Síla lidu (část 2.)

…pokračování a navázání na první část mých myšlenkových pochodů a úvahy o možné síle lidu v naší zemi.

Přibližně 2/3 potravin se prodá pod cedulkou „AKCE“. Přesto i tyto ceny jsou často přemrštěné (chcete-li nadhodnocené). Laická veřejnost netuší, která cena je ta „správná“ a co víc, přestává se v tom orientovat i odborná veřejnost. Přesto existuje poměrně početná skupina občanů, která na ceny nekouká a kupuje zboží bez ohledu na cenu. Ať už z důvodu potřeby nebo že jim to je jedno, těch důvodů může být více. Každopádně z nich plyne jediná věc. A to ta, že i díky těmto lidem nejsme schopni (myslím občany všeobecně) nutit řetězce držet ceny níž. Ano, několik základních potravin, které většina z nás kupuje pořád dokola a mají velmi krátkou dobu spotřeby (např. pečivo, pultový prodej šunek, sýrů či pomazánek), těžko pořídíme v akčních (chcete-li odpovídajících) cenách. Je ale spousta dalších potravin a nápojů, u kterých svým nenakupováním (nebo nekupováním „jen tak“) můžeme tlačit na obchodní řetězce, aby cenu snížili, případně dali zboží do akční nabídky. Že to nelze, jsou jenom řeči a myšlenky lidí, kteří jsou pohodlní. Nejen v Německu dokáží zákazníci tzv. táhnout za jeden provaz. Proč by to nemohlo fungovat u nás? Jsme snad méněcenní? Máme nižší IQ? Myslím, že ani jedno. Spíše jsme pohodlní a dokud máme co jíst a kde spát, zbytek neřešíme a NEZAJÍMÁME SE.

Kraje vnímám jako samosprávný celek, který je na pomezí místní samosprávy (rozuměj okresu či obce) a státního celku (čili státu). Řeší problémy, které se dotýkají občanů žijících právě v daném kraji, ale také ty, které mají výrazný přesah do celorepublikového a někdy i mezinárodního významu. Stejně tak jako u obecních témat a problémů, lze i u těch krajských aplikovat do určité míry kontrolu občany. Existovalo-li by téma, které rezonuje společností a mezi místními lidmi vyvolá rozpor či dokonce nevoli, mohlo by se stát předmětem např. referenda. Z jakého důvodu by lidé měli akceptovat něco, co by bylo proti jejich většinové vůli?

Zameťme si každý před vlastním prahem a řekněme si upřímně – kdo z nás zná hejtmana našeho kraje? Víme vůbec, která strana či koalice v kraji vládne? A co starosta nebo primátor obce, víme jeho jméno? A jsou nám známi strany či koalice, které mají v obecním zastupitelstvu většinu? Čteme obecní nástěnky (v dnešní době spíše na internetu)? Byli jsme, byť jednou, na zasedání zastupitelstvu obce? Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že cca 2/3 z obyvatel odpovědi na většinu těchto otázek nezná a (opět) NEZAJÍMÁ SE. Zčásti vč. mě.

Ústava praví, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Ano, jsme to my všichni, kdo je zdrojem veškeré státní moci. Vláda tedy vykonává a spravuje za nás stát. Ve volbách jsme dali mandát poslancům (každý z nás někomu), kteří by měli pracovat tak, jak bychom pracovali my býti na jejich místech a tak, jak bychom si to přáli. Je tomu skutečně tak? Díváme se, jak „náš“ poslanec hlasoval v tom kterém čtení, co za tlačítko zmáčkl u projednávání zákona nebo u schvalování novely zákona? Pokud tomu tak není, jak můžeme vědět, že pracuje většinově tak, jak chceme my? Jestliže se nám to nelíbí, nejsme s tím spokojení, můžeme 1x za 4 roky projevit svůj názor ve volbách a dát tak šanci třeba někomu dalšímu, jinému. Je v pořádku, že svůj názor dáme najevo 1x za 1460 dní?

…poslední díl již zítra…