Táta na dětském oddělení (1.) neviděla, napsala

„Tak si zabal, doktorka nás zase posílá do nemocnice. Budeš tam s ním teď Ty, jsi taky nemocný, tak je blbost, abys byl doma s druhým zdravým dítětem.“ chrlí na mě manželka do telefonu cestou od dětské doktorky, kde byla s naším mladším synem a jeho opakovanýma horečkama. Letos měl už čtvera antibiotika. „Co? Co?! Grrrrrr!!!“ odpovídám poté, co manželka zavěsila, aby to nebrala jako nesouhlas. Souhlasím s jejím myšlenkovým tokem, jen se mi moc nelíbí výsledek. Jednou už jsem v nemocnici se starším synem byl. Smiřuju se s osudem: vzhůru do pekla.

Balím se do černého klasického kufru a velkého business kufru na notebook, ať to má úroveň. Pokud totiž chcete, aby vás v nemocnici vnímali jako partnera k rozhovoru, musíte patřit do určité „kasty“. Titul většinou pomůže, ten má manželka, ale já jsem nevzdělanec, mně nezbývá, než zkusit zapůsobit zavazadlem.

Kličkujeme Prahou do ulice Ke Karlovu. Drncat po kostkách je prý lepší než stát na magistrále, říká maželka. Neodporuji, vše podstatné k tomu říkají naše tlumiče.

Na příjem přicházíme kolem třetí hodiny opoledne. Doktorka nás příjímá rychle, jsme tam poslaní s tím, že naše dětská doktorka by po tolika antibiotikách dala injekční penicilin, ale bojí se rekace, proto chce, aby byl syn poblíž ára. Za chvíli vezu kočárek, coby vozík, se zavazadly do pokoje. Naštestí je volný nadstandard! Krása! Mezi běžnými pokoji jsou velká okna zakrytá závěsy, ale ne úplně, tak bych koukal na jiné maminky. Takhle nemusím.

Sestra jde přeměřit syna, má sice horečku a měřili ho před čtrnácti dny, kdy tu s ním byla manželka, ale prý to udělat musí. Obvod hlavy, hrudníku, výška, váha… celou dobu je nahatý a řve. Jako minule. Pro mě je to úchylárna, pro sestry je to povinná rutina.
Změřit teplotu, setra podává rychloběžku (dlouhý skleněný teploměr, kterým to trvá tak minutu). Já vytahuju digitální rychloběžku, kterou to trvá 20 sekund a má výrazně užší konec. „Máte svoje, no digitální, ty nejsou tak přesné, já jim nevěřím.“ Uděláme chybu, když naměříme 39.5, nebo 39.9 místo 39.7? Je to horečka a roste,  za deset minut to bude stejně o půl stupně víc. Srážíme ji antipyretikem.

No, dobrý. Manželka mi jede nakoupit, hlavně jídlo. Mé pokusy o připojení na internet troskotají. Má nálada se zhoršuje. Co s počítačem bez internetu? Co teď? Hraju si se synem a počítám minuty. Manželka se vrací s hromadou jídla. Plním lednici. Čekáme… přeci už by měla přijít doktorka, někdo by se měl na syna podívat. Při příjmu ho doktorka neprohlížela, jen četla zprávu od naší dětské. Minule ho prohlédli při příjmu a pak chvíli po přijetí na pokoji.

Jdu za sestrama, zeptat se na doktorku a jak je to s jídlem. Jídlo dnes prý nemáme, až snídani. No fajn, stejně by to asi stálo za prd. Doktorka příjde až v osm na vizitu. „Ráno?“ – „Ne, večer.“

Manželka odjela. Přišla sestra s antibiotiky v sirupu. „Ne injekčně?“ – „Ne, paní doktorka napsala tohle.“ Paní doktorka neviděla, ale napsala… Zmatený jsem to synovi podal, sirupy on jí vzorně.

„Ťuk ťuk ťuk“… že by tu někdo slušně klepal na dveře? No jo, paní s jídlem, prý jestli nechci večeři. Asi zbylo. Mohl jsem si vybrat, nebo mít i dvě porce. Nádhera, beru jen jednu a musím říct, že jsme si se synem oba pochutnali. Proti stravě Na Bulovce je tohle kulinářský orgasmus. Ale možná jsem prostě měl jen hlad.

