Ráno bylo krušné. Včerejší česneková pomazánka i pizza s cibulí si vybraly svou daň. V puse jako v polepšovně, že i zubní kartáček se kroutil jako žížala, když jsem všemi směry zodpovědně čistila kejháky v rámci ranní hygieny.
Nafouklé břicho mohlo vesele konkurovat leckteré těhotné v posledním trimestru. Vyřídit dva tři telefonáty, rychle upravit gesicht do koukatelné podoby, naházet na sebe posledních pár výstřelků módy, neb na deset jsem byla objednaná na řasy. V mžiku se vyprdolit z domu, po cestě spolykat jakous takous snídani, která bohužel nastartovala včerejší pestrou stravou povzbuzená střeva k nebývalé činnosti a se zaraženýma peckama téměř až do mozku hopsa hejsa na tramvaj.
Ta naštěstí přiharcovala během pár vteřin. Báječné. Do sluchátek zpíval Malátný o tom, kterak každý ráno, když si vzpomene, vzpomene si na to, jak měl mě rád. To samozřejmě nezpíval o mně, ale rozhodně pro mě. Naskočila jsem do prvního vozu, přičemž jsem si hnedle cvakla. Ne lihoviny. Ale lístek. V poklidu se vyjelo. Na další zastávce se houf lidí vychrlil z tramvaje, ale mohutná vlna se vlila přímo do našeho vozu.
Spolu s ní i jeden mladý exemplář hoden zájmu. Vysoký, krátce střižené vlasy, jemně opálen, lehce zarostlý, ale i tak jedním slovem kocuuur. Okamžitě jsem se vyprsila a začala házet okem. Myšleno samozřejmě obrazně. Stál vedle mě, příjemně voněl. A zatímco Malátný stále ještě houkal do ouška, houkala venku sanitka. Bohužel, zmerčila jsem ji na poslední chvilku stejně jako tramvaják. Dupl na brzdu. Celým plně obsazeným vagonem to cuklo. Já v jedné ruce mobil, druhou, žel bohu tou slabší, jsem se držela umatlaného madla. Trhlo to se mnou s takovou vehemencí, že jsem vedle stojícímu kocourovi lehce přidupla na nohu. Okamžitě jsem jej česnekovým odérem prosila za odpuštění větou „Ježiši, pardoooon.“ Doufám, že na noze nebude mít od této chvíle solidní plovací blány mezi prstama. Jak se hnula tramvaj, hnulo se i moje střevo. Velmi úporně jsem se soustředila, aby přetlak zůstal v mezích dutiny břišní. Už dávno se tomu, co mi kynulo kolem pasu, nedalo říkat roztomile pupíček. Bancek gigantických rozměrů napěchovaný plynem se vznášel mezi spolucestujícími. Pot mi perlil na celém čele. Kocúr se lehce zazubil směrem ke mně. Ježiši, asi má rád česnek. Nebo je na těhotné.
Předposlední zastávku před cílovou stanicí si budu pamatovat asi hodně dlouho. Přede mnou sedící strejda s francouzskými holemi a bagáží jako syrský uprchlík se dral mermomocí ven. Bohužel, jakmile se jeho tlumok dotkl mého hlavního uzávěru plynu, nastala nekontrolovatelná exploze. Těm, kteří zažili výbuch Černobylu, by tato událost mohla připadat jako pouhá pohádka pro malé děti proti tomu, co se dělo ve vagónu. Rudá jako sovětská vlajka jsem vystřelila rychlostí blesku z tramvaje zanechávajíc za sebou dílo zkázy a kocúrovy vytřeštěné oči. Opocená jako dveře od chléva jsem vyklopýtala na chodník. Neodvažovala jsem se pohlédnout za sebe. Co vám budu povídat. Na řasy jsem dorazila s desetiminutovým zpožděním, aniž bych nějak komentovala, proč a jak k tomu došlo.
Milému kocúrovi vzkazuji, že jinak jsem holka děsně na pohodu, ale očividně s dost nezvladatelným spalováním. Proto kdyby ani to ho neodradilo, nechť se ozve, přesvědčím ho i o jiných mých kvalitách…
