Konkurz na tvůrce mých názorů

Inzerát: Hledá se všeználek s všeobecným přehledem, osobností mi velmi blízký na pozici konstruktéra názorů. Honorář autorovi nepřísluší, avšak může jej těšit fakt, že jeho myšlenky budu horlivě vydávat za vlastní.

Při jednom rozhovoru s kamarádkou, když přišla řeč na otázku radaru, padla slova: "bys mi mohl říct, jaký mám mít názor na radar, já nevím". Pominu úspěšnost, či spíše dosavadní neúspěšnost informační kampaně vlády a zaměřím se spíše na všeobecnější pojetí této věty. Mojí reakcí (dodnes nevím, kde se ve mně vzala taková skromnost) byla snaha o vysvětlení nutnosti utvořit si svůj vlastní názor. Od toho je to názor. Načež další věta mi ukázala, že mé snažení nepřineslo ovoce. Dotyčná kamarádka svůj původní požadavek přeformulovala: "řekni aspoň, jaký máš ty a já budu mít stejný".




Není nic špatného na tom, mít na jistou věc stejný názor jako někdo jiný. V případě, že je jen omezený počet možných názorů -zjednodušeně varianty pro a proti- je dosti pravděpodobné, že budou mít dva lidé názor stejný. Většinou, když čtu nějakou absurditu a připadá mi, že je nemožné, aby si to někdo skutečně myslel, řeknu si, že minimálně jeden z tří set milionů američanů tomu věří. Kdybych si to tedy myslel i já, už bych nebyl sám.


To, co je na názoru důležité, je jeho původ. Na původu totiž záleží jeho pevnost. Je-li názor vystavěn na logických argumentech, ani silná smršť argumentů nesmyslných jej nezmění, ale je stále otevřen argumentům logickým, byť opačným. Nikdo není neomylný a může se stát, že ten pevný názor byl mylný. Když je názor postavený na absolutních vstupech bez souvislostí - bez možnosti kontroly správnosti, je také možné jej lehce změnit. Bohužel až příliš lehce, protože se bude kývát ve větru "zaručených" informací proudících hned z jedné, hned z druhé strany. Přiznejme si, že takových je kolem nás mnohem více než těch pravdivých a logických. Teď by se mnou mohli souhlasit jak příznivci tak i odpůrci radaru. Každý z té své strany barikády.


Během mého studia na gymnáziu byl více oceňován vlastní názor, byť někdy špatný než všeobecné neurčité kolektivní pokyvování hlavou všemi směry - hlavně došikma: ano i ne zároveň. Pravda, kývání je jednodušší, pohodlnější a bez větší námahy (krční svalstvo by možná nesouhlasilo, ale ať se vyjadří samo: krcnisvaly.blog.idnes.cz). Když už jsem u oceňování: v inzerázu jsem psal, že autorovi za jeho(později můj) názor nezaplatím. Názory možná nemají přímou finanční hodnotu, ale když je názor můj, když jsem si názor sám vytvořil, má pak hodnotu pro mě. Můžu být na něj hrdý jako bych namaloval obraz... Dobrá, špatný příklad, na ten bych hrdý radši nebyl, přesto je to něco cenného.


Další cennost je samotná možnost mít svůj názor. Svobodně a jakýkoli. Tak proč autorovi tohoto článku vadí, když má někdo názor cizí? Konec nechám otevřený. Ale neodpustím si zvolání: Mějme názor, ale svůj.