Křižovatky

Obyčejná křižovatka, lidé přecházejí na zelenou, auta staví na červenou…Nikdo si, ale neuvědomuje, že právě tam na těch přechodech a pod světly semaforů se lidské životy sbíhají dohromady. Mladík v modré škodovce vůbec netuší, že to auto za ním patří šéfovi jeho přítelkyně, žena v červeném favoritu zase neví, že ta stará paní, co jde o holi po přechodu, je bývalá spolužačka její babičky, mladá dívka na kole neví, že ten slizoun v černém Audi ji za chvíli srazí…Na těch křižovatkách, ať už skutečných nebo pomyslných, splývají lidské příběhy do jednoho románu. Tento příběh je právě o jedné takové křižovatce.

Romana Karasová, celkem zachovalá pětačtyřicetiletá manželka Davida Karase, majitele stavební firmy Karas, a. s., a matka 18ti-leté Natálie, jela ve svém Daewoo Matiz a poslouchala rádio :,,Miluji tě, miluji tě..“ , zpívala s Lucií Bílou falešným hlasem, jednou rukou řídila a druhou si právě zapalovala cigaretu. Blížila se k přechodu. Na ten právě vstoupila 21ti-letá Silvie Fišerová. Hladila své veliké břicho a v druhé ruce držela mobil a psala SMS otci svého dítěte, sedmačtyřicetiletému muži. Kráčela pomalu, nerozhlížela se napravo, nalevo, když v tom slyšela kvílení brzd. Mobil jí leknutím upadl a rozlítl se na tři kusy. Podívala se vpravo a spatřila zlatý Daewo Matiz, který zastavil asi tři centimetry od jejích nohou.

„Sakra!“ zakřičela Romana, až jí vypadla cigareta z úst. Dupla na brzdu na poslední chvíli. Roztřeseně vylezla z automobilu a šla k mladé těhotné ženě, která se držela za své obrovské břicho.  „Jste v pořádku?“ zeptala se jí a položila ruku na pravé předloktí. „Já..já nevím“koktala Silvie,,Asi to začalo!“ vykřikla a pohlédla na Romanu. ,,Dobře, dobře, jenom klid. Musíte okamžitě do nemocnice. Honem. Odvezu vás.“ To se musí stát zrovna mně, říkala si Romana, jak z blbého filmu, a vedla dívku ke svému autu.

Silvie ucítila po leknutí silnou bolest v břiše. Ta ženská, co ji málem přejela, už stála u ní a říkala, že ji odveze do nemocnice. Prý honem, jak může honem, když jí dělá potíže odlepit nohu od země. Ale přeci jen došla pomalu k autu a svalila se na místo spolujezdce. Za autem už se tvořila malá kolona a netrpěliví řidiči troubili.

Romana usadila Silvii do auta a ještě než nastoupila sama, ukázala řidičům gesto, kterým je poslala do patřičných míst. Pak dupla na plyn a ujížděla k nejbližší nemocnici. Z přihrádky vytáhla cigaretu, stáhla okýnko a zapálila si.

Silvie na ni nevěřícně zírala. Ta ženská se snad zbláznila, málem mě srazí, protože jede jako šílenec, stejně jako teď a ještě mi hulí pod nos. „To ze mě chcete to dítě vykouřit nebo co? Okamžitě to típněte!“ řekla trochu hystericky, po prožitém šoku a nynějších ostrých bolestech a hlavně strachu z porodu se, ale nikdo nemůže divit.

Romana si v duchu zaklela a vyhodila cigaretu z okýnka. Co ta holka po mě chce, nejdřív mi vběhne do cesty, málem mi porodí v autě a ještě mi zakazuje kouřit, pomyslela si. Naštěstí už přijížděli k nemocnici. Vjela před budovu stylem závodníka F1 a prudce zabrzdila. „Ok, počkejte tu chvíli.“ řekla a vystupovala z auta.

Silvie se při sešlápnuté brzdy zapřela rukama o palubní desku. „Kam jdete? Přece mě tu nenecháte?!“ zakřičela.

