Zpověď - není mi co závidět

Jsem prostý politik. Trávím dlouhé hodiny ve sněmovně projednáváním zákonů, o které se národ takřka nezajímá. Zajímají ho jen kauzy mých kolegů. Víte, já se opravdu snažím, abych vykonával dobrou službu veřejnosti. Zasvětil jsem tomu svůj život. Celý.

Již od dětství jsem se musel držet zpátky, abych neměl na svém kontě vroubek. Kluci dávali mi nakládačku, ale já to vydržel a neoplácel jsem. Šel jsem si svou cestou. Škola, úřad, zastupitelstvo. Nikomu jsem neškodil. Komu jsem mohl ze své funkce pomoci – pomohl jsem. Budoval jsem přátelství bez ohledu na peníze. Dokonce jsem musel v domácnosti šetřit, abych si vytvořil úspory na svou budoucí sněmovní kariéru.

Ráno do sněmovny, v poledne rozhovor a večer ještě zasedání ve výborech. Celý den v práci za mizernou almužnu mi zničilo manželství. Ženu jsem opustil, neboť jsem ji nechtěl dále mučit svou věčnou nepřítomností. Je to tak pro oba lepší. Našel jsem si přítelkyni, která chápe mé odhodlání obětovat svůj život státu. Chceme se vzít, ale lidé nám to nepřejí. Snad ze zlomyslnosti, či závisti. Nedělám to pro sebe.

Co posílí člověka více než čistá láska? Co člověku dodá více jistoty, než dostatek prostředků na soukromém účtu? Kdo podrží člověka více než strýček? Kdo může vést stát lépe než zamilovaný, zajištěný a novináři neotravovaný politik?

Víte, jsem pod tlakem.