Jak jsem unášel letadlo

Rozhodl jsem se prozkoumat praktickou stránku teroristického útoku – pokusil jsem se stát teroristou.

matyasfoto - Matyas Theuer
Zrod velkého plánu

Můj pobyt na skotské části Britských ostrovů se chýlil ke konci a čekala mě cesta domů, jejíž součástí byl i dvouhodinový let letadlem – moderní zbraní teroristů*. Od jednoho záříjového dne roku 2001, a po úspěšném zásahu anglické polici proti dalším plánovaným útokům se bezpečnostní opatření vyšplhaly až k mezi únosnosti. Začaly se množit hlasy, že je to zbytečně mnoho na úkor cestujících. Zkusil jsem, zda je tak těžké letadlo unést, nebo se teroristům jen nechce do dalšího útoku.

Etapa I – teroristická buňka

Ani po důkladném pátrání v komunitě občanů bývalých ruských satelitů se mi mezi mými spolupracovníky nepodařilo objevit funkční teroristickou buňku. Jako na potvoru zrovna já musím být na farmě, kde žádna neoperuje. A přitom ji potřebuji. Dokonce i věčně sobečtí sólisté – sebevražední Palestinci – jsou někým vysíláni proti izraelským cílům. Samotářství se dnes v teroristických kruzích prostě nenosí*. Po chvíli přemýšlení jsem se odhodlal založit vlastní buňku. Konkrétně to byla buňka mého epidermis. Pravda byla už mrtvá, ale říkejme jí pouze spící. To je také v módě.

Etapa II – vyšší poslání

Měl jsem na výběr ze dvou možností: být terorista klasický nebo konstruktivní*. Do druhé skupiny patří například IRA nebo ETA(pokud považujeme snahu o odtržení kousku země od jiných, s čímž bohužel nesouhlasí 90% tamějších obyvatel, za konstruktivní cíl). Nemám koho bych odtrhoval, snad jen Skotsko od anglické imperiální nadvlády, ale Skotové to zvládnou sami. I Česko-slovenští separatisté nás rozdělili před pár lety. Nezbývá mi než stát se teroristou klasickým(tzv. terorist original*). Třeba proti USA. Tím nic nezkazím.

Etapa III – zbraně

Dostat na palubu zbraně není tak těžké. Nůž švýcarské armády v peněžence, která po vytažení z kapsy prošla s hodinkami a mobilem vedle bezpečnostního rámu, nabroušenou prošlou kreditní kartu, kousek parašňůry na případné škrcení či spoutání posádky, lepící pásku ani papírové kapesníky není nemožné do letadla pronést.

Etapa IV – start

Tak už jsem i s výbavou na palubě letadla. Předem jsem si vzal xyzal, protože není nic trapnějšího než terorista s alergickou rýmou*. Nastoupil jsem mezi posledními a pečlivě jsem si prohlédl spolupasažéry. Když jsem přišel ke svému místu, zjistil jsem, že je již obsazeno. Podíval jsem se do lístku, zda jsem se nespletl a tu se mě moje-sedadlo-okupující žena anglicky zeptala, jestli mi nevadí, když zůstane na mém sedadle. Prý se sice bojí koukat z okna, ale cítí se u něj bezpečněji. Mně naopak vyhovovalo sedět v uličce, tak jsem nenamítal, pouze jsem jí upozornil, ať ji pak nevadí, že její tělo bude v mém hrobě a naopak. Věru zděšeným výrazem se na mě podívala. Zjevně by to nesnesla. Už se mi nechtělo přesedat, tak jsem ji uklidnil slovy: „třeba to vybuchne a žádná těla nebudou“. Zabralo to, otočila se k okýnku(štěstí že nešlo otevřít) a víc se mnou nepromluvila.

Etapa V – Před únosem

Letuška mi krátce po startu nabídla sušenky časopisy a alkohol. Nejeden terorista se odhalil právě v tento moment pronesením věty: „Ne děkuji, moje víra mi to nedovoluje, a pak – za chvíli budu řídit.“. Odmítl jsem prostým ne. Semeno pochybností nad mým cílem do mě zasely okované zabezpečené dveře do pilotní kabiny. Chtěl jsem to vzdát. Ale pak jsem si vzpomněl na ty generace statečných sebevražedníků přede mnou. Tím bych jen poplival jejich památku.

Etapa VI – velká chyba

Už jsem se chtěl vrhnout s pokřikem arabsky znějících slov do letuškou právě otevřených okovaných dveří kokpitu, když jsem si uvědomil že jsem při tom všem plánování zapomněl na cíl. V ruce letadlo se 140 lidmi na palubě a nemít, kam letět. Musel jsem rychle přemýšlet.

Etapa VII – improvizace za letu

Do USA mi nezbývá palivo, proti Francii nic nemám, v Německu se při letmém pohledu ze vzduchu nevyznám pod čumákem už skoro Česko. Tak rychle, co je u nás amerického. Proklínal jsem brdské starosty. Kdyby byl radar, už bych měl jasno. McDonald’s – chrám globalizace, jenže jediný, ke kterému trefím je ten na dálnici D1 u Velkého Meziříčí. A to by jednak byla trochu zajížďka a jednak je to malá stavba uprostřed kopce, takže(přiznávám – jsem pilot začátečník) bych se nemusel trefit a životy všech těch vyděšených lidí by padly vniveč. Možná by mě sestřelily Gripeny, pokud by se nezakuckaly při startu, když bych se tak toulal ve vzdušném prostoru ČR. Nakonec padla volba na velvyslanectví USA v Praze. Vím, kde to je a kdybych se netrefil tak to odnese Irsko, tedy hlavně že někdo.

Etapa VIII – velké finále

Klesání k Praze. Průlet levým bokem kolem Malé strany. Už vidím svůj cíl. Červenomodrobílá vlajka ještě vlaje, už dlouho nebude. Letadlo se trochu třepe. Možná je to tím rychlým klesáním. Náraz. Ano, byl to náraz kol do přistávací plochy Ruzyňského letiště, co mě probralo z hlubokého zamyšlení nad cílem mého teroristického útoku. Dveře k pilotům už byly zase zavřené. Trochu jsem podcenil načasování. S útokem je konec. Přece teď neseberu letadlo a nepojedu po Dejvické do centra. Nejsem z těch, co dělají věci za každou cenu. Třeba příště. Každopádně už vím, jak těžké je být teroristou.

*Zdroj:

LADIN, USAMA BIN, Terorismus pro život : praktická příručka s obrázkovými příklady. 2. revidované vyd. Tora Bora Press, 2003. 225 s.

Obrázky: MFA - MatyasFotoAgency - Matyáš Theuer 2006