Ale vždyť mluvíš opravdu dobře

Je to lež jak věž, ale každý z nás, kdo žije v zahraničí, ji chce a nutně potřebuje slyšet. Když si jen vzpomenu na svoje začátky a tu příšernou němčinu, se kterou jsem do Rakouska přijela...

Tehdy jsem tu milosrdnou lež slýchala ještě mnohem častěji, protože jsem se také častěji za svou němčinu omlouvala. Kolikrát jsem chtěla nějak inteligentně vyjádřit svoje myšlenky, ale omezená slovní zásoba srazila můj projev do jednoduchých vět a já si připadala jako tříleté dítě, které se teprve učí mluvit.

Naštěstí Rakušané jsou v tomto směru velice diplomatičtí a tak to bude jejich druhá věta hned za „ráda tě poznávám“. Budou ji pronášet tak procítěně, že tomu budete rádi věřit a téměř by jim za to člověk vděkem ruku políbil, protože máte dojem, jako by říkali: „Já si ale vůbec nemyslím, že jsi blbec a mluvíš jako Tatar.“ A protože každý nováček v cizí zemi je drobátko vystrašený a vyvedený ze své komfortní zóny, rád té lži uvěří.

Proto už se nesměju cizincům, kteří se snaží mluvit česky. Už je nenutím, aby říkali „řeřicha“ a „Řehoř“ a „řebříček“ a pak se tomu nesměju jako blbá, protože teď už vím, jaké to je. Nyní jen s chápajícím úsměvem odvětím: „Mluvíte velice dobře česky.“

Když jsem se už po několika měsících v zahraničí otrkala a slovní zásoba se již rozšířila na úroveň  pětiletého dítěte, připadala jsem si mnohem sebejistěji. Byl tedy nejvyšší čas osvojit si místní akcent, aby člověk zapadl.

Odhodila jsem české ostré "R" v dáli a nahradila jej perfektně znějícím rakouským "R" (které by mělo znít, jako když ráčkujete). Naslouchala jsem ostatním, jak ho vyslovují a pak trénovala při komunikaci s místními. Byla jsem hvězda. Takhle rychle se žádný imigrant do společnosti jazykově neintegroval.

To jsem si myslela jen do chvíle, než...

„Slečno, máte skvělou němčinu,“ chválil mě pán v letech.

„Děkuji,“ odpovídala jsem a skromně se začervenala.

„Ze které části Francie pocházíte?“ chtěl upřímně vědět pán v letech.

--- následovala trapná chvilka ticha---

„Z té české, pane,“ řekla jsem, zrudla jako rajče a chtěla se propadnout až do jádra Země a nechat se roztavit horkým železem.

A to byl konec mé akcentové integrace. Pokorně jsem si opět doběhla pro své rodné ostře znějící "R" a to francouzské odložila stranou. Jen se mě lidé dodnes ptají, ze které části Maďarska pocházím. Ale co...dokud se mě nebudou ptát na Rusko, tak je to v pohodě...