Návrat Kristiana

Bar Orient stojí snad už sto let, uvnitř to vypadá jako by se snad zastavil čas, vybavení už trochu zchátralo, ale stále z něj dýchá lesk zašlého času, vše je stále čisté a udržované. Starý ředitel už zemřel a nynější, bývalý pan vrchní Robert, se snaží pokračovat ve šlépějích starého vedení. V šatně sedí postarší paní s brýlemi, na očích brýle, a štrikuje, je to naše stará známá šatnářka Lída. Orchestr vyhrává, po tanečním parketu plouží pár dvojic, číšníci v naškrobených uniformách roznášejí koňaky, šampaňské a báječně vonící jídla.

Je první den v měsíci, když se otevřou dveře a dovnitř vejde starší pán v dlouhém kabátu a s kloboukem na hlavě. Rukou v kožené rukavici si opráší z ramenou sníh a otře si kožené starší, ale báječně nablýskané, boty o rohožku a trochu kulhající chůzí dojde k pultu šatny.

Paní Lída zvedne oči od štrikování a zahledí se na toho muže. „Dobrý večer, pane.“ Muž sejme klobouk a stáhne rukavice. „Dobrý večer, Liduško.“ Usměje se na ni. Lída chvíli přemýšlí, kde toho muže viděla. A pak: „Pane Kristián?!“, zvolá nadšeně. On se pouze usměje, podá šatnářce své svršky a obvyklé spropitné. Poté se pomalu vydal ke svému obvyklému boxu, kde ale neseděl asi 20 let.

Okolo šatnářky Lídy zrovna procházel pan Robert. „Pane řediteli!“, zvolala. Ten se zastavil a otočil se k ženě. „Ano?“, zeptal se trochu nervózně, protože zrovna pospíchal do své kanceláře. „Máme vzácného hosta. To neuvěříte, pan Kristián je zde.“, vyprávěla mu vzrušeně. Pan Robert se usmál a jakoby neuplynulo přes 20 let, pronesl: „Samozřejmě, že je zde. Máme přeci prvního.“ Poté pospíchal k jeho obvyklému boxu a rychle zastavil číšníka, který tam šel s jídelním lístkem. „Tohoto hosta obsloužím sám“, řekl a uzmul udivenému chlapci jídelní lístek z ruky. Poté vešel do boxu, kde opravdu seděl Kristián, o pár let starší, ale ve stejném elegantním obleku, trochu zašlém a hlavně těsně zapnutém na trochu zvětšeném bříšku pana Kristiana, vlasy „šmrncovně“ ulízlé k hlavě, pouze zcela šedivé a trochu prořídlé. „ Dobrý večer, pane Kristiane.“, uklonil se pan Robert, ředitel, který se na chvilku proměnil zpět v pana vrchního. „Dobrý večer, Roberte. Dám si to, co obvykle.“, řekl Kristian, jakoby zde byl před měsícem. „Ovšem.“, řekl Robert a zase se vzdálil. Kristian vytáhl ze svého zlatého pouzdra cigaretu a zapálil si. Rozhlížel se s mírným úsměvem na rtech po tanečním parketě. Kristian je tu zas a také tu zůstane, Alois Novák odešel spolu s nebožkou Mařenkou, říkal si v duchu.

Zaměstnanci Orient baru si povídali o tom, že se pan ředitel nejspíš zbláznil. Nikdo nechápal, proč si hraje na číšníka. Vrchní Hlaváček se šel zeptat Lídy, jestli neví, co se děje. „Paní Liduško, nevíte, co se děje se šéfíkem, že tu běhá jako pingl?“, ptal se. Paní Lída odložila rozpletený svetr. „Přišel pan Kristian!“, odpověděla s radostí v hlase. Pan vrchní Hlaváček tomu, ale stejně nerozuměl, v době, kdy pan Kristian chodil měsíc, co měsíc prvního do Orient baru, byl ještě malý kluk. „ Toho neznám.“, řekl zklamaně. „To byl náš nejváženější host.“ Informovala Hlaváčka šatnářka.

