Před několika lety jsem propadla pocitu vyčerpanosti a neschopnosti přinášet do mé dosavadní práce učitelky hudby nové nápady. Plna očekávání zajímavých poznatků a dovedností jsem se pustila do práce mému zaměření na míle vzdálené a započala dráhu realitního makléře. Z jistoty pravidelného příjmu jsem se vrhla do jakési iluze nadstandardního výdělku jako OSVČ. Víc než obchodování mne však zajímaly emoce a pocity mých klientů. Snad právě proto ne náhodou jsem se dostala k případu, kdy byl rodinný domek, jehož vlastníkem byl asi padesátiletý muž – zkrachovalý podnikatel, zatížen sedmi exekucemi. Po roce usilovné práce se podařilo najít kupce a dům prodat. Po vyplacení všech exekucí se mi dostaly do rukou informace o oněch sedmi exekucích a nestačila jsem žasnout. Z dluhů v souhrnné výši asi 150.000,-Kč vyskočila částka díky exekucím na 350.000,-Kč. Dalších 250 tisíc spolkl dluh u banky. Byla jsem se sebou velmi spokojena, že se mi povedlo tak složitý případ dokončit. Ale...Prodávající si při předávání domu sbalil do igelitky pár svých osobních věcí a ….odešel. Z prodeje mu zůstalo něco málo přes 20 tisíc korun. A já jsem se tak podílela na vyrobení jednoho bezdomovce. Od této kauzy se mi nepodařilo uzavřít ani jeden obchod. Zdrojem příjmu se pro mne staly příležitostné práce, zejména u pokladny v supermarketech.
Po nějaké době se mi podařilo najít práci na pracovní smlouvu, ale za tak nízkou mzdu, že jsem nebyla schopna pravidelně platit všechny závazky. A nastal kolotoč. Přišla mi exekuce, kde jistina byla 0,-Kč, úroky 0,-Kč, poplatky za nalézací řízení a exekuci v souhrnné výši 21.000,-Kč. Zablokovaný účet, zablokovaná mzda. Peníze, které mi zaměstnavatel vyplácel, stačily pouze na úhradu nájmu a cestu do zaměstnání. Nebudu popisovat následující události – několik exekucí, které musely v dané situaci přijít. Zastavím se u jedné, jež maximálně ovlivnila moje uvažování a pohled na účastníky těchto zákonem požehnaných loupeží nazvaných exekuce. Přišla mi obálka s psaním od jednoho z nejobávanějších osob exekutorské profese. Asi dva týdny po odeslání mé písemné žádosti o splátkový kalendář mne na cestě do zaměstnání zastihl telefonát:„Jsme exekutorští vykonavatelé a stojíme před domem, kde bydlíte, okamžitě přijeďte, jinak odvezeme všechny věci, které v domě jsou.“ Po ostré slovní potyčce jsem přislíbila, že během dvou hodin přijedu domů. Rvaly se v mém nitru pocity naprosté beznaděje a zoufalství s jakousi vnitřní silou křičící: „Nevzdávej se!“ Než jsem dojela domů, moje duchapřítomná dcera s notnou dávkou diplomacie pánům doporučila, kam si mají mezi tím zajít na oběd. Při střetu s pány vykonavateli jsem již i já byla vychladlá a schopna jednat bez negativních emocí. Seděla jsem v obývacím pokoji za stolem asi z padesátých let minulého století a pánové olepovali další skvosty sektorového nábytku z let sedmdesátých. Pocit bezmoci již ustoupil a jejich počínání navozovalo jakousi komičnost. Snad s poněkud přihlouplým úsměvem jsem je pozorovala a vnucovaly se mi myšlenky: Pánové, jste frajeři. Co jste právě teď udělali pro společnost? Olepili pár bezcenných kusů starého nábytku, na chvíli jste mi nahnali strach. A co víc? Snad můj klidný přístup a vhodně volená slova při osobním jednání byly příčinou jejich přístupu ke kompromisu. Provedli svoji práci a odjeli. Zhostil se mne pocit uspokojení a klidu, jako bych právě prožila jednu z nejšťastnějších chvil svého života. A...náhle mi jich bylo nesmírně líto. Exekutor a jeho zaměstnanci jsou na konci celého toho šíleného řetězce. Jsou to ti, kteří dokončí zkázu, jak jim to umožňuje zákon. Všichni (exekutor, vykonavatelé, úředníci v kancelářích exekutorů, advokáti, soudci) mají na vybranou. Mohou využít zákon a podílet se na drancování lidí, kteří se ocitli v tíživé životní situaci. A to především pro svoje požitky, nikoli pro dobro společnosti. Nebo se mohou napřímit a pracovat tam, kde budou pro společnost opravdovým přínosem. Nikoho neomlouvá, že není pracovní příležitost. Je volbou každého z nás, jestli budeme konat dobro nebo ničit životy.
