Osudové setkání

Pavel je muž v letech. Je dvakrát rozvedený a má nudnou práci v kanceláři, kde pracuje už skoro 30 let. Vlastně ho už nic moc nebaví a svým přátelům s oblibou říká, že jeho život je vlastně jen nezajímavá cesta vstříc smrti. Jeho jediným potěšením je vysedávání v jeho oblíbené kavárně na půli cesty mezi prací a jeho malou garsonkou, která je to jediné, co mu zbylo po druhém rozvodu.

Stejně tak jako každý den kráčí s tváří zavrtanou ve starém kabátu směrem k těm dobře známým proskleným dveřím kavárny. Vchází dovnitř, zamumlá pozdrav směrem k baru, kde se opírá s bradou opřenou v dlani mladý číšník a vyfukuje bublinu růžové žvýkačky. "Brej", řekne mezi zpracováváním žvýkačky číšník. Pavel toho mladýho kluka nemá vůbec rád, většinou mu všechno hrozně dlouho trvá a celkově je nepříjemný.

 Zamíří ke svému místečku hned u velké prosklené výlohy. Sundá si kabát a hodí ho přes druhou židli. Posadí se a rozbalí noviny. "Dobrý den", slyší od vedlejšího stolu. Pavel odtrhne oči od hrozící války na Ukrajině a jeho pohled se střetne se sousedkou paní Vlkovou. "Dobrý", sykne. Stará Vlková je vdovou po jednom diplomatovi, který umřel už před více než dvaceti lety a ona si už nikoho jiného nenašla. Jediný koho má je malý smeták Béda, totiž pes. Má ho od smrti manžela, tedy ne samozřejmě toho samého, tohle je už třetí Béda a jmenuje se po Bedřichovi Vlkovi, jejím muži.

 Konečně se přiloudá mladík, který při cestě stihne ještě flirtovat se třemi puberťačkami pijícími horkou čokoládu. "Co to bude, pane?" zeptá se a vyfoukne bublinu, která praskne. Pavel zakroutí nesouhlasně hlavou. "Kávu a štrůdl, prosím.", řekne a vrátí se k novinám. Číšník se otočí a pomalu míří zpět k baru.  Při cestě se mu pod nohy připlete nebohý Béda, číšník ho s chutí odkopne stranou. Paní Vlková vyletí ze své židle a přicupitá si pro Bédu. "Co ti to ten hrozný člověk udělal, Bedřišku", říká zvedajíc psa. "Styďte se, mladíku!", křikne na číšníka. Ten vyfoukne bublinu a řekne: "Hlídejte si tu obludu, madam, nebo ji dám do salámu!" a pokračuje dál. Paní Vlková si jde sednout s Bídou v náruči a cosi si brblá.

  Pavel si připaluje cigaretu. Dveře kavárny se rozrážejí, vše utichne a zastaví se v půli pohybu. Dovnitř vejde energickou chůzí vysoká štíhlá žena neurčitého věku, ostrý obličej, načesané černé vlasy, rudá ústa, dlouhé černé nehty, černé oblečení. Očima přejede ztichlou kavárnu a její pohled se zastaví na Pavlovi. Ušklíbne se, a když vykročí jeho směrem, život v kavárně se opět rozproudí.