Mezitím pan Krisitan poslouchal rozhovor z vedlejšího boxu. „Frede, kolikrát ti mám říci ještě ne?“, slyšel ženský trochu nakřáplý hlas. „Zuzano, já se, ale jen tak nevzdám. Teď když je Petr mimo hru.“, řekl hlas mužský. Kristianovi se zatajil dech. To přeci není možné. Říkal si. Poodhrnul květinový porost a spatřil muže v letech, téměř plešatého a elegantní starší dámu. Je to ona. Utvrdil se ve své domněnce. „Ty tomu říkáš mimo hru?“, ptala se trochu pobouřeně. „Zuzano, děti už máme odrostlé. Já jsem rozvedený, ty vdova. Přeci nezůstaneme sami a navíc Ludvík s Martou tě mají moc rádi.“, prosil Fred.

Krisitan vyrazil k šatnářce. „Liduško, mohla byste prosím říci tomu pánovi, který sedí vedle mého boxu, že mu volal syn Ludvík, že má jet okamžitě za ním?“, prosil ji. Lída se usmála a připadala si jako za mlada. „Samozřejmě, pane Kristiane.“

Krisitan se vrátil zpět na své místo a zapálil si. Za chvíli slyšel paní Lídu. „Pane, volal váš syn, prý máte jet naléhavě za ním.“ Pak slyšel Freda: „ A kam? To neříkal?“ „Ne. Ale byl nějaký rozrušený.“ „Děkuji.“ „Není zač, pane.“, slyšel Lídu. „Tak, co sedíš, Frede? Jeď za ním, ne?“, řekla Zuzana. „ Počkáš zde? Nebo pojedeš se mnou?“ zeptal se. „Počkám.“, odpověděla pouze. „ Dobře. Vyřídím to a jsem zpět.“, řekl už za pochodu Fred.

Když byl vzduch čistý, Kristian se zvedl a šel do vedlejšího boxu. Přisedl si k Zuzaně. Ta na něj překvapeně hleděla. „Co si myslíte, že děláte?“, optala se. „Sedám si“, konstatoval. „Proč?“ „Protože s vámi musím mluvit.“ „Ale já vám nemám, co říct.“ „Nevadí. Vy budete jenom poslouchat. Kouříte?“, nabízel Zuzaně cigaretu. „Teď ne.“ „Dovolíte, abych si zapálil já? Děkuji.“ Krisitan škrtl zapalovačem a připálil si. „Prosím vás odejděte nebo zavolám vrchního.“ „Volala byste zbytečně. Nevidí, neslyší, je to můj člověk. Udělá pouze, co si přeji já.“ „Poslyšte, to je ale přepadení.“ „Ne, jenom opatrnost.“ Zuzana na toho staršího muže udiveně koukala a měla pocit déja vu. Pak na svou obranu pronesla: „Dobrá, jak myslíte. On si to tedy s vámi vyřídí můj přítel.“ Kristian se zasmál. „To bude, ale chvíli trvat, než se pan Fred vrátí.“ „ Jak to víte?“ „ Jednoduše. K tomu synovi jsem ho poslal já.“ „Vy? Jak tomu mám…“, Zuzana se zarazila. „Tak počkat, to už tu jednou bylo. Kdo vlastně jste?“, zeptala se se zájmem. „Víte mou největší vášní je cestování.“, řekl se smíchem v hlase. „Proč mi to říkáte?“ Zuzana stále nechápala, o co tu jde, ale to gesto, kdy si zažmoulal zlatý manžetový knoflíček ve tvaru půlměsíce, už přeci viděla. „Takové noci v egyptském Cairu, palmy šumějí, moře zpívá svou ukolébavku…cikády…velký bledý měsíc…noc plná tajemných, vzrušujících vůní…melancholický hlas muezzinů z blízkého minaretu…“ Zuzaně se rozzářil obličej. „Kristiane!“, vykřikla. „Dobrý večer, Zuzanko.“, usmál se. „ Neslíbil jste, že už Kristian k nikomu nepromluví?“ „ To sice ano, ale k vám mluvit může vždycky a pak, vypůjčil jsem si ho. Alois Novák už není, odešel se svou ženou Mařenkou.“ „ To je mi líto.“, politovala ho a pohladila po ruce. Kristian se smutně pousmál a v očích měl smutek. Poté, ale zpozorněl a zaposlouchal se do hudby, kterou zrovna začal hrát orchestr. Povstal a uklonil se před Zuzanou. „Smím prosit o tanec?“ Zuzana se usmála a podala mu svou už trochu vrásčitou, ale pěstěnou ruku. „ Ano, smíte.“ Vpluli trochu těžkopádně na parket. Krisitan přivřel oči a pobrukoval s melodií, až začal zpívat víc nahlas: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít a víc po ničem netoužit.“ V mysli se vrátil do doby dávno minulé, stejně jako Zuzana. Další slova spíš šeptal zlomeným hlasem: „ Jen pro ten dnešní den, snad pro úsměv váš, se život změní v sen ten den, kdy štěstí potkáváš. Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra zas…Jen dnešek uchopit a pochopit, že nejkrásnější jen je dnešní den…“ poslední slova už skoro nebylo slyšet. Zuzanka přes úsměv plakala. A tak jako kdysi dotančili do moka-salonku. Pan Robert ihned donesl šampaňské a diskrétně se zase vzdálil. Na rtech úsměv, nic se nezměnilo, Krisitan zase zpívá osamělým slečnám a odvádí je do moka-salonku, říkal si.

