Na plotně klokotala houbová polévka, hodiny tiše a jednotvárně tikaly, venku už dávno padla tma a její zrak odbíhal k ciferníku. Bylo už šest pryč.
Snad stihne dovařit večeři včas. Jindřich se vracívá kolem sedmé. Pozpěvovala si svou oblíbenou, sem tam dohlédla, aby neutíkala polévka z hrnce a ještě stíhala sbírat Jindrovy košile ze sušáku. Pendlovala mezi kuchyní a obývákem, aby úderem sedmé bylo vše na svém místě. Jindra nemá rád, když přijde z práce a musí na teplou večeři čekat. Z trouby se linula vůně pečeného kuřátka, nasála, až se jí sliny sbíhaly. Opět pohled na hodiny. Skoro půl sedmé.
Pozornému oku neujde, že hned vedle visí společná fotka z letošní dovolené. Itálie. Panečku, bylo tam ale krásně. Moře šumělo, po pláži se co noha nohu mine loudali černí prodavači, v jejichž sortimentu byste našli cokoliv, na co si jen vzpomenete. Koupila si tam puntíkatý šátek. Sluníčko hřálo a mlsně svými paprsky olizovalo každý centimetr zlenivělého těla. Lehátko vedle lehátka, vůně kokosového opalovacího krému, písek mezi prsty a z dálky bylo slyšet prodavače, jak hlasitě nabízí zmrzlinu každému, kdo jde kolem. Zavřela na chviličku oči a vrátila se zpět do okamžiku, kdy se opalovala na lehátku, rozpeklá do ruda, kapky potu na čele a Jindra přiběhl od moře, začal se nad ní natřásat a studené kapičky slané vody jí dopadaly na břicho. Usmála se. Sedm. Vypnout troubu. Ztlumit polévku. Uložila košile do prádelního koše s nelibou vyhlídkou, že bude ještě večer u kriminálky žehlit. Přešla k oknu a vyhlížela. Zatím stálo před panelákem jen auto pana Coufala, který je v důchodě a jezdí s ním jen dopoledne k lékaři. A taky auto pana Nováčka, který se vrací z práce už v půl šesté. Jindra ještě nikde. Asi se jen někde zdržel. Nu co, dám se zatím do těch košil, ať pak toho večer není tolik. Pustila si k tomu večerní zprávy, vzala první košili a znovu se vrátila duchem do horké Itálie. Našli si tam za ten týden oblíbenou restauraci, chtěli vyzkoušet všechny možné speciality. Od lehkých těstovin až po nadýchané dezerty a všechny druhy zmrzliny. Pobíhali ve vyhřátém písku, sbírali kamínky a obdivovali drobné neonové rybky, které tu a tam zvědavě připlavaly blíž ke břehu.
Z rozjímání ji vytrhla televize. Pozor na náledí a zvýšenou četnost dopravních nehod. Starší lidé ať raději nevycházejí. K ránu ještě přituhne. Kde ten Jindřich vězí…. Skoro tři čtvrtě na osm. Kolikrát tu večeři ještě budu přihřívat. Letmý pohled z okna. Auto nikde. Světlo z kandelábru padá na prázdné parkovací místo. Tak mu zavolám. Telefon zvoní, ale nikdo se nehlásí. To už asi bude na cestě a nemá cenu zvedat už telefon, když tady za minutku bude. Uklidňovala se. Chytla další košili a s povzdechem začala pečlivě žehlit límeček. V televizi mezitím ukazovali další autonehodu. Řidič nezvládl na kluzké vozovce řízení a vrazil do stromu. Na místě mrtev. A taky má modrou oktávku. Jako Jindra. Hrklo v ní jak v pendlovkách. Před domem ale už parkovalo auto. Je slyšet výtah, jak jede nahoru. Zastavuje. Drnčí zvonek. No konečně! Upravila si vlasy ještě letmo před zrcadlem a už s úsměvem otvírá. „Dobrý večer, vy jste paní Kalábová?“ ptá se muž v uniformě. „Váš manžel měl autonehodu. A víte…radši byste měla jít s námi…“
Na sporáku dál bublá polévka, přetéká přes okraj, a jakmile se dostane na plotýnku, zlověstně zasyčí. To už ty košile asi nedožehlí. Bude to dlouhá noc…