Romana se musela nadechnout a pokusila se ji uchlácholit. „Musím pro někoho ze zdravotníků, aby pro vás přijel. Teď tu 5 sekund počkejte, dobře? Zhluboka dýchejte a pokuste se nemyslet na tu bolest.“ řekla a vystřelila ke dveřím nemocnice.

Silvie osaměla, pokoušela se dýchat a nemyslet na… „Áááá!“ Prý nemyslete na bolest, copak to jde?

Romana vběhla do budovy a zastavila prvního člověka, který měl na sobě oblečení zdravotní sestry.  „Sestro, prosím mám v autě mladou ženu, která bude brzy rodit!“zakřičela na ni a chytila ji za paži. „Dobře, uklidněte se. Hned půjdu s vámi.“ řekla trošku rozhozeně sestra.

Silvie už pomalu začínala přicházet o rozum, dýchala čím dál tím míň zhluboka a panikařila čím dál tím víc. Kde je ta ženská? Najednou se otevřely dveře auta a čtvery ruce jí pomáhaly do kolečkového křesla. Vezli ji na porodnické oddělení.

Romana utíkala za sestrou a zdravotním bratrem, kteří vezli rodičku. Dovezli ji na pokoj, kde ji prohlédl doktor. „No myslím, že děťátko se na svět podívá tak za hodinu.“ řekl a usmál se na Silvii.  „Až za hodinu?“zhrozila se Silvie. „Ne, koukejte to ze mě vytáhnout dřív, dýl už to nevydržím!“ Doktor se zasmál. „Zhluboka dýchejte a myslete na něco jiného, ano?“ řekl a odešel. Jděte s tím všichni někam, říkala si Silvie.

Romana stála opodál, když doktor odešel, přešla k posteli Silvie a řekla: „No, tak já půjdu. Ať je to zdraví.“ a chystala se odejít.

Co mi to tu povídá, dělá si ze mě srandu? Hrozila se Silvie a chytila Silvii za paži. „Kam si myslíte, že jdete? To mě tu necháte samotnou? Vždyť tady ležím kvůli vám!“ hysterčila. „No moment, tak já jsem otec? Proč jste to neřekla dřív?“ zeptala se ironicky Romana. „Teď mám tak náladu na vtipy. Koukejte si tu sednout a počkat než přijde můj snoubenec. Vy jste mě málem porazila a kvůli tomu šoku chce to dítě ven!“

Romana si poslušně sedla „Ok. A proč nezavoláme třeba vaší matce?“ zeptala se, aby se z toho vykroutila. „Moje matka ani neví, že čekám dítě. Nemluvíme spolu.“ To se nedivím, ušklíbla se v duchu Romana.  „A co jiní příbuzní?“ Silvie pouze zavrtěla hlavou.  „No dobrá, tak já tu zůstanu, ale nejdřív si dojdu pro kávu, ano?“ řekla smířeně se svým osudem. „Neutečete, že ne? Vrátíte se? Nemůžu tu být sama!“ řekla dětinsky Silvie.  „Slibuji, že se vrátím.“ řekla Romana a vyšla na chodbu.

Jen, co klaply dveře na Sillvu přišla další série kontrakcí: ,,Ááááá!!", zakřičela. ,,Halóóó? Můžete sem někdo přijít?", zavolala vyčerpaně, jen co se trochu vydýchala. Do pokoje vrazila postarší sestra. "Děje se něco?" Silva měla chuť tu ženskou praštit, jen kdyby mohla vstát. ,,Ano. Bolí to", zakňourala. ,,Jo, holka, porod není sranda. Příště tak neřvěte a zazvoňte si, ale až budete opravdu něco potřebovat",sestra už chtěla odejít. ,,Počkejte. Mohla byste prosím zavolat mému snoubenci?", zeptala se Silva kajícně.

