Stávka není morální, když rukojmím je občan

Stávka dopravců nebude. Nebude poškozených, kteří by se jejím konáním stali rukojmí. Morálka a dobro zvítězilo nad lží a nenávistí. Snad se najde kompromis, kdy si dopraváci nebudou muset až tolik utahovat opasky a neušetřené státní výdaje nezruinují krizí zmítaný státní rozpočet. A budeme věřit, že se hrozba stávky nestane precedentem pro obdobné jednání ostatních. Pak už bychom totiž díru ve státním rozpočtu nemuseli unést. Díru, jež neuváženou spotřebou způsobili právě pracující.

Poverty's colorGabriel Sanchez

Tak by se mě chtělo chápat současnou situaci. Krize způsobená pokulháváním produktivity práce za spotřebou žene do stávky ty, kteří si zvykli na rozmařilý standard a nehodlají z něj slevit ani za cenu státního bankrotu. Bankrotu, jež jsme poprvé odrazili sametovou revolucí. Stál jsem tehdy na náměstí a poslouchal řečníka, co předpovídal finanční zkázu důchodového, zdravotního a potravinového systému, pokud se budeme ubírat předlistopadovým vývojem. Nedalo se nic jiného než zatleskat, neboť produktivita tehdejší práce byla skutečně žalostná. Však jsme se taky do toho hned obuli a ta dnešní produktivita práce je „trochu“ jiné kafe. A...? Stojíme před zkázou důchodového, dopravního a zdravotního systému (možná se zdá, že přeháním, ale nemyslím, že zas až tolik).
Žili jsme si totiž nad poměry. Růst spotřeby předstihnul růst produktivity práce. Je to zvláštní, ale můj pocit je, že pokud spotřeba převyšuje produkci, bude nabídka vypadat jak masný krám osmdesátých let. Prozatím ale rádi zaplatíme každému, kdo je ochoten si něco koupit. Tak kam se tedy ty peníze poděly???

Obracím na další list denního tisku. Rád jsem se na těchto místech v minulosti probíral černou kronikou. Dnes je název jiný, podstata zůstává. Dnešní díl je o pandurech (o těch,co jsou mercedesy a nejdou nasadit v bojových podmínkách). Prý pravděpodobně zkorumpovaný obchod. Včera byl zajímavý díl o tom, jak švýcarské úřady nemohou dohledat miliardu na koupi Škody Plzeň. Taky nebylo špatné o těch grippenech, které si ostatní pronajímali levněji. Nebo třeba o tom, proč se v našich podmínkách staví nejdražší kilometr dálnic. Jak vypadá kauza opencard, proč jsou tak drahé informační tabule na dálnici, proč je třeba podržet předlužené aerolinky (které byly výdělečné do doby, než manažerské posty obsadili straničtí trafikanti), jak...

Už toho negativismu je pro dnešek dost. Pojďme na rubriku celebrit. Jedna projevuje Pavlovovy reflexy při slově Grippen. Druhá neví, kde vzala na sadu stotisícových hodinek. Manželka jiné celebrity zase netuší, kde se doma vzalo milionové auto, které používá (to mi připomnělo, musím si taky udělat pořádek ve svých ferrari). Jiná VIP pohádkově bohatne po báječném obchodě a kupuje rezidenne na Floridě, když ještě před pár měsíci si musí půjčovat od nezaměstnaného strýce milion. To není jak jiná celebrita, která celé dětství sbírala lahve, aby si mohla pořídit dům za několik miliónů. Nestraňme feminismu, jež zakládá v přepychu charitativní Lata Brandis Ladies Club. Vzpomeňme na zapomenuté, kteří příštipkařejí v dozorčích radách za desetitisícové hodinové mzdy.

Přemýšlím, že vydělat na toto všechno, by dalo docela dost práce. A taky přemýšlím, jestli ty stávkující chtějí brát rukojmí kvůli pokulhávající produktivitě za spotřebou nebo kvůli pomalejšímu růstu produktivity za rychlém rozkrádání státního majetku. Těmi, jež ze své vlastní práce a daní do něj nepřispěli ani korunou. A rádi by si i v krizi udrželi navyklý životní standard.
Ministr Kocáb v dalším článku žasne, když veřejnoprávní televize neokomentovanými retro vstupy propaguje dobu socialismu. Bylo by dobré uštvaným a opasky si utahujícím důrazně vysvětlit, že ten dnešek je výrazně lepší. Přiznávám. Po hrůzách totalitní osobní perzekuce netoužím a žasnu nad jejími zvěrstvy. Nicméně jedna věc mne imponuje. Skutečnost, že stát rozkrádala jedna politická strana. Zlaté časy.

A tak buďme morální a neberme spolutrpitele jako rukojmí. Buďme odpovědní a tolerantní vůči pořádku, který se „některým“ tolik líbí. Stávkujme tak, aby se to nikoho nedotklo (a pokud možno nikoho nezajímalo). Vzpomínám si na přednášky z genetiky. Přednášející nás varoval, abychom nedopustili experimenty jako v jedné anekdotě, ve které měla být vyšlechtěna dojnice, jež bude produkovat, aniž by musela žrát. Experiment se téměř povedl. Když už to skoro uměla, tak nám chcípla.

Přemýšlím naposledy. Možná bychom nemuseli zachraňovat státní rozpočet sociálními škrty, jejichž jediným dopadem bude klesající poptávka a umírání produkce. Možná by stačilo, aby správci státního majetku zvolnili tempo při jeho „správě“.