O vánočních přáníčkách a jiných komických tragédiích

Klasické vánoční přání vypadá jednoduše. Několik předtištěných slov, jedna obálka, známka, hotovo. Jenže ve chvíli, kdy se pokusíte dát dohromady pár vlastních vět, zjistíte, že to dá víc námahy, než by člověk čekal.

Posílání vánočních přáníček zažilo v posledních letech zvláštní vývoj. Nejdřív přišel velký boom SMS, kdy jste 24. prosince ve tři odpoledne dostali sto padesát zpráv, z nichž většina byla hromadná a psaná stylem, který připomínal verše z propagačního letáku.

Pak přišla éra GIFů a svítících obrázků, které člověka donutily přemýšlet, jestli opravdu chce obětovat hodinu svého života sledováním blikajících stromečků, tančících sněhuláků či zpívajících sobů, u kterých po pár vteřinách začal uvažovat, zda nemá raději vyndat baterku z mobilu, aby je umlčel.

A teď… teď se zdá, že se pomalu vracíme zpět k tradicím. Tedy aspoň někteří z nás. My, starší a pokročilí, co už jsme pochopili, že ne všechno musí blikat, pískat a poskakovat na displeji, aby to mělo vánoční atmosféru.

A tak zase vytahujeme tužky, papíry, pohlednice a obálky. Vypadá to docela poeticky – aspoň do momentu, kdy zasedneme ke stolu a začneme přemýšlet, co tam vlastně napsat.
Psaní přáníček má totiž jednu nepříjemnou vlastnost: čím víc se snažíte, aby to bylo hezké a osobní, tím větší je šance, že to nakonec bude znít jako novoročenka z pojišťovny.

První problém nastane ve chvíli, kdy se člověk pokusí napsat úplně obyčejné „Veselé Vánoce“. Na papíře to vypadá tak nějak… smutně. Nevím proč. Možná jsme byli až příliš dlouho zvyklí na zářící hvězdičky, které doplňovaly text automaticky. A když je to najednou jen černé na bílém, působí to skoro úředně. A tak to zkusím jinak.

„Přeju vám krásné a pohodové svátky…“
Tady se zarazím, protože „pohodové“ svátky snad nikdo nikdy nezažil. To je podobné jako psát „odpočinkový víkend“ někomu, kdo má doma tři malé děti.

Následuje tedy další pokus.

„Ať je pro vás nový rok plný radosti…“
To už se hodně blíží reklamě na jogurt.

„Ať se vám splní všechna přání…“
Příliš velké očekávání, emotivně dost nebezpečné.

Pomalu začínám chápat svoji tetu Růženu, která kdysi psávala každoročně všem pořád stejné přání:
„Hodně zdraví a méně starostí.“
A měla vystaráno.

Jenže sama nevím proč, ale já mám nepochopitelnou touhu svá přání personalizovat. Říct tomu člověku něco hezkého, aby věděl, že na něj myslím. Jenže v momentě, kdy se o to pokusím, začnou ze mě vylézat věty, u kterých si nejsem jistá, jestli je to přání k Vánocům, nebo začátek závěti.

A zatímco nad jedním přáníčkem trávím už dobrých patnáct minut, začne se kolem mě tvořit menší archeologická vrstva pokusů: přeškrtané řádky, křivě nalomené pohlednice, jeden papír, který jsem omylem propsala tak silně, že už se nedá použít ani z druhé strany.

A to jsem ještě nedošla k podpisu.

Podpis totiž také není jen tak.
Někomu napíšu celé jméno. Někomu „Ivča“.
A pak jsou lidé, u kterých si nejsem úplně jistá, jak to vlastně spolu máme, takže skončím u takového neutrálního „S pozdravem a přáním hezkých svátků…“, což už opravdu zní jako ten dopis z pojišťovny.

A v tu chvíli mě napadne, jestli bych to neměla vzdát a vrátit se k SMS. Bez škrtání, bez záchvatů paniky, bez přepsaných obálek.

Jenže vím, jak milé je najít ve schránce skutečné papírové přání. Chvíli ho držet v ruce, přečíst – a vědět, že někdo to opravdu psal a na chvíli při tom myslel právě na vás. A tak v tom pokračuju taky.

Ne proto, že mi to jde. To rozhodně ne.
Ale protože nic neřekne „myslela jsem na tebe“ tak upřímně, jako lehce pokrčená pohlednice s větnou konstrukcí, které se směju ještě týden.