Romana vyběhla ven a zhluboka se nadechla. Tak a teď pryč říkala si a šla k autu. Když ho otevřela, zjistila, že tam má rodička tašku. „Sakra!“ vzala ji a vydala se zpátky. Měla v plánu dát ji sestře. „Tak jak je na tom?“ starší sestra se usmála. „Vaše dcera je trochu hysterická. Právě jsem volala jejímu snoubenci, vašemu budoucímu zeťovi, ale může přijít až tak za 2 hodiny.“Romana sestře její omyl nevyvracela a rozhodla se vrátit. Po cestě si koupila kafe a opět vstoupila do jámy lvové.

„No kde jste?!“ zavřeštěla Silvie. Romana měla chuť vrazit si facku. Proč jen jsem tak hloupě útlocitná? Zlobila se na sebe.  „Šla jsem vám pro tašku.“ řekla pouze a usadila se na židli k posteli. „Děkuji.“ řekla už klidně Silva.

Silvie už se začínala bát, že se ta ženská nevrátí. A navíc její přítel měl zase nějakou schůzi či co, takže měl přijet až za dlouho. Když ji spatřila ve dveřích, úlevou na ni zakřičela.

„Jak se vlastně jmenujete?“zeptala se Romana po chvíli ticha. „Silvie, vy?“  „Romana, těší mě. Můžeme si tykat.“ usmála se na dívku a stiskla jí ruku. Silva ji náhle křečovitě stiskla a zas znovu.  „Radši zavolám doktora.“řekla Romana. Silva se pouze usmála. Šla znovu na chodbu.  „Sestro, potřebujeme asi doktora, jde to rychleji.“ řekla mlaďounké sestřičce s dready. „Dobře, hned ho zavolám.“ Za chvíli se u Romany objevil vysoký, krásný a černý muž v bílém plášti. „Dobrý den.  Jsem Ronald Bernard. Pan doktor Novák je u jiného případu.“řekl hezkou češtinou, ale s mírným francouzským přízvukem. „Dobrý den, těší mě.“řekla trochu vykolejeně Romana.

Silvie už nebyl daleko od zhroucení, když se otevřely dveře a vešla Romana a za ní nějaký černoch. Co je zase tohle? Pomyslela si.  „Silvo, to je doktor Bernard. Bude rodit tvé dítě.“ usmála se na ni Romana. „Proč, kde je Novák?“zeptala se Silvie.  „U jiného případu, slečno Silvo. Klidně mi říkejte Ronalde, spolu to dítě přivedeme na svět.“ usmál se na ni. „Jo? Taky budete tlačit meloun otvorem velkým jako pomeranč?“ ušklíbla se Silva.  „Silvo!“ okřikla ji Romana a Ronald se rozesmál.  „Ne to opravdu nebudu, ale pomůžu tomu melounu ven.“ řekl a ukázal dvě řady naprosto úžasně bílých zubů. „Fajn.“ řekla odevzdaně Silva. Ronald ji prohlédl.  „Dobrá pojedeme na sál.“ řekl a přivolal sestry.  „Tak moment, ještě nejsem připravená. Říkali jste za hodinu, je to půl hodiny. Vám doktorům se nedá věřit.“ rozčilovala se Silva, když ji odváželi z pokoje. „Jde to rychleji, za chvíli bude po všem.“ tišil ji Rolland.  „A co ona? Může se mnou?“ řekla s pláčem otáčejíc se po Romaně.  „To není dobrý nápad.“ řekla rychle Romana.  „Počkám na chodbě, dobře?“ Pohladila Silvu po zpocené tváři a stiskla jí ruku.

