Story z parku

Naše "problémy" jsou často jen titěrnými malichernostmi...

Obyčejné dubnové odpoledne. Probouzející příroda se zelenala a hlučela. Teplé počasí vyhnalo do městského parku desítky lidí. Ženy s kočárky, důchodce tiše korzující po chodníčcích, zamilované dvojce a partičky teenagerů, kteří jen tak polehávali po trávě a nechali hladit své vybledlé ruce a nohy hřejivým paprskům slunce nebo házeli létajícími talíři, všude pobíhali psi různých plemen a barev, všechno ožilo.

Uprostřed toho všeho stála lavička, docela obyčejná, dřevěná už trochu oprýskaná s vyrytými nápisy typu   „Miluji Lenku, Honza.“ Na ní seděl mladý muž a žena, možná ještě dívka, už ani nevěděli, kdo si tam sedl dřív.

Muž, říkejme mu třeba Adam, seděl na levém konci, na očích sluneční brýle, přes které hleděl kamsi před sebe.

Dívka, říkejme jí třeba Eva, seděla na straně pravé a oči měla sklopené ke své pravé ruce, u které si trhala rukou levou tenkou kůžičku okolo nehtů až do krve.

Mezi sebou měli mezeru, každý namáčknut na své straně. Nevšímali si jeden druhého, ani nevěděli, že pocházejí z jednoho města, dokonce z jedné ulice, lidé se často jen tak míjejí, aniž by si všiml jeden druhého.

Adam sáhl do kapsy a vyndal lehké Petry, vytáhl z krabičky jednu cigaretu, zastrčil do úst a sháněl se po zapalovači. Otočil hlavu k Evě:  „Slečno, nemáte, prosím, zapalovač?“. Eva na něj krátce pohlédla a z kabelky vytáhla červený zapalovač a podala mu ho. „Díky.“, řekl a zapálil si. Z úst vyfoukl šedý dým. Vrátil dívce zapalovač a nabídl jí krabičku. Eva jen němě zavrtěla hlavou. Adam chvíli tiše kouřil. „Čekám tady už skoro celý týden, každý den tady sedím ve stejnou dobu a doufám. A ona nejde a nejde. Jsem blbec.“, ozval se náhle. Dívka nereagovala, jen na něj krátce pohlédla. Adam se po chvíli opět rozzlobil, „Chápete to? Podvedla mě, ale já stále čekám a jsem schopen jí odpustit. Jestli ovšem přijde.“ Na chvíli zmlkl, aby potáhl z cigarety a znovu promluvil. „Doufám, že přijde.“ potom tiše dokouřil a odcvrnknul vajgl. Eva pozorovala letící filtr a tiše řekla: „Neměl byste tady zahazovat ty nedopalky.“ Muž se usmál, sundal si brýle a tak si až teď všiml Eviných zlatých vlasů a modrých očí se závojem smutku. „Ne to bych asi neměl“ souhlasil. Eva pouze pokývala hlavou.  „Ale jsem tak naštvaný. Moje přítelkyně mě klidně podvedla s nějakým dělníkem a to mně vyčítala, že málo pečuji o své vzdělání, kvůli ní jsem se přihlásil ještě na jednu vysokou a ona se potom vychrápe s klukem, co má místo mozku horu svalů a nejspíš vystudoval tak nejvýš základní školu, s tím děsně drahám prstýnkem na levém prsteníčku, kterým jsem si ji chtěl udržet. Dal jsem jí ještě jednu šanci a řekl, ať přijde do parku, poté co mi brečela do telefonu. Říkám si, třeba si spletla den, proto tu sedím jako pako každý den od dvou do pěti hodin. Už je to týden. Vás to asi nezajímá, jenže jsem to potřeboval někomu říct. Promiňte.“, omluvil se a hlasitě povzdechl.  „V pořádku.“ zašeptala Eva a mírně, trochu smutně, se usmála. Její pohled se utopil v jeho oříškových očích.  „Taky doufám.“, pronesla potichu a z pravého oka jí vyklouzla slza, která pomalu sjížděla až k ústům. Otřela ji rukou a pokračovala, „ Před dvěma hodinami mi můj doktor oznámil, že mám leukemii. Je mi 21 a doufám, že budu žít, dýchat a uvidím i příští jaro.“ Adam nebyl schopen slova. Zvedl ruku a jemně otřel další slzy, které jí tekly z očí. „Už budu muset jít, matka na mě čeká. Mějte se.“ řekla, rychle vstala a utekla pryč. Adam tam ještě dlouho seděl.

O rok později: Adam se nakonec své přítelkyně dočkal, procházeli se v parku, už svoji a s potomkem na cestě. Došli až na náměstí, kde ve vitrínce byl bílý papír s černým lemováním, který oznamoval, že zemřela jistá Eva, ve věku nedožitých 23 let.