tím divnější. Musím uznat, že se tváří velice přívětivě, ale fakt, že všichni si v kanceláři tykají a jenom já s Petrem jsme byli vybráni, že si s ní máme vykat, vytváří někdy dost absurdní chvíle. Pozorovat nás dva, jak při poradě kličkujeme mezi tykáním jednomu šéfovi a vykání druhému a jak je to trapné, když to v zápalu řešení problému spleteme, musí být pro vnějšího pozorovatele docela zábavné.

Pomalu se do mého života zde dostávají i další lidé, kteří jsou neméně zajímaví. V domě bydlím se sedmi dalšími lidmi, nejčastěji se ovšem (kromě Jany) potkávám s Ralukou. To je Rumunka, která má neuvěřitelně stěžovací povahu a její nejoblíbenější aktivitou je vytáčet sama sebe tím, že mi vypráví o tom, jak Ivana (další spolubydlící) dělá v kuchyni nepořádek. Je naprosto neuvěřitelné jí sledovat, začíná u neumyté lžíce či hrnku a než skončí, má rozzuřené oči a vzteky téměř rudý obličej. S dalšími lidmi jsem se tu zatím sotva pozdravila.

Mezi má další setkání patří Stan, černoch z Beninu, první večer mě na setkání nechal půl hodiny čekat, načež jsem odešla domů. S hlubokými omluvami mě přesvědčil k druhému pokusu na následující večer. Pak jsme si napůl popovídali, dostala jsem navzdory protestům čtvrt kila pralinek, pozval mě na pivo a nabídl mi společný výlet do Paříže a že mi uvaří večeři u něj doma. Ten večer jsem byla jako Popelka spořádaně doma na půlnoc. Z celého plyne jedna dobrá a jedna nevím-jaká zpráva. Každá návštěva, která za mnou přijede, má u mě pralinku, a jestli všechny setkání půjdou tímto způsobem, tak asi happily single zůstanu velmi dlouho.

A teď nejzajímavější část o městě obecně. Je to tu čím dál tím kouzelnější. Brusel je turisticky bezvadně připraven. První víkend jsem si vyzvedla mapu v přátelském turistickém centru určeném pro mladé lidi (říkají o sobě), kde pracuje jakýsi úžasně milý Francouz. Se spoustou materiálů v každé ruce jsem se odtud vydávala na další průzkum města. Došla k turisticky nejoblíbenějšímu náměstí a okolní čtvrti a úspěšně jsem se přes královský palác, okolo mnoha úžasných královských budov dostala k Justičnímu paláci a pak jsem se vracela domů naprosto uťapaná po ulici Waterloo, což mi v tu chvíli naprosto přesně odráželo mé unavené pocity.

Nejvíc fascinující věcí na Bruselu je již zmíněné prolínání více světů, které názorně ilustruje moje návštěva v Evropském parlamentu, kam jsem byla vyslána na jednu pracovní skupinu. Přišla jsem tam pro jistotu dříve a začala objevovat, jak to tam vlastně celé funguje. Naprosto mě udivil fakt, že každá budova má své jméno, nicméně vstup do ní má jméno naprosto jiné. Dozvěděla jsem se tedy, že vstup Espace Simon Veil, kde jsem měla čekat, je ten, který vede do budovy pojmenované Altiero Spinelli. Samozřejmě v instrukcích byl název vchodu, který se na oné budově neuvádí (buď se tam píše jenom v tom alternativním světě, anebo je to drženo jako tajemství, aby se nikdo nepovolaný nedostal, kam nemá.) Tuto část jsem posléze zvládla. Abyste si to uměli dobře představit, před budovou Altiero Spinelli se nachází relativně veliké, ale úplně prázdné náměstí, kde je všechno vidět. Je to jeden z nejpřehlednějších prostorů, co znám. Když ani po pěti minutách čekání se nikdo netvářil, že patří k oné pracovní skupině, šla jsem zjistit, jestli nejsou u vchodu, ale zevnitř. Tam bylo asi milion lidí, zeptala jsem pár skupinek, nikdo k nim nepatřil, nikdo nic nevěděl. Recepční mi poté řekl, že ono setkání je v jiné budově, která byla krásně vidět přes ono náměstíčko.

Vydala jsem se tedy tam. Mladá paní uvnitř mi řekla, že jsem správně, ale dovnitř můžu pouze, pokud najdu svoje lidi a dostanu 'badge', že tam opravdu patřím, a velice laskavě mi sdělila, že odešli směrem k budově Altiero Spinelli. Tak jsem se tam srdnatě vrátila a hledala před vchodem, za vchodem ale evidentě jejich hra končila 'nikdo nesmí stát'. Sebrala jsem tedy všechnu svou odvahu a šla jsem se zeptat postarších gentlemanů, kteří stáli venku. Nebyli to oni, a když mě viděli se přibližovat, tak se téměř začali mé bezradnosti smát. Celou situaci jsem jim vysvětlila, načež ten nejmilejší z nich, který tam evidentně pracoval, vyndal mapu (toho parlamentu)! Chvíli do ní koukal, pak jsem mu jí otočila, aby se na ní konečně našel, znovu koukal a nakonec mi řekl, že stojím přesně tam, kde mám. Zavolala jsem tedy té osobě, která rozesílala pozvánku, a znovu jí problém vysvětlila. Podle hlasu mladý muž řekl, že pro mě dojde a dovede mě na místo určení a že mám počkat tam, kde jsem, před budovou Altiero Spinelli. Po dalším dvacetiminutovém čekání jsem se vzdala a odešla do práce. Druhý den mi přišel email, že jakýsi povolaný člověk čekal přesně na tomhle místě s velikou cedulí po celou dobu, co jsem jej bezradně hledala.

Uznávám, že historka z kazašského ministerstva zahraničních věcí byla lepší, ale upřímně řečeno ztratit se na náměstíčku, kde z jednoho konce přehledně vidíte na druhý, taky neumí hned tak někdo.

A když jsem se dostala ke srovnávání Bruselu s Astanou, musím říct, že tu nacházím překvapivé podobnosti, které začínají tedy u architektury. Vysoké budovy, jejichž celá vnější fasáda je tvořena skleněnými tabulemi a to s oblibou buď zlatými či modrými, jsou evidentně stejně oblíbené tady jako ve střední Asii. Ale u toho si člověk ještě řekne, že někdo opisoval. Nicméně představte si můj šok, když jsem v dopravně nejrušnější hodinu zjistila, že provoz řídí policisté stojící uprostřed křižovatek. Celou dobu v Astaně jsem žila v tom, že tohle se děje jenom proto, že zaměstnávají příliš mnoho policistů, kteří když nemají, co dělat, tak si jsou stoupnout doprostřed silnice, aby mohli vykázat alespoň nějakou činnost. Tady se zdá, že to bude stejně.

A podobně jako Astana je i tohle město velice multikulturní a člověk během krátké cesty potká spoustu různých lidí rozličné barvy pleti, národnosti a vyznání. Jdou tu vedle sebe ženy podobající se nazgůlům, přes moderně oblečené muslimky, které mají pouze šátek přes vlasy, až po starší paní, které se zdály, že patří k jakémusi křesťanskému řádu.

A krátce k závěru. Tohle město se musí zažít, je tu všechno, na co si vzpomenete a to v nejroztodivnějších kombinacích. A vy jenom chodíte a každým pórem a smyslem nasáváte zdejší atmosféru v žíznivé snaze nenechat nic utéct bez povšimnutí. Stále trvám na tom, že to tu je úžasné. A proto vyčkejte na další zážitky, které přinesu co nejdříve.