Nikdy nevěř, že v obchodě nepotřebuješ košík

Existují ženy, které jdou do obchodu pro jednu věc a vrátí se přesně s tou jednou. A pak existuju já.

Měla to být rychlovka. Fakt rychlovka.
Skočím do obchodu, vezmu houbičku na nádobí, zaplatím dvacku a vrátím se domů konečně umýt tu horu nádobí, kterou tady už dva dny úplně ignoruju.
Ne, nebudu si brát ani košík. Na co taky — nic jiného nepotřebuju.
Koupím houbičky a odcházím.

Haha. To jsem si skutečně jenom myslela.

První, co v obchodě vidím, je regál plný voňavých svíček. V tu chvíli se mi vybavují všechny ty vlogerky, mající příbytky jak z katalogu… útulné, sladěné, a svíčky jsou u nich úplnou samozřejmostí.

Dobře. Musím jít s dobou. Jdu si vybrat svíčku.

Tak tam stojím, očichávám jednu vůni za druhou a připadám si jako sommeliér, co právě testuje vzorky nové úrody.

„Hmm… tahle voní po podzimu.“
„A tahle po čistotě, která u mě momentálně sice úplně neprobíhá, ale večer už určitě bude.“
„A tahle… tahle taky voní krásně.“
A než se naděju, mám v ruce tři.
Nevím jak. Nevím proč. Ale stalo se.

Teď už opravdu jdu pro ty houbičky!
Jenže cestou k drogerii míjím stojan s hrnky.

Ne že bych doma neměla hrnek - to mám. Minimálně dva z nich zrovna teď čekají ve dřezu, až se nad nimi slituju.
No jo, ale když už mám v ruce tu podzimní svíčku, tak k ní přece patří i hrnek s dýní, že ano?
A v něm čaj s medem.
A já zabalená v dece.
A byt provoněný tou svíčkou.
A tento moment klidu si udělám hned, jakmile zmizí to zatracené nádobí.

…už to celé vidím. Jasněže hrnek beru.

A jdu dál.

A pak to přijde.

Sekce s ponožkami.
Přitáhla mě k sobě jako magnet.
Nejspíš proto, že když chce člověk „relaxovat“, měkké, huňaté ponožky k tomu prostě patří.
Tak tam stojím, mezi prsty mačkám ponožky jak znalec textilu a v hlavě si ladím představu večerní pohody…

Nacházím jedny úžasně měkkoučké - to bude pohodička.
A druhé, které vypadají, že by mě zvládly hřát i na Sibiři.
Dobře. A když už, tak vezmu i tyto… sice barevně nic moc, teplé taky zrovna dvakrát nejsou, ale sleva 50 %.
No nekup to.

Až teď mi dochází, že v rukou držím:

• tři svíčky,
• hrnek,
• tři páry ponožek,

a pořád žádné houbičky.

Vyrážím tedy k oddělení drogerie a ještě netuším, že právě tam mě čeká překvapení dne: stěna plná houbiček všemožných barev, tvarů, struktur i povrchů.

Před sebou mám houbičky:

měkké, tvrdé, drsné, jemné, antibakteriální, ekologické, recyklované, pro citlivé povrchy, pro necitlivé povahy, XXL, mini, párované, multipack, výhodná balení pro rodiny, které zřejmě myjí nádobí od rána do večera.

A já tam stojím s hrnkem, třemi svíčkami a ponožkami a říkám si:

„To si nemůžeš vybrat tu nejlevnější a jít domů?“

Ale ne. Začnu je porovnávat.
Přejíždím prstem po povrchu.
Zkoumám kvalitu.
Čtu etikety, jak kdyby šlo o investici století.

Konečně vyberu jedny, v zápětí je vrátím a beru jiné. Pak další. A pak zase ty první.
Nakonec skončím s balením 2×10 kusů, protože na tom bylo napsáno „výhodné“.

S hromadou houbiček, třemi svíčkami, hrnkem a třemi páry ponožek se pomalu sunu k pokladně, kde mě čeká poslední setkání s realitou.

Vedle mě stojí paní.
V jedné ruce rohlík.
V druhé jedna paprika.
Platí a odchází.

Pokladní, shodou okolností skoro-sousedka, na mě hodí pohled typu:
„Vidím, že jste si ten nákup dnes užila, co?“
A já se tvářím, jako by to celé byl můj dokonale promyšlený plán.

Platím svůj nákup, který už rozhodně nestojí dvacku, a odcházím.
Doma položím tašku na linku, zapálím svíčku, obuju si ty nové měkké ponožky… a konečně jdu na to nádobí.

P.S. Čaj si ale uvařím až zítra – nemám totiž ten med.
Ráno si pro něj zaběhnu do obchodu — tak mi držte palce.