Čtyřicet let poté

Pozvánka na sraz se základkou po čtyřiceti letech otevřela dveře ke vzpomínkám, které byly roky zavřené. A přinesla i jednoduché dilema: jít, nebo nejít?

Když mi pípla SMS s pozvánkou na školní sraz po čtyřiceti letech, nejdřív jsem ji jen otevřela a hned zase zavřela. Ne snad proto, že bych se lekla — ale protože některé věci člověk potřebuje chvíli vstřebat. Jako když na vás vybafne fotka z úplně jiné éry života a vy najednou nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet.

Chodila jsem kolem té pozvánky jako by to byl cizí předmět v mém vlastním obýváku. Snad pokaždé, když jsem zavadila pohledem o mobil, jsem ji znovu otevřela. Jen na okamžik, abych si ověřila, že se mi to opravdu jen nezdá. A pokaždé se ve mně rozběhl stejný proud myšlenek.

První hlas, ten pragmatičtější, si povzdechl: „Prosím tě, co bys tam dělala? Vždyť je to čtyřicet let od školy a z toho třicet let jste se neviděli. To už je skoro jiný život.“

A druhý, měkčí, téměř neslyšitelný, namítal: „No, ale copak nejsi zvědavá? Na Martu, Katku, Radku… na všechny ty tváře, které tě provázely osmi lety dětství?“

A já stála mezi nimi jako rozhodčí, který ví, že oba mají pravdu — jen každý z úplně jiné strany. Nejraději bych je nechala, ať si to vyřídí spolu a rozhodnou za mě.

Ten první — praktický, opatrný — mi připomínal všechno nepříjemné, co by se mohlo stát: „Co když tam nikoho nepoznáš? Co když oni nepoznají tebe? Budeš muset připomínat svoje vlastní jméno? Nebude to trapné? A co tam budeš o sobě vykládat? Vždyť to nebude vůbec nikoho zajímat.“ Byl to přesně ten typ hlasu, který se ozývá, když člověk stojí před zrcadlem a přemýšlí, kam se vytratily ty roky mezi „je mi dvacet“ a „kdo je ta žena, co teď na mě kouká“.

Ten druhý — citový, jemnější — hladil duši: „Ale vždyť jste toho spolu tolik prožili. Osm let je kus života. Přece to nemůžeš jen tak zahodit.“ A já jsem věděla, že má pravdu. Některé vzpomínky člověk nosí v sobě, aniž by o nich kdy mluvil. A právě ty se teď začaly ozývat.

A než jsem si to stihla zakázat, vracely se mi v mysli drobné momenty, které čas ještě nestihl odvát. Což je samo o sobě zázrak, protože moje paměť v posledních letech funguje jako starý šuplík: občas nejde otevřít, občas se zasekne, ale sem tam se v něm objeví i něco, o čem jste byli přesvědčeni, že to už dávno někdo vyhodil.

Marta – moje lavicová jistota a tehdejší kamarádka. Nejchytřejší holka ve třídě. Později paní učitelka, což mě nijak nepřekvapilo — autoritu měla už ve dvanácti. Statečně jsem od ní opisovala a měnila to za svačinu nebo za napsanou slohovku. To mi šlo už tehdy. Čeština a sloh byly mojí doménou snad od prvního dne školy. Matika tak napůl — podle tématu, nálady učitelky a možná i stavu Měsíce. A tělocvik? Dodnes jsem skálopevně přesvědčená, že jeden z nejšťastnějších dnů naší tělocvikářky byl ten, kdy jsem opustila základku a ona už nemusela sledovat moje pokusy o cokoliv, co byť jen vzdáleně připomínalo pohyb.

A pak se ozval zpěv. Vlastně vzpomínka na starého, laskavého pana učitele s očima, které se rozzářily pokaždé, když zazněla první nota. Což bylo zvláštní, protože naše první noty bývaly často ty nejhorší. Hudba byla jeho život a dokázal o ní vyprávět s takovým zápalem, až nás to občas dojímalo. Jenže jsme to tehdy neuměli ocenit. Naše nastupující puberta musela být pro něj skutečnou zkouškou trpělivosti.

A vlastně bych tam po letech mohla vidět i Ondru. Moji školní lásku, a nejen moji. Tehdy byl předmětem zájmu nejedné z nás. U mě však zcela neopětovaným. Ondru později nahradil Miloš, svalnatý a charismatický student medicíny, který přijel na náš týdenní lyžařský kurz v rámci své praxe jako zdravotní instruktor. Jeho přítomnost všem holkám spolehlivě zvyšovala tep, a to až do chvíle, kdy za ním přijela jeho slečna. Tím byla naše kolektivní naděje během okamžiku smetena ze stolu.

Ale i tak byl lyžák skvělý. Bylo to poprvé, kdy jsme naše učitele viděli jako obyčejné lidi — s červenými nosy od zimy, padající do závějí snad ještě častěji než my, večer u skleničky, v teplácích, vyprávějící nám vtipy, které je samotné rozesmívaly víc než nás.

Najednou jsem si uvědomila, jak zvláštně mě ty vzpomínky hřejí. Jako by mi říkaly: „Podívej, nebylo to dokonalé, ale bylo to tvoje. Proč by ses toho měla bát? Taková příležitost se neobjevuje každý den a navíc — roky nepřibyly jen tobě. Přibyly všem.“

Asi po stoprvé jsem otevřela pozvánku, ale tentokrát jsem ji nezavřela. Místo toho jsem napsala slova, která by mě ještě dnes ráno vůbec nenapadla:

„Přijedu ráda.“