 Přijde ke stolu Pavla. Pavel z ní nespouští oči. Žena promluví chraplavým hlasem. " Můžu, že jo?", zašklebí se na něj. Nečeká na odpověď, zvedne jeho kabát, hodí ho po něm a usadí se na volnou židli. Pavel na tu drzou osobu nechápavě hledí. "Co na mě tak vejráš, synu člověka? Neumíš pozdravit!" řekne žena. Pavel je sice zaskočen jejím chováním, ale vzpamatuje se. "Dobrý den, paní. My se známe?", zeptá se žena. Ve vzduchu zatřepotá prsty u levé ruky a pronese: " Slečna", zasměje se, "navždy." Znovu se rozřechtá. "Nebo známe?" zamrká na něho a znovu se hýkavě zasměje. Pavel je z toho všeho rozpačitý a zakoktá: "N..ne. Vás bych si určitě pamatoval.", snaží se lichotit. Žena se pousměje. :"To si piš, že pamatoval. Totiž vlastně nepamatoval.", opět se hlasitě rozesměje. "Mě když někdo potká, už si nepamatuje nic." Pavel na ni tázavě hledí. Žena se líně protáhne a vyndá si cigaretu, vloží do úst a nahne se k Pavlovi. Ten se ji pokusí roztřesenýma rukama zapálit, na potřetí se mu to konečně povede. Žena se opře zády o židli, hodí si nohu přes nohu a labužnicky potáhne z cigarety. Vyfoukne dlouhý kouř a opět věnuje svou pozornost Pavlovi. "Říkají mi různě - tragédie, nemoc, štěstí, neštěstí, konec, skon, ale pro přátele jsem Smrt.", natáhne pravou ruku přes stůl k Pavlovi a záření se na něho, "těší mě." Pavel nevěřícně potřese její studnou rukou. " Mě také." Smrt se rozesměje na celé kolo. "To jsi jeden z mála. Ale já jsem ti ještě neřekla, že dnešní los padl na tebe, co?" Kavárnou opět zazní smích. Pavel na ni vytřeští oči. "Netvař se jako, když  jdeš, na popravu. " Zavtipkuje Smrt a zasměje se vlastnímu vtipu. Pavel si nervózně zapálí cigaretu. "Nedáte si kávu?" nabídne po chvíli ticha Smrti. Ta se na něho mile usměje" Dalšího mám až za hodinu, tramvají tam jsem za pět minu." přemýšlí nahlas. "Jo, proč ne." zašklebí se na Pavla. Pavel nervózně zamává na číšníka, který se šourá k jejich stolu a postaví před něho objednanou kávu a štrůdl. "To samé pro dámu a jednoho Jamsona, prosím." objedná u otráveného mladíka Pavel. Ten vyfoukne další otravnou bublinu: "Jasný, hned to bude." řekne.

 Muž si nasype cukr do kávy a začne ji míchat. Smrt na něho hledí s úšklebkem na tváři a potahuje z cigarety. "A musí to být?" zeptá se náhle Pavel. Smrt típne cigaretu do popelníku a zasměje se. "Musí. Pochop mě, plním normy. To víš krize a i Smrt musí z něčeho žít." řekne a pokrčí rameny. "Chápu." pokývá Pavel hlavou. Smrt náhle zvedne ukazováček:"Leda, bys vybral někoho místo sebe. Mně je vcelku jedno, jestli si odvedu přestárlého bambulu nebo mladého perspektivního, ještě použitelného, tvora. Je to jenom o papírování a byrokracie k nám ještě nedorazila." Pavel se zděsí, když si domyslí, co mu naznačuje. "To jako, že bych v podstatě někoho zabil?" zeptá se. Smrt pokrčí rameny. "Když tomu tak chceš říkat. Ale vždyť to vy lidi děláte běžně, ne? Žádný problém." trochu se rozčílí." Ale na mě koukáte skrz prsty. Jó, předsudky jsou hrozná věc." Pavel stále nemůže uvěřit, co mu ta celkem atraktivní žena říká. Začne koktat: "Ale..a..ve..to nemůžu. Já nejsem vrah." Smrt obrátí oči v sloup: " Hele, vyber si, buď ty, nebo, oni. Jen se rozhlídni kolem sebe. Nikomu z nich na tobě nezáleží, neznají tě, ty neznáš je. Stačí si vybrat." Ukazuje na okolní hosty. Pavel se musí zhluboka nadechnout. "To nejde." Smrt ho netrpělivě přeruší: "Fajn, takže přeci jen ty."

