Puppenregierung – těžký život jednoho loutkového vládce

Jako každý večer i tento se vrací z Lichtenštejnského paláce pozdě. Lucie i Nicolas spí. S povzdechem si sundává košili. Zase se přes obvaz na zápěstí propila krev. Vodící šňůry se zařezávají stále hlouběji. Je unavený. Sprcha nepomáhá tak jako dřív a osobní desetiminutovku si nedopřál již pár týdnů. Na kuchyňském pultu leží noviny. Část už četl, stejný brak den co den.

Na stole sklenička a hlavu má v dlaních. „Vládnu,“ říká si, „já přece vládnu.“ Tak by to mělo být. Málokdo si uvědomuje, co znamená vládnout. Mnozí by řekli rozhodovat, vést, určovat směr. Kéž by, pomyslil si. Jeho prsty přejely spodní víčka a oči zaostřily na další článek o radaru.

Tahle kapitola snad dopadne dobře. V koutcích se objevil náznak úsměvu. Tentokrát se mu povede hrát podle pravidel, hrát tak, jak loutkař velí. Vládnout znamená dělat tak, aby novinové články odpovídaly již rozhodnutým skutečnostem. To jej zmáhá nejvíce. Je to jako hrát fotbal s bruslemi na nohou. Jet na zadním sedadle, ale říkat, že je řidič. Chtěl by patřit mezi ty, kteří rozhodují. Oči se mu zavírají.

Neslyšel ji přicházet. Lucie ho objala zezadu. „Už se ti zase zdá, že vládneš? Pojď spát, příští týden vymyslíme nějaký menší zákon, který bude tvůj. Snad to nahoře nebude vadit.“

Odchází do ložnice. Zhasíná světlo a usíná. Zítra bude zase „vládnout“.