Jen si představte, že vám do redakce píše pochtívavý čtenář a vy mu máte mile odpovědět. Tomu říkám výzva!
Vážená redakce časopisu Oko.
Nemohu jinak. Musím Vám napsat. Odhodlával jsem se k tomuto kroku asi týden a jsa v dobrém rozmaru (dostal jsem od syna poštou plácačku Becherovky), píši dnes. Osměluji se Vám sdělit, že Vaše poslední vydané číslo bylo opravdu nad má očekávání. Dojemný příběh o zachráněném psíku z rozvodněné řeky mne i zbytek našeho domova důchodců dostal natolik, že jedno oko nezůstalo suché. Zvláště pak stařenky z pokoje číslo sedm štkaly natolik, že musely od sestry dostat prášek na uklidnění, po kterém se vyklidnily tak, že jsme o nich tři dny nevěděli. Možná nevěděly ani ony o sobě. Jsem Vám nestihl ještě napsat, že se jmenuji Karel. Karel Novosád. Váš časopis jsme si spolu s dědky vedle z devítky předplatili a vždycky netrpělivě očekáváme, až se každý prvý den v měsíci v zatáčce objeví modré pošťácké auto a sličná pošťačka Jarmilka (je jí teprve 52 a do důchodu jí ještě kus chybí, zrovna jako dva přední zuby, ale to nám, dědkům s umělým chrupem, nevadí) oznámí, že má pro nás „váfilku“ a slavnostně předá časopis. My vždy den předem taháme sirky, kdo si jej přečte první. Tentokráte vyšla řada na mne. Dědek Konopka chtěl švindlovat, ale my mu na to přišli a vzali jsme mu za trest brýle na čtení. Jakmile dočte i poslední předplatitel, začíná časopis kolovat znova, protože skoro všichni máme toho, nooo, jak se to jen…jmenuje…Alzhajmra, takže si rádi přečteme články ještě jednou. Ale proč Vám píšu. Vždycky vyberete z dopisů čtenářů jeden, který pak otisknete a ještě za něj pošlete upomínkový předmět. Jestli se nepletu, měly by to tento měsíc být žolikové karty. Moc bych se přimlouval, abyste nás tentokrát vybrali, protože bába Vondráčková nám čmajzla Černého Petra a my bez něj nemůžeme hrát. Vážená redakce časopisu Oko, vyberte nás, protože jestli ne, tak si to Vaše Oko vys.rte a my zrušíme předplatné!!
V úctě
Karel (příjmení už jsem zase zapomněl)
