Ještě ne! (povídka)

Alena se jako už každý večer uvelebila ve starém křesle u okna. V tom, ve kterém kdysi sedávala její babička s košíkem vlněných klubíček po boku.

Vznikaly v něm svetry, které nakonec nikdo nenosil, četly se pohádky, u nichž babička často spala dřív než děti – a po letech na tom samém místě dočetla i svůj poslední příběh. V tom křesle dodnes přebývá stáří.

Přehodila přes sebe měkkou, sepranou deku, pořád příjemně hřejivou a důvěrně známou. Pomalu upíjela meduňkový čaj a sledovala, jak se venku snáší soumrak. Lampy v ulici se rozsvěcovaly jedna po druhé, tiše a opatrně, jako by nechtěly rušit její večer, který byl poslední dobou jeden jako druhý.

Kolem okna prošla prodavačka ze zdejší sámošky. Kráčela rychle a rozhodně. Ten svižný krok Aleně připomněl, že i její dny bývaly plné rytmu, schůzek, rozhodování a drobných vítězství. Vracívala se domů unavená, ale spokojená. Svět působil živěji a měl ostřejší obrysy. Už to bude rok, co nikam spěchat nemusí. Odchodem do důchodu se její život ztišil až příliš a nenápadně ji vtlačil do tohoto babičkovského křesla. Ta představa ji zamrazila. Ne, ještě ne!

Pocítila zvláštní prázdno, jako by jí něco důležitého chybělo. A právě tehdy se jí v hlavě vynořilo cosi dávno odloženého – chvíle, kdy chodívala do polí, k řece, do lesa. Ne proto, že by musela, ale protože jí to dělalo dobře. Milovala vzduch, světlo mezi stromy, ticho, které se na těch místech drželo. A někdy si s sebou brala i skicák. Nebyla malířka, její kresby byly obyčejné, ale pár jednoduchých tahů jí dokázalo ulevit a vrátit barvu občas šedivým dnům. Pak se tahle její část života nenápadně vytratila – nejdřív z času, později i z mysli. Jak mohla nechat něco tak podstatného zmizet?

Ta připomenutá část sebe ji hřála víc než čaj. Představila si, jak kráčí známým krajem, jak jí pod nohama praskají větévky a studený vzduch ji jemně šimrá na tvářích. Viděla před sebou rovné linie polí a tichá místa u řeky, kde se kdysi uměla zastavit a cítit se šťastná. A také skicák – možná nový, možná ten starý, zapomenutý někde na dně zásuvky. Čím déle se té představy držela, tím jasněji cítila, jak silně ji to táhne ven. Že by tak mohla zaplnit prázdné hodiny, získat nový nádech, vrátit životu barvu.

A že to křeslo… to může klidně ještě zůstat prázdné.