Obraz dnešní společnosti…??

„Co se stalo?“, ptala se mě žena po průchodu dveřmi do prodejny s domácími potřebami. Jeho název z důvodu reklamy neuvádím.

„Jen jsem ho upozornil, že má na parkovišti spoustu volného místa. Cosi po mě začal pořvávat, přidala se i ta ženská v autě. Jen vím, že to končilo tím, že jsem dement.“, odpověděl jsem jí. A co, že se tak hrozného stalo?

Do toho obchodu jsme i s malým synem jeli narychlo, jen kouknout na jednu věc do koupelny a pak prakticky zpět domů, kde jsme měli domluvenou návštěvu mé maminky. Chodník ke vchodovým dveřím je „přerušen“ cestou, která vede k výdeji zboží a na jejíž pravé straně je vedle vchodu několik stání pro tělesně postižené. Když jsme šli cca 25-30 m z parkoviště k oněm vchodovým dveřím, viděl jsem stát bílý VW Passat kombi přímo před chodníkem. Jinými slovy – když byste chtěli rovně přejít protínající cestu, v daný moment byste museli přejít přes přední dveře stojícího Passatu. Čekal jsem, že někdo vystoupí, a vůz odjede. Nu, naivní představa.

Když jsme vešli na cestu, žena začala vůz obcházet a já se synem, kterého jsem držel za ruku, jsem zamířil k řidičovým dveřím, u kterých jsem se zastavil. Po asi dvou sekundách se na mě cca 25-30-letý řidič podíval a pohrdavě na mě kývl hlavou s dotazem, co chci. Tak jsem mu ukázal, že bych rád prošel do obchodu. Po tomto gestu jsem začal auto obcházet kolem kapoty. V ten moment se stáhli obě přední okénka a začali pokřiky jako „O co ti jde?“ nebo „To je takový problém auto obejít?“. Načež jsem jen hlasitě, ovšem nedostatečně, poněvadž mé hlasivky příliš silné nejsou, odvětil, že „Máš tady snad dost parkovacích míst!“ a procházel dveřmi do obchodu. V ten moment se přidala i žena sedící vedle muže a během pár sekund na mě něco zakřičeli. Upřímně, fakt jsem se snažil je nevnímat, takže nevím co. Jen si pamatuju toho „dementa“ na konci. Pak už přišel ten dotaz od mé ženy.

Za pár minut jsme šli po schodech do druhého patra tohoto obchodu a viděl jsem, že řidič popojel a nyní stál mimo chodník, za to, blokoval první parkovací místo pro tělesně postižené. Dále jsme se o tom více nebavili, prošli oddělení, co jsme potřebovali, nic nekoupili, šli zpět k autu a jeli domů. A proč mám potřebu sem takovou „banalitu“ psát?

Proto, že mi vadí, jak je spoustu neohleduplných lidí, kteří myslí jen na sebe a své pohodlí či dobro. Proto, že mi ve věcech jde primárně o princip. Co kdyby syn měl o 2-3 roky méně, byl batole a my auto museli objíždět s kočárkem? Co kdyby tam „pajdal“ někdo o berlích a složitě musel auto obcházet? Je to snad jiná situace? Za mě ne, není. To auto se stejným osazenstvem by stálo stejně, tudíž principiálně špatně. Nemá tam co stát. A když už někoho okolnosti k tomuto donutí, pak by se měl snažit vše vyřídit co nejrychleji a bleskově odtamtud zmizet a zaparkovat na místech tomu určených. Nikoli čučet do telefonu a vykládat si. Z jakého důvodu bych já, který jde po chodníku tak, jak je dáno, měl obcházet někoho nebo něco, co přetíná onu dráhu a na tom místě nemá co dělat? A co kdyby to každý druhý takhle praktikoval? Byla by pak fronta na jediné příjezdové cestě a parkovací místa by zela prázdnotou…

A než mě v diskuzi začnete „nadávat“ nebo situaci obligátně zlehčovat – já se s řidičem ani nikým hádat nechtěl. Jen jsem mu nastavil obraz, že stojí naprosto nevhodně. Jakoukoli reakci typu: „Přítelkyně už vystupuje, má něco s nohou.“, nebo: „Čekám na maminku, která špatně chodí.“, či jen a pouze: „Sorry, už pojedu.“, bych bral jako dostatečnou. Prostě cokoliv, jen ne spršku křiku s urážkou na konci (no, nevím, jestli nebyla i nějaká dřív, ale to je fuk).

Večer jsem si doma na to vzpomněl a říkal si: „Je tohle snad obraz dnešní společnosti? Doufám, že ani v nejmenším.“ Co myslíte vy?