Krisitan pozvedl sklenku a pronesl: „ Připijeme si na vzkříšení Kristiana, ano?“ Zuzana kývla a ťukla svou sklenkou o Kristiánovu. Poté nabídl Zuzaně cigaretu a zapálil jí. „Z cesty do Egypta, že?“, zasmála se. „ Ano. Poslední vzpomínka z mé egyptské cesty.“, odpověděl po krisitánovsku a zcela se do své role opět ponořil. „Zuzanko, vy báječně vypadáte.“, pronesl, když se jí zahleděl do tváře jen „trošičku“ poznamenané časem. „ Jste pořád stejný. Ba ne už jsem jen seschlá vzpomínka na to, co jsem bývala dříve.“ „To neříkejte, jste pořád kouzelná. Vaše oči mají stále tu jiskru, která mě tak okouzlila.“,  řekl trochu melancholicky.  Zuzana se usmála. Ten muž to s ní uměl. Stále měl ten příjemný, vemlouvavý klidný hlas, jen trochu zhrublý těmi roky a v jeho očích viděla též to mladické světlo, co tam míval. A když mluvil a ona přivřela oči, měla pocit, že se čas vrátil. „To už je tak dávno“, řekla tiše se sklopeným zrakem. Kristian ji vzal za ruku. „Nesmíš se ptát, co bylo včera…nejkrásnější jen je dnešní den.“, zarecitoval. „Zvlášť když nám těch dnů už moc nezbývá.“, usmála se na něj a z jejího hlasu slyšel ironii. Pomyslel si, že asi svůj život neprožila tak, jak by si představovala a s blížícím se koncem začínala být trochu zapšklá. „Byla jste celý ten čas šťastná?“, zeptal se, protože ho to tížilo. „Byla. Dokonce moc a můj muž Petr byl báječný, ale jak jste sám řekl, že mi jméno Kristian bude něco hezkého říkat, tak jsem ho stále hledala. Čekala na něj.“ Kristian si uvědomil, jak jí ublížil. „Odpusťte mi. Nevěděl jsem, co svou hrou způsobím.“ „Už jsem vám dávno odpustila. A jsem moc ráda, že jsem se svého Kristiana zase dočkala.“, zašeptala. „A co vlastně děláte?“, zase se trochu rozzářila. „Dívám se na vás.“, zažertoval, oba se rozesmáli. „A co jste dělal?“, pozměnila svou otázku. „Radoval jsem se ze života.“ „Ach, ano. Jistě. Jinou odpověď jsem nečekala.“  „A vy?“ „Taky jsem se radovala, ze svých dětí, muže. Teď už se moc neraduji. Už zase se nudím s Fredem při Mon Gordon rouge.“, usmála se. Oběma bylo dobře, jak si tak debatovali při láhvi sektu a čas se jim vrátil o pár let zpět. „Podíval jste se někdy do toho vašeho Cairu?“, zeptala se po chvíli ticha. „Ano. Ale v mé hlavě to bylo mnohem krásnější, romantičtější a nevěděl jsem o tom nesnesitelným vedru. Iluze je kolikrát krásnější, realita často ošklivá. Vezměte si nás dva například. Kdybyste se mnou ten večer odešla, zjistila byste nejspíš, že okouzlující Kristian je ve skutečnosti nudný Alois, který je zvyklí jíst ve čtvrtek karbanátky, každý druhý týden platit účet za minerálky, nocí domácí trepky s bambulkami a večery tráví u domina, z Kristiana by nezbylo nic.“ „Možná je dobře, že jsem o vás jen snila, když vás tak poslouchám.“ „Vždyť to říkám, iluze je úplně jiná než realita. Ve vašich snech jsme jezdili po světě a já vás neustále okouzloval svým šarmem a vtipem, určitě se vám nezdálo o dominu.“ Zuzana se rozesmála. „To opravdu ne.“ Zapálila si cigaretu a zahleděla se na Kristiana: „A co vaše realita?“ Kristian si odkašlal a napil se sektu. „Nejdříve po tom všem jsme si to s Mařenkou vysvětlili, spálila bačkory i domino, stala se z ní opravdová dáma, pět let jsme byli opravdu šťastni, život plný dobrodružství, ale pak, vrátila se ke svému culíčku, upletla mi nové trepky a k narozeninám koupila domino. Život se zase změnil v šedou změť dní. Ale byl jsem spokojený, Mařenka byla opravdu hodná ženuška. Před třemi měsíci mě opustila.“ „Mně Petr odešel už před pěti lety. Fred se urputně snaží docpat na jeho místo.“ Kristian se podíval na hodinky. Zuzana už věděla, co přijde. „Musím jít. Počkám na vás venku. Chtěl bych, abyste přišla za mnou sama. V klidu si to rozmyslete. Zavřete oči…Neříkejte nic…Odcházím…Čekám…“ Políbil jí ruku. Zuzana měla zavřené oči, ze kterých jí ztékaly kapky slz. Když je otevřela, Kristian byl pryč.

