Hlad je prý nejlepší kuchař. Nevím, ale když lednice zeje prázdnotou, tak ani ten nejlepší kuchař nenavaří. A pakliže se v domácnosti nenachází už ani skýva tvrdého chleba, je nutné vyrazit směr nákupní středisko
a nějaké to pečivo obstarat. Taková zcela obyčejná záležitost.
Též jsem se ondyno vydala nakoupit nějaké to pečivo, konkrétně chléb náš vezdejší. Nedbaje upozornění madam Honsové a radaru ČHMÚ jsem si zvesela vycházkovou chůzí štrádovala směr Lazce, neb v Lídlu tam mají slunečnicový chlebík přesně dle mojí chuti. Ovšem po dvě stě padesáti metrech od domova jsem byla nucena zašmátrat ve své kabelce gigantických rozměrů, nahmátnout skládací deštník, neb z nebe začínaly padat semo tamo kapky jako husí vejce. Rozpustile si hopsám dále, nadchodem přes koleje, zamávám deštníkem na mašinfíru, který pozdrav opětuje a stále s chutí pokračuji chlebu v ústrety. Déšť i větřík nabývají na síle. Obloha se mezitím hrozivě zatáhla. Kapky už nejsou jako vejce husí, ale o deštník mi bubnují rovnou vejce pštrosí. U zimního stadionu měním rozhodnutí, že vlastně slunečnicový chleba dneska nepotřebuju, vystačím si i s obyčejným žitňáčkem. Mířím ku vchodu s velkým svítícím nápisem Billa. Stojím před skleněnými dveřmi jako péro, a ono nic. Zavíračka ve dvacet nula nula. Péro tam dorazilo tři minuty po dvacáté. Prší mi za krk, deštník jsem už ve větru obracela asi sedmnáctkrát, hlad jako herec. V botách mi čvachtá, impregnace za nemalý peníz nefunguje. Zřejmě někde soudruzi z NDR udělali chybu. Voda vzlíná po ponožkách, bunda i kaťata durch. V duchu se už loučím s voňavým pecnem. Halt nedá se svítit, nejen chlebem živ je člověk, razím zpět ku domovu. Po cestě míjím už třetí odhozený deštník, roztrhaný, pokroucený. Ten můj na tom není o moc lépe. Když se po osmnácté v náporu větru převrátí, nemám už ani sil ani odhodlání ho upravit do původního stavu. Přes ksicht mě liská mokrý culík, chvilku z pravé, chvilku zase z levé strany. Voda ze mě črčí proudem. Kolem projede auto, mohutný chrstanec přesně na terč (což jsem já pozn.red.), jak vjede do kaluže velikosti Mrtvého moře. Hysterický smích střídá zoufalý hýkot. S vypětím posledních sil jsem se v tom třeskutém nečase dobelhala domů. Parazol jsem vyhodila zrovna u popelnic. Stejnak už byl kaput. Zahartusím klíči, odemykám a vodník Česílko vchází do dveří. Kocour na mě nechápavě hledí, co za hastroše se mu tam cpe. Uhájila jsem jen dvacet krát patnáct centimetrů suchého prostoru pod mega kabelkou. Se škrundlajícím žaludkem jsem se zbavila všech nacucaných svršků, uvařila si grog, objednala šunkovou pizzu a s kýcháním upadla před telku.
Nepíši to všechno proto, abyste se se škodolibostí sobě vlastní pobavili, mnuli si ruce, uchechtli se pod fous, ale proto, abyste se z toho náležitě poučili.
CHLEBA ŠKODÍ ZDRAVÍ!!!
