Svatební koláče jako kulinární terapie

Dneska mám Den Kaboňák. Ať dělám, co dělám, nic nejde tím správným směrem. Cítím se na sto a vypadám na tři sta let.

Kolegyně - paní Perfektní bude mít určitě lepší kostým a můj kolega si jistě neušetří jízlivé poznámky k mé analýze vývoje českého trhu. Cítím to v kostech.

Jediná šance, jak se dostat z deprese je osvědčený útěk do kuchyně. Funguje to, mám to vyzkoušené! Hlídám hodiny v kanceláři a úderem páté, oblékám v běhu kabát a udýchaně vbíhám do supermarketu. Opatrně se plížím mezi regály, abych nepotkala ještě někoho známého. Nejlépe bývalou kolegyni, která má o dvacet kilo méně než já a za sebou úspěšnou plastickou rekonstrukci celého obličeje. To tak, moje depka by se prohloubila a u plotny bych stále celou noc. Dnes je mi fakt ouvej, neboli jsem daun. Dnes to vidím na nekynuté svatební koláčky. Povidla, vejce, droždí mouka, asi se tam dává i něco jiného. Tvaroh? Přihazuju balíček do košíku.

Nálada se zlepšuje, v tramvaji se sice krčím v rohu, ale nemůžu se dočkat, až zabořím ruce do těsta. Ještě v kabátě a s jednou botou na noze, zadělávám na ten úžas. Tři čtvrtě kila mouky, půl kila másla – je to dost, ale asi je to správně. Špetka soli, 70 g moučkového cukru, 12 lžic mléka, 2 celá vejce a 2 kostky kvasnic. Náplně z tvarohu a povidel mám připravené. Do povidel i do sebe naliju skleničku rumu, je nám pak tak nějak lépe, povidla se navíc krásně rozmíchají. Těsto je heboučké, není ho málo, potřebuji úplně největší mísu, kterou mám v kuchyni. Už je vidím, malinké, žluťoučké, pocukrované... Napětí pomalu polevuje, hraju si s každým kousíčkem těsta a tvaruji koláčky, každý je jak malé umělecké dílko. Už mám plné všechny čtyři plechy, ale těsta zdá se neubývá. Zbrocená potem, křeče v zápěstích, trnutí v krční páteři, pracuji jako stroj, koláčky na plech, plech do trouby, pak zase plech ven, koláčky obalit v cukru a znovu. Po pěti hodinách je těsta jen o trochu méně. Mám 421 koláčků, podle množství zbývajícího těsta by jich mohlo být ještě kolem 200. Jsou úplně všude. Bolí mě celé tělo, ani nevím, kolikrát už jsem míchala povidla s rumem, je jasné, že mnohokrát, cítím se tak nějak lépe a vše kolem sebe vnímám jakoby v lehoučkém oparu; všude jsou koláčky, na talířích, mísách, v předsíni, v koupelně, těsta neubývá, naopak, kyne a je ho stále víc, v křečích a s oteklými lýtky z pětihodinového stání vyhazuji obrovskou kouli těsta do koše, ale cítím se skvěle... !