Naděje je to, proč jsme tady..

Naděje je něco co lidi dělá lidmi. Už od doby, kdy se rozhodli slézt ze stromů.  Tedy podle Darwina. Možná, že jsme ze stromů dolů nelezli. Možná,  že jsme tu proto, protože jsme zkrátka dělali v Edenu  lumpárny,  jak nás učí Bible.  Nějak mi ta varianta podle bible na lidi pasuje víc. J  Ať tak či tak, naděje nás provází.

Myslím si, že každý z nás, ať už vědomě či podvědomě chce, aby ho vedli, reprezentovali a pokud možno se s ním i kamarádili, Elity. Tedy někdo, koho si ať už skrytě nebo zcela otevřeně vážíme. Někdo, kdo je pro nás přirozenou autoritou, někdo, kdo něco opravdu umí. Přeskočím pseudo-elity, jako je ajatolláh slibující ráj plný panen za vraždění bezvěrců. Přeskočím Hitlera nebo Stalina, kteří pod rouškou ideologie nabízejí v podstatě to samé co ten ajatolláh. Touha být veden Elitou je dána tím, že s ní jsme schopni zlepšit svůj život. Zlepšit v rovině kulturní, etické, umělecké ale i materiální.

A právě schopnost formulovat jasně a srozumitelně myšlenky, stavy duše, složité vědecké problémy  nebo abstraktní představy, to je to co podle mě, definuje Elity. Pojmenovávají věci, o kterých tušíme že jsou, ale neumíme je vyjádřit. To v lepším případě.  V tom druhém případě nám poodhalí něco o čem nemáme ani páru, o to víc nás to fascinuje.  Je jedno jestli to dělají slovy, hudbou, výtvarným uměním nebo třeba architekturou. Každého oslovuje jiná forma sdělení.

Stav naší malé české společnosti je i odrazem toho koho dnes máme v roli našich elit. Elita nenosí milion v papírovém pytlíku někomu druhému. Elita si nekupuje svoji přízeň uměle zlevněným pivem a klobásou. Elita neříká, že prodat domek po rodičích a přestěhovat se kvůli uhlí je jenom otázka peněz.

Co s tím? Každý z nás má v sobě určitý pocit marnosti. Jedinec nezvládne nic. Ale jde přitom jenom o to najít v sobě ten kousek naděje.

Dovolím si citovat jednu z Elit. „Naděje není optimismus. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Naděje roste s pocitem marnosti. Je to míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Naděje je jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. „

To je ten důvod proč se postavit rovně, třeba před popravčí četou gestapa v Pečkárně.  Co my všichni na to? Pivo za dvě koruny je přeci proti tomu legrace.  Pojďme do toho, i když v nás křičí pocit marnosti!