Prošel přes taneční parket a tiše se se vším loučil, věděl, že už do Orient baru nepůjde. Zaplatil útratu a od šatnářky Lídy převzal své svršky. „Nashledanou, pane Kristiane.“, usmála se na něj. „Sbohem, Liduško.“, odpověděl a stiskl jí ruku. Když odešel, všimla si bankovky, které jí do ruky dal.

Kristian se u hlavních dveřích minul s Fredem, který nasupeně rázoval zpět do Orient baru. Hodil paní Lídě svůj kabát a rázoval si to dál. Když přišel do boxu, kde seděli, byl prázdný. Zastavil ředitele Roberta: „Kde je paní Zuzana?“ „Odešla s pánem do moka-salonu.“ Fred znervózněl. „ S jakým pánem?“ „ S tím, se kterým zde seděla.“ „Ona tu s někým seděla?“ „Ano s tím, se kterým tančila.“ „Ona s někým tančila?“ Fred nervózněl čím dál víc, vyndal si cigaretu a zapálil si. Robert si vychutnával rozhovor, který vedl už kdysi. „Ano.“ „Jak vypadal?“ „Velmi dobře prosím.“, bavil se Robert. „Na to se neptám.“, zvýšil Fred hlas. „Kdo to byl?“ Robert se nadechl a radostně pronesl: „Pan Kristian, prosím.“ Fred ztuhl. „Kdo?!“ „Pan Kristian.“, zopakoval s rozkoší Robert. „Děláte si ze mě dobrý den?“, rozčiloval se Fred. „To bych si prosím nedovolil, pane.“, řekl Robert a odešel.

Fred nakráčel do moka-salonku, tam viděl sedět Zuzanu s hlavou v dlaních. „Zuzano, můžeš mi vysvětlit, co se tady dělo?“ Zuzana na něho pohlédla. „Co konkrétně myslíš?“ „Tak nejdřív letím domů jako splašený, tam Ludvík nebyl, jel jsem k němu domů i do práce a když jsem ho konečně našel, tak mi řekl, že o ničem neví. A pak mi tady řeknou, že si seděla a dokonce tančila s pánem a že to byl Kristian. To je vtip?“ Zuzana se ušklíbla. „Není. Kristian tu opravdu byl.“ Fred dosedl na židli a vypil zbytek šampaňského přímo z lahve na ex.

Kristian si zastavil taxi a odjel domů. Odemkl dveře bytu, sundal si kabát a sako a oblékl domácí kabátek, nazul si háčkované trepky s bambulkou a proti jeho vůli se z něj stal Alois. Došel do kuchyně a ztěžka se posadil na židli. Nástěnné hodiny nahlas tikaly. Bylo jedenáct večer. Jakoby čekal na Mařenku, až mu přinese talíř s jídlem, jenže nikdo nepřišel. V půl dvanácté se převlékl do pyžama a ulehl do postele. „Jen pro ten dnešní den…“ , zpíval potichu, pak zašeptal: „Sbohem, Kristiane.“ a usnul.