Romana si před nemocnicí v klidu zapálila a poté si sedla na lavičku v chodbě a četla si časopis.  „Mami?“ ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu a tam stála její dcera.  „Natálie, co tady děláš?“ zeptala se své dcery a objala ji.  „No, víš já…“ nestihla to doříct, protože se objevil doktor Bernard a zezadu políbil Natálii do vlasů.  „Ahoj, ma petite.“ Romana jen užasle zírala na rozesmátého Ronalda a nervózně vypadající Natálii.  „Silva je v pořádku, porodila holčičku. Můžete jít za ní.“ řekl Romaně. Ta ho moc neregistrovala.  „Co to znamená, Natálie?!“  „Mami, to je můj přítel, Ronald Bernard.“ usmála se nejistě.  „Vy jste paní Karasová? Těší mě, že vás poznávám, to je náhoda.“ řekl a podával jí ruku.  „Mě taky.“ řekla pouze a stiskla jeho černou tlapu.  „Jdu za Silvií, vysvětlíme si to doma.“ řekla směrem k Natálii.

Silva stále nemohla uvěřit, že to malý děťátko, který bylo ošklivý jako staženej králík, ale zároveň hrozně hezký, je její dcera.  „Melanie.“ usmívala se na stvoření. Někdo zaklepal na dveře.  „Dále!“

Romana otevřela dveře a uviděla Silvii s malým uzlíčkem v náručí. Hnala se k posteli.  „Ach božínku, ta je krásná.“ rozplývala se.  „Pochovej si ji.“ řekla Silva a podala malou Romaně.  „A jakpak se jmenujeme, co?“ šišlala Romana na dítě.  „Melanie, trochu to připomíná ten meloun.“ usmála se Silva. Romana se rozesmála.

„Davide, konečně!“ usmála se. Romana se otočila, aby si prohlídla hrdého otce a strnula. Stejně tak hrdému otci spadl úsměv.Silva si všimla změny nálady, nechápala, co se děje. Dlouho bylo ticho. Koukala z jednoho na druhého.První se vzpamatovala Romana. Uložila dítě do postýlky a přešla k Davidovi.  „Blahopřeji, otče.“ sykla a vrazila mu facku, jen to mlasklo.

Silvie pozorovala Romanu, jak pomalu uložila Melanii do kolébky a klidně šla směrem k Davidovi a prostě mu jednu ubalila. Ona je snad opravdu blázen, pomyslela si.  „Co to děláš, Romano?“ zeptala se nechápavě. Romana se rozesmála.  „No tak, otče, řekni své nastávající, proč jsi dostal!“ David stál, držel se za rudnoucí tvář a hlesl.  „Romano, prosím tě.“  „Neřekneš. Dobrá. To totiž Silvo, je nejen tvůj budoucí muž a otec tvého dítěte, ale taky můj budoucí ex-manžel a otec mého dítěte!“

Silva byla šokovaná, proboha, co to říká. Vždyť David je její snoubenec, svobodný. Budou se brát. Teď se jim narodila dcera.  „Davide? Je to pravda?“ rozbrečela se Silva. David mlčel.  „Tak co?“, zakřičela, až se malá probudila. Romana ji vzala do náruče a chovala.  „Chápu, v tom případě se na své dítě dobře podívej, to je naposledy, co ho vidíš. Ale platit budeš jak mourovatej, rozumíš!“ řekla Silva rozhodně. David chtěl něco říct, ale Romana podala Melanii Silvii a čapla ho za sako.  „Ven! Uvidíme se u soudu!“ řekla a vystrčila ho ze dveří.

Romana odcházela z porodnice a mezi dveřmi se srazila s docela fešným chlapem, trošku šedivej, ale zachovalej.  „Omlouvám se.“ usmál se na ni a z veliké kytice, kterou nesl, vytáhl jednu růži a podal ji Romaně. Poté pokračoval dál. Romana si všimla malého papírku na zemi, zvedla ho a přečetla si – Stanislav Fišer, Stavebnictví Karas, a. s. - architekt. Usmála se a s růží a vizitkou odcházela k autu.

Sivla byla stále trochu v šoku, ale díky němu přeci získala svou dceru a taky přítelkyni. Ozval se klepot na dveře.  „Dále!“ křikla a mezi dvěřmi se objevil celkem fešnéj chlap, trochu šedivej, ale zachovalej, s velikou kyticí v ruce.  „Tati!“ zvolala a usmála se na něj.