- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nevím, kterou duhu myslíte :-), ale děkuji za návštěvu...
A co když tu poezie byla už dávno předtím? Před slovem, před jazykem? Vždyť už samo řecké slovo poiésis znamená tvoření. A Bůh dozajista tvořil svět v poetickém zápalu... ale mlčky.... rozhazoval kolem sebe galaxie a kvasary, sypal z kapes hvězdy a rozprašoval mlhoviny, štipkou prstů drobil planety a posolil je měsíci, vyhrál si s barvami a tvary, aby to nebylo fádní, a to nemluvím o přírodě a o lidech, které určitě uplácal pinzetou a natřel špendlíkem a chechtal se, když mu občas ujela ruka. A že mu v případě člověka ujela mockrát... :o) Já si myslím, že do té doby žádné slovo nebylo, teprve Adam potřeboval všemu nějak říkat, a Eva... ta teprve spustila.... A pak se spustili oba, když posvačili ze stromu poznání... a tu Adam kouká a poznává, že nejen jabko, ale i Eva je k nakousnutí, což Evu pěkně rozstydělo, protože to Adamovi poznala na očích. A tak poznali oba celou krásu stvoření. Ale současně i ošklivost, protože se jim nelíbilo tu počasí, tam zas jak ten strom křivě roste,
a začali jim vadit pavouci, breberky a plíseň, a tak si začali poiéticky tvořit své vlastní hnízdečko... aseptické, čisté, upravené... zdobené vlastními představami o kráse, čímž se definitivně vyhnali z ráje. A tvoří si svoje ráje... menší, omezenější a ohraničenější... od malovaných hrnečků po básně....