 Přiloudá se číšník a postaví před Smrt kávu se štrúdlem a před Pavla panáka. Pak sjede mlsným pohledem ženiny dlouhé štíhlé nohy a pohled se zastaví u výstřihu. "Prosím, madam." řekne a olízne si rty. Smrt se na něho skoro mateřsky usměje. "Mě bys nerozkejchal, mladě." řekne a rozesměje se. Mladík uraženě sykne a poníženě odchází. Když odejde, Smrt si zapálí další cigaretu a řekne: " Tihle floutci neví, o co si koledují, vrzl by si se mnou jednou a sice by neumřel hned, ale zhruba za deset let dlouhou, bolestivou smrtí." Smrt se rozřechtá opět na celé kolo. "Není to sranda, když smrt mluví o smrti" Pavel ji neposlouchá a přemýšlí. " A jak? Jestli se můžu zeptat?" Smrt tato otázka otráví. "Proč je tak důležité, vědět jak zemřeš? Nebo kdy? Vy lidé jste hrozně otravní s těmi vašimi věčnými dotazy. Věř mi na čase, místu ani příčině nezáleží. Smrt, tedy mně, je to jedno. Zkrátka jednoho dne přijdu a tečka. Tomu nezabráníš. " Pavel se nenechá odbýt. "Prosím, chci to vědět." Smrt si povzdechne. "Dobrá." zarazí se a na tváři se jí objeví potutelný úsměv. "Zkus hádat!" téměř vykřikne. " Já." chce odporovat, ale Smrt ho zarazí:" Tak šup, šup." dokonce zatleská ručkama. "Miluji hádanky a kvízy a nedělní křížovky. A sudou. Umíš sudou?" nadskakuje nadšeně. Pavel pouze zavrtí hlavou. "Troubo." sykne sklesle Smrt a pokračuje, " To je fuk. No tak hádej. " Nervózně se podívá na hodinky. "A pospěš si, nemáme moc času. Čeká mě jedna krásná práce. Další umře skoro jako filozof, na zanedbaném syfilitiku. No řekni, kdo na to ještě dneska umírá? Jo zlatý starý časy." zasní se, "Třeba středověk, hotový jatka. Stačil obyčejný mor a hned jsem měla zakázek nad hlavu. Nebo neštovice, tak to…" Pavla už to přestává bavit a skočí jí do řeči. "Tak dostanu infarkt!" zvolá. Smrt se naštve. "Nejsi moc vychovaný. Dámě se do řeči neskáče. Ale dobrá, je to překvapivé vzhledem ke tvému životnímu stylu, ale ne, infarkt to nebude. " Pavel se zamyslí: "Tak spadne meteorit. " Smrt dostane záchvat smíchu. "Ty mi teda přeješ. To bych měla do smrti vystaráno." uvědomí si, co řekla a začne se opět hloupě smát. "To je dobrý Smrt do smrti" Pavla už to opravdu přestává bavit a tak ironicky prohodí:"Uklouznu na záchodě, rozbiju si hlavu o umyvadlo a spadne na mě odpadkový koš." Smrt se uklidní. "Nepřeháněj." opět pohlédne na hodinky. "Dobře, tak to trochu zkrátíme." řekne a dloubne dlouhým nehtem do moučníku, který leží před ní. "Sladký nejím, nechci být tlustá. Ale ty sladký rád, co?" mrkne na Pavla. Ten nechápe, kam tím míří. "Vzhledem k tomu, že nás tlačí čas. Budeš hltat jako obvykle a zaskočí ti drobek. Vím, že je to konec nic moc, ale jak už jsem říkala, na příčině konce nezáleží, důležitý je konec samotný. Pavel se trochu hystericky rozesměje. "To je dobrý" Smrt se na něho překvapeně podívá, normálně jsou všichni v tuhle chvíli bílí jako stěny a on se směje. "Jsem ráda, že to bereš pozitivně. Zatím jsem to zažila jen u sebevrahů a těžce nemocných, i když ty mi v některých zemích přebrala konkurence - eutanazie.

 Smrt zapíská na číšníka:" Platím!" Pavel zakroutí hlavou. " Ne, vždyť jsem vás pozval. " Smrt na něho mrkne: " Ne, ne, puso. Tuhle rundu platím já. " Pavel se nechce nechat odbýt. "Ale to přeci." Smrt ho přeruší přiložením prstu k ústům. Přijde číšník " Sto padesát vosu, pani." Smrt štrachá v kabelce. "No to snad! Sakra! Ten Hanzlík v metru. Byla jsem okradena!" vykřikne plačky. Pavel ji pozoruje, jak stále štrachá v kabelce, zvedne ruku a položí na její v kabelce, čímž ji zastaví. Smrt k němu zvedne oči a usměje se. Pak pohlédne na číšníka. "Dnes platí pán." pak se otočí znovu k Pavlovi. " Hele, víš co? Dám ti pár let k dobru. A neboj, za tvou galantnost to bude rychlý a bezbolestný. Za to kafe. " Usměje se na něho znovu. "Jen jestli ti můžu poradit, využij ten čas nějako lépe než doposud." Zvedne se a chystá se odejít. Pavel ji zastaví "A co vaše normy?" křikne za ní. Smrt se zarazí, málem by zapomněla, vrátí se ke stolu, zvedne talířek se svým netknutým štrúdlem a položí ho na zem. Poté se otočí zpět k Pavlovi, zamává mu a vykřikne: "Já se vrátím!" a s křehotavým smíchem odchází. Doprovází ji pohled číšníkův, Pavlů v a křik vdovy Vlkové:" To néé! Bedřiškůů!!"