Co bychom dělali, kdyby nebyly mobily

Žijeme v době, kdy si lidé v tramvaji raději povídají se svými telefony než sami mezi sebou. Co by se asi stalo, kdyby tyhle malé krabičky jednoho dne zmizely?

Občas si říkám, že kdyby nám někdo před třiceti lety ukázal dnešní dopravní prostředky nebo čekárny u lékaře, mysleli bychom si, že jde o nějaký rituál novodobé sekty. Metro, tramvaj, vlak, čekárny, fronta na poště, dokonce i restaurace… a všude lidé se sklopenými hlavami, každý s vlastním malým oltářem v dlaních. Ticho, jen prsty klepou jako modlitba.

Dnes už se ani nedozvíš, co se kolem dělo. Vidíš jen to, co ti algoritmus vyplivne jako další instantní porci mentální přesnídávky.

A tak mě napadlo – co bychom vlastně dělali, kdyby tyhle malé krabičky zmizely? Kdyby prostě nebyly? Ne že by se ztratila Wi-Fi nebo spadl Instagram. Myslím úplně pryč.
Jako kdyby někdo zhasl světlo a řekl: Tak, a teď buďte spolu.

Možná by to bylo zajímavější, než si myslíme.

Pozorovali bychom se.

Představ si čekárnu ortopedie. Dvanáct lidí, dvanáct mobilů a nikdo nevnímá, že v rohu visí plakát „Pozorujte své zdraví“. Kdyby mobily nebyly, možná by někdo konečně zjistil, kolik dalších kolen praská při každém posunu na židli. Možná by si dvě babičky povídaly o tom, jak kdysi dávaly dětem Capri-Sonne a myslely si, že je to zdravé. A možná by někdo úplně obyčejný — ten, co si vždycky sedá do rohu — objevil, že lidi kolem jsou vlastně docela zajímaví tvorové.

Nudili bychom se.

Ano. Ta stará, dobrá, ale zapomenutá nuda, která bývala inkubátorem dětské fantazie a dospěláckého přemýšlení. Nuda, která ti dovolila sledovat, jak po okně tramvaje stéká kapka deště, dokud se nerozbije o hliníkový rám. Nuda, která dávala prostor tichým „A co kdyby…?“

Dnešní „Co kdyby…“ diktuje algoritmus, který nás ochotně šetří kontaktu s vlastní hlavou.
Nuda je přece tak neefektivní.

Četli bychom.

Ne rychlé články seřazené pod sebe jako fastfoodové menu. Myslím opravdové čtení. Třeba jízdní řád. Třeba etikety. Třeba svoji vlastní myšlenku dotaženou až do konce.

V Lidlu bys zase věděla, co dávají do croissantů a jestli to vůbec chceš jíst. A možná by sis všimla, že paní před tebou nervózně tiskne košík, protože má strach, že jí peníze do konce měsíce nevystačí.
Toto jsou ty malé lidské detaily, které se do displeje nevejdou.

Mluvili bychom spolu.

Ano, někdy trapně. Někdy mile. Někdy úplně zbytečně. Ale pořád lidsky.

„To je dnes ale zima.“
„Jede to, prosím, ještě dál?“
„Nevíte, kolik je hodin?“

A někdo by odpověděl: „Už víc, než si myslíme.“

Krátké věty, které dřív udržovaly lidi víc pospolu.

Všímali bychom si světa.

Možná bychom zase slyšeli, jak klapou staré pendlovky v ordinaci.
Možná bychom viděli dítě, které z maminčina košíku tajně uloupne kousek rohlíku.
Možná bychom si všimli starého pána na lavičce, který si kreslí do notýsku obrázky lidí — protože to bývala celá jeho zábava ještě před tím, než se svět propadl do nekonečného scrollování.

Kdyby mobily nebyly, svět by nebyl lepší ani horší.
Jen by byl opravdovější. Méně filtrovaný, méně instantní.
Bouraly by se falešné bubliny a my bychom zase museli být — a to je asi ta nejděsivější představa — duchem přítomní.

A možná právě proto do těch displejů koukáme tak urputně.
Protože přítomnost je někdy těžší než displej.

Ani já nejsem výjimkou. A tak si říkám, že až příště budu sedět v čekárně, zkusím zvednout hlavu.
Ne kvůli revoluci.
Jen proto, abych si ověřila, že svět kolem mě ještě existuje.