Poklidná sobota? Možná v příštím životě

Ještě v pátek si člověk myslí, že sobota bude dar. Takový ten hebký, měkoučký balíček s růžovou mašlí, uvnitř kterého je klid, káva a minimálně deset hodin spánku.

Probudíš se bez budíku… samozřejmě. A rovnou v 6:07.
Tělo se zjevně bojí, že kdybys zůstala v posteli o něco déle, naruší se chod celého světa.

Dopotácíš se do koupelny, kde tě pračka vítá výrazem „vzpomínáš si na mě?“.
Pohled na ni ti připomene, že v jejím bubnu zůstal od včerejška celý obsah. Jdeš ho přesunout do sušičky.

V duchu si říkáš, že toto dnes bude opravdu jediný úkol.
Symbolický. Malý. Ale dost velký na to, aby uklidnil tvou puntičkářskou vnitřní kontrolorku domácího pořádku.
A je teprve 6:25. Bravo.

Zatímco se prádlo točí, jdeš si udělat tu vysněnou kávu.
Vdechujíc její životadárnou vůni si s hrnkem sedáš ke stolu… a všimneš si drobků, které tam včera večer určitě ještě nebyly.

Odsuneš hrnek, vezmeš hadřík a setřeš je.
Umyješ celý stůl a přejedeš i linku.
A taky tu šmouhu na lednici, která přes opakované prosby, ať to doma někdo udělá, čeká vyloženě na tebe.
Když už držíš hadr, vezmeš i rohovou skříňku a police, které se tváří, jako by je nikdo dva roky neviděl.

Konečně hadr odkládáš a otáčíš se zpátky ke stolu.
Oči ti spočinou na povadlých kytkách na okně, která na tebe volají, že jsi ta nejhorší pěstitelka v historii pokojovek.

„Dobře,“ povzdechneš si. „I vás teda zachráním.“

Jdeš pro konvičku, zaleješ květiny…
A právě v tu chvíli tě napadá, že ten dnešní den měl začít úplně, ale úplně jinak. Ne záchrannou misí pro prádlo, drobky a polomrtvou botaniku.

Ale ještě není vše ztraceno.
Studenou kávu vyléváš do dřezu a jdeš si udělat novou.
A tentokrát si opravdu sedneš.
Už nic nepřesouváš, nic neotíráš, nic nezaléváš.
Se šálkem v ruce spokojeně vydechneš.
Vzpomeneš si na knihu, kterou se už rok snažíš dočíst. Ta představa tě teď zahřála víc než káva.

A přesně v tu chvíli — jako by to měly všechny vesmírné síly dokonale sladěné — se rozezvoní telefon.
Podíváš se na displej… volá máma.

„Zlatíčko, potřebovala bych pomoct, mohla by ses na chviličku zastavit? Jen taková drobnost…“

Tahle věta má v jejím slovníku stejnou váhu jako „chvilka“ v přeplněné čekárně u lékaře — a „drobnost“ znamená cokoliv mezi tříděním šesti krabic starých věcí, které „je škoda vyhodit“, a malou rekonstrukcí skleníku.

V tu chvíli je ale rozhodnuto.
Ne hvězdami, ne karmou, ale prostou skutečností: odpočinek ti zkrátka není souzen.

Jasně, mohla bys se vzepřít, říct, že máš vlastní plán, vlastní kávu a vlastní sobotu…
Ale stejně víš, že jakmile máma vysloví ono magické „jen drobná pomoc“, veškeré tvoje předsevzetí se rozplynou rychleji než pára nad hrnkem, který jsi mimochodem stále ještě nevypila.

Máma už dávno zavěsila, ale ty pořád držíš mobil v ruce a hledíš na jeho displej, jako by z něj měla přijít ještě nějaká naděje. Přemýšlíš, jestli opravdu existují ženy, kterým se sobota odehrává podle vlastních představ.

Možná existují.
Ale určitě ne tady.
Ne v tomhle bytě, v téhle realitě, kde si sobota vždycky najde nějaký způsob, jak ti naznačit, že klid je spíš mýtus než víkendový benefit.

A tak dopíjíš kávu, která vychladla jen o trochu rychleji než tvoje víra v to, že dnešek bude patřit jen tobě… a jedeš.

Protože co jiného ti zbývá.
Prostě musíš.