Doktorka přišla v půl deváté, syn už spal. Naštěstí ho nechtěla budit. Moje otázky moc nevnímala, mluvila rychle, asi spěchala. Univerzální odpověď: "Ráno budou výsledky krve, pak se uvidí." Aspoň už vím, co to syn dostal za antibiotika.

Pokoj má předsíňku s příslušenstvím, přes dvoje dveře je tak v pokoji docela ticho. Tedy bylo by, pokud by okno nebylo přímo na magistrálu. Zavřít ho lze, ale pak je tu rychle vedro, protože topení topí i v červnu a ventil na něm není. Přišla se ukázat noční sestra a chvíli si povídala se synem. Neťukala, nechala pak otevřené vnější dveře, ale i tak je to milé. No nic, jdu zavřít dveře.

Za chvíli přišla setra znovu s dotazem na teplotu. Šáhnu synovi na čelo a říkám, že dobrý, že to za chvíli změřím. Odchází. Jdu zavřít dveře. Rozchodil jsem internet, super! Týjo, to je jako se nadechnout… přežiju.

Za chvíli přišla setra znovu s dotazem na teplotu. De-javu? Á né, zapomněl jsem. Jdu měřit. Teplota mezitím trochu stoupla. 38.6 rektálně (v zadečku), tj. 38.1 normálně. Jdu do sesterny „38.1 po odečtu“, hlásím chytře. „Bez odečtu“ pronese otráveně pobaveně sestra v červené flízce. „No tak 38.6“ napravuji to. Naše noční sestra přemýšlí, zda to srážet. "Já bych počkal, ještě to roste." říkám, další sestra by taky počkala. Ale naše sestra kouká do pokynů od lékaže „No 38, 38.5… no“ ztrácí se asi v odečtech-neodečtech. Druhá do toho „Ještě počkej… nebo jak myslíš.“ - Já „Já bych ještě počkal.“ Ta v červené flízce po mně koukne a kývne, abych šel, chápu to tak, že nemám čekat, co z jejich kolegyň vypadne. Odcházím se slovy, že to změřím za půl hodiny.

39.5, srážíme to. Sestra dává pokyn opět po půl hodině měřit. Hlásím klesání na 38.8. Sestře to příjde moc a mluví o zábalu. Já opět říkám, že bych počkal. Červená flízka ji uklidňuje „Dyť po odečtu to je jen…“ – „38.3“ pomáhám jí. Naše sestra dál mluví o zábalu. Červená flízka vstává a jde pro věci na zábal. Já přicházím s novou myslenkou „Já bych ještě počkal.“ – „Však já to nejdu dělat, jen to připravuju“.  Na pokoji mě naše sestra přesvědčuje, abych synovi chladil čelo mokrým hadrem. „Na ruce mu to nedávejte, to si sundá“ říká zkušeně. Dělám to, ale jak jsem čekal, brání se a řve. On totiž nemá rád, když se mu v postýlce šahá na hlavu. Chladím mu tedy ruce, to celkem jde. Sestra přichází se zprávou od doktora, že nemáme nic dělat, že to klesne. Záchrana. A teplota klesá. Za hodinu je někde pod 38. Další antibiotika dostane syn prý v sedm ráno. Tak půjdu asi spát, snad už bude klid. Sestra příjde až v sedm ráno.

Sedím u notebooku. Přichází noční sestra. Beze slov projde za mě k oknu s nějakou tabulkou. Prý musíme vymyslet, kolik toho syn vypil a načural. Snažím se odhadnout pití, ale čurání fakt nevím. Plínky byly spíš lehké. Sestra tam něco vyplní, prý musí. O půlnoci prý připraví novou tabulku a musím zapisovat pití a vážit plíny. Jasně, proč ne. Jen doufám, že mi tu tabulku neponese o půlnoci.

Přemýšlím, co s tou situací. Přijeli jsme kvůli injekčnímu penicilinu, ten se nekoná, nevíme proč, zato se tu koná plnění tabulek, měření a vážení nahých dětí s horečkou, protože to se „musí“, aby sestry nedostaly vyhubováno od doktora, který syna zatím neprohlédl, zato mu předepsal sirup, který by mohl dostávat i doma. Během snahy o nadhled usínám. Ne však nadlouho…

-(pátek 12.6.09)-

Táta na dětském oddělení (2.) ranní stání