Opět a zase prvního září. Na svůj úplně první den ve škole už si ani nevzpomenu. Na co si ovšem dost dobře pamatuji, to jsou všechny ty nesnědené svačiny, které skončily za zídkou farní zahrady,
nenapsané úkoly a následné poznámky, falšování podpisu rodiče na nejrůznější písemné tresty, kdy jsem zapomněla do školy donést sběr nebo jsem se vyflákla na prázdninové brigády a nedotáhla pytel sušené přesličky či podběle. Dodnes je mi smutno po barevných progreskách, které jsem strouhala vždycky tak dlouho, dokud mi v ruce nezbyl pidi špalíček, kterým už se ani kreslit nedalo. Voněly nádherně. Některé spolužáky ze základní školy jsem neviděla od té doby, co jsme opustili náš vzácný vzdělávací ústav. Gymnázium, to už byla jiná extra třída. Tam mi půl roku trvalo, než jsem pochopila, že asi opravdu bude zapotřebí se připravovat z hodiny na hodinu. Více či méně úspěšně jsem proplouvala studiem až k maturitě, kdy jsem týden před ani nejedla, v noci se mi zdálo o výtrusnicích, které honí banda Avarů v čele s Komenským a v závěsu za ním huláká Jirásek něco o čtverci nad přeponou.
Celá ta čtyři leta se mi líbil jeden chovanec z vedlejší třídy. Urostlý sportovec, havraní vlasy, oči modré jako studánky, jak říkával dědeček - jen do nich načůrat. Míjeli jsme se na chodbách, házeli po sobě okem, jindy zmuchlanými papírky. Vždycky se kolem něj točil hlouček děvčat, která mu střídavě nadbíhala. Na školních akcích byl vždy středem pozornosti. Moc jsem chtěla něčím zaujmout, abych se k němu dostala blíže. Tehdy jsem byla tak skromná, že by mi býval stačil i jen hezký úsměv nebo pozvání na čokoládu z automatu. Byla jsem ochotná mu tolerovat i to, že si občas zapálil a obláčky kouře vyfukoval jako zkušený plantážník.
Jednoho dne se ale moje přání splnilo. Bylo to těsně před prázdninami. Procházela jsem spojnicí mezi starou a novou budovou, on stál (kupodivu sám) u tabulky s rozpisem rozvrhů. Srdce mi tlouklo zběsile, ve spáncích tepala krev. Přistoupila jsem blíže k idolu. S předstíraným zájmem jsem hleděla do rozvrhu. Chvilku se na mě díval. Pak se nadechl. Zavřela jsem oči. Teď to přijde. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Trčí ti z nosu šušeň.“ V uších mi doznívala ta hrozná věta, do očí se draly slzy. Ani jsem nevnímala, že mi podává papírový kapesník. Utekla jsem rychle na nedaleké záchodky, kde jsem polomrtvá vzteky a hanbou dolovala z nosní dírky holuba velkého jako pštrosí vejce. Pomalu jsem vyšla ze dveří. Čekal tam na mě. Dokonce s úsměvem. Pak jsme spolu začali chodit. Když se mne po letech, kdy už jsme spolu dávno nebyli, zeptala kamarádka, jak jsme se vlastně seznámili, suše jsem jí odvětila, že nás seznámil šušeň. S tímto okouzlujícím chlapcem jsem ale nepobyla dlouho. Moc se mi vždy líbilo jeho jméno. Líbil se mi vlastně celý. Do té doby, než jsem jednoho krásného dne zjistila, jak se jmenuje příjmením. Adam se totiž jmenoval Žalud. Rázem můj zájem povadl jako utrhnuté kvítí. Vždycky, když jsem se na něj pak podívala nebo ho znova potkala ve školním labyrintu, naskočil mi před očima mužský úd s blikající špičkou. Představa, že bych se jednou měla jmenovat paní Žaludová alias Špičkoúdová, mě děsila. Když jsem mu později sdělila, že naše známost končí, přestože dosud vlastně pořádně nezačala, vzal to jako sportovec docela sportovně. Asi už byl zvyklý. Ve čtvrtém ročníku se naše cesty definitivně rozešly. Jen jsem později zaslechla, že se snad nechal přejmenovat a pracuje jako fyzioterapeut.
Na třídních srazech jsem na něj náhodně narazila snad po patnácti letech a patnácti kilech. Stále měl milý úsměv. Opravdu se nechal přejmenovat. Dokonce mi na rozlučku dal pusu a do kapsičky od saka zastrčil vizitku. Prý kdybych se chtěla ozvat. Spiklenecky mrknul. Když jsem doma pak sako lifrovala do pračky, vytáhla jsem z kapsičky mírně zmuchlanou vizitku. Tučným písmem na mě svítilo: Adam Šušeň.
Nevím, ale asi volat nebudu…
