Odejdu připravená (z tohoto světa nebo odjinud)

Téměř stále pracuji. Jsem zodpovědná - v práci, v osobním životě a vůbec. Přistupuji zodpovědně i ke svému zdraví, chodím k zubaři, protože chrup a zářivý úsměv je předpokladem práce v zahraniční firmě, pravidelně absolvuji i další preventivní návštěvy lékaře. Teď přibyl i mamograf, už mi totiž (dávno) není dvacet let.

Zodpovědně se tedy objednávám, vyčkám 3 měsíční čekací dobu a dostavím se na vyšetření. Až někdo vymyslí pro ženy důstojnější způsob této procedury, navrhnu ho na Nobelovu cenu.

Vyšetření mám za sebou a s pocitem splněného úkolu mizím z nemocničního areálu. Cítím se zdravá, šťastná a samozřejmě zodpovědná. Po týdnu zvoní telefon. Doktorka mi sděluje, že něco není v pořádku a musím tedy absolvovat další sérii vyšetření. Nikdy jsem nevěřila, že může člověka v jednom okamžiku polít horko, rozklepat se mu kolena, udělat špatně od žaludku a zároveň i barevné mžitky před očima. Absolvuji tedy další procedury, včetně pobytu v tunelu neboli magnetickou rezonanci. Rachot v tomhle zařízení se určitě vyrovná rachotu sbíječek v pražském tunelu Blanka. Je to děs, výsledky budou až za týden a já propadám zoufalství. Zodpovědnost vítězí – důležité je být připravená a MÍT PLÁN! Rozhodně ještě musím poslat ten email do naší zámořské centrály, uklidit si zásuvky (co kdyby někdo zjistil, že jsem si roky škudlila firemní bloky) a vyházet staré výtisky Financial Times. Měla bych se taky kolegovi omluvit – řekla jsem mu před klientem, že je magor (anglicky, myslela jsem tehdy, že klient anglicky neumí). A dále, kurz čínštiny, chtěla jsem se zapsat až od září, teď ho budu muset absolvovat ve zkrácené době a víkend tvůrčího psaní bych mohla nastoupit už tenhle pátek. Chtěla jsem jít konečně na kosmetiku, ale tu možná ze seznamu vyškrtnu, nejsem si jistá jak moc je to teď aktuální.

Druhá část plánu – zajistit manželovi (a psovi Konrádovi) světlou budoucnost. Takže vytipovat novou vhodnou partnerku. Nemůže to být žádná cuchta, manžel má rád teplou domácí stravu a taky by měla chodit pravidelně na procházky s Konrádem. Pečlivě jsem prošla seznam všech potenciálních kandidátek a do finále prošly dvě. Obě vypadají k světu, vařit prokazatelně umí. Ještě musím ověřit jak jsou na tom s fyzičkou, aby s Konrádem nechodily jenom kolem bloku.

Závěrem jsem ještě usoudila, že není možné, abych vypadala naopak jako cuchta já. Proto je třeba vše vycídit, vysmejčit, prostě zanechat domácnost jako ze škatulky. Nikomu jsem nic neřekla (ještě by mě litovali) a pokračovala jsem v naplánovaném postupu.

Manžel se sice podivoval proč vyhazujeme peřiny a kupujeme nové, když ty staré nebyly tak špatné, ale ignorovala jsem ho. Naopak zakoupila jsem navíc nové koberce, nádobí, příbory i papiňák. Uvažovala jsem i o výměně podlahových krytin, ale to jsem zamítla pro náročnost.

Výborně, máme vymalováno, byt se jen blýská, Konrád má nový pelíšek, máme nové hrnce, utěrky i ubrusy a já jdu na další sjednaný termín k lékaři.

Se smíšenými pocity vcházím do ordinace. Doktorka mne vítá s úsměvem. Na úsměv vám neskočím! Nemusíte být laskavá, jsem silná a navíc připravená. Jako z dáli slyším „Takže milá paní, jste v pořádku, chtěli jsme si jenom být jistí, že tam skutečně není problém. Jedná se o tukovou tkáň, přijďte zase za rok na preventivní prohlídku“. A mám to! Všechno to smejčení jen proto, abych se dozvěděla, že jsem tlustá (to jsem navíc věděla už dřív).

No nic, máme nové peřiny, byt jako klícku, jsme lehčí o 20.000 za koberce a nové bytové vybavení, já jsem se konečně zapsala na čínštinu a kolega vůbec netušil za co se omlouvám (vždycky dělal dojem, že umí anglicky). Ať je to jak chce, mé tělo mi prostě poslalo vzkaz. Sakra přestaň pořád pracovat a začni konečně žít. Tak teda